Esej: Prezidentská demokracie

 Drchal 03. prosince 2017, 08:00  -  Václav Drchal
03. prosince 2017, 08:00

Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Zeman je má také. A co my teď s tím?

Až bude někdo s odstupem mnoha desetiletí srovnávat první republiku s naší dobou, bude pro něj letošek nejspíš důležitý. Rok 2017 – a následující roky – toho mají mnoho společného s událostmi let 1925/1926. Ani v jednom z těchto období nám nehrozil žádný aktuální mocenský zásah ze zahraničí, přesto se hodně mluvilo a psalo o krizi demokracie a minimálně někteří vrcholní politikové – včetně prezidentů Masaryka a Zemana – hodně přemýšleli o autoritativnějším vládnutí.

První republika pokušení odolala a běžný člověk vlastně ani neví, že vládní krize roku 1926 mohla přerůst v nějaké omezení demokracie, či aspoň – jak se tehdy říkalo – v „oktroj“ ústavy či volebního řádu. Na nás ta zkouška teprve čeká.

Tatíček autokrat

Pochybovat, že Masaryk byl pravověrný demokrat, je dnes skoro svatokrádež. Masaryk demokracii samozřejmě uznával – a co je důležitější – v praxi mnohokrát bránil a prosazoval, jenže jeho pojetí demokracie bylo hodně široké a vlastně docela autokratické. „Nebojím se (…) a řeknu, že bez jistého stupně diktatury není ani demokracie, když nezasedá parlament, rozhoduje vláda a president republiky neomezeně,“ řekl jednou Karlu Čapkovi. Ani současný hradní pán by to neřekl líp.

Vezměme to chronologicky. Před vznikem Československa Masaryk vcelku napevno počítal s tím, že demokracie bude v novém státě zaváděna postupně. Známý je třeba prezidentův retrospektivní výrok z dubna 1919 zaznamenaný jeho osobním tajemníkem a archivářem Škrachem: „Byl bych chtěl diktaturu do voleb – ale bez vojska to přece nešlo.“ Buďme však fér: v situaci, kdy nebylo jasné, jak moc bude rozvrácena domácí politika a jak dlouho a jak těžce budou Češi bojovat s Němci o Sudety, s Maďary o Slovensko a s Poláky o Těšínsko, šlo vcelku o realistickou úvahu.


Esej: Na Hradě se každý zblázní. Českým prezidentům překáží ústava


Hned po návratu z emigrace se Masaryk zapojil do boje o kompetence, přičemž jeho ideálem byl americký prezidentský systém. Kompromis, kterého nakonec dosáhl, ani zdaleka neodpovídal jeho ambicím, a první léta Československa jsou tak vyplněna neustálými – značně vynalézavými – pokusy o ohýbání ústavy v prezidentův prospěch. Masaryk třeba usiloval o zakotvení zásady, že když někoho jmenuje, tak ho také odvolává, nově jmenovaným ministrům se pokoušel předávat psané „notičky“ (ministra školství Habrmana například v červenci 1919 zaúkoloval, aby připravil odluku církve od státu, byť to strany ještě neodhlasovaly), a kde mohl, snažil se do vznikajících vlád protlačit ministry „odborníky“.

Masaryk ostatně hrubě nedůvěřoval schopnostem velké části politiků. Charakteristický je v tomto ohledu jeho výrok z konce 20. let, když mu byl předložen seznam ministrů první vlády: „Tak jsem se těch lidí lekl.“ Vrcholem byl prý „anarchista a lajdák“ Václav Klofáč v křesle ministra války. Zjevně proto trpěl Masaryk až pozoruhodnou příchylností k úřednickým kabinetům: za jeho prezidentování vládly (pokud počítáme Benešův poloúřednický kabinet) dlouhých 31 měsíců a dodnes existují jmenovité varianty, které si připravil před prvními parlamentními volbami v roce 1920.

Chvála silných mužů

Myslet si o tom může každý, co chce, ovšem autoritativní Masaryk na Hradě měl občas zřejmé výhody. Když v létě 1920 stála Rudá armáda pod Varšavou a domácí zdivočelá marxistická levice se pokusila ovládnout tehdy dominantní sociálnědemokratickou stranu, Masaryk jmenoval úřednickou vládu Jana Černého a s komunisty (tak si začali říkat na jaře příštího roku) se vypořádal sám. V prosinci osobně odsouhlasil znovuobsazení Lidového domu a do míst, ve kterých vypukla skutečná revoluce (Oslavany, jižní Morava, Kladno), neváhal vyslat vojsko. Na závěr se ještě do očí vysmál předákovi komunistické levice Bohumíru Šmeralovi – chápal bych, pokud byste dělali pořádnou revoluci, ale takto se mi „to zdá diletantské“ – a sám také de facto rozhodl, jak dlouho budou zavření revolucionáři sedět, když je všechny po roce amnestoval.

