Esej: Kontroluji se, tedy jsem! - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Kontroluji se, tedy jsem!

,
Esej: Kontroluji se, tedy jsem!
Zdroj: Richard Cortés

Kdo chce soupeřit s čínskou efektivitou, musí používat stejné nástroje, nebo hru opustit.

Zatímco od Ameriky přes Evropu až po Indii běží druhá vlna koronavirové pandemie a i těm dosud méně postiženým zemím ukazuje tu horší tvář, v Číně, odkud nemoc přišla, je klid. Čínská lidová republika virus prakticky vymýtila a ani na hranicích jej za žádnou cenu nepustí dovnitř. Bylo tomu tak již v březnu, ale o to víc dnes, kdy covid-19 vážně zatěžuje evropské zdravotnické systémy, je namístě otázka, zda přísný dozorčí systém čínského typu není pro stále častější podobné hrozby 21. století vhodnější než demokratické systémy západního světa, založené na hypertrofované svobodě jednotlivce.

Rozdílný je už samotný vnější obraz. Čína – přesně zorganizovaný, hladce fungující stroj, v němž je každý šroubek přesně seřízen. Pokud nefunguje, musí být opraven nebo vyměněn. Nic ale není jen tak. Jak ve své reportáži sugestivně popisuje pekingský zpravodaj německého časopisu Der Spiegel Georg Fahrion.

Po příletu do Číny stráví návštěvník čtrnáct dní karantény v přísně střeženém a utěsněném hotelu, kde je pečlivě sledován na symptomy nemoci covid-19. Pokud projde testy jako negativní, může úspěšně vstoupit na čínskou půdu. Tam probíhají rozsáhlé plošné testy neustále. Je na ně nasazena armáda zdravotního personálu, která je v permanentní pohotovosti.

Jakmile se někde objeví případ nákazy, následuje výsadek testovacích jednotek, které pročistí prostor: zdravé nechají, nakažené odvezou do přísné a pečlivě izolované karantény.

Stroj na moc

Po covidu-19 čínský režim ještě zpřísnil už tak rozsáhlou kontrolu obyvatelstva, odměnou za ni je však možnost relativně volného pohybu a běžného života bez strachu z nákazy. „Dodatečná nesvoboda, kterou do Číny přivedl koronavirus, nám umožňuje více svobody. S tímto paradoxem se teprve budeme muset vyrovnat,“ shrnuje v závěru své říjnové depeše z Číny Georg Fahrion.

Podobnou zprávu z čínského postcovidového světa přinesl už v srpnu Peter Hessler, když na stránkách populárního New Yorkeru popisoval, „Jak Čína kontrolovala koronavirus“. Hessler dlouhé roky vyučuje na Sečuánské univerzitě, kam se po karanténní přestávce vrací život. Po kampusu, vykresluje situaci Hessler, se místo průvodců-kustodů pohybují roboti, kteří vás na základě kontroly doporučení a osobní karty pošlou, kam nutně potřebujete a kam – to samozřejmě hlavně – patříte.

Heslo testovat, testovat, testovat je v Číně dovedeno k dokonalosti. Systémem nepropadne nikdo, aniž by měl test a označení plus nebo minus. Zásadní je ale ochota lidí vycházet systému kontroly vstříc, což zdaleka není tím, že by za každým pohybem režimu lidé cítili strach z represí.

Sebekontrola patří k hlavním tmelům celého systému, který za cenu vyhraněné disciplíny vytváří prostor k relativně svobodnému nadechnutí. A proč?

Aby se mohlo pracovat, aby se mohlo konzumovat, aby čínský stroj na peníze a moc mohl naplno šlapat dál.

Zajatci programů

Západní demokracie zmítané nekonečnými diskusemi a otázkami, v nichž se hledá rovnováha mezi osobní svobodou a potřebou ochránit slabé a společnost jako celek, nabízejí v době covidové úplně jiný obraz. Fragmentární individualistické společnosti se jeví jako velmi nepořádné, zpěčují se sebekontrole jako nepřípustnému výrazu nesvobody.

