Vojna a (složitý) mír v Libyi. Recept na příměří zůstává neznámý - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Vojna a (složitý) mír v Libyi. Recept na příměří zůstává neznámý

,
Vojna a (složitý) mír v Libyi. Recept na příměří zůstává neznámý
Zdroj: dpa picture alliance / Alamy / Alamy / Profimedia

Berlínský summit slíbil, že zařídí čtvrté největší africké zemi konec krvavého dvojvládí. Háček? Nikdo neví, jak na to.

Hillary Clintonová seděla ve své kanceláři washingtonského ministerstva zahraničí a byla neobvykle rozesmátá. „Přišli jsme, viděli jsme, a on zemřel,“ vykládala se širokým úsměvem skupince podřízených a novinářů během improvizované tiskové konference.

Důvodem onoho veselí na podzim roku 2011 byla násilná, surová smrt libyjského diktátora Muammara Kaddáfího.

Muž, jenž vytvořil – a po 42 let vedl – jeden z nejnepěknějších režimů planety, se na útěku před povstalci schovával nedaleko rodného města Syrta. Našli jej 20. října v betonové kanalizační trubce víc mrtvého než živého.

Jak to Clintonová vystihla svým citlivým komentářem, nevydrželo mu to dlouho. Záběry jeho zohaveného, krví zalitého těla jsou dodnes k vidění na internetu.

Libyjské schizma

Dnes už víme, že konec Kaddáfího a jeho režimu ani náhodou neznamenal konec utrpení Libyjců. Na území, jež tvoří šestnáctou největší zemi světa, ale její jediné procento obdělávatelné půdy uživí jen šest milionů lidí, od té doby prakticky neexistuje státní moc.

Vláda premiéra Fajíze as-Sarrádže, již oficiálně uznává OSN, sídlí v Tripolisu, ale ovládá jen malý kousek západu země, a to ještě pouze s pomocí skupinek banditů. Sarrádžovi odpůrci tvrdí, že udržují nebezpečně úzké vztahy s Muslimským bratrstvem, jež je dnes jedním z největších nadnárodních islámských hnutí.

Východu s centrem v Benghází vládnou také bandité, kteří si ovšem říkají Libyjská národní armáda, jíž velí polní maršál Chalífa Haftar, jinak americký občan a spolupracovník CIA. Oficiálně se armáda zodpovídá parlamentu v Tobruku, jenž je ovšem naneštěstí nefunkční.

Bandité z Tripolisu a Benghází jdou jedni druhým nemilosrdně po krku, jak je v těch končinách zvykem. Civilizovanému světu to po léta bylo jedno, dokud proudila ropa (jíž má Libye při tempu těžby z roku 2010 zásoby na zhruba 75 let; přes 44 miliard barelů ze země dělá nejbohatší africké naleziště, na světě desáté nejbohatší) a naopak neproudili tím směrem uprchlíci.

Ani to však nevydrželo. Libye se v roce 2014 stala nejfrekventovanější přestupní stanicí pro migranty na cestě ze subsaharské Afriky do Evropy. Sílící občanská válka mezi Benghází a Tripolisem zase brání investicím do ropné těžby. Haftar se loni rozhodl vzít Tripolis útokem; neuspěl, ale pomáhá si jinak. V půli ledna například jeho lidé zablokovali všechny přístavy, z nichž státní ropná firma NOC (již ovládá Tripolis) svoji produkci vyváží. Vláda tak přichází o 77 milionů dolarů denně.

Berlínská ofenziva

Haftarovo tažení se podepsalo i na rostoucím počtu uprchlíků. Za první dva týdny letošního roku zachytily italské úřady tisíc migrantů plujících z Libye; za celý předchozí rok jich bylo devět tisíc. Začalo být zjevné, že je třeba něco udělat.

Ono něco vzešlo z Berlína. Týdeník Der Spiegel, jenž tématu věnoval sérii obsáhlých textů, tvrdí, že plán upekla úřadovna spolkové kancléřky Angely Merkelové. Jiné prameny mluví o ministerstvu zahraničí i prezidentské kanceláři Franka-Waltera Steinmeiera. Buď jak buď, Berlín sezval zástupce všech účastníků konfliktu (plus spoustu prvoligových státníků z celého světa) na neděli 19. ledna, aby dohodli, jak vraždění zastavit.


Přečtěte si komentář: Flinty budou. Maňana

Pavel Páral

Vtip je v tom, že Haftar ani Sarrádž nebojují sami, nýbrž mají bohaté a odhodlané příznivce v zahraničí. A zatímco Sarrádžova vláda se těší mezinárodnímu uznání, sousedé ji vnímají jako potenciální baštu politického islámu. Ten není, na první pohled trochu paradoxně, po chuti zejména arabským vůdcům. Egypt, Saúdská Arábie a především Spojené arabské emiráty proto podporují odbojného Haftara. Právě u něj končí většina zbraní, které jdou ze Spojených arabských emirátů do Libye.