Masarykovi tehdy mohl sotvakdo (až na komunisty ovšem) cokoli vyčítat a bez jeho autokratické rozhodnosti, která dalece překračovala meze ústavy, mohlo vše dopadnout daleko hůř – minimálně pořádným krveprolitím.

Hříšné myšlenky

Rok 1926 byl na pováženou daleko víc. A stačilo k tomu docela málo. Všechno to odstartovaly volby z listopadu 1925, ve kterých do té doby vládnoucí „národní“ pravolevá koalice ztratila většinu. Dosavadní premiér Antonín Švehla dokázal sestavit vládu jen s největšími obtížemi, a když po čtvrt roce padla, nastoupil opět Masarykův „krizový úřednický manažer“ Černý. Noviny běžně psaly o krizi demokracie a o výhodách autoritativní vlády blábolili nejen tenkrát překotně rostoucí fašisté, ale rovněž někteří dosud „standardní“ politikové – například národněsocialistický předák Jiří Stříbrný. Poté, co v květnu 1926 provedl maršál Piłsudski v Polsku státní převrat, přidali se rovněž někteří lidé z Masarykova širšího okruhu a brzy z toho vznikla hysterická novinová kampaň, ve které se z diktátorských praktik obviňovali všichni navzájem.


Na Pražském hradě se vystřídalo 11 prezidentů. Podívejte se na přehled


Jaký byl v té době postoj samotného Masaryka, není úplně jasné. Existuje pouze jediná dobová zpráva, dle které byl Masaryk ochoten suspendovat demokracii a chopit se moci ve stylu Piłsudského. Jde o hlášení rakouského vyslance v Praze Ferdinanda Marka, podle jehož nejmenovaného informátora prezident v dubnu 1926 řekl Černému, že hodlá vyčkat, „zdali nynější vláda odborníků dokáže vyřešit současné obtíže“ či jestli zvládne Švehla složit novou politickou vládu, a pokud by ani jedna z těchto variant nenastala, má „v úmyslu zrušit parlament a nastolit nový pořádek“. Tvrdit však na základě této – de facto anonymní – zprávy, že Masaryk chtěl volební pat řešit převratem, by byl docela úlet.

Nicméně o mírnější variantě – tedy „oktroji“ ústavy, či aspoň volebního řádu – Masaryk a jeho blízcí nepochybně uvažovali. Důkazů existuje spousta a úvahy nad úpravou volebního řádu ostatně prezident v červnu 1926 otevřeně přiznal v jednom z novinových rozhovorů: zdůrazňoval, že by se tak mělo stát parlamentní cestou, a poněkud záhadně dodal, že prosazení něčeho takového „není jen otázkou politickou, nýbrž také otázkou parlamentní techniky“. Dál v novinách Masaryk nešel, ovšem například z dopisu Edvarda Beneše – ve kterém ministr zahraničí prezidentovi někdy v průběhu jara psal, že oktroj je až poslední možností, ale pokud by to nešlo jinak, „udělal bych to (…) šel bych třeba do kriminálu za to, že jsem prokázal státu službu“ – plyne, že se na Hradě uvažovalo o všeličems.

Podle činů poznáte je

Takové úvahy lze dnes sotva popsat jinými slovy než „přehnaná nervozita a nedůvěra Hradu ve schopnosti jiných politiků situaci demokraticky vyřešit“. Poslední politická vláda přitom padla teprve před několika měsíci a šéf agrárníků Švehla spolu s Milanem Hodžou pomalu, ale jistě skládali novou vládní většinu – pro levicově orien tovaného Masaryka těžko „skousnutelnou“ koalici pravicových stran posílenou o zástupce Němců a slovenské ľuďáky.

Jenže nakonec vždy platí, že nejde tolik o myšlenky a řeči, jako spíš o činy a skutky. Přišel podzim a možná vůbec nejschopnější prvorepublikový politik Švehla konečně složil vládu „Panské koalice“, která pak s přehledem vydržela až do příštích voleb. Masaryk do ústavních pořádků nikterak nezasáhl. Pokud bychom měli rok 1926 shrnout do několika slov, zněla by: pokušení to bylo slušné, ale Hrad mu odolal.

Co by, kdyby...

