Esej: Na Hradě se každý zblázní. Českým prezidentům překáží ústava

Holec 30. září 2017, 06:03  -  Petr Holec
30. září 2017, 06:03

Šéf Senátu Milan Štěch právě vyhlásil termín prezidentských voleb. Místo něj měl ale spíš vyhlásit termín zrušení prezidentské funkce. Každých pět let se nám to vrací jako nepříjemné déja vu. Volíme prezidenta a pokaždé klademe kandidátům na nejvyšší ústavní funkci špatné otázky: Zavedli by euro? Zavedli by povinnou vojenskou službu? A kdy už konečně spojí Prahu a Karlovy Vary dálnice, takže nejen cesta na filmový festival přestane připomínat projížďku Donbasem?

To všechno jsou samozřejmě správné otázky, jen o nich nerozhoduje prezident, i když si to mnozí myslí. Ten sice podepisuje zákony, jeho podpis ale stěží mívá cenu pera (i kdyby bylo z Chile), jímž je podepisuje; pokud zákon nepodepíše, přehlasují jeho veto poslanci. Svou legislativní sílu si tak vyzkoušel i první polistopadový prezident Václav Havel, jenž chvíli vládl jako osvícený monarcha: ve svém druhém funkčním období použil veto sedmnáctkrát a sedmnáctkrát ho poslanci přehlasovali. Tolik o vítězství pravdy a lásky.

Velitel jen v krizi

Ano, i náš přímo volený prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády nebo přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi nebo svolává zasedání Poslanecké sněmovny, již i rozpouští… To vše sice vypadá mocně, jenže naše ústava s prezidentem coby „velitelem“ politického dění počítá spíš během krizí, zatímco v normální době svěřuje kormidlo země vládě a parlamentu. I proto si říkáme parlamentní demokracie.

Problém je, že naši prezidenti si často jako krizi interpretují i nekrizové časy a stále častěji trpí nebezpečnou tendencí suplovat premiéra, vládu i parlament. Možná tomu nahrává i to, že naše normální politické časy často připomínají krizi, takže prezidenti vlastně jen naplňují ducha ústavy, když chtějí přiložit pomocnou ruku a jmenovat například vládu svých kamarádů. Případně hůl, jak naposledy na Hradě ukázal premiérovi Bohuslavu Sobotkovi prezident Miloš Zeman.

Jenže s takhle venezuelským pojetím naše ústava nepočítá, byť v řešení mnohých krizových situací bohužel připomíná diplomovou práci poslance ODS Marka Bendy: také v ní chybí pár konkrétních klíčových slov. Nejde ovšem o nic nového. Romantickým rozporem mezi vznešeným snem a méně vznešenou realitou trpí funkce prezidenta od založení Československa v roce 1918. I první republika byla parlamentní demokracií, ale prezidentská funkce se nad ní vznášela trochu jako nadpozemský duch, jemuž je ústava příliš těsná.


Masaryk, Gottwald a další. Naši milí gerontokrati


Proto bychom měli místo volby prezidenta jeho funkci zrušit. Ulevilo by to nejen našemu ústavnímu systému, ale i lidem. Prezidentští kandidáti by jim už nemuseli lhát, co všechno pro ně udělají, i když to udělat nemohou. Díky Zemanovi navíc ideálně uzrálo načasování: právě on na Hradě ukázal, jaké ústavní monstrum jsme si sami stvořili přímou volbou.

Tatíček chce vládnout

Pražský hrad je tak velký, že se tam každý nakonec zblázní, řekl mi nebožtík Miroslav Štěpán, když jsem s ním dělal knižní rozhovor. Pražský hrad není jen velký, ale největší hradní komplex na světě, který jako by pro sebe a své manželky stavěl Donald Trump. Je v tom i příznačná symbolika: v Česku sice vládne vláda, ta ale sedí v zastrčené Strakově akademii, jež pod mocným Hradem připomíná spíš prezidentskou jídelnu, zatímco prezident shlíží na vládu i celou zemi z výšky jako císař. Ostatně i ti odsud vládli.

Bývalý komunistický boss Štěpán věděl o zbláznění se na Hradě své. Zažil tady pozdního československého prezidenta Gustáva Husáka, z nějž zbyl v nekonečných komnatách jen starý nemocný stín, kolem kterého poslední roky jen prošly, takže najednou zjistil, že už není prezident.

