Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

 Ilustrace k eseji Jacques Chirac: Muž, který příliš miloval
Ilustrace k eseji Jacques Chirac: Muž, který příliš miloval
Autor: Vojtěch Velický

Jacques Chirac: Muž, který příliš miloval

Daniel Deyl 12. října, 09:00  -  Daniel Deyl
 Ilustrace k eseji Jacques Chirac: Muž, který příliš miloval
Ilustrace k eseji Jacques Chirac: Muž, který příliš miloval
Autor: Vojtěch Velický
12. října, 09:00

Jacques Chirac měl snad všechny nectnosti, které u politika čekáte, ale Francouzi na něj dnes nedají dopustit. Proč?

Je osudem každého člověka, že mu dějiny přiřknou jeden klíčový moment, jedno rozhodnutí, jeden krok, podle něhož jej budou soudit; vše ostatní zanese prach velmi rychle. Velké a malé dějiny se v tom nijak neliší. Váš soused pro vás zůstane tím pánem s divným psem, i kdyby jinak byl stokrát zasloužilým chemikem a dobrým člověkem.

Naproti tomu sir Winston Churchill porazil Hitlera a díky tomu je největším Britem všech dob, jakkoli se kromě toho pletl stejně často jako Britové (či Francouzi, Rusové i Křováci) s reputací nepoměrně skromnější. Chammurapi je pro nás chlapík přes zákony, Alexander Fleming má plesnivé léky a Antonín Panenka dloubák. Dějinám je jedno, jestli Beethoven terorizoval svoji bytnou hlasitým nočním hraním na klavír nebo jestli byl Göring laskavý prastrýček.

Když přijde řeč na Jacquesa Chiraka, jenž po téměř sedmaosmdesáti pozoruhodných letech zemřel v posledním zářijovém týdnu ve svém pařížském bytě, není to tak jednoduché. Kariéra v nejvyšších patrech francouzské politiky mu vydržela požehnaných pětačtyřicet let a dnes, dlouho po jejím konci, je nejoblíbenějším prezidentem, jakého jeho země pamatuje. Otázka, co po jeho působení ve funkcích pařížského starosty, premiéra a prezidenta zbylo, má však odpověď v tomto světle nečekanou: pozoruhodně málo.

Buldozer i korouhvička

Do vlády vstoupil v roce 1962 za doby Charlese de Gaulla coby chráněnec pozdějšího prezidenta Georgese Pompidoua. „Chirac je jako můj buldozer,“ říkával jeho mentor. „Když mu řeknu, že tady ten strom na mě vrhá stín, on jej nechá během pěti minut odstranit.“ Přezdívka Le Bulldozer Chirakovi na nějakou dobu zůstala; po ní následovaly ještě méně lichotivá korouhvička (La Girouette), a dokonce sedmilhář (Le Super-Menteur). Loajalita a disciplína mu dlouho nevydržely.


Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda


Když jej Pompidouův nástupce v Elysejském paláci Valéry Giscard d’Estaing jmenoval premiérem, vydržel ve funkci jen dva roky. Prezident aristokrat a zemitý Chirac, jehož nejoblíbenějším jídlem byla telecí hlava a pivo, spolu vycházeli prachbídně. Chirac to Giscardovi oplatil po svém: podal demisi a založil si vlastní partaj, z níž vznikli dnešní republikáni. S ní vzápětí v pařížských volbách přejel prezidentova oblíbence a zabydlel se na radnici, kde nakonec strávil osmnáct let.

Mezitím Chirac potopil Giscarda v prezidentských volbách. Přijal za svou vlasteneckou rétoriku a tvrdil, že proevropský postoj hlavy státu „vede Francii do zkázy“, stejně jako sílící imigrantská komunita.

(Neslyšeli jsme to už někde? A skutečně, mnoho jeho kolegů z té doby zakotvilo u Jean-Marie Le Pena a jeho Národní fronty.) Vítěz voleb, socialista Francois Mitterrand, později přiznal, že s Chirakem uzavřel dohodu: pařížský starosta svou kandidaturou rozdělí pravicové voliče a Giscarda tak pošle z kola ven. A právě tak se to odehrálo. „Mysleli jsme, že Chirac je ze stejného mramoru, z jakého se stavějí sochy,“ řekla tehdy Giscardova kolegyně Marie-France Garaudová, svého času nejvlivnější žena Francie. „Zjistili jsme však, že je z porcelánu, z jakého se dělají bidety.“

Korupce a podraz

Kromě sbírání komplimentů nevynechal tehdy Chirac jedinou příležitost k upoutání pozornosti ve funkci starosty. Kdykoli do nejnavštěvovanějšího města světa přijel cizí hodnostář, návštěva radnice a fotografie se Chirakem ho nemohla minout.

