Na chodbách soudů se počátkem 90. let potkávali bývalí estébáci, komunisté i disidenti - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Na chodbách soudů se počátkem 90. let potkávali bývalí estébáci, komunisté i disidenti

,
Na chodbách soudů se počátkem 90. let potkávali bývalí estébáci, komunisté i disidenti
Zdroj: čtk

Vojenští prokurátoři a soudci dokázali díky skvělé práci poslat v říjnu 1992 za mříže tři nejmocnější muže předlistopadového ministerstva vnitra.

Dostat k soudu Václava Havla nebylo jen tak. V březnu 1992 se už všichni chystali na volby, prezident moc času neměl, a tak si jeho kancelář dala striktní podmínku, že ho vojenský soudce Jiří Bernát nesmí připravit o víc než hodinu. Limit dodržel, ale těsně před koncem Havlova výslechu stejně kdosi z jeho okolí poslal lísteček, že už je třeba končit.

Pro Bernáta to byla docela ošemetná záležitost, protože na lavici obžalovaných seděl poslední předlistopadový federální ministr vnitra František Kincl, jeho náměstek Alois Lorenc a náčelník II. správy SNB (část Státní bezpečnosti zaměřená na „boj s vnitřním nepřítelem“) Karel Vykypěl. „Síň byla plná a všichni to viděli. Přemýšlel jsem, co dál, aby to nevypadalo, že mě někdo řídí. Radši jsem přečetl, co na lístku bylo,“ vzpomínal před osmi lety – dnes už bohužel mrtvý – Bernát. Jinak ale prý proces běžel jak po drátkách: „Hlavně estébáci chodili poctivě – koho jsem předvolal, ten přišel.“

Jako Al Capone

Na konci 80. let minulého století se komunistický režim hroutil do sebe a jeho představitelé čelili – hlavně ve dnech různých národních výročí – dosud nepředstavitelným masovým demonstracím. Odpovědí byl teror. Rozhánění demonstrantů vodními děly a obušky, vyhazování protestujících studentů ze škol či zastrašování, bití a věznění disidentů. Bylo to protiprávní a všichni to věděli, jenže najít na začátku 90. let neprůstřelné důkazy, které by umožnily potrestat konkrétní lidi, bylo těžké. Parlamentní komise léta vyšetřovala, co se vlastně 17. listopadu stalo, ale z komunistické „věrchušky“ skončil ve vězení za potlačování protirežimních demonstrací vlastně jen pražský tajemník KSČ Miroslav Štěpán.


Přečtěte si:

Jak se změnil život od listopadu 1989?


Nejpřímočařeji ze všech na to šli vojenští prokurátoři. Cíleně hledali cokoli, třeba i drobnost, která by jim umožnila poslat před soud vedení předlistopadového federálního ministerstva vnitra, jež zásahy proti disidentům řídilo. Nebylo to snadné, protože – jak autorovi tohoto článku řekl před časem někdejší vyšetřovatel vojenské prokuratury (a dnes šéf odboru trestního řízení na Nejvyšším státním zastupitelství) Roman Hájek, „nesmělo jít o žádnou revoluční spravedlnost, o žádnou retroaktivitu“ a dotyční „museli být odsouzeni za porušení takových zákonů, které platily před rokem 1989“.

Nejdřív se prokurátoři zaměřili na masovou skartaci dokumentů, kterou StB prováděla v posledních listopadových dnech roku 1989. Nakonec ale obžaloba padla za něco úplně jiného: Za „Hlavu XXIII“ neboli za paragraf 23 zákona o SNB, který umožňoval „zajistit každého, kdo výtržnostmi nebo jiným nepřístojným chováním narušuje veřejný pořádek“, a až na 48 hodin ho posadit do – jak zněl dobový termín – „cely zadržení a zajištění“.