Je to ale pouze vnější efekt, protože vnitřně tato sebekontrola probíhá formou konzumních a kulturních programů, jak už dávno popsali myslitelé-kritici jako Adorno nebo Flusser. Vilém Flusser, myslitel německý, ovšem českého původu žijící nakonec v Brazílii, mluvil o naplňování programu různorodých aparátů, ať už je to škola, systém bydlení, jídlo, nebo móda.

To všechno podle Flussera znemožňuje svobodu, protože to potvrzuje svazující programy a aparáty jako takové. Svoboda je naopak věčně otevřená možnost vymanit se z programu.

Demokracie se od systému čínské státní kontroly dnes liší pouze vnějškově, v tom, že lidé jako poslední výraz své „svobody“ odmítají vnější kontrolu svého pohybu, v základním cíli – co nejdříve zase konzumovat, pracovat, fungovat, využívat programy aparátu – by se s čínskou vládou většina lidí asi shodla. Sen o konvergenci všech systémů, sněný v šedesátých letech, se v globálním konzumérství dávno vrchovatě naplnil, jak ukazuje velká angažovanost neoliberálních ekonomů, kteří jen velmi neradi vidí, když se „kvůli pár mrtvým“ zastavují kola ekonomiky.

Vládne-li světu neosobní ekonomický duch, musejí jeho požadavkům ustoupit i zastánci pofiderní svobody, kteří se ani na chvíli nechtějí odvážit jakékoli oběti.

Proto také tak poměrně časté povzdychnutí nad tím, že v Číně se jim ten růst HDP vytváří, když mohou rychle zkontrolovat lidi, ve jménu funkčního ekonomického stroje je nechat pročistit a pak je zase nechat vyrábět a vyrábět.

Singerovy zamlčené předpoklady

Bývalého šéfa české centrální banky, ekonoma Miroslava Singera, to v Lidových novinách vedlo k obecnější, řekněme systémové úvaze, která vychází z věčného filozofického dilematu rozdílu mezi jednotlivcem a celkem, který se zdá být v čínských podmínkách opačně naladěný. Celek tu je vším, zatímco v západních společnostech se tomu zdá být naopak.

„Co když nástup dnešních informačních technologií znamená, že hierarchicky řízené společenské systémy využívající vyšší míry centralizovaného rozhodování jsou náhle v porovnání se společnostmi pracujícími více se spontánními individuálními interakcemi jednotlivých částí svých systémů efektivnější,“ ptá se Singer a pokračuje: „Co když se výhody liberální demokracie vůči autokratičtěji uspořádaným společnostem zmenšují? Co když přichází období favorizující více hierarchické společenské systémy, schopné rychleji prosazovat řešení, která je posouvají dál? Pro mě osobně velmi nelehká úvaha.“

Singerovo přemítání je v českém poměrně rigidním prostředí dost výjimečné a inspirativní. Bývalý guvernér ČNB se ale do přemýšlení pustil s několika zamlčenými předpoklady a několika nepřesnostmi.

Singer vše měří „efektivitou“ či „konkurenceschopností“, tedy nakonec „ekonomickým výkonem“ v tom nejklasičtějším pojetí hromadění nějakého bohatství. Blíží se v tom pozicím čistého darwinismu, protože jen silnější přežije a my bychom jako občané měli přemýšlet, jak velké omezení rozhodování a diskuse by lidem kvůli tomuto boji o přežití vadilo. Zároveň se předpokládá jakési čisté oddělení typových systémů – autokracie/ demokracie, centralizace/decentralizace, masa/individuum. Jenže v takovém světě už dávno nežijeme.

I západní lidé pobývající v Číně, jak bylo vidno z depeší Georga Fahriona a Petera Hesslera, svědčí o hybridizaci těchto jen teoretických vybudovaných rozdílů. Zbavovat se svobody, abych byl svobodnější, podléhat centrální kontrole, abych mohl být vzápětí výkonnější ve spotřebě a budování blahobytu.

