Slovenský expert vrací vodu lesům, narušuje zhutnělé cesty - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Slovenský expert vrací vodu lesům, narušuje zhutnělé cesty

Richard Cortés,
Slovenský expert vrací vodu lesům, narušuje zhutnělé cesty
Zdroj: Richard Cortés

Dlouhodobé sucho a přívalové deště se staly předmětem zájmu odborníků i laických diskusí. Málokdo se jim věnuje s takovým nasazením jako Štefan Vaľo. Po desetiletí praktických krajinotvorných experimentů s jistotou tvrdí: sucha i povodně mají stejnou příčinu. I proto se vypravil do olomoucké oblasti, která byla těžce zasažena přívalovou záplavou, aby příčinu analyzoval a navrhl řešení. Voda zde zanechala jasnou stopu – rozbité přístěnky, zaplavené domy, poničená auta.

Projíždíme Šumvaldem, vesnicí, která byla zasažena povodní způsobenou přívalovým deštěm. I po dvou týdnech se tu život jen pomalu vrací k normálu. Všude jsou ještě vidět klády servané z lesních svahů, pytle s pískem, poničené stavby. Škoda byla odhadnuta na půl miliardy korun. A navíc voda vzala i dva životy. Co je ale příčinou podobných záplav? A lze jim předcházet?

Asi bobři

Se Štefanem Vaľem, který se dlouhodobě zabývá zadržováním vody v lesních porostech, jsme na cestě do lesů nad zasaženou oblastí. Ze zablácené terénní Toyoty vyskočí drobný starší pán a rozběhne se mezi stromy, kde začne horolezeckým cepínem kutat do země v sotva znatelné úžlabině. „Podívejte se! Je tu voda!“ volá na svůj doprovod. Starosta obce, lesníci i novináři, kteří jej konečně dostihli, se přesvědčují, že pod vrstvou listí proudí po povrchu půdy pramínek.

„Toto je stará nepoužívaná cesta na přibližování dřeva,“ vysvětluje. Takových cest je podle něj ve všech evropských lesích mnoho kilometrů. To, že lesy nedokážou zadržet déšť a voda vyteče z půdy do údolí, mají podle něj na svědomí právě utlačené póry na zhutnělých přibližovacích lesních cestách a ve stopách po mechanizaci. Problémem jsou i uměle vytvořené svahy, při jejichž tvorbě byly póry uměle přerušeny a nyní jimi odtéká voda a odvodňuje se tak celý les nad svahem.

Na jedné straně to způsobuje erozi půdy a povodně, na té druhé nedovoluje, aby se vláha vsákla do spodních vrstev a doplnila tak potřebné zásoby spodních vod. Cesty, které nejsou používané, je proto nutné narušit a vytvořit řadu miniaturních zásobáren vody, která zůstává co nejblíže místu, kde spadla. S touto metodou má přitom Vaľo již dlouhodobé zkušenosti. Léta se paradoxně zabýval právě opačnou aktivitou – budováním lesních cest. A jako obrácený hříšník je nyní o to více zapáleným zastáncem jejich rušení.

Na svém rodném východním Slovensku na několika místech udělal opatření, aby zabránil povrchovému odtoku. Bagrem narušuje lesní cesty a vytváří v nich série prohlubní, které se stanou tůněmi. V obci Repejov takto upravil 14 kilometrů nepoužívané půdy zhutněné mechanizací. A jeho metody mají své výsledky. Narušené cesty velmi rychle zarůstají přirozeným porostem a stávají se součástí krajiny a místního biotopu. Validitu jeho experimentů v několika nezávislých studiích potvrdila i tamní Akademie věd.

Ne vždy se však jeho postup setkává s pochopením veřejných institucí, zejména když se podle jejich stanoviska pohybuje za hranou zákona. Nezůstává totiž jen u rozrývání cest. V Repejově i v obci Ťahanovce vybudoval rovněž sérii retenčních jezírek, které však musel z nařízení vodohospodářských orgánů nakonec zrušit. Jak ale říká, přišli mu na pomoc přátelé bobři, kteří hráze opět uzavřeli.

Následovníky má i v Česku

Poslední dobou se pak setkává s rostoucí podporou na mnoha úrovních. Jeho evangelický přístup má následovníky u odborníků i zapálených dobrovolníků. Ondřej Brož, lesák od Velkého Javorníku, o jeho metodě slyšel a stal se iniciátorem pokračování projektu. „Les ze mě udělal člověka s velkým srdcem. Nyní když to nejvíc potřebuje, mu chci vrátit to, co jsme mu jako lidi vzali – vodu. Prosím, nezůstávejme jen u slov, ale konejme,“ říká. Podle něj lesy chřadnou nejen kvůli kůrovcové kalamitě, ale především proto, že stromy usychají – nedosáhnou mělkými kořeny na vláhu. A poté jsou kůrovcem snadno napadnutelné.

Brožova série lesních cest přeměněných v malé tůně vzbudila pozornost ministerstva životního prostředí, které mu vyjádřilo jasnou podporu. Na svých stránkách píše, že tento projekt 28 tůní byl proveden ve spolupráci s vlastníkem pozemku, kterým je ostravsko-opavské biskupství, a pod odborným dohledem a za finanční podpory Agentury ochrany přírody České republiky, Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy. Tůňky zadržely 150 tisíc litrů vody a přivedly do lesa různé druhy živočichů, například obojživelníky, jako jsou vzácný čolek karpatský, čolek horský či chráněná kuňka žlutobřichá.