Už někdy v 70. letech si StB tento paragraf překroutila k obrazu svému a disidenty zavírala do cel ryze preventivně; pokaždé, když se jich potřebovala na krátkou chvíli zbavit. V letech 1988 a 1989 pak začala paragraf 23 zneužívat plošně a systematicky proti stovkám lidí, které do cel zavírala zpravidla už den před plánovanými demonstracemi.

Právě díky této – jak tomu podle Hájka říkal Vykypěl – „ptákovině“ se podařilo dostat do vězení poslední předlistopadové vedení federálního ministerstva vnitra. Možná to srovnání trochu kulhá, ale nelze nevzpomenout osud mafiána a vraha Al Capona, který skončil ve vězení za daňové úniky.

Brněnský průlom

Nápad uvařit Kincla, Lorence a Vykypěla na „osmačtyřicítkách“ se zrodil na jižní Moravě díky tamní pobočce inspekce ministerstva vnitra a ochotě bývalých brněnských estébáků „prásknout“ své pražské šéfy. Šlo třeba o zástupce náčelníka brněnské StB Milana Šebelu, který před soudem otevřeně řekl, že pokyny k preventivnímu zajišťování disidentů „přicházely šifrou“, a to „od 1. náměstka federálního ministerstva vnitra“, tedy od Lorence.

Osoby, které měly před různými výročími zmizet z ulic, byly navíc podle něj v pokynech výslovně vyjmenovány, dopředu bylo určeno, jak dlouho mají v cele pobýt, a dokonce prý někdy bylo „formulováno -proveďte zajištění opakovaně“.


30 let od pádu berlínské zdi: Němci si pochvalují svobodu slova i lepší hospodářskou situaci

 Pád berlínské zdi v roce 1989


Ještě důležitější pak bylo nalezení některých listin, které svého času na ministerstvu vnitra schvalovala a podepisovala obžalovaná trojice. Šlo třeba o dokument s krkolomným názvem – Návrh komplexních opatření směřujících k paralyzaci nežádoucích aktivit protisocialistických sil směřujících k narušení oslav 70. výročí vzniku ČSR – ke kterému byly připojeny tři jmenovité seznamy. Celkem 84 lidí mělo být už 27. října 1988 zajištěno v celách, 75 odvezeno alespoň k výslechu a několik „arcilotrů“ – počítaje v to Havla, Václava Bendu, Rudolfa Batěka či Jána Čarnogurského – čekala domovní prohlídka a zadržení.

Svačinu s sebou

Obžaloba padla v říjnu 1991 a v polovině ledna příštího roku zahájil Vyšší vojenský soud v Táboře proces, který se kvůli svědkům konal střídavě v Praze, Brně a Táboře. V příštích měsících se před Bernátovým senátem četly stovky listin a defilovaly desítky svědků včetně jednoho prezidenta (Havel), jednoho bývalého generálního tajemníka KSČ (Milouš Jakeš), několika (ex)premiérů (Petr Pithart, Ladislav Adamec, Marián Čalfa) a tolika ministrů, vysokých státních úředníků a někdejších disidentů, že je nemá smysl počítat. Soudní spis, který dnes leží ve Správním archivu armády ČR v Olomouci, má odhadem 30 tisíc stran a dají se v něm najít skutečné perly – například Lorencův či Vykypělův deník.

 Svatá trojice StB. Na lavici obžalovaných sedí zleva někdejší federální ministr vnitra František Kincl, jeho náměstek Alois Lorenc a náčelník II. (kontrarozvědné) správy StB Karel Vykypěl.

Československá justice na něco takového nebyla připravená, a tak se občas improvizovalo. „V Praze mi na dnešním vrchním soudě půjčili velký porotní sál. Musel jsem si ho ale sám ozvučit. Nafasoval jsem techniku z vojenských spojovacích skladů, jídlo ze závodky a jelo se,“ vzpomínal na pionýrské roky Bernát.