Mocné spojence však má i Sarrádž. Prvním z nich je Turecko, jehož prezident Recep Tayyip Erdogan naopak vidí v podpoře mírně islamistické vlády cestu k rozšíření svého vlivu na sever Afriky. Spolu s ním Sarrádže podporuje také Katar – a trochu kontraintuitivně i Evropská unie, u níž to plyne z respektu vůči linii OSN.

Nerozhodní

Evropská pozice však není jednotná. Italové stáli dlouho za Sarrádžem, ale poté, co začal znovu posilovat proud migrantů, se jejich postoj zkomplikoval (také vlivem výměny politické garnitury a odchodu kontroverzního Mattea Salviniho z exponované funkce ministra vnitra). „Musíme zjistit, kde stojí Italové,“ komentoval to ministr zahraničí EU Josep Borrell po skončení summitu.

Jinak složitý je pohled Francie, v níž je obava z rozmachu politického islámu silnější než snaha držet se postoje OSN. Paříž tak – právem či nikoli – podporuje Haftara jako poslední libyjskou naději před tvrdou islamizací.

A konečně jsou tu největší hráči, Rusové a Američané. Vladimir Putin vcelku logicky stojí na Haftarově straně. Podle informací televize al-Džazíra v Libyi bojují dvě tisícovky žoldnéřů z Wagner Group. Tedy soukromé armády, o níž se pozorovatelé domnívají, že dělá za Putina práci, ke které se ruský prezident nechce oficiálně hlásit.

A protože washingtonská administrativa Donalda Trumpa dosud své stanovisko, je-li jaké, nezveřejnila, přijeli politici – americký ministr zahraničí Mike Pompeo ruský prezident Putin, britský ministerský předseda Boris Johnson, francouzský prezident Emmanuel Macron a další – do Berlína tak trochu naslepo. Pikantně dorazili také oba libyjští bossové, což podle týdeníku Spiegel stálo spolkové kancléřství hodiny telefonické diplomacie.


Od vítání k deportaci. Dostat uprchlíka z Německa do Afghánistánu stojí 350 tisíc

Deportace je vražda. Aktivisté protestují proti deportacím do Afghánistánu na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem.

Očekávání byla smíšená. Týden před summitem přijeli Sarrádž a Haftar do Moskvy, kde se jim Putin s Erdoganem snažili vnutit svoji představu o „trvalém příměří“. Neuspěli; Haftar jednání prostě opustil, a uštědřil tak Putinovi de facto veřejný políček.

Po čtyřech hodinách nedělního jednání, jemuž ještě předcházela zvláštní schůzka Merkelové s Putinem, se všichni zúčastnění dohodli, že konflikt je nepěkný, že libyjské problémy je třeba vyřešit politicky a že EU bude dohlížet na dodržování embarga vyhlášeného na zbrojní dodávky pro obě strany.

Zatímco jejich zahraniční kolegové jednali, Haftar a Sarrádž seděli ve svých hotelových pokojích a čekali, až je zavolají k již hotovému dokumentu. Taková byla německá představa: tlak všech politických špiček měl donutit oba kohouty ke kompromisu.

Nedonutil. Haftar i Sarrádž znění dokumentu odmítli a už vůbec nesouhlasili s plánovaným vzájemným setkáním. Německý ministr zahraničí Heiko Maas se to později snažil novinářům prodat v co nejoptimističtějším balení: „Vždycky jsme tvrdili, že berlínský summit má být začátkem procesu, který povede k trvalému příměří a míru v Libyi, nikoli jeho koncem.“ Evropský ministr zahraničí Borrell byl lakoničtější: „Nedohodlo se nic,“ citoval jej server rozhlasové stanice Deutsche Welle.

Skromné výsledky

Oč skromnější jsou výsledky berlínského summitu, tím méně lákavě vypadá libyjská budoucnost. Embargo na dodávky zbraní oběma stranám zní slibně, nebýt skutečnosti, že je již dávno v platnosti. Komuniké ze summitu pouze říká, že teď už je myšleno vážně a že na jeho dodržování bude dohlížet Evropská unie, která k tomu nemá vybavení, mezinárodně uznávaný mandát a především politickou vůli.

Vyslanci Turecka, Ruska a Spojených arabských emirátů podepsali dokument ve chvíli, kdy na libyjské půdě operují jejich lidé, jejich zbraně nebo obojí. Ani nerozhodnost Američanů věci nepomáhá.

Lhostejnost vůči válečnému utrpení připomíná jejich postoj z roku 2011, kdy Washington de facto zakázal evropským spojencům organizovat jednání mezi povstalci a kaddáfíovskými loajalisty (s odvoláním na poučku, že Kaddáfí je zlo a se zlem se nejedná). Jen pro pořádek je třeba připomenout, že dnešní Trumpova administrativa má velmi špatné jméno, zatímco eskalaci konfliktu před necelými devíti lety pomohla zařídit administrativa Baracka Obamy, onoho kultivovaného, oblíbeného držitele Nobelovy ceny míru.

Sarrádže ani Haftara tak berlínský summit nepřinutil ustoupit z pozic ani o kousek. Na jednoho z nich – nejméně na jednoho z nich – čeká někde na kraji pouště prázdná kanalizační trubka.