Přitlačit, abychom mohli uvolnit

Tekutý svět pozdní moderny znemožňuje udržet pevné hranice a rozdíly, skrze něž se vládlo. Proto už také, jak před třiceti lety psal francouzský filozof Gilles Deleuze, nežijeme v disciplinární společnosti, v níž se prostřednictvím společenských institucí (rodina, kostel, škola, vojna, práce) pro budoucí potřeby státu „vyrábějí“ lidské subjekty podle daných vzorů či mustrů jako v továrně, nýbrž ve společnosti kontroly, kde není vymezeno nic.

Lidé nejsou individua, protože jsou v sobě rozpolceni, vytvářejí „dividua“, schizofrenní manažery vlastního „já“, lidské platformy a projekty, které na sobě pracují jako na podnikových zakázkách. „Z mas se staly vzory, data, trhy nebo ‚banky‘,“ dodává Deleuze, který významně zpochybňuje Singerem proponovaný rozdíl mezi autokratickým centralistou a demokratickým milovníkem dobrovolné dohody o ceně na trhu. „Dobývání trhu se uskutečňuje získáním kontroly, a ne již vytvořením disciplíny (tedy i ceny!), fixací toků ještě spíše než snížením nákladů, transformací výrobku spíše než specializací výroby.

Korupce zde získává novou potenci. Oddělení prodeje se stalo středem anebo ‚duší‘ podniku. Říkají nám, že podniky mají duši – to je skutečně nejhrůzostrašnější zpráva světa. Marketing je nyní nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů.“

Čínské autoritářství, učí mimo jiné čtení Deleuze a dalších analytiků vznikající společnosti kontroly, se od demokraticky rámovaného volného trhu již tak podstatně neliší, protože ho čínská moc dávno pružně zahrnula do svého světa. Využívá marketingovou konzumní kontrolu stejně účinně jako rezidua násilí pomalu mizejícího disciplinárního světa uzavřených prostředí, tedy všech těch báječných strojů na výrobu správných lidí.

Někdy přitlačit, abychom mohli zase uvolnit, přesně jak popisují fascinovaní obyvatelé západního světa déle pobývající v Číně.

Hybridní systém, který vytvářejí čínští komunisté, tedy tvořivá kombinace klasického rigidního disciplinárního světa a pružné marketingové proměnlivosti společnosti kontroly, spoléhající na modelování velkých datových souborů a uzlových informací o každém prvku toku, stojí na tom, že chce využívat výhody obou zdánlivých systémových protikladů. Přičemž je čtenáři asi už jasné, že podobně jako v Singerově úvaze je rámcem všeho efektivita růstu a konkurenceschopnost.

Západní společnosti mají prakticky jen dvě možnosti: pustit se do závodů, přizpůsobit se čínskému pragmatickému modelu, zdokonalit společnost kontroly tak, aby jim tu a tam, jako v časech pandemie, mohla zcela bezcitně a bez debat pomoci silová moc disciplinárního řádu. A že je tu ještě jiná možnost? Jistěže je, vždy existují nějaké jiné možnosti. V tomto případě to znamená opustit logiku výkonu, efektivity a konkurenčního dobývání, která uvolňuje od disciplíny i kontroly.

Než zkratovitě až pudově odmítneme tu druhou možnost, podívejme se chvíli do pečlivě kontrolované Číny, abychom věděli, do čeho skutečně jdeme. Anebo ještě lépe. Přečtěte si, jak vykresluje krásný nový svět výkonu podle kontrolního programu Gilles Deleuze:

„Není třeba sciencefiction pro pochopení mechanismu kontroly, který udává v každém okamžiku pozici nějakého prvku v otevřeném prostředí – zvířete v rezervaci, člověka v podniku (elektronický obojek). Félix Guattari si představoval město, kde by každý mohl opustit svůj byt, svoji ulici nebo čtvrť jen pomocí své (dividuální) elektronické karty, která by odstranila tu či onu bariéru: stejně dobře by však karta mohla být v určitý den nebo mezi určitými hodinami odmítnuta: to, co vyměřuje, není bariéra, ale počítač, který každému určuje dovolenou nebo zakázanou pozici a vykonává univerzální modulaci.“