Housing First: Jakmile se člověk bez domova zabydlí, zdraví jde nahoru, říká odbornice - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Housing First: Jakmile se člověk bez domova zabydlí, zdraví jde nahoru, říká odbornice

Barbora Doubravová,
Housing First: Jakmile se člověk bez domova zabydlí, zdraví jde nahoru, říká odbornice
Zdroj: Facebook Ostravské univerzity

Může princip Housing First, tedy „Bydlení především” opravdu pomoci jednotlivcům i rodinám bez domova? A jak se to vlastně dá změřit? Výzkumnice z Ostravské univerzity Eliška Černá zpracovávala analýzu brněnského projektu Housing First, pomocí něhož se povedlo zabydlet desítky rodin i jednotlivců, kteří předtím neměli stálé bydlení. Podle této analýzy se v případě rodin podařilo ušetřit až 1,5 milionu korun z veřejných prostředků za první rok fungování projektu.

„Docházelo třeba k navracení dětí do rodin z ústavní péče, což přineslo úsporu pro stát. Zdraví se také zlepšovalo, snižovalo se třeba užívání antibiotik. Zlepšovalo se taky duševní zdraví. Ale školní docházka dětí se naopak příliš nezměnila, nezlepšily se ani jejich školní výsledky. To si vysvětlujeme tím, že jsme to sledovali jen v průběhu prvních dvanácti měsíců, což je krátká doba,” tvrdí Eliška Černá.

Jaké principy v Housing First fungují obecně v Česku?

Jde spíš o ten základní soubor principů, na kterých Housing First staví. Jakékoli město, které říká, že provozuje Housing First, musí dělat následovné: poskytovat dlouhodobé stabilní bydlení rodinám nebo jednotlivcům s tím, že pro účastníky jsou velmi nízko nastavené takzvané prahy, které musí splnit pro vstup do programu. Ty vstupní požadavky jsou opravdu velmi nízké – mohou mít dluhy, mohou mít problémy s návykovými látkami nebo neléčené psychiatrické diagnózy.

Druhým klíčovým principem je podpora šitá na míru, která vychází z individuálních potřeb nájemců. K ubytovanému dochází terénní sociální pracovník a je s ním ve velmi intenzivním kontaktu, klidně i denně. Provází ho procesem adaptace na život v bytě.

Jaký je klíč k výběru lidí do programu? Přijímají se opravdu i nejtěžší případy?

Vlastně by neměla existovat žádná mezní hranice pro přijetí či nepřijetí do programu. V Brně se například u jednotlivců jednalo o nějakou kombinaci – braly se nejtěžší případy a pak i lehčí. U rodin se pak k výběru přistupovalo metodou prostého losu. Nebylo možné spravedlivě vybrat rodinu, kterou vezmeme a kterou ne. To bylo opravdu složité a velmi subjektivní. Stejně jste občas odcházeli s pocitem, že na ulici zůstanou lidé, které jste měli přijmout a kteří to potřebovali.

V Brně i v jiných městech bylo Housing First nejprve vypuštěno jako pilotní projekt. Stalo se, že se některé metody nebo přístupy musely upravit nebo přizpůsobit? Myslím to tak, zda jste například v teoretické rovině předpokládali, že něco bude fungovat a potom v praxi to nešlo?

Určitě. Výrazným alarmujícím prvkem byla chudoba některých rodin. Ukázalo se třeba, že finance z Housing First nestačily pokrýt potřeby některých rodin. Hlavně tedy v otázce prodlužování nájemních smluv to byl problém. Je třeba říct, že v hodně městech byly podmínky k prodloužení nájemní smlouvy velmi přísné – vyžadovaly například bezdlužnost. Smlouvy se často uzavíraly na rok.

Rodina, která například žije na ubytovně a pak se zapojí do Housing First, potřebuje čas na to se adaptovat. Rok je málo, ten stačí tak akorát na to, aby se nějak rozkoukala, ale v hodně městech už na tu rodinu po tom roce byly kladeny moc vysoké požadavky. Typicky se začátkem školního roku bylo potřeba dětem pořídit pomůcky, a tak se rodiny ocitaly na hraně, dostávaly se do dluhů. Na toto bylo třeba reagovat bezprostředně během projektu, a to tak, že se zřídil krizový fond.

Ten zřídila Platforma pro sociální bydlení. Pokud se rodina ocitla v nečekané finanční tísni, která ohrožovala nájem, mohla si zažádat o jednorázový finanční dar. To některým rodinám pomohlo překonat ten krizový první rok a mohly dál bydlet.

Oslovili jsme některé zastupitele v Jihlavě, kteří tvrdí, že v Brně se ten projekt nedá moc považovat za úspěch, protože až polovina rodin právě nezvládla platit nájem a jen se zavázala k dluhům. Je to pravda? Po jak dlouhé době lze vůbec výsledky Housing First smysluplně hodnotit?

To podle mě není přesná informace. Přímo v projektové žádosti bylo, že po 12 měsících si 80 % rodin udrží bydlení. Výsledek byl takový, že si po roce bydlení udrželo 96 % rodin (48 z 50 rodin). To znamená, že jim byla prodloužena nájemní smlouva a musely být v podstatě bezdlužné. U některých rodin hrál sice roli ten finanční fond, ale v něm se nejednalo o žádné závratné částky – šlo třeba jen o tisíce, protože fond vznikl z darů od soukromých osob.