Vše podle zákona

Reprodukovat podrobně výpovědi Kincla, Lorence a Vykypěla nemá smysl. Byly si hodně podobné, když všichni tři shodně tvrdili, že jen sloužili svému státu, vždy dodržovali zákony a nikdy je ani nenapadlo, že by se mohli čímkoli provinit. Kincl se navíc hájil tím, že ke svému křeslu přišel vlastně náhodou, protože prý byl „v době všeobecného rozkladu“, tedy na podzim roku 1988, „záměrně nastrčen do funkce ministra vnitra“. Jeho náměstek Lorenc pro změnu tvrdil, že činnost opozice byla před listopadem 1989 „charakterizovaná jako nezákonná a společensky nebezpečná, nejvyššího stupně“.

Při protestech podle něj hrozily „škody na zdraví“, šlo o nebezpečnou dobu, a nemůže tak vyloučit, že občas nedopatřením došlo k nějakému bezpráví. „Bez jakýchkoliv póz se chci těm všem, kteří utrpěli jakoukoliv újmu, omluvit,“dodal.

Obhájci se samozřejmě snažili přehodit odpovědnost za preventivní ukládání „osmačtyřicítek“ na vedení strany a vlády, předlistopadovou generální prokuraturu či jednotlivé příslušníky StB, kteří disidenty do cel zavírali. Kincl, Lorenc i Vykypěl byli v tomto ohledu mnohem loajálnější. Pouze Vykypěl na konci svého výslechu opatrně podotkl, že je „třeba s konečnou platností odpovědět na otázku, proč není posuzována odpovědnost členů vrcholného politického orgánu a všech příslušníků SNB, kteří všichni plnili úkoly s přesvědčením, že se jedná jednoznačně o zákonný postup“.

Já to nebyl

Tanečky předlistopadových prominentů, kteří v procesu figurovali v roli svědků, patřily mezi to nejzábavnější, co se před soudem událo. Koneckonců nebylo ještě vůbec jasné, jestli za to samé nestanou dříve či později před soudem sami. Předlistopadový premiér Ladislav Adamec jakoukoli zodpovědnost odmítl s tím, že sledování vnitřních nepřátel mělo na starost vedení strany a nikdy nepodléhalo „kontrole vlády a ani žádného člena vlády, kromě ministra vnitra“. Když se ho pak Bernát zeptal, z čeho to plynulo, někdejší předseda vlády odvětil: „To mi žádný funkcionář nesdělil, to jsem převzal jako systém, který existoval léta.“

 Pan Soudce. Kromě Lorence & spol. byl největším případem Jiřího Bernáta proces s konkurzní mafií okolo soudce Berky.

Generální tajemník strany Jakeš s tím ovšem naprosto nesouhlasil a doslova řekl, že „vládě nikdo nebránil, aby se tím zabývala“, a pak ještě dodal, že premiér Adamec byl členem politbyra strany „a mohl tam své připomínky uplatnit“. Zajišťování disidentů chápal Jakeš podle svých slov jako prevenci vůči disidentům, „aby se nedopustili trestných činů“, nic špatného na tom neviděl, ovšem veškerou odpovědnost nechal na souzené trojici: „My jsme byli politici a oni byli profesionálové.“ Mimochodem ve své výpovědi zmínil i své – tehdy ještě ani ne tři roky staré – komediální vystoupení v „kulturáku“ Červený Hrádek a vášnivě hájil své bojlery/brojlery slovy: „To se nikdo v životě nepřeřekne? Z toho se udělaly estrády.“

Jakoukoliv odpovědnost odmítl rovněž někdejší šéf 13. „bezpečnostního“ oddělení ÚV KSČ Rudolf Hegenbart a stejně tak i bývalý generální prokurátor Ján Pješčak. Starý prokurátor, který se aktivně podílel už na revoluční „spravedlnosti“ 50. let, sice „osmačtyřicítky“ považoval za zcela zákonné, a dokonce prohodil, že byly „humánnější než použití střelné zbraně“, ovšem výslovně odmítl – ačkoli Kincl, Lorenc i Vykypěl tvrdili něco jiného -, že by generální prokuratura preventivní používání paragrafu 23 schválila.

