Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Výnos z dražby sběratelské kolekce „Muži 28. října“ získají váleční veteráni a děti po úrazech

Unikátní sběratelská kolekce „Muži 28. října“ vytvořená na počest 100. výročí vzniku…

Na internetu můžete díky PayU a Google Pay platit na jedno kliknutí

Budoucnost online plateb na internetu je v jednoduchosti. Zákazník chce zaplatit snadno a…

Kávovar JURA je tradice v moderním obalu

Pokud se řekne švýcarská přesnost, zřejmě si jako první představíte švýcarské hodinky,…

Esej: Nesmiřitelní na Titaniku

Daniel Deyl 29. dubna, 18:05  -  Daniel Deyl
29. dubna, 18:05

Proč všechny volby ve vyspělém světě končí nerozhodně? Platíme tím vysokou daň za úspěch liberální demokracie.

Když se Dwight Eisenhower stal v roce 1953 americkým prezidentem, vzpomněl si, jak za války obdivoval německý dálniční systém. Rozhodl se, že doma vybuduje také takový. Stavba měla trvat dvanáct let a spolykat 25 miliard dolarů. Nakonec se protáhla na 35 let a stála v dnešních cenách 500 miliard dolarů. Dobré, ne?

Dálniční systém zkrátil cestu autem z jednoho pobřeží na druhé z týdnů na dny. Cesta byla najednou volná nejen pro auta, nýbrž také pro desítky let ekonomického růstu. Do pohybu se pak daly další věci. Lidé začali bydlet v místech, kde bez auta nebylo možné existovat. Běžná rodina jezdila ne jedním, nýbrž dvěma či třemi vozy. Stalo se, co se stát muselo: Stávající silnice přestaly kapacitně stačit a bylo třeba postavit další. To dopravu dále zjednodušilo, pročež opět přibylo lidí na stále vzdálenějších předměstích i automobilů, které je tam vozily.

A najednou se začaly hlásit problémy dosud neznámé: smog, citlivost na ceny benzinu, sedavý životní styl, později vylidňování městských center. Jinými slovy, Eisenhowerův projekt na zvýšení fyzické mobility Američanů skončil jednoznačným úspěchem – ale právě tento úspěch dal vzniknout novým potížím, jež už nešlo vyřešit stavěním dalších silnic.

Právě tak vidí dnešní svět autoři knihy Gridlock (nejlépe přeložitelné jako zadrhnutí, ale také pat), profesoři politologie, mezinárodních vztahů a státní správy na univerzitách v Oxfordu a Durhamu Thomas Hale, David Held a Kevin Young. Identifikovali jedenáct oblastí, které považují za největší trable současnosti, a konstatovali, že mnoho pokroku se v nich v posledních letech neděje. „Za posledních 19 let nedokázal svět sjednat novou globální obchodní dohodu,“ napsali, „po pěti letech od nejhorší finanční krize od 30. let je regulace stále silně balkanizovaná.“


Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:

Prezidentská demokracie


To bylo v roce 2013; loni na podzim konstatovali stejným tónem, že všechno je ještě horší. Přesto si Hale a spol. myslí, že při troše dobré vůle, spolupráce na globální úrovni a inovativnosti lze ono současné „zadrhnutí“ soukolí pokroku znovu rozhýbat.

Oslabení zevnitř

To je tuze optimistický pohled na věc. Mezinárodní spolupráce na čemkoli smysluplném dosud stála na spolupráci liberálních demokracií (rozuměj Západu) s ostatními hráči tohoto světa – ovšem na západních principech. V posledních letech sledujeme, jak role Západu coby motoru takové spolupráce slábne.

Jedním z důvodů je, že liberální demokracie slábnou zevnitř. Povážlivě totiž zadrhává i jejich nejzákladnější atribut: delegování moci prostřednictvím voleb.

Nevěříte? Vezměme nejmocnější země světa, skupinu G7. Shodou okolností od roku 2015 pořádaly všechny parlamentní (případně i prezidentské) volby – s podivnými výsledky. Buď nikdo nemůže účinně vládnout, protože k tomu nenajde dost spojenců; nebo může, ale jeho mandát je zoufale slabý (tak je tomu v případě dvoustranických systémů, jako je ten americký či britský).

Tento jev se vzpírá generalizaci po dle běžných měřítek. Bohaté severské země jím trpí stejně jako ty (relativně) chudé na jihu; protestantské ústavní monarchie stejně jako katolické republiky; postkomunistická „nová Evropa“ stejně jako ta západní „stará“; členové eurozóny stejně jako země platící vlastní měnou; země tradičně konzervativnější i liberálnější; země s většinovým i poměrným volebním systémem, o kombinacích nemluvě.