Nejde ale jen o bolševické prezidenty, kteří v nejvyšší funkci málem umřeli, jak se to v 80. letech stávalo sovětským vůdcům: skoro se to přihodilo i Masarykovi s Benešem. Ostatně právě tito dva velikáni symbolizují náš problém s prezidentem nejlépe a také nabízejí současné paralely.

„Prezident osvoboditel“ Masaryk, k němuž se odvolává většina našich prezidentů, když hledají velká slova, nebyl nějaký čas nadpozemským, ale doslova i pozemským duchem: prvním československým prezidentem se v roce 1918 stal během své nepřítomnosti, do nově vzniklé republiky dorazil až dva měsíce poté. A že to byl skutečně prezidentský příjezd ve stylu dnešních prezidentských kolon: Masarykův vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy a vše natáčel režisér Svatopluk Innemann. Ještě že tehdy neexistoval Twitter!

A když pak Masaryk složil v Praze prezidentský slib, hned odmítl návrh ústavy, který z něj dělal kladeče věnců. Ani „tatíček“ totiž nebyl naivní snílek a prostě chtěl vládnout, když už Československo vydupal ze země u velmocí. A že vládl, přestože byl podobně jako Havel nebo Klaus volený parlamentem. Masaryk se navíc stal prezidentem čtyřikrát, takže zatímco se dole ve městě měnili premiéři jako v Itálii, on v nejvyšší funkci zůstal plných 17 let.

Komentář: O stále menších lžích Miloše Zemana


Hned náš první prezident tak navždy zastínil všechny premiéry, což svým způsobem trvá dodnes.

A že dobře věděl, jak na to. Stejně jako Havel, Klaus i Zeman uměl Masaryk manipulovat lidmi volenými politiky. Navíc byl českým průkopníkem permanentního prezidentského PR: podobně jako Zeman nonstop objížděl celou zemi, byť na rozdíl od něj se lidi snažil ze hřbetu svého oblíbeného koně Hektora spíš spojovat než rozdělovat. Také stejně jako Zeman jezdil v českých autech (žádné audi jako Klaus, protože „nedrncá“). A mimochodem: se Zemanem pojí Masaryka i hůlka, i když ji každý využíval trochu jinak.

Vláda a parlament na obtíž

Silným, a dokonce i nadústavním prezidentem byl také Masarykův nástupce Beneš. Před druhou světovou válkou i po ní byl hlavním tvůrcem zahraniční politiky a v roce 1948 spolu s Klementem Gottwaldem i smutným symbolem únorového komunistického puče. Všichni tehdy čekali, že buď nepřijme demisi nadpoloviční většiny ministrů demokratických stran, nebo podle ústavy vyhlásí předčasné volby. Beneš ovšem všechny zaskočil, když místo voleb prostě pověřil Gottwalda sestavením nové vlády. Ten se jako správný komunista záhy obešel bez ostatních stran, což nám vydrželo přes 40 let.

„Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie,“ napsal o Benešovi Ferdinand Peroutka, jehož komunistický puč vyhnal ze země. Takže když pak lidé v listopadu 1989 spontánně skandovali „Havel na Hrad“, vlastně jen pokračovali v naší zmatené prezidentské tradici. A stejně tak v ní na Hradě pokračoval Havel, jemuž začal rychle být na obtíž premiér Václav Klaus a jeho tehdy dominantní ODS.

Havel měl také něco společného s Masarykem. Rovněž se stal mezinárodním symbolem Československa a také on odvozoval svou lehce nadpozemskou politickou autoritu od zásluh o pád komunismu. Logicky proto ve funkci moc nepotřeboval, aby mu do ní zbytečně mluvili politici, byť demokraticky zvolení. Ostatně sám vyznával „nepolitickou politiku“, jež měla blíž spíš ke kamarádům než k parlamentu. To jen stvrdil v praxi, když po rozkolu v ODS v roce 1997 jmenoval poloúřednickou vládu Josefa Tošovského. Snad ani velký ironik života netušil, jakou prezidentskou tradici tehdy založil.

Byl to totiž právě parlamentem zvolený Klaus, velký propagátor parlamentní demokracie a mandátu od voličů, kdo se na Hradě začal chovat velmi nadparlamentně. Zvlášť ve svém druhém období (vzpomeňte si na Štěpánova slova o působení Hradu) v podstatě praktikoval vlastní zahraniční a do jisté míry i domácí politiku, když navzdory soudu odmítl jmenovat soudní čekatele a navzdory parlamentu nepodepsal doplněk Lisabonské smlouvy. Přisvojení si chilského pera v přímém televizním přenosu je vedle toho jen bídný standup, i když s velkým mezinárodním přesahem.


