Trest za úder obuškem. Před 30 lety justice odsoudila prvního policistu za bití demonstrantů - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Trest za úder obuškem. Před 30 lety justice odsoudila prvního policistu za bití demonstrantů

,
Trest za úder obuškem. Před 30 lety justice odsoudila prvního policistu za bití demonstrantů
Zdroj: čtk

„Obžalovaný nadstrážmistr Bohumil Brzák se uznává vinným,“ vyhlásil 14. června 1990 Vojenský obvodový soud v Litoměřicích.

„Dne 13. listopadu 1989 ve večerních hodinách na náměstí Zdeňka Nejedlého v Teplicích jako příslušník pořádkové jednotky udeřil obuškem do zad Evu Janíkovou a dále rukou do obličeje Jiřího Mareše, kteří demonstrovali spolu s dalšími občany proti špatnému životnímu prostředí v Teplicích,“ zdůvodnil soudce Jiří Kadeřábek dále. Tehdy čtyřiadvacetiletý policista odešel s půlroční podmínkou.

Eva Janíková si na třicet let staré události pamatuje poměrně jasně. A stejně jako v červnu 1990 i nyní tvrdí, že s potrestáním Brzáka, který ji přetáhl obuškem po zádech, nesouhlasila. „Ten policista jednal jistě v afektu, byl to tehdy taky mladý kluk a stál proti skandujícímu davu. Potrestán a zakázán jednou provždy měl být někdo jiný – tím samozřejmě myslím KSČ,“ říká rozhodně teplická podnikatelka, která dnes provozuje stavební firmu a vyhlášenou teplickou ruční dílnu Mýdlárna u Zámku.

V listopadu 1989 byla Janíková jednou ze stovek mladých lidí ze severozápadních Čech, kteří týden před pražskou Národní odstartovali protirežimní demonstrace v Teplicích. „Všichni už jsme měli dost celé tehdejší situace a vlády jedné strany. Ekologická demonstrace byla dobrá záminka a navíc nás tady na severu opravdu sužovala příšerná ekologická situace,“ vrací se o třicet let zpátky, kdy nemocnému regionu došla trpělivost s neprůhlednými a nebezpečnými smogovými mlhami a 11. listopadu vyšli demonstranti do teplických ulic.

„Takřka denně jezdila vozidla s tlampači a vyhlašovala zákaz vycházení! Především děti byly stále nemocné, nedalo se tu dýchat. Pamatuji si, jak jednou jelo vozidlo pod naším domem a zase hlásili vysoké zatížení ovzduší a zákaz vycházení. Nějak mě to naštvalo víc než jindy a já na to auto házela z devátého patra jablka, nic lepšího jsem neměla po ruce. Pak jsem si říkala, tak a teď mě přijdou zatknout´,“ usmívá se Janíková.

Krycí název Dým

Přestože soudruzi poslali v listopadu 1989 na teplické demonstranty vše, co měli k dispozici – pohotovostní pluky, pořádkové jednotky, civilní spolupracovníky, estébáky i Lidové milice -, události proběhly víceméně v poklidu.

„Dav skanduje ,My chceme žít‘ a pohotovostní jednotka se dává do pohybu a začíná vytlačovat dav. (…) Zákrok budeme muset urychlit, než se nám dav ještě rozroste. (…) Dav klade odpor. Žádám o povolení mírnějších prostředků. – Mírnějších prostředků nepoužívejte, používejte jen vytlačování,“ to je jen zlomek radiokomunikace pořádkových sil Sboru národní bezpečnosti, kterou obsahuje archiv Ústavu pro studium totalitních režimů. Z nahrávek ze zásahu s krycím názvem Dým je zřejmé, že moc si s protestujícími příliš nevěděla rady a zároveň se nechtěla pouštět do velkých násilných akcí.

Jak třeba Marek Fujdiak, jeden z tehdejších demonstrantů, řekl týdeníku Euro už dříve, překvapením bylo, když se v Teplicích objevil nechvalně proslulý pohotovostní pluk v bílých přilbách s plastovými štíty a pendreky. A nijak příjemné byly i okamžiky, když si na centrálním „Benešáku“ – dříve náměstí Zdeňka Nejedlého – všimli, že je zpoza záclon bytů patřících dopravnímu podniku sleduje několik objektivů. Policisté nepoužívali jen fotoaparáty, ale také kamery s mikrofony.

Z černobílých sekvencí je zřejmé, že jednotky měly k dispozici velmi kvalitní techniku a dokázaly detailně zaostřit tváře protestujících. Jejich ruchové mikrofony zachytily pískot či skandování davu „že vám není hanba“, když z něho milicionáři vyváděli vybrané lidi. Ale třeba i slova jednoho z kameramanů při zaostřování objektivu na vybrané demonstranty: „Ty hajzle jeden, já tě tam dostanu.“

Doufám, že se zase probudíme

V pondělí 13. listopadu 1989, kdy třídenní maraton teplických protestů vrcholil, se tehdy čtyřiadvacetiletá Janíková dostala do hádky s jedním ze zasahujících příslušníků. Policistovi řekla – jak ostatně zaznělo i před litoměřickým soudem -, ať si přitáhne svého psa, že se jí motá pod nohy a nechce na něj šlápnout. Poté prý esenbák na Janíkovou nevybíravě slovně zaútočil.

„Byla jsem mladá holka, bála jsem se. Doma sestra hlídala svou malou dceru a mého malého syna, zastupovala jsem naši rodinu, říkala jsem si ,teď mě zatknou a kdoví, kdy se dostanu ven‘,“ říká Janíková.

Dodává, že byla příšerná mela a policisté – včetně tajných – dav obklíčili záměrně, aby mohli po pokřiku „rozejděte se“ zaútočit. Během několika minut přišla rána do zad. Podle litoměřického soudu nebylo potřeba ošetření. Bohumil Brzák byl členem jednotky, která měla vytvořit kordon na tehdejším teplickém náměstí Zdeňka Nejedlého.

„Obžalovaný se v tomto kordonu nacházel na jeho pravé straně jako druhý z kraje. Na základě pokynu velitelských orgánů začala tato jednotka vytlačovat demonstrující občany z náměstí. Když se kordon dostal na úroveň prodejny Sport, došlo mezi obžalovaným a Evou Janíkovou nejprve ke slovní rozepři, která vyvrcholila tím, že ji obžalovaný udeřil obuškem přes záda,“ uvádí se ve třicet let starém rozsudku.

A přestože si tehdy vysloužila ránu, o listopadu 1989 v lázeňském městě dnes teplická podnikatelka mluví jako o úžasné době, kdy prý sice všichni měli strach, ale nesměli polevit. Hezký pocit, kdy – jak sama říká – pro děti budovala lepší společnost, ale vymizel. „Bohužel z dnešní vlády jsem maximálně zklamaná, lidé jako by otupěli. Ale osobně doufám, že se zase ,probudíme‘ a přestaneme si nechat ,kálet‘ na hlavu.“