Po dvou letech si udrželo bydlení 80 %, čekáme na výsledky po třech letech. Určité dopady můžeme sledovat z krátkodobého hlediska, ale samozřejmě je extrémně důležité to sledovat po třech, pěti nebo šesti letech, abychom mohli komplexně vyhodnotit, jak to fungovalo a s jakými chybami. Jde opět také o finance, tento typ výzkumu – tedy nějaká evaluace po delší časově době – není nějak systémově podporován.

Na hodnocení výsledků Housing First by to chtělo pořádnou studii a na tu zatím nemáme. Je tu ještě jedna věc – často se třeba po tom roce změnila podpora, neziskové organizace si například musely o zapojení do projektu žádat znova. Je i otázka, zda byly opravdu schopny třeba po tom roce zajistit dostatek pracovníků, kteří těm lidem denně pomáhají.

Co těch 10-20 %, kteří si bydlení neudrželi? Bylo to hlavně kvůli financím?

Ano, ale je tam ještě rozdíl u jednotlivců a rodin. U rodin to jsou finance, situace je komplikovanější než u jednotlivců. Jednotlivci se zadlužují mnohem méně, ale u nich byl občas problém v neléčených psychiatrických diagnózách, tito lidé občas vypadávali z podpory.

Jak je to tedy s aplikací Housing First na duševně nemocné?

U těch psychiatrických diagnóz je problém v nějaké systémové pomoci, to tady není ještě na dobré úrovni, ale pracuje se na tom. Ale program Housing First byl původně určen právě primárně pro lidi s psychiatrickou diagnózou na ulici, zkrátka ty, kteří úplně propadávali službami, nebyli schopni někam docházet, byli třeba dvacet let na ulici, do toho brali drogy a podobně.

Z naší evaluace vyšlo, že právě to, co jde jako první nahoru poté, co se člověk zabydlí, je duševní zdraví a jakási pohoda, ustupují úzkosti.

Když jsme oslovovali města, která měla být do projektu zapojena, často mi odpovídali, že z toho například sešlo, že museli projekt ukončit prakticky ještě, než začal. Co myslíte, že radnice měst odrazuje od zapojení se do Housing First?

Myslím, že je to bohužel nepopulární a taky jde často o špatnou komunikaci, vedení města význam projektu neumí často dobře komunikovat veřejnosti. A taky je tady fakt, že bytové politiky měst bývají obecně slabé, i bytové fondy bývají malé – i například pro nižší střední třídu, takže argumentace, že zajišťujeme bydlení bezdomovcům například pro matku samoživitelku, která má sotva na nájem, bude prostě znít špatně.

Často je to prostě politicky nezvládnuté téma. V zahraničí to bylo například zamýšleno a komunikováno tak, že pokud jsme schopni zajistit bydlení i pro ty mezní případy, tedy pro lidi bez domova, můžeme pak pomoci i ostatním.

Jak předcházet problémům, které Housing First přináší, jako jsou špatné sousedské vztahy, nepřizpůsobivost v nové komunitě či neplacení nájmu?

To je hodně právě na terénních pomocných pracovnících, kteří vstupují do mediace sousedských sporů, řešení různých stížností. Pro člověka, který žil dlouho na ulici, je složité se navrátit zpět do bytu a mezi komunitu lidí. V tomto má sociální pracovník opravdu důležitou roli. Pomáhá nájemci, aby byl schopen si udržet bydlení. Je třeba velká zdatnost – komunikace na obě strany, kvalitně komunikovat právě i se sousedy, nebo lidmi v té komunitě, připravit je na příchod lidí bez domova.

V zahraničí fungují takzvaní peer pracovníci, tedy lidi, kteří mají podobnou zkušenost s bezdomovectvím, ale už jsou za ní a zotavení. Tito lidé dělají jakýsi most. Když k lidem bez domova přijde někdo, kdo byl tam, jako jsou oni teď, dokážou mu naslouchat s mnohem větší důvěrou. Toto by u nás v budoucnu zvýšilo udržitelnost bydlení.

Jak se dá hodnotit zlepšení života rodiny (zdravotní stav, školní docházka), která dostala byt? Povedlo se to v Brně v tomto kontextu?

Faktor školní docházky jsme zařadili, protože se objevoval právě v zahraničí. U nás ke zlepšení nedošlo, nezlepšily se ani školní výsledky dětí, ale vysvětlujeme si to tím, že jsme to sledovali jen v průběhu prvních 12 měsíců, což je krátká doba. Ale docházelo třeba k navracení dětí do rodin z ústavní péče, což přineslo úsporu pro stát.

Zdraví se také zlepšovalo, snižovalo se třeba užívání antibiotik. Zlepšovalo se taky duševní zdraví. Například ale zaměstnanost se neprokázala jako statisticky významná, avšak z úst pracovníků jsme slyšeli, že k tomu zlepšení v rámci práce docházelo – lidé si třeba zařídili dohodu o provedení práce, ne na hlavní pracovní poměr, ale nějaká snaha tam byla, jen to prostě nebylo prokázáno ve statistických průzkumech a datech.

Autorka je spolupracovnicí redakce

Housing First: Jakmile se člověk bez domova zabydlí, zdraví jde nahoru, říká odbornice
2.3 (46.67%) 6 hlasování
Diskuze