Vietnamce tu nechceme aneb Imigrační systém počesku - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Vietnamce tu nechceme aneb Imigrační systém počesku

,
Vietnamce tu nechceme aneb Imigrační systém počesku
Zdroj: čtk

V případě Vietnamu Česko naprosto rezignovalo na výběr lidí, které k sobě pustí, a přenechalo ho překupníkům, mafii či vietnamským policistům.

Firma Svitap uspořádala loni na jaře po Skypu výběrové řízení. „Dali jsme ve Vietnamu dohromady partu asi 20 švadlen, přivedli je před kameru a vybrali deset nejlepších,“ vypráví majitel svitavské firmy Jan Heřmanský. Svitap – vyrábí technické tkaniny, technickou konfekci (stany, haly, altány aj.), ale také ručníky, ubrusy či utěrky – šičky z Vietnamu nutně potřeboval. Na začátku to vypadalo nadějně, jenže uplynul bezmála rok a pořád (skoro) nic.

Nejdřív byl úzkým hrdlem zlopověstný (zeptejte se na něj nějakého „českého“ Vietnamce a nejspíš uslyšíte slovo mafie) počítačový systém Visapoint, ve kterém si zájemci o práci v Česku musejí smluvit schůzku s úředníkem na hanojském velvyslanectví: „To není systém, ale opatření, aby sem žádní cizinci nepřišli. Co to prosím vás je za systém – máte se někam hlásit, nevíte kdy, nevíte jak, a ještě to je většinou vypnuté?“ říká Jan Heřmanský ze Svitapu.

Loni na podzim se situace do určité míry změnila, když velvyslanectví začalo přijímat – dvě hodiny týdně – i zájemce, které Visapoint dál nepustil. Do Vietnamu kvůli tomu odletěl Heřmanského personální náměstek, ovšem jediné, co viděl, byla obrovská fronta a protekce. „Vietnamská policie doslova brání občanům, aby vstoupili na ambasádu. Velvyslanectví s tím nic nedělá a klidně dopustí, aby před ním stál vietnamský policista a dovnitř pouštěl jen vyvolené,“ říká Heřmanský. „Rozhodně nemohu tvrdit, že velvyslanectví spolupracuje s mafiemi, i když to tak skoro vypadá,“ dodává.


A co další ekonomičtí migranti? Čtěte:

Kvóty nestačí. Ukrajinců přijde do Česka více

Ukrajinci v Česku nejčastěji vykonávají nekvalifikované profese.


Za celou tu dobu se z desítky vybraných vietnamských šiček podařilo na ambasádu proniknout a podat žádost o pracovní povolení jen jediné. Svitap kvůli tomu přišel o zakázku od svého dlouhodobého partnera: „Potřeboval o 20 procent navýšit dodávky a my to nemohli slíbit. Našel si proto někoho v Černé Hoře, kdo mu oněch 20 procent dodá místo nás.“ Pro Svitap snad nakonec vše dobře dopadne. Vietnamci sice nevyšli, ovšem brzy by, jak Heřmanský doufá, mělo do továrny dorazit 21 ukrajinských švadlen.

444 pracovních duší

Věc má dvě roviny. Zaprvé se zdá, že české úřady vší mocí brání příchodu pracovníků z Vietnamu. Podle ministerstva vnitra (za Visapoint odpovídá ministerstvo zahraničí, ovšem o povolení k pobytu rozhoduje vnitro) dostalo loni pracovní kartu pouhých 444 Vietnamců, což je v situaci, kdy průmyslu chybí zhruba 140 tisíc zaměstnanců, na pováženou. Proč to tak je, není úplně jasné. Do médií před lety prosáklo, že vláda v roce 2009 (to českou ekonomiku sužovala hospodářská krize) stanovila tajným nařízením pro občany Ukrajiny, Mongolska, Kazachstánu, Moldávie a Vietnamu týdenní kvóty, nyní se však vnitro dušuje, že již neplatí.

A zadruhé Česko naprosto rezignovalo – alespoň tedy v případě Vietnamu, Ukrajiny a několika dalších zemí – na výběr lidí, které k sobě pustí, a přenechalo ho překupníkům, mafii či policistům.

Úzké hrdlo

Systém Visapoint zavedlo ministerstvo zahraničí v roce 2009 na zhruba 30 ambasádách a slibovalo si od něj spravedlivý a rovný přístup k žadatelům o pobyt. Jenže to jaksi nevyšlo. Zkuste si to sami. Zadejte do formuláře, že jste Vietnamec a stojíte o dlouhodobý pobyt, a systém vám neomylně oznámí: „Žádné termíny pro podání žádostí nejsou k dispozici.“ Není to jen náhoda, ale princip. „Spousta mých klientů to zkouší. Jsou rodiny, které to zkoušejí už šest sedm let, ale nikomu z nich se ještě nepodařilo registrací projít. S takovým člověkem jsem se za celá ta léta nesetkal,“ říká advokát Marek Sedlák.

Jenže ono to jde a důkazem jsou všichni ti, kteří registraci dokázali nějakým způsobem získat. Není to ale jen tak a mezi „českými“ Vietnamci se otevřeně mluví o tom, že jedinou možností jsou překupníci, kteří si za provedení registrace účtují až deset tisíc dolarů.