Od Trumpa po Tokio

Počítejte s námi. Spojeným státům vládne prezident s mandátem oslabeným skutečností, že více Američanů volilo jeho protikandidátku. Ačkoli obě komory Kongresu i Bílý dům jsou v rukou Republikánské strany, nedokážou se dohodnout ani na rozpočtu, natož na něčem dalším (s výjimkou velmi sporné daňové reformy).

V Německu, donedávna baště politické stability, trvalo téměř půl roku, než se z voleb konaných loni v září zrodila – podruhé za sebou – nouzová velká koalice přirozených soupeřů v podobě křesťanských a sociálních demokratů. Francie loni na jaře zvolila parlament tak, že vládu sestavily dvě zbrusu nové strany. Prezidenta pak vybírala ze dvou kandidátů, z nichž jeden byl totálně protirežimní, zatímco druhý sliboval pouze „radikální změny“.

Letošní italské volby vyhrálo zcela bezobsažné hnutí, následováno regionálními patrioty, po jedné postfašistické a postkomunistické partaji a fanklubem Silvia Berlusconiho. Paráda.

V Japonsku získali liberální demokraté slušnou většinu. To ovšem dělají pravidelně (od svého vzniku v roce 1955 byli v opozici pouhých 54 měsíců), takže skutečný politický boj vedou mezi sebou její jednotlivé frakce. Výsledek to opticky zjednodušuje.


Likvidace novinářů v Česku? Stačí kontroly a diskreditace, tvrdí Holcová


V Británii, již tak trpce rozdělené těsně rozhodnutým odchodem z Evropské unie, vládne po nesmyslně vypsaných předčasných volbách menšinová vláda.

Jedinou zemí G7 s normálním volebním stavem věcí tak je Kanada. Tamní levicoví liberálové mají od roku 2015 pohodlnou nadpoloviční většinu parlamentních křesel.

Jinde to není o nic lepší. Celé Skandinávii s výjimkou Finska vládnou menšinové exekutivy. Španělé potřebovali dvoje parlamentní volby, puč uvnitř největší opoziční strany a více než rok, než se dohodli, kdo povládne; Rakušané zase museli opakovat nesnesitelně těsnou volbu prezidentskou. Belgičané strávili dohadováním o vládě půl roku, a dokonce ani střízliví Nizozemci nemohli exekutivu dát dohromady rekordního půldruhého roku. (Česko zatím váhá šestý měsíc.)

BRICS mimo hru

A to je řeč o demokraciích hodných toho jména. Podle společnosti The Economist Intelligence Unit je dnes na světě pouze devatenáct zemí, které to označení snesou; čtrnáct z nich je v Evropě. Naproti tomu stojí třeba uskupení BRICS, jež údajně mělo v 21. století hnát pokrok vpřed. Demokratický způsob sestavování exekutivy zhruba funguje v Brazílii a Indii a zřetelně kulhá v Jižní Africe. Liberální obsah demokratické nádoby však je otráven k nepoužití, ať už justiční bitvou o hlavy mocných (Brazílie), nebo otevřeným rasismem (JAR). Mezitím se Rusko a Čína zřekly již směřování k liberální demokracii a nastoupily cestu jinou.


Čtěte esej: Diktatura digitariátu


Tenhle pozoruhodný úkaz je ještě umocněn skutečností, že nikde v řečených zemích (s výjimkami Nizozemska a Itálie) se v poslední době na volebních systémech nic podstatného neměnilo. Způsob delegace moci, který po nejméně sedmdesát let – a často déle – produkoval výsledky použitelné, najednou zjevně nestíhá. Je to podobné, jako kdyby o vítězích fotbalové ligy v deseti či patnácti zemích Evropy zčistajasna musel rozhodovat los; řeknete si, že něco je někde špatně. Zejména když víme, že volby jsou na uvádění ideálů liberální demokracie do praxe tou snadnější částí.