Bylo by hezké vzít si z toho pro dnešek ponaučení, nebo aspoň udělat nějakou předpověď, jenže ono to moc nejde: rozdílů je víc než podobností. Jasně, tehdy jako dnes se u nás i v Evropě mluvilo o krizi demokracie a ona také do jisté míry ohrožena byla a je – byť srovnávat Mussoliniho s Orbánem není zrovna košer.

Nejdřív k těm rozdílům skutečně důležitým. Zemanovo politické postavení je z mnoha důvodů řádově slabší než Masarykovo. Jinak řečeno potřebuje partnera či „spolupachatele“. Má smůlu, Babiš není Švehla. Místo protřelého politika, který se po desítkách let cviku dokázal dohodnout snad s každým, ale nepochybně věřil v demokracii, tu teď najednou máme chlápka z byznysu, který je zvyklý protivníky deptat a demokracie mu neříká nic, ani když zrovna náhodou spí. Také Evropa je dnes jiným místem než ve 20. letech: možná je stejně líná a neakční, ale toleranci vůči různým nedemokratickým výstřelkům má podstatně nižší než dřív, na což by ten silnější z dua Babiš–Zeman mohl vzhledem ke svému napojení na evropské peníze slyšet.


Co vše byste měli o prezidentské volbě vědět? Čtěte:

Vše co potřebujete vědět o volbě prezidenta 2018


Masaryk měl kromě toho příznivce napříč celou společností a upřímně ho podporovala velká část – především levicových – elit. Zeman naopak elity včetně představitelů tradičních politických stran zavrhl, neustále se snaží vyrábět elity nové (zkuste si schválně představit reprezentanty hypotetické Zemanovy diktatury a docela se pobavíte) a vzhledem k přímé volbě spoléhá na elektorát tvořený málo vzdělanými obyvateli venkova. Jestliže Masaryk komunisty i fašisty zatlačoval a orientoval se na západní demokracie, pak Zeman extremisty „uvádí do společnosti“ a stále více hledí na východ. Liší se i osobnostní ustrojení obou pánů: Masaryk vzor ’26 byl mnohem inteligentnější a akceschopnější muž než Zeman vzor ’17. Rozdílná je rovněž motivace. Masarykovi šlo v konečném důsledku o blaho státu, co žene vpřed Zemana, ví bůh, ovšem podstatnou roli v tom hrají hybatelé jako msta či provokace.

Demokracie v Evropě opravdu není úplně zdravá a bůhvíco nás v budoucnosti čeká. V roce 1926 také nikdo netušil, že se už za sedm let stane německým kancléřem jeden kníratý frajtr. Autor tohoto článku si přesto troufá odhadnout, že spojenectví Babiše se Zemanem tím velkým průšvihem ještě nebude. Ústava se bude napínat k prasknutí, možná nám povládnou kabinety bez parlamentní důvěry, ale nejspíš to nebude horší než Berlusconiho éra v Itálii – protivné, neinspirativní bezčasí, které je třeba přečkat a neupít se.

A jedna provokativní otázka na závěr. Myslíte, že bychom na Masaryka opravdu hleděli úplně jinak, kdyby se v nějakou chvíli rozhodl nebo byl okolnostmi donucen stát se československým Piłsudským?

Přečtěte si další eseje:

Bez bulharských bot

Malí a bohatí to mají těžké

Korejská hra na kuřátko

Stará skvělá Evropa


Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Jedete autem na hory? Víte, na co si dát pozor?
Jak vysoké může být sociální pojištění za rok 2017?
Co dělat při ztrátě kartičky zdravotní pojišťovny?
Kdy budou jarní prázdniny ve vašem okrese?
Kdo vyhraje prezidentské volby: Zeman vs. Drahoš?
Auta
Jeep Grand Commander je velké sedmimístné SUV. Ale zatím…
Nejlepší dieselová ojetina? Škoda Yeti a Škoda Superb Combi, myslí si Britové
Kolik stojí nezávislé topení do auta? 24 tisíc, ale i dvojnásobek
Lada 2107 křížená s buldozerem uklízí v Rusku ulice
Pět dobrých, ale nesmírně rizikových ojetin, které vás mohou stáhnout z kůže
Technologie
Samsung brzo vydá náhradu svých evergreenů: SATA disky Samsung SSD 860 Evo a 860 Pro
Bitchcoin? Nevěstince v Nevadě budou přijímat platby v kryptoměně
MediaTek má nový SoC pro prémiové televizory Sony a Philips, bude o 50 % rychlejší
GDDR6 od Hynixu už je reálně dostupná, ale na nižších taktech. První karty na 14 GHz?
Google bude na mobilech od léta dávat přednost rychlejším webům
Hry pro příležitostné hráče