Sám ministr Brabec pak na svém twitteru pod obrázek Brožova projektu 11. června napsal: „Vzkaz pro všechny obce a subjekty, které nechtějí zůstat na suchu: Peníze na opatření máme, dotace je až sto procent a s projekty proti suchu rádi pomůžeme. V budoucnu lidé ocení dostatek vody víc než opravený chodník.“

Benefity převažují

Význam projektu navíc netkví jen ve zpomalení odtoku a menším množství odtékající vody ze svahů při přívalových srážkách, větším obsahu vody pro porost či zvyšování biodiverzity. Má dopad například i na život ve spádových řekách.

Miroslav Kubín, zoolog a vodohospodář z beskydské agentury ochrany přírody, se na projektu přímo podílel. Zmiňuje příklad sladkovodní perlorodky říční, které mohou být ohrožené kalnou vodou odplavenou z kopců. „Žijeme v kulturní zemi a za mnohé defekty v krajině si můžeme sami. Jsme lidé obdarovaní rozumem a je na čase, abychom ty defekty nazvali pravými jmény, označili je za problém a začali je koncepčně řešit,“ říká Kubín. A to nejen na papíře, ale především v praxi.

Retenční test
Schopnost lesní půdy demonstruje Štefan Vaľo na jednoduchém, ale přesvědčivém experimentu. Vyznačí ve svahu (v tomto případě přibližně osmistupňového sklonu) jeden metr čtvereční pokrytý přirozenou nezhutnělou lesní půdou.

Pod ním vykope příkop asi 40 centimetrů hluboký. Na povrch vyznačené plochy lije vodu v simulaci dešťové srážky a sleduje, kdy půda přestane vodu absorbovat a kdy vyteče pod povrchem kapilárami do příkopu.

V pokusu, který jsme spolu se starostou Šenkem sledovali, byl metr půdy schopen přijmout během 30 minut až 180 litrů vody, přestože bylo po deštích. Stejný pokus provedený na blízké cestě ukázal v podstatě nulovou absorbci. Luční porost, pravděpodobně zhutnělý mechanizací či dobytkem, pak dokázal zadržet 40 litrů.

Ačkoli si ministerstvo životního prostředí uvědomuje důležitost zadržení vody v krajině a snad i celkový potenciální dopad na naši přírodu, ministerská slova je třeba brát s rezervou. Opravdu lidé ocení „někdy v budoucnu“ dostatek vody či třeba kuňku žlutobřichou více než dnes opravený chodník? Starostu Šumvaldu například setkání se Štefanem Vaľem a jeho metodou inspirovalo a nyní spolu se starosty z Uničova a okolních obcí připravují nápravná opatření.

Přestože obec vlastní jen asi pět procent rozlohy lesa, je mu jasné, že je nutno postupovat jednotně. A že od vedení obcí vyžaduje takový přístup nejen dlouhodobou vizi, ale také odvahu ji prosadit a lidem vysvětlit.

S myšlenkou zabránit odtoku vody z lesů víceméně souhlasí i jejich správci. Odmítají však připustit, že problém zavinili oni zanedbáním péče. Poukazují nejen na fakt, že velké množství vody přiteklo z náhorních pastvin, ale také že les – podobně jako způsob, jak jej obhospodařovat – je dědictvím zanechaným našimi předky. „Musíme změnit způsob našeho myšlení,“ namítá však Vaľo. Změnila se podle něj doba, způsob, jakým do lesa zasahujeme, i celkové klima.

Změnit perspektivu

Po komplexním řešení volá i profesor na katedře krajinného managementu zemědělské fakulty Jihočeské univerzity Tomáš Kvítek. „Voda zachycená retenčními opatřeními, voda, která zůstává na povrchu, se podílí na zvýšení evapotranspirace (celkový výpar ze zemského povrchu do atmosféry – pozn. red.) z území. Retenční opatření mají tak pozitivní vliv z hlediska ochlazujícího účinku vegetace, jsou důležitá při poutání vzdušného CO2, podporují vitalitu vegetace, omezují agronomické sucho v půdě, zlepšují jakost vod, omezují následky přívalových srážek, omezují erozi půdy a podporují biodiverzitu krajiny,“ říká.

Současně však poukazuje na to, že retence a akumulace vody v krajině jsou dva různé fenomény, které vyžadují odlišná řešení. Narušování lesních cest může podle něj být jedno z nich, ale rozhodně není jediné. Je třeba vzít v úvahu i jiné faktory. Mezi jinými jmenuje nízký půdní profil, menší obsah organické hmoty v půdě, zvýšení plochy půdních bloků či vliv bezorebného způsobu hospodaření.

Podle Kvítka je důležité zainteresovat přímo vlastníky půdy, alokovat dostatek financí a hlavně celý projekt koordinovat a zajistit komplexní řešení, které vezme v potaz všechny jeho stránky. „Tisíce drobných opatření může mít lokálně pozitivní dopad, ale pro plošné a dlouhodobé výsledky je třeba změnit perspektivu, postupovat koordinovaně a celoplošně.“