Je možné, že dohromady o nic nejde, že je to jen dočasné zaškobrtnutí na jinak slavné cestě liberalismu vstříc světlým zítřkům. Tak si to myslí třeba slavný americký psycholog Steven Pinker. V článku publikovaném na Velký pátek na serveru Project Syndicate napsal, že „ačkoli existuje mnoho důvodů myslet si, že liberální demokracie je na ústupu (…), pořád platí, že je lepší než její alternativy“. Pinker z toho dovozuje, že to samo o sobě je důvodem k optimismu – definujeme-li optimismus jako přesvědčení, že liberální demokracie a s ní spojený západní životní styl toho mají před sebou pořád více než za sebou. (Už slyšíme Pinkera na jaře 1912: „Cožpak vy nevíte, že Titanic je prostě ne-po-to-pi-tel-ný?“)

Nebo je možné, jak tvrdí pánové Hale, Held a Young, že nemohoucnost při delegaci výkonné moci je prostě vedlejším účinkem úspěchu liberalismu. Účinkem, jejž lze poměrně snadno neutralizovat či odstranit. (Zjednodušeně řečeno, cestu vidí v nadnárodních institucích, které mají držet vlády jednotlivých zemí u huby. Jak snadno se to dělá, se zeptejte takového Donalda Tuska v čele Evropské rady.)

Ani Pinker, ani H + H + Y však neodpovídají na onu dotěrnou otázku „proč“. Co přesně se změnilo v posledních řekněme deseti letech, že najednou nelze vládu ani pořádně zvolit, natož po ní chtít něco jiného než zoufalou snahu o vlastní přežití? Znamená-li to, že jsme oběťmi vlastního úspěchu, jaká je převodní páka mezi jedním a druhým? Následující odstavce si kladou za cíl odpověď nabídnout.

Požadavky, požadavky…

Ona hledaná změna ve vztazích mezi jednotlivci, politickými uskupeními a institucemi delegované moci plyne z několika nových skutečností. Zaprvé masový politický trh, jemuž demokracie dobře slouží, zmizel. Podobně jako se rozštěpil trh v populární kultuře, ve stravovacích návycích nebo v módním oblékání, je i politická scéna fragmentovaná, jak si jednotliví hráči nacházejí své niky.

Je to logické. Od nástupu liberální demokracie byl politický mainstream definován, zjednodušeně řečeno, argumenty zaměstnavatelů ve sporu s argumenty zaměstnanců. Kompromisy na straně jedné a prosperita na straně druhé pomohly otupit ostří tohoto sporu. Namísto angažovanosti na jedné z jeho pozic tak lidé začali nacházet smysl v nemasových zájmových skupinách. Jedna prosazuje tu či onu rovnoprávnost, jiná zákaz koridy a ještě jiná třeba svobodu internetu. Někdo považuje takové požadavky za hrdou pochodeň pokroku, někdo za neslýchanou zpovykanost; pro účely tohoto textu je to docela jedno.


Přečtěte si komentář: Zaslouží si Maďaři jeden druhého?


Sama o sobě je tato fragmentace jevem dobře známým a demokratický způsob delegace moci se s ní naučil slušně vycházet. V poměrných systémech si vynucuje větší počet subjektů podílejících se na moci, ve většinových systémech nacházejí tyto zájmové proudy útočiště v některé z velkých stran. Potud je vše O. K.

Poslední léta však do této směsi přinesla novou ingredienci: nesmlouvavou radikálnost těchto požadavků.

Ekologové i nacionalisté, vegani i frutariáni, feministé čtvrté vlny, (anti)rasisté, bojovníci za práva zvířátek, odpůrci globalizace všeho druhu, zastánci i odpůrci práva na potrat, studenti vyžadující „trigger warnings“ – ti všichni jsou hluboce přesvědčeni, že přes jejich svatosvatý požadavek nejede vlak.

„Takhle to dál nejde“

Tito lidé jsou zhusta ochotni svůj požadavek zcela nadřadit zbytku reality. Akcentují jej natolik, že jeho splněním podmiňují svoji loajalitu celému společenství; ne jedné politické linii uvnitř systému, nýbrž celému systému en bloc. A protože jejich požadavky se obvykle nedočkají rychlého splnění, stále více takových lidí se necítí vůči „systému“ povinováno aktivní podporou, ani alespoň pasivní loajalitou. „Takhle to dál nejde,“ říkají prostě.

A tady začíná jít do tuhého. Zájmy řekněme zhrzeného radikálního ekologisty se zájmy zhrzeného radikálního odboráře se v ničem nutně nepřekrývají, často naopak. Ale na odporu k statu quo, na tom, že „tahle to dál nejde“, se shodnou snadno. Na rozdíl od dob nevybavených sociálními médii to jeden o druhém vědí a mohou se v přesvědčení o své pravdě navzájem utvrzovat lépe než kdykoli dříve.

Kumulace lidí s podobnými názory na facebooku a spol. již byla popsána dobře a často – ale tady máme před sebou její politický výsledek.