Starosta si potrpěl na slavnosti a festivaly víc než na budování, řešení pomalu rašících problémů banlieues, předměstí obydlených převážně přistěhovalci z afrických kolonií, a vůbec běžnou práci (tento styl vlády později dotáhl do extrému Boris Johnson v Londýně).


Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem


Jak jsme se dozvěděli později, za Chirakova starostování byla politika v metropoli prolezlá korupcí. Když za to v roce 2011 dostal podmínku, psaly noviny, že může být rád. Nebýt vysloužilým prezidentem, dopadl by prý hůře.

V osmdesátých letech stihl Chirac absolvovat další premiérskou štaci, tentokrát za prezidentství Mitterranda. Model zvaný „cohabitation“, za něhož prezident a vláda stojí na opačných pólech politického spektra, mu nesvědčil; znovu vydržel jen dva roky. Později vyšlo najevo, že spor zrežíroval Mitterrand: věděl, že Chirac proti němu půjde v dalších prezidentských volbách. Vyprovokoval proto rok před volbou konflikt, v němž byl proti Chirakovi ve výhodě, a jeho převaha se přenesla i do kampaně. (Ano, i Mitterrand se vyznal.)

Když se v roce 1995 Chirac nejvyšší funkce dočkal, začal zostra. Jako první hlava státu přiznal, že se na holokaustu podíleli nejen jednotliví Francouzi, nýbrž i loutkový druhoválečný režim maršála Pétaina. Do té doby měla oficiální linie Paříže za to, že Francie byla obětí nacismu a nic než obětí.


Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší


I to bylo dobře načasované. Když o pár měsíců později v rozporu s Mitterrandovým předchozím závazkem začal v Tichém oceánu zkoušet jaderné zbraně, jednoznačná omluva obětem holokaustu mu přišla na mezinárodní scéně velmi vhod. A naopak, kdo ve Francii vnímal omluvu jako výraz slabosti, bouchající atomovky na atolu Mururoa ho mohly uklidnit.

Kromě toho se nechal inspirovat Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou a pustil se do ekonomické reformy. Uvolnění pracovního trhu, oslabení odborů, privatizace státních molochů - to vše a mnoho dalšího v neoliberálním duchu měl připraveno. Jenže narazil.

Premiér - jeho starý známý z Paříže, jinak starosta Bordeaux - Alain Juppé sice byl mužem mimořádně inteligentním, ale scházel mu Chirakův šarm. Když oznámil zahájení reforem, působil dojmem, že je mu jedno, jestli to někomu způsobí problémy.

Zrádný reformní šuplík

To byl konec. Francouzi jsou citliví na to, když jsou jejich politikům putna jejich problémy, a o ekonomických reformách nechtěli ani slyšet. Juppé padl a Chirac strčil plány do šuplíku. Vždy, když se od té doby někdo pokusí onen šuplík otevřít, dostane přes prsty. Všichni Chirakovi nástupci, spolustraník Nicolas Sarkozy, socialista Francois Hollande i dnešní prezident Emmanuel Macron, se o to pokoušeli. První dva skončili po prvním období, na Macrona (jenž došel zřejmě nejdále) lidový verdikt teprve čeká.

Své nejvýraznější politické chvíle se Chirac dočkal až po sedmdesátce. Způsob a okolnosti, jež k ní vedly, naznačují důvody jeho obliby tváří v tvář přehlídce zmíněných neúspěchů.

Po 11. září upřeli Američané pozornost na Irák. Prezident George Bush mladší vsadil na představu, že okatá příprava na válku Saddáma Husajna přesvědčí, aby přestal skrývat své zbraně hromadného ničení, kolem nichž se spor točil.

Netušil a vzhledem k propracovanosti Saddámovy šarády nejspíše tušit nemohl, že Saddám neskrývá existenci ilegálních zbraní, nýbrž jejich absenci. Šéf Iráku tím zřejmě hodlal posílit image síly před potenciálními odpůrci doma a skutečnými v Íránu. Jak dnes víme, přepočítali se oba.