Češi pracovnímu trhu nestačí:

Ukrajinci, vítejte. Pracovní trh potřebuje novou sílu

 Ukrajinský řemeslník


Civilní kontrarozvědka ve svých výročních zprávách Visapoint opakovaně kritizovala. Systém podle BIS zneužívali „zahraniční kyberzločinci“, kteří prý „prostřednictvím automatizovaných softvarových nástrojů obsadili všechny volné termíny“ a poté je žadatelům „uvolňovali za nemalé peníze“. Ministerstvo zahraničí nicméně „roboticky prováděné registrace“ popírá. Stejně tak odmítá i verzi aktuálně rozšířenou mezi Vietnamci, dle které překupníci dopředu vědí, kdy se ve Visapointu otevřou volná místa k podání žádostí, a dokážou je proto na rozdíl od obyčejných lidí obsadit.

Buď jak buď ke kupčení s registracemi dochází. Na úvodní straně systému Visapoint to ostatně svým způsobem reflektuje i samo ministerstvo, když doporučuje „provést registraci samostatně bez zprostředkování cizí osobou“. Samo zprostředkování registrace však ministerstvo nepovažuje za protiprávní záležitost (a čistě z hlediska zákona má také pravdu), nýbrž za standardní „ujednání mezi žadatelem a zprostředkovatelem, který za něj vykoná službu“.

Právní kličky

Alternativou k Visapointu a překupníkům je právní klička a následná žaloba k soudu. To pochopitelně vietnamští žadatelé o pobyt nezvládnou sami a obracejí se na české advokáty. Již zmíněný Sedlák se podle svých slov specializuje na slučování rodin a v archivu Nejvyššího správního soudu lze najít desítky případů, ve kterých – často úspěšně – zastupoval vietnamské klienty. Hned na začátku je třeba upozornit, že v jednom případě Sedlák hranu překročil a v roce 2010 mu Krajský soud v Brně uložil podmíněný trest za to, že sehnal fiktivního otce mongolskému chlapci a pomohl jeho příbuzným zůstat v Česku.

Sedlákovo přetahování s úřady připomíná nejvíce ze všeho hru na kočku a myš. Kdysi dávno například fungovalo uvést jako účel pobytu vědecký výzkum. „Přihlašovali jsme takto i dvouleté děti. Museli naše klienty pustit na ambasádu, oni tam předložili žádost o sloučení rodiny a my se poté soudili,“ říká Sedlák. „Vědce“ sice velvyslanectví brzy prokouklo, ovšem objevily se jiné způsoby. Stačilo třeba nějak proniknout na ambasádu, předat úředníkovi podružné lejstro a malým písmem na něj dopsat žádost o povolení dlouhodobého pobytu, vnutit žádost recepční, nechat ji na přepážce či ji podat spolu se stížností na nefunkčnost systému.

Ilustrační foto
Mezi „českými“ Vietnamci se otevřeně mluví o tom, že jedinou možností jsou překupníci, kteří si za provedení registrace účtují až deset tisíc dolarů.

Po podobně „akrobatickém“ podání žádosti následoval pochopitelně soudní spor. A soudy Sedlákovi a dalším „imigračním“ advokátům často vyhoví: „Pokud se podaří žádost nějakým způsobem podat, soudy většinou rozhodují v náš prospěch.“ Je to jen logické – pokud si má soud vybrat mezi striktním trváním na objektivně nefukčním Visapointu (žaloby vietnamských žadatelů se stížnostmi na úplatky a překupníky jen hemží) a sloučením rozdělené rodiny, volba je jasná.

Živá fronta

Loni dospěla situace tak daleko, že ministerstvo zahraničí muselo po několika prohraných sporech – které lze de facto vykládat tak, že Visapoint není závazný a žádosti o dlouhodobý pobyt lze podávat i bez něj – alespoň symbolicky znovu-obnovit „živou frontu“. Samo ministerstvo zahraničí uznává, že ho k tomu přiměla „judikatura Nejvyššího správního soudu“, a Sedlák odhaduje, že nejde o nic jiného než o přípravu půdy pro budoucí soudní spory: „Ministerstvo potřebuje ukázat, že existují lidé, kteří podali žádost bez registrace ve Visapointu, a další žaloby jsou proto bezpředmětné.“

Od loňského 25. října tak mohou vždy v úterý a ve čtvrtek přesně hodinu žádat o pracovní povolení i ti, kteří se ve Visapointu nezaregistrovali (podle ministerstva jde pokaždé o sedm až jedenáct žadatelů). Výsledkem jsou ohromné fronty, které se tvoří již od předešlého večera, a zřejmě ještě méně spravedlnosti než předtím. Svědkové líčí situaci v podstatě stejně jako Heřmanský: uprostřed noci vietnamští policisté postaví dopředu své lidi a zbytek fronty má smůlu.

Jestli se něco takového skutečně děje, ministerstvo zahraničí nepotvrdilo. Odpovědnost každopádně odmítá. „Zastupitelské úřady ČR nemají kompetence k ovlivnění situací, které se mohou dít před jejich budovami,“ říká mluvčí ministerstva Irena Valentová.

Praxe ambasády v Hanoji tak opsala díky snažení „imigračních“ advokátů pozoruhodný oblouk. Od front k Visapointu a zase (alespoň částečně) zpět k frontám. Zrušení Visapointu ministerstvo „aktuálně nepředpokládá“ a počítá pouze se „softwarovými úpravami z důvodu jeho bezpečnosti, které kopírují vývoj v IT technologiích“.

Škoda. Dovolujeme si tvrdit, že spravedlnost a rozumné řízení imigrace vypadají jinak.

Dále čtěte:

Počet legálně žijících cizinců v Česku roste, loni jich bylo téměř 500 tisíc

Šéf Svazu průmyslu Hanák: Potřebujeme Ukrajince, ale úřady řeší jen dávky

Podnikání v Česku má stále lepší reputaci


Ohodnoťte tento článek
Diskuze