Paradox protekcionismu: politici jej hlásají, sami v něj neveří. Bude Trump jiný? - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Paradox protekcionismu: politici jej hlásají, sami v něj neveří. Bude Trump jiný?

,
Paradox protekcionismu: politici jej hlásají, sami v něj neveří. Bude Trump jiný?
Zdroj: Profimedia

Trump není zdaleka jediným politikem, jenž svou protekcionistickou rétorikou míří hlavou proti zdi ekonomické racionality. Je pouze tím nejhlasitějším. Zásadní otázkou však je, zda svým slibům na rozdíl od předchozích populistů dostojí, nebo je nechá vyšumět. Dosavadní dekretová smršť naznačuje spíše první možnost. Lze v ní však nalézt i několik signálů ukazujících opačným směrem.

O smysluplnosti volného obchodu toho bylo napsáno více než dost. Vlastně už Adam Smith ve svém Bohatství národů argumentoval, že výměna zboží mezi státy se v důsledku neliší od výměny mezi jednotlivci v rámci společenství, a je tedy žádoucí, aby byla podporována. Za téměř dvě a půl staletí, jež uplynula od doby, kdy praotec moderní ekonomie svůj opus magnum sepsal, se nenašel nikdo, kdo by Smithovu tezi dokázal přesvědčivě vyvrátit.

Murphyho ekonomie

Naopak. Pozitivní dopady volného obchodu na ekonomický rozvoj, pracovní trh a koneckonců i zahraničněpolitické vztahy byly prokázány nesčetněkrát. Ve skutečnosti jde o jedno z mála témat, na kterém se téměř bez výjimek shodne i natolik rozhádaná skupina odborníků, jako jsou ekonomové. O to více je pro ně frustrující, když političtí lídři tuto vzácnou shodu neberou v potaz a hlásají naopak politiku protekcionismu.

Princetonský ekonom Alan Blinder ve své knize píše, že tento fenomén je jedním z Murphyho zákonů ekonomie: „Kdykoliv je nějaké téma z ekonomického pohledu dobře prostudováno a dokonce i sami ekonomové se na něm shodnou, politici jejich závěry ignorují. Naopak ve chvílích, kdy si ekonomové jistí nejsou a sami mezi sebou vášnivě brojí, naslouchají lídři nejvíce.“

Pozor, blíží se volby!

Naštěstí, řekl by liberálně smýšlející optimista, jde však ze strany politiků zpravidla jen o politikaření než o skálopevné přesvědčení, že volný obchod ekonomice škodí. Dokládá to dvojice vědeckých studií mapujících načasování protekcionistických iniciativ ve Spojených státech. Jejich základní sdělení je následující: politici nevěří v protekcionismus, jen občas dělají vše pro to, aby si to mysleli jejich voliči.


Přečtěte si komentář k Trumpově konfliktu s ústavním systémem:

Autokratický trumpoměr: I. díl

 Americký prezident Donald Trump


První studie publikovaná v roce 2014 se zaměřila na hlasování v americkém Kongresu mezi lety 1973 a 2005. Její autoři zjistili, že členové Senátu hlasovali výrazně více ve prospěch protekcionistických opatření během posledních dvou letech svých šestiletých mandátů. Výjimku tvořily jen dvě skupiny senátorů – ti, kteří již předem oznámili, že nebudou usilovat o znovuzvolení, a potom ti, kteří se vyhřívali na tradičních safe-seats, tedy místech, kde o volebním neúspěchu se mluví nanejvýš v rovině fantaskních teorií.

Koloběh senátorova života

Teoretici zabývající se americkým politickým životem dlouhá léta přemítali, proč členové Sněmovny reprezentantů, jež se obměňuje ve volbách každé dva roky, hlasují dlouhodobě více protekcionisticky než členové Senátu. Většina z nich se pak spokojila s vysvětlením tkvícím v rozdílnosti volebních systémů. Zatímco členové dolní komory reprezentují menší okrsky, senátoři jsou voleni za celý stát, a musí tak na politiku nahlížet více globálně. Alternativní vysvětlení, jež se nabízí z pohledu na výsledky zmíněné studie, je mnohem prostší: zkrátka jim zbývá do voleb méně času než senátorům.