Zbývá poslední otázka: Jak je možné, že jsou lidé ochotni riskovat a sázet svůj dílčí úspěch proti neúspěchu celku (jenž by byl jistě citelnější i pro ně)? Protože neoliberální ekonomický řád odměňuje individuální úspěch bez ohledu na jeho širší dopad, říká zjednodušená odpověď. Ale proč tomu tak je? Protože jsme si zvykli, že to systém vydrží; že je natolik pevný a bezpečný, že jej naše výstřelky neohrozí, zní možná složitější odpověď.

Pokles loajality

Nabízená odpověď na otázku „jak to?“ tedy zní: Zaprvé liberální demokracie vytvořila komplikovaný systém vlády; pravidlům dovozu zelí do Evropské unie nerozumí nikdo. To usnadňuje dělení lidí na drtivou většinu outsiderů a úzkou skupinku insiderů, kteří se v něm vyznají. Na nich je, aby systém hájili. To však je stále těžší. Zatímco požadavky na systém se množí, jeho schopnost jim vyhovět slábne. Jednak jsou požadavky příliš různorodé a jednak kvůli demografickému tlaku ubývá ze společné kasy peněz. Komunikační technologie pak pomáhají stížnosti – podstatné i frivolní – zintezivňovat a šířit najednou. Výsledkem je kritický pokles loajality vůči systému.


Vesnická megalomanie i mistrovství světa. Orbán loví body sportem


Tento mechanismus přispívá i k vysvětlení podivuhodně časté matematické shody, kdy ve volbách bývá loajalistů a kverulantů (či jak ty tábory nazvat) plus minus stejně. Kdokoli vystrčí hlavu ze zákopů, aby získal politickou váhu, velmi rychle zjistí, že čím více zláká příznivců, tím rychleji přibude těch, pro které je nepřijatelný. Proto se většina politiků na škále kladného/záporného hodnocení pohybuje „v červených číslech“. Pokud na funkci kandiduje šest politiků a kverulant si vybere jednoho, všech pět ostatních srdečně nenávidí. (Pročež také často vyhrává reprezentant establishmentu, byť je neoblíbený.)

Odpovědnosti netřeba

Voliči v tom však zdaleka nejedou sami. První muž německé FDP Christian Lindner měl loni možnost přijmout účast ve čtvrté vládě Angely Merkelové. Dal však přednost své budoucnosti v čele partaje, ačkoli věděl, že tím zemi dostane na pokraj ústavní krize. Šéf španělských socialistů Pedro Sánchez udělal o rok dříve totéž, když odmítl jít do koalice s vládnoucími konzervativci.

Oba muži jednali přesně podle popsaného vzorce. Kdyby byli maličko smířlivější, jejich vlády by vznikly bez větších problémů i při fragmentovaném elektorátu. (Podobně to funguje ve Skandinávii, kde se lidé dokážou rutinně dohodnout na toleranci menšinových vlád.) Jenže co činit, když vás na dohled moci vynesly právě hlasy nesmiřitelných?

A ani tam to nekončí. Systém netvoří jen politici; stejně arogantně jednají třeba korporace, když se účetním fíglem zbaví povinnosti platit daně. Vzorec zůstává stejný: Co na tom, když se tak či onak vyzuji z odpovědnosti za své konání? Titanic je přece ne-po-to-pi-tel-ný.

Čtěte také:

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský: Jsme svědky politické degradace

Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu

Esej: Na Hradě se každý zblázní. Českým prezidentům překáží ústava



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 1 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Finance
Akcie Apple a Alphabet vymazaly letošní zisky
Jak si vyřídit živnostenský list a kolik to bude stát?
Kdy potřebujete návrh vkladu do katastru nemovitostí? Jde to online?
Zdražil váš dodavatel? Právě teď můžete bezplatně odejít
Jak si vyřídit výpis z katastru nemovitostí online?
Auta
Volkswagen Atlas Cross Sport: Další SUV s karoserií „kupé“…
Kvíz: Poznáte auto jen podle fotky zadního světla?
CNG autobusy Solaris pro Paříž
Nová Mazda3 se ukázala v Praze. Jen dva týdny po světové premiéře v L.A.
10 ekologických „kazítek“, která prodražují provoz auta
Technologie
Xbox Game Pass jen za polovinu. Za 1500 Kč můžete hrát 100+ her po celý rok
Stáhněte si zdarma hry Lego The Hobbit a Full Throttle Remastered
Intel odhalil architekturu GPU Gen11. Grafika Ice Lake má mít výkon jako Ryzen 3 2200G
Nejlevnější smartphony pod stromeček. Co koupit do 5000 Kč?
Mobilní banka Revolut získala bankovní licenci pro Evropu
Hry pro příležitostné hráče