Čtěte komentář: Přichází bavič Boris, který se chce zalíbit všem. Teď to ale nepůjde


Britský ministerský předseda Tony Blair tehdy vsadil vše na jednu kartu anglosaského spojenectví za každou cenu. Britové byli skeptičtí. (Když se Blair ptal své šedé eminence Alastaira Campbella, jak má národu svou pozici vysvětlit, odpověděl mu vyhlášený cynik Campbell: „Hlavně nezačínej mí drazí Američané.“ Blaira tím prý dost namíchl.)

Od Německa a jeho spolkového kancléře Gerharda Schrödera se tou dobou ještě více než dnes očekávala zdrženlivost ve všech věcech vojenských. Velmi proto záleželo na tom, jak se k věci postaví Paříž.

Chirac nebyl žádný antiamerikanista. Když došlo na padesáté výročí konce druhé světové války, byl ve funkci sotva tři týdny. Zakončil obvyklý státnický projev, otočil se na kameru a řekl: „Thank you, America!“ Svědkové tehdy přísahali, že jeho dojetí bylo skutečné.

Chirac strávil v mládí ve Spojených státech nejméně dva roky, studoval na Harvardu, myl nádobí v restauracích řetězce Howard Johnson, sepsal dobré pojednání o výstavě v New Orleansu a málem se tam oženil. Mluvil slušně anglicky, a když se cítil v přítomnosti anglosaských politiků dobře, jednal s nimi bez tlumočníka. S Bushem však měl tlumočníka vždycky.

Respekt a respekt

Problém byl v tom, napsal před třemi lety pro časopis Foreign Afiairs diplomat Kurt Volker (týž muž, jenž na konci září odstoupil z funkce Trumpova zvláštního vyslance pro Ukrajinu), že Bush a Chirac od sebe očekávali jiný typ respektu, než jaký si byli schopni prokázat. Na konci každého telefonního rozhovoru nechával Chirac pozdravovat Bushova otce, s nímž si velmi dobře rozuměl. Bush to „vnímal jako ne zrovna jemný náznak, že on sám není na nejvyšší funkci dost dobrý“, píše Volker, jenž byl svědkem mnoha takových rozhovorů.

Na druhé straně zase Chirac očekával, že než se Bush rozhodne jít někam válčit, bude to s ním důkladněji konzultovat. Tím spíše, když se jedná o oblast, kde má Francie podstatné zájmy a v níž se Chirac shodou okolností osobně dobře vyzná.

Ačkoli se to o něm v době jeho vlády příliš nevědělo, byl Chirac kvalifikovaným znalcem afrického a asijského umění (specializovaný na Japonsko) a kultury obecně. Když však Bushe varoval, že invazí a očekávaným svržením Saddáma věc nekončí, považoval to americký boss za běžný francouzský defétismus, na který netřeba brát zřetel.


Čtěte také: Když se kradou volby


Dnes víme, že Chirakova analýza situace byla neskonale správnější. Ale tehdy to určitě nevěděl ani sám Chirac. Začátek roku 2003 proběhl ve znamení tahanic o to, jestli bude třeba invazi posvětit další rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Jednu takovou, číslo 1441, rada schválila v listopadu 2002; Bush říkal, že to postačí, Chirac požadoval novou, specifičtější rezoluci.

Blair létal mezi Paříží a Washingtonem a snažil se oba muže dokopat k jakémusi kompromisu. Třetího února letěl ministerský předseda znovu za Bushem s Chirakovým vzkazem, že Francie trvá na svém. Než doletěl, změnil muž v Elysejském paláci názor a poslal Blairovi nový vzkaz o tom, za jakých podmínek by byl ochoten akci podpořit i bez nové rezoluce. K Blairovi se však vzkaz nedostal včas a tlačil na Bushe, aby ještě jednou šel do Rady bezpečnosti.

Co čert nechtěl, Bush váhavě souhlasil. Chirac se to dozvěděl z televize a strašlivě se namíchl. Pochopil to tak, že Blair s Bushem počítají s jeho hlasem v radě jako se samozřejmostí. Okamžitě se nechal slyšet, že žádnou rezoluci, která by přímo vedla k válce, nikdy nepodpoří. S Blairem následující dva týdny nemluvil.

Ilustrace k eseji Jacques Chirac: Muž, který příliš miloval ( Autor: Vojtěch Velický )

Bush se tedy rozhodl, že se na OSN vykašle, a Blair jej volky nevolky následoval. Invaze proběhla s výsledkem, který známe, a Chirakovi zůstala pověst člověka, který sám stál na straně pravdy a míru. Pětasedmdesát procent Francouzů tehdy bylo spokojeno s tím, jak si jejich prezident vede. (Nevydrželo to dlouho. O dva roky později vedl - najednou proevropsky naladěný - Chirac kampaň za přijetí evropské ústavy, ale neuspěl. Evropská integrace od té doby kulhá.)