Tuto teorii dokládají autoři výzkumu zjištěním, že míra podpory protekcionistických opatření mezi členy Sněmovny reprezentantů je prakticky stejná jako v případě senátorů nacházejících se v poslední třetině mandátu. Ukazují přitom na konkrétní příklady zákonodárců, kteří se v průběhu svého šestiletého funkčního období obracejí čelem vzad a návrhy, jež na jeho začátku sami podpořili, s blížícími se volbami vehementně kritizují.

(Ne)náhodné výkřiky

Druhá studie, jež spatřila světlo světa teprve nedávno, mapuje stejný fenomén v podání amerických prezidentů. Na počátku výzkumu stály následující otázky: je skutečně jen náhodou, že Barack Obama poprvé obvinil Čínu z nedovolené podpory exportu automobilových částí zrovna dva měsíce před obhajobou prezidentského mandátu? Není zvláštní, že George Bush mladší nařkl v případě Airbusu z téhož prohřešku Evropskou unii právě měsíc před znovuzvolením? A co Hillary Clintonová, jež během prezidentské kampaně de facto popřela své vlastní působení v čele americké diplomacie, když zavrhla dohodu o Transpacifickém partnerství?

Protože hlavy státu o ničem nehlasují, zaměřili se autoři studie s příznačným názvem Suspiciously Timed Trade Disputes (tedy Podezřele načasované obchodní spory) na načasování významných obchodních rozepří, jejichž první impuls vzešel právě z Oválné pracovny. A rovněž v tomto případě se jejich intuice ukazuje jako správná. „Výsledky potvrzují, že s blížícím se koncem prvního volebního období pravděpodobnost vyvolání obchodní rozepře ze strany prezidenta roste,“ uvádí autoři. A co víc, mezi tématy rozepří dominují problémy úzce vázané na konkrétní státy z kategorie swing states, tedy státy s tradičně vyrovnaným volebním výsledkem, ve kterých se o vítězi obvykle rozhoduje. Jen pro úplnost dodejme, že na konci druhého mandátu žádný podobný trend rozpoznán nebyl.

Mýtus racionálního voliče

Z obou studií tedy vyplývá, že hlavním motivem politiků k protekcionistickým krokům není ani tak vlastní přesvědčení, jako spíše laciná snaha posbírat politické body před blížícími se volbami. Další průzkumy totiž napovídají, že jakkoliv může být liberalizace zahraničního obchodu ekonomicky i společensky výhodná, průměrný volič o tom zkrátka přesvědčený není. A těch relativně málo lidí, jež mohou následkem volného obchodu přijít o práci, představuje v kampani mnohem hodnotnější aktivum než ty miliony dalších, jejichž životy mohou být o něco lepší.


Nepřehlédněte komentáře Lubomíra Hegera:

Jak velká má být vlastně Amerika?

Malé dějiny populismu

 Populismus - ilustrace


Podle slavného ekonoma Gregoryho Mankiwa stojí za voličskou skepsí vůči volnému trhu trojice faktorů. Prvním je zaujatost vůči zahraničí. Průměrný volič nahlíží na mezinárodní obchod jako na lehčí formu války. Neuvědomuje si tak, že výměna ekonomických statků může mít vítěze na obou stranách. Zadruhé je to nedůvěra vůči tržním mechanismům, jejichž schopnost efektivní alokace zdrojů velká část společnosti zpochybňuje (odstrašujícím příkladům kolapsů alternativních systémů navzdory). Třetí důvod pak leží na trhu práce, kde veřejnost nedokáže vnímat odliv méně kvalifikované práce do zahraničí jako příležitost k rozvoji nových, rostoucích odvětví.

Donaldovo blafování

Donald Trump tedy skutečně není jediným politikem, jenž se nechal během kampaně unést hlásáním protekcionismu. V jedné věci (nepočítáme-li jeho osobitý styl překypující neomaleností, agresivitou a narcismem) se však zásadně liší. Zatímco jeho populističtí předchůdci se po vítězných volbách zachovali racionálně a protekcionistické choutky upozadili minimálně do dalších voleb, u Trumpa stále nelze vyloučit, že svým slibům dostojí.

Lavina, kterou svými exekutivními příkazy spustil ještě v den inaugurace, naznačuje, že Trump svou předvolební rétoriku myslel vážně. Pomocí dekretové smrště se snaží většinu svého programu plnit tak pilně, jak mu jen prezidentské pravomoci dovolí, a to navzdory institucím, soudům i sílící opozici ve vlastních řadách. Avšak jakkoliv může slůvko většina v předchozí větě působit nenápadně, ve skutečnosti hraje zásadní roli. Poukazuje totiž na několikero ústupků, nebo lépe absolutních obratů, o něž se Trump během oněch šesti hektických týdnů od nástupu do funkce bez většího zájmu médií postaral.