Pomníček Milošových omylů. Mentor politické scény má za sebou horu přehmatů


Naše tradiční prezidentské prokletí Klaus velkoryse naplnil amnestií, jíž jako by chtěl trumfnout Havlovu amnestii z ledna 1990. Budiž mu aspoň ke cti, že se většina propuštěných vězňů do vězení zase rychle vrátila. A fakt, že Klausovo prezidentství končilo jeho bizarní senátní žalobou za velezradu, považujme jen za další důkaz, že si funkci prezidenta prostě nezasloužíme. Úplně nám stačí premiér a parlament.

Konec v nejlepším

První přímo zvolený prezident Zeman nekráčí v Masarykových stopách jen ohledně nonstop PR. Podobně jako kdysi „tatíček“ i on se ohradil po zvolení proti nedostatečným prezidentským pravomocem, které si ovšem na rozdíl od Masaryka nepřisvojil změnou ústavy, nýbrž jejím brutálním znásilněním. Zatímco stále kreativnější Zeman tomu říká „expanzivní“ prezidentství, které odvozuje od hlasu lidu, mnozí ústavní právníci v tom vidí obyčejné porušování ústavy a de facto mocenský puč.

A když už Zeman nemůže politiku ovlivňovat přímo, jako když v roce 2013 jmenoval úřednickou vládu svých kamarádů nebo při Sobotkově nekonečné (ne)demisi, zkouší spoluvládnout aspoň nepřímo. To sice permanentně narušuje náš politický systém, pořád to ale oceňuje dost lidí, jak ukazují průzkumy. Dokonce natolik, že když jsem se před rokem účastnil jihomoravské senátní volební kampaně Zdeňka Škromacha, žádali ho veřejně mnozí, ať v Praze zařídí zrušení vlády i parlamentu, protože bude vládnout jen prezident. Bohužel nebyli opilí, fakt to mysleli upřímně.

Naši první prezidenti jistě sehráli významnou pozitivní roli, současně ale vtiskli parlamentnímu systému nebezpečně prezidentský ráz. Takže jsme po všech prezidentských průšvizích paradoxně skončili s přímo voleným prezidentem, který má ale ještě menší ústavní pravomoci než ten volený parlamentem, vůbec se ale netají chutí vládnout. Je proto nejvyšší čas naše prezidentské trápení utnout. Nic jako prezidentský „apolitický svorník“ Jiřího Drahoše totiž u nás neexistuje. Navíc končit se má v nejlepším, ne?

Přečtěte si také komentáře Petra Holce:

Buď vlastenec, nenáviď svou vlast

Přidejte učitelům, hasičům, policistům. A ostatní vyhoďte

Vypukla horká volební kampaň. Už brzy možná přijde ledová sprcha

Za volbu prezidenta auto všem, nejen Kulhánkovým fanouškům

Zaorálek je dobrý volební lídr. Jeho nenávist je upřímná

Když vlast zavolá. Kdy přestaneme být banánovou republikou bez banánů?

Gazdík neztratí identitu. Nikdy ji neměl


Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 4 | Průměrné hodnocení: 4.50

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
OSVČ a platby na pojistném v roce 2018
11 otázek a odpovědí, které můžete mít k dani z nemovitosti
Kolik každý Čech vyprodukuje ročně odpadu?
Od ledna 2018 teče z kohoutků dražší voda. O kolik?
Jak vydat knihu? Zeptali jsme se spisovatele
Auta
Jaguar E-Pace opravdu není jen převlečený Range Rover…
Land Rover v Ženevě představí extrémně drahý třídveřový Range Rover SV Coupé
Pět hrubých řidičských chyb, které vás mohou na silnici stát život
Škoda 1101 VO/P vs. Škoda Kodiaq: K obraně vlasti připraven!
Galerie: 16 nejlevnějších aut 4×4 s automatem na českém trhu
Technologie
Chrome podporuje HDR už i na počítačích. Ale jen ve Windows 10
Facebook chce vypichovat kvalitní zprávy. Nezvolil šťastnou cestu
AMD má nové vedení divize Radeon: Starý veterán z ATi a otec čipů Tegra z Nvidie
Unikly parametry chystaných nových procesorů Coffee Lake. Na pultech možná už v únoru
Vyšel Firefox 58. Je zase rychlejší a nabízí více možností při pořizování snímků webů
Hry pro příležitostné hráče