Příliš mnoho lásky

Předehra irácké války je dobrým argumentem proti mnoha konspiračním teoriím. Ani supervysoká politika není oproštěna od vlivu náhodných shod okolností a emocí jednotlivců. A právě ona emotivní, iracionální stránka věci může být klíčem k Chirakově dnešní popularitě.

I jeho letití odpůrci (jako socialistka Ségolene Royalová v listu Libération) přiznávali, že má Chirac v kampaních výhodu, protože má opravdu rád lidi. Stávalo se často, že jej poradci na turné nemohli najít; to byl obvykle zašitý u výčepu a pil s místními pivo nebo levné víno, jemuž dával přednost před luxusním. Dát se do řeči s kýmkoli o čemkoli pro něho bylo nejpřirozenější věcí na světě.


Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou


Neustále do někoho něco hučel, svěřila se novinářům manželka Bernadette. „Když mi chce zkazit náladu, mluví na mě,“ citoval ji před lety list Le Figaro. Zhusta také hučel do jiných žen; podle líbezné francouzské tradice se o tom na veřejnosti nemluvilo, ačkoli tajemství vypadá jinak. Francouzi mu to oplácejí: devětasedmdesát procent jich na něho vzpomíná v dobrém, více než na kteréhokoli jiného prezidenta páté republiky, Charlese de Gaulla nevyjímaje.

Dokonce i u jeho neúspěchů stála láska, tvrdí právě Le Figaro, podle jehož nekrologu Chirac sice chtěl být reformátorem, ekonomickým a později proevropským, ale ne zrovna horlivým. „Měl příliš rád Francii takovou, jaká byla, a potřebu změny nepociťoval nijak naléhavě“ napsal list. Je to asi nejlaskavější odsudek, jakého se politik může dočkat.

Čtěte také:

Esej: Pravda a cháska

Esej: Ztraceno ve výkladu

Esej: Proč dojmy vítězí nad realitou


Čtěte také

 Jaromír Manhart (uprostřed), archivní foto

„Pán odpadu” končí. Ředitel Manhart odchází z ministerstva životního prostředí

Přestože se nyní ostře sledovaná nová odpadová legislativa řeší na vládě, její autor se…

před 3 hodinami

 Jan Brož

Reaktor dneska objednáme, zítra postavíme

Stachanovec Andrej Babiš plánuje novou jadernou elektrárnu v Česku postavit rychlostí,…

před 4 hodinami

7 tipů na skvělé knižní dárky nejen pod stromeček

7 tipů na skvělé knižní dárky nejen pod stromeček

Přemýšlíte o tom, jakou knihu darovat svým blízkým na Vánoce, k narozeninám či prostě jen…

před 5 hodinami

 Poslanec KSČM Zdeněk Ondráček

Přestaňte používat titul, vyzvala univerzita Ondráčka. Sama mu jej odebrat nemůže

Univerzita Palackého vyzvala poslance KSČM Zdeňka Ondráčka, aby rezignoval na svůj…

před 5 hodinami

 Pád komunismu, ilustrační foto

Prichvatizace a noví oligarchové. Produktivita vzrostla, průmysl zmizel

Neopakovatelný masový převod státního majetku vytvořil příležitosti, a tím i pokušení.

před 5 hodinami

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
O kolik se v roce 2020 zvednou platy ve veřejné sféře?
Jaké příjmy může mít předčasný důchodce?
HDP ČR rostl o 2,5 %: jak jsme na tom ve srovnání se sousedy?
Vánoční přehled: zimní prázdniny, zavřené obchody, práce ve svátek a kvíz
Jak vzrostou minimální zálohy pro OSVČ v roce 2020?
Auta
Setrvačník nemusí být jen součást motoru. Lze s ním i…
Ferrari Roma je kupé s parádním designem a výkonem 620 koní
Honda S-MX vznikla jako milenecký azyl na kolech. Značka se tím nijak netajila
Videodojmy Audi SQ8 TDI – Sem se dívej, BMW
Elva je moderní interpretací monopostů McLaren-Elva z 60. let. Vznikne v sérii 399 kusů
Hry pro příležitostné hráče