Převrácené osudy. Michala Sedláčka a Tomáše Ctibora spojila revoluce i architektura - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Převrácené osudy. Michala Sedláčka a Tomáše Ctibora spojila revoluce i architektura

,

Michal Sedláček a Tomáš Ctibor si díky revoluci prohodili role a po 25 letech je architektura opět svedla dohromady.

Vezmi si mikrofon a běž točit studenty, to ti bude blízké, uslyšel od svého šéfa Michal Sedláček, když přišel ráno 18. listopadu 1989 do práce. Den předtím byl na demonstraci na Národní třídě, povedlo se mu z ní odejít včas, ještě než se do studentů pustili těžkooděnci, takže neměl žádné šrámy. Do Českého rozhlasu nastoupil Michal jako elév pár měsíců před revolucí, když dokončil Akademii výtvarných umění. Mezi vysokoškoláky měl tedy ještě řadu známých. Následující tři dny týdny spal velmi málo. Chodil na noční „náslechy“ stávkového výboru do divadla Disk, běhal po ulici, po školách, po fabrikách a točil a točil.

Prvních deset dní mu v rádiu reportáže a rozhovory někdy odvysílali, někdy ne. Pouštěli třeba celý den jen muziku. I když byl rozhlas ve srovnání s tiskem nebo televizí asi nejméně kontrolované médium, i tam chvíli trvalo, než šlo do éteru vysílání bez „cenzury“. Ve své domovské redakci měl Sedláček podporu, vedení rozhlasu se ale potácelo v nejistotě. „Mně to bylo jedno, byl jsem mladý, nadšený, ale šéfové se báli, jak to celé dopadne. Z dnešního pohledu se to může zdát divné, ale tehdy se nevědělo, jestli nezasáhne armáda nebo milice a komunisti se udrží,“ vzpomíná. Média přitom podle něj sehrála důležitou roli. V Praze to vřelo, ale na venkově a v menších městech, kde byli k disentu lidé skeptičtí, uvěřili, že se skutečně něco velkého děje a mění, až když slyšeli nebo viděli, že studentské protesty přenášejí oficiální média, nejen Svobodná Evropa.

Ze „sametových“ týdnů před třiceti lety má Sedláček dodnes doma víc než 50 kotoučů natočených pásek, některé se nikdy nepustily. V Českém rozhlasu Sedláčkovi nedávno jednu z pásek digitalizovali, teď pracují na dalších, vysílat se ale asi znovu po třiceti letech nebudou. Nic zásadního tam prý neobjevili. Během těch třiceti let už snad bylo všechno podstatné řečeno a napsáno. Těžko hledat převratné objevy, snad jen ty dosud nepopsané příběhy. Michal Sedláček a jeho tehdejší respondent, studentský vůdce Tomáš Ctibor, prožili jeden z těch, ve kterém sehrála sametová revoluce zásadní roli. A hned dvakrát.

 Michal Sedláček

Pásky v domácím archivu

„Nedokážu posoudit, zda se listopad jen vymkl estébákům z rukou. Studenti museli být tou rozbuškou, protože byli radikální,“ říká s odstupem dekád Sedláček. Hodně točil s předsedou stávkového výboru Martinem Mejstříkem – on byl podle něj Che Guevarou, kterého každá revoluce potřebuje. Nepřipouštěl žádné kompromisy. Často ale také Sedláček mluvil s členem stávkového výboru Tomášem Ctiborem, který studoval architekturu na VŠUP a velmi rychle se dostal do výkonné role a podílel se na strategiích následujících dnů.

V Disku v Řetězové ulici, kde sídlilo koordinační centrum stávky, se velmi často vedly celé noci vášnivé debaty o podobě stávky a o způsobu jejího řízení. „Byly situace, kdy někteří chtěli stávku ukončit, a málem se jim to povedlo,“ vzpomíná Ctibor. Teprve po několika dnech se například volil celostátní stávkový výbor (do té doby to táhl stávkový výbor a lidé z DAMU). Už ten musel mít dva spolupředsedy – Martina Mejstříka a Šimona Pánka. I to ilustrovalo, že existovala minimálně dvě křídla, umírněnější a radikálnější, do kterého patřili Mejstřík a Ctibor.


30 let od pádu berlínské zdi: Němci si pochvalují svobodu slova i lepší hospodářskou situaci

 Pád berlínské zdi v roce 1989


Udržet nekompromisy

Michal Sedláček byl první novinář, se kterým dělal Ctibor rozhovor. „Někteří novináři jako Michal, a myslím, že jich na začátku nebylo moc, se snažili zaznamenávat dění a dostat ho do éteru. To nebylo úplně jednoduché, a přitom to bylo velmi důležité, protože komunisti se snažili, tak jako v minulosti vždycky, vyhrát informačně. Tentokrát se jim to ale naštěstí nepodařilo,“ vzpomíná Ctibor. Ty chvíle vnímá dodnes jako úžasnou dobu, kdy se opravdu rozhodovalo o podobě země.

„My jako studenti jsme byli tím primárním hybatelem a těmi, kdo celému procesu dával dynamiku a jistou nekompromisnost. Měli jsme najednou možnost opravdu být u toho a naše kroky měly reálný vliv na to, co a jak se ve společnosti děje a kam směřujeme. Nebyli jsme tedy tvůrci nové koncepce a návrhů pro politické dohody, ale dnes s odstupem těch třiceti let vím zcela jasně, že jsme nastavovali parametry, drželi principy a snažili se zabránit tomu, aby se dohody s tehdejší mocí neudělaly příliš brzo a příliš kompromisně, a na tom se s námi opravdu nikdo dopředu nedomlouval,“ reaguje Ctibor na soudobé teorie, že studenti posloužili režimu, jen se mu to jaksi nepovedlo.