Aha!

První se týká federální Exportní a importní banky, jejíž hlavní agendou je financování a pojišťování amerického vývozu ve světě (je tak obdobou České exportní banky). Před listopadovými volbami ještě Trump jakožto zarytý odpůrce regulací a „zbytečných“ institucí samotnou existenci úřadu zkritizoval. Jak však upozorňuje server Politico, necelé tři týdny po inauguraci už zaujal postoj zcela opačný. Na schůzce se skupinou zákonodárců Trump k tématu pronesl: „Úplně jsem změnil názor. Zjistil jsem, jak banka funguje a co dokáže, a nemyslím si, že se bez ní obejdeme.“


Přečtěte si, jak bohatý je Trump ve srovnání s ostatními prezidenty USA:

Kolik má Donald vlastně peněz?

Nejbohatší prezidenti USA. Trump má o miliardu víc než všichni dohromady

 J. F. Kennedy


Podobný aha-efekt mělo prezidentovo setkání s lobbisty farmaceutického průmyslu. I zde měl Trump před volbami jasno. Jak jinak si také vysvětlit jeho veřejná vystoupení, na nichž se dušoval, jak zatlačí na pojišťovací gigant Medicare, aby využil své dominantní tržní pozice a přinutil výrobce léčiv ke snížení cen. Neváhal dokonce zamýšlené úspory vyčíslit na astronomických 300 miliard dolarů. Jenže po setkání bylo opět všechno jinak. Jeho účastníci ještě ani nestačili opustit Bílý dům, když prezident předstoupil před novináře a pronesl: „Zabráním čemukoliv, co by mladým firmám mohlo ztížit vstup na trh, a to včetně fixace cen z vůle Medicare.“ Těžko říct, čím si lobbisté prezidentův náhlý obrat vymohli. Pouhé konstatování, že k dosažení proklamované třísetmiliardové úspory by bylo třeba seškrtat zhruba 82 procent veškerých výdajů na léky, by sice přesvědčilo každého racionálního politika, Trump však již během uplynulých týdnů prokázal, že racionalitou se svazovat nehodlá.

V nouzi poznáš přítele

„Hillary se potají schází s mezinárodními bankéři a plánuje destrukci americké suverenity ve prospěch globálních finančních skupin, svých přátel a dárců,“ soptil Trump ještě jako kandidát v říjnu loňského roku. O tři měsíce později si již jako prezident pozval do Bílého domu skupinu mezinárodních bankéřů v čele s šéfem JPMorgan Jamiem Dimonem. Obsahem jednání byla budoucnost balíčku Dodd-Frank, tedy souboru regulací, jenž se od roku 2010 snaží chránit finanční sektor před kolapsem podobným tomu z let 2007 až 2008. Podobně jako v případě exportní banky, ani zde nešetřil Trump před bezpochyby konstruktivním jednáním upřímností. „Nevím o nikom, kdo by mi s Dodd-Frank mohl poradit lépe než Jamie. Očekávám, že ten balíček hodně seškrtáme, protože, a to upřímně, mám spoustu přátel, kteří mají skvělý byznys, ale kvůli regulacím v Dodd-Frank jim na něj žádná banka nepůjčí.“

Jakkoliv se tak v kontextu již zmíněné dekretové smrště může zdát, že Donald Trump hodlá většinu svých slibů skutečně naplnit, předcházející odstavce připouštějí i druhou možnost. Stačí, když se nejmocnější muž světa seznámí s tím, co instituce, kterou chce zrušit, vlastně dělá, nebo si vzpomene na obchodní bolístky některého ze svých kamarádů, a vše, co ještě včera bylo černé, je najednou bílé. Trump, dosud konající jako nebezpečný demagog, se tak alespoň na chvíli stává jen obyčejným populistou.

Dále čtěte:

Dekret proti migraci zamítl i odvolací soud, Trump chce dál bojovat

Má se Trump bát? Na poklidnou revoluci stačí 3,5 procenta populace

Německá ministryně má plán, jak rozbít Trumpovu Ameriku

Trump už úřaduje: odstoupil od smlouvy, která měla pokrýt 40 procent světové ekonomiky


Ohodnoťte tento článek
Diskuze