2 x 48 = 96

Chodba před soudní síní byla po celou dobu procesu dějištěm těch nejabsurdnějších setkání. Na Bernátovo vyzvání tu totiž nečekali jen bývalí estébáci a vysoce postavení komunisté, ale také jejich někdejší oběti – disidenti. Před soudem jich vypovídaly desítky.

Jeden z nich – Petr Uhl – vzpomínal, že preventivní zajišťování využívala StB už na přelomu 70. a 80. let, například při Brežněvově státní návštěvě či pohřbu filozofa Jana Patočky. Pak si prý estébáci dali na několik let pauzu a paragraf 23 oprášili až v posledních letech před pádem režimu. Uhla to podle jeho výpovědi postihlo pětkrát a pokaždé prý „upozorňoval příslušníky, že jde o nezákonné počínání“.


Čtěte esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Ilustrace k eseji Smutek starých cejnů


Tehdejší poslanec Václav Benda líčil, že častou praxí StB bylo po uplynutí 48 hodin zajištěného formálně propustit a vzápětí ho zase posadit do cely. O tom samém vyprávěl během své „hodinovky“ rovněž Havel: „To mívalo obzvlášť absurdní průběh. Jednou se stalo, a to pro ilustraci, že mě zadrželi na 48 hodin, byl jsem z Ruzyně propuštěn a před Ruzyní jsem byl znovu zatčen.“

Estébáci to navíc podle Havla zdůvodnili tvrzením, že je po něm vyhlášeno celostátní pátrání a logický argument, že nelze pátrat po někom, kdo ještě před půl minutou seděl v cele, naprosto ignorovali. Někdy se však prý neobtěžovali ani s formálním propuštěním za brány Ruzyně: „Jednou jsem byl zatčen přímo ve vězení. Převzal jsem si svoje věci a na chodbě mě opět vrátili zpět.“

Estébáci se prý k němu přitom chovali velmi slušně – jednou dokonce „familiárně“ -, ovšem zdůvodnit to, co dělají, neuměli: „Všichni se odvolávali na neurčitá vyšší místa. Já dodnes nevím, kdo byla ta vyšší místa.“

Spravedlnost

Bernátův vojenský senát měl pravomoc potrestat maximálně vedení někdejšího ministerstva vnitra a „civilní“ soud se touto záležitostí nikdy nezabýval, proto bohužel ani my nevíme, kdo byla ta „vyšší místa“. V říjnu 1992 dospěl každopádně proces po 57 jednacích dnech k rozsudku. Bernát odmítl obhajobu „svaté“ trojice, že by se řídila výhradně zákony či vůlí strany, a za to, že zbavili nejméně 294 lidí na „48, 96 či více hodin“ svobody, poslal všechny za mříže. Nejvíc – čtyři roky – dostal podle soudu nejaktivnější Lorenc, nemocný ministr Kincl odešel s tříletým trestem a přímý vykonavatel Vykypěl si měl odsedět tři a půl roku.

Přestože Bernátův senát dokázal složitý a rozsáhlý proces dokončit velmi rychle, trvalo to skoro rok a mezitím se Klaus s Mečiarem dohodli na rozpadu Československa. Vykypěl s Kinclem si své tresty odseděli, Slovák Lorenc se však vrátil domů na Slovensko, odmítl přijmout rozsudek a Vyšší vojenský soud v Trenčíně mu nakonec po letech průtahů vyměřil jen podmínku.

Dále čtěte:

Bez odvahy Čechů by nebylo sjednocení Německa, prohlásil Steinmeier

Komentář: Vzpomínání na Zeď

Německo je Čechům vděčné za jejich roli při pádu zdi, řekl bývalý kancléř Schröder

Sametovou revoluci hodnotí kladně třetina lidí nad 40 let. Stejný podíl si myslí, že lépe bylo za socialismu

Ohodnoťte tento článek
Diskuze