On sám měl po pár dnech od zahájení stávky spolu s Mejstříkem možnost sedět tváří v tvář třem členům tehdejší komunistické vlády, kteří dostali za úkol zjistit, o co těm studentům vlastně jde. „Tehdy jsme neměli čas ani možnost předem s nikým konzultovat a museli jsme reagovat okamžitě. Na ty zhruba čtyři hodiny, kdy jsme se jim snažili vysvětlit naprosto jednoznačně a bez kompromisu, že jejich vize světa a způsob vlády jsou pro nás naprosto nepřijatelné, z mnoha důvodů nikdy nezapomenu,“ dodává. Dodnes má prý respekt ke každému, kdo měl odvahu přijít do fabriky, na šachtu nebo do školy a postavit se před lidi, které často ještě včera nebo před pár dny ani nenapadlo, že by komunisti mohli jít od válu a věci by se mohly tak zásadně změnit, což platilo zejména mimo Prahu.


Přečtěte si:

Jak se změnil život od listopadu 1989?


Revoluce dává křídla

Sametová revoluce ovlivnila život řady jejích aktérů. U Michala Sedláčka paradoxně tím, že se nestal novinářem, ale architektem. U Tomáše Ctibora zase tím, že se architektem nestal a vrhl se do politiky. Mladý reportér Českého rozhlasu díky kvasu revoluce poznal, že vlastně nechce být reportér. „Bavilo mě to, ale zjistil jsem, že novinařinu nemám zažranou do krve. Díky listopadu jsem měl nový náhled na život, že všechno je možné, že můžeme mít americké sny,“ říká Sedláček.

Podobně Ctiborovi se otevřel celý svět a mohl dělat cokoliv, o čem se mu ještě před pár týdny ani nesnilo. On ale zůstal doma a nesplnil si to, o co celý komunismus usiloval. Po Novém roce byl za studenty kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění, a i když mu do konce školy moc nechybělo, architekturu nedostudoval. Sedláček si v květnu 1990 odjel splnit svůj americký sen. Revoluce zvítězila a začaly boje, které se ho netýkaly a byly mu cizí. Přetahování o pozice, střídání ve vedoucích funkcích, debaty o tom, kdo byl a nebyl komunista, spory o to, jak nazírat na osmašedesátníky… Přitahoval ho New York s mrakodrapy. Dál už to byl klasický příběh – našel si práci v oboru, zamiloval se do Američanky.


Čtěte esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Ilustrace k eseji Smutek starých cejnů


Ta se ovšem zamilovala do Ruska, kam ji na tři roky následoval. V Moskvě ale byly kruté zimy, a tak po návratu do Ameriky zamířil do slunné Kalifornie s odvážnou a bláznivou vizí, že bude pracovat pro hvězdného Franka Gehryho, který znovu rozbíhal výstavbu slavného koncertního sálu Walta Disneyho. Nakonec mu pomohla i náhoda – že za mlada hrával jako pravé křídlo hokejovou dorosteneckou ligu. Gehry jako Kanaďan miloval hokej a jeho kancelář měla hokejový tým, který hrál v nejvyšší amatérské soutěži v Los Angeles.

Zatímco Sedláček prorážel za oceánem, Tomáš Ctibor pracoval od rána do noci sedm dní v týdnu, protože ústavně-právní výbor zasedal kontinuálně. Až do prvních svobodných voleb. Do těch už nekandidoval, protože profesionálním politikem být nechtěl. Přesto se ještě stal členem poradní skupiny místopředsedy federální vlády. Po přijetí zákonů o zestátnění majetku KSČ a SSM z kanceláře v prvním patře Strakovy akademie odešel, a protože nechtěl být ani profesionálním úředníkem, založil s kolegou první firmu. Po letech podnikání v developmentu se tím úředníkem ale na pár let stal. Exprimátor Prahy Tomáš Hudeček jej požádal, aby mu pomohl postavit Institut plánování a rozvoje Prahy (IPR).

Potkali se u Jalty

Sedláček nikdy nechtěl emigrovat nastálo, plánovaný rok se ale protáhl na 25 let. Když už měl vlastní architektonickou kancelář, začal přemýšlet, jak se vrátit do Evropy nebo domů. V Brně tehdy hledali děkana fakulty architektury, to nevyšlo, ale kamarádi ho přesvědčovali, aby se přihlásil do výběrového řízení na hlavního architekta Brna a pobavil se s jakýmsi Ctiborem.

Ten radil radnici, jak postavit moravskou obdobu institutu, který předtím řídil v metropoli. Místo kluka s černými dlouhými vlasy se bývalý reportér Českého rozhlasu setkal v pasáži Jalta se seriózním vyholeným padesátníkem, ale těch třicet let jako by nebylo. „Když s někým prožijete rozhodující okamžiky, ani padesát let nehraje roli,“ říká Sedláček, hlavní architekt města Brna.

Dále čtěte:

Bez odvahy Čechů by nebylo sjednocení Německa, prohlásil Steinmeier

Komentář: Vzpomínání na Zeď

Německo je Čechům vděčné za jejich roli při pádu zdi, řekl bývalý kancléř Schröder

Sametovou revoluci hodnotí kladně třetina lidí nad 40 let. Stejný podíl si myslí, že lépe bylo za socialismu

Ohodnoťte tento článek
Diskuze