Masaryk, Gottwald a další. Naši milí gerontokrati

 Drchal 17. června 2017, 10:00  -  Václav Drchal
17. června 2017, 10:00

Miloš Zeman může být v klidu. Gerontokracie je tradičním způsobem vlády v českých zemích. Hned čtyři naši prezidenti nemohli kvůli nemocem dlouhodobě vykonávat svou funkci.

Na konci života se Klement Gottwald změnil v živoucí mrtvolu. Notorického alkoholika bez přátel, hrdosti i vůle. Panicky se bál Stalina, nebyl si jistý vlastním životem, syfilida mu rozežírala tělo a za sklenku alkoholu byl ochoten udělat cokoli. Jak to tenkrát chodilo, popsal o deset let později náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger: „Gottwald se ještě vzpíral, ale Čepička (ministr spravedlnosti, obrany a Gottwaldův zeť - pozn. red.) přinesl v aktovce lahev koňaku nebo lahev vodky, zpil ho a dostal podpis na všechno.“

Poprvé zdraví Gottwalda zradilo na konci druhé světové války. Ochrnul tenkrát v Moskvě na půlku těla, což Gottwaldův lékař Vladimír Haškovec popsal roku 1954 slovy: „Ten záchvat se projevil tak, že se jednou ráno vzbudil a zjistil, že má ochrnutou jednu nohu a ruku, a také na obličeji zpozoroval, že má jednu stranu nehybnou.“ Sovětští lékaři ho vyšetřili a zjistili, že Gottwald je pokročilý syfilitik a nemoc mu způsobila tehdy neoperovatelnou výduť aorty.

Pohřeb prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda v březnu 1953

První dělnický prezident měl vždycky rád alkohol. „Pil už před válkou. My, kteří jsme s ním chodili na schůze, to dobře víme, někdy na schůzích to bylo trapné,“ nechal se například během zasedání politbyra v roce 1961 slyšet Bruno Kohler. Stejný pitný režim udržoval podle Kohlera i za války, když prý Marta Gottwaldová „obcházela všechny soudruhy a sbírala od nich za jídlo vodku“. Pořád to ale jaksi bylo v normě (alespoň tedy na komunistického funkcionáře), ovšem brzy po únoru 1948 začal Gottwald nezřízeně „chlastat“.

Vlastně se mu není co divit. Už během první „prezidentské“ cesty do Moskvy ho Stalin v září 1948 tvrdě sepsul za riskantní, hazardérskou taktiku během Vítězného února a za to, že nepožádal Sovětský svaz o pomoc. Brzy poté došlo k roztržce s Jugoslávií a sovětští poradci začali v komunistických stranách satelitních států hledat zrádce. V Maďarsku to byl László Rajk, v Bulharsku Trajčo Kostov a za „československého Rajka“ byl na konci roku 1951 vybrán generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Gottwald chvíli uvažoval o revoltě, a dokonce rozepsal Stalinovi dopis, ve kterém stálo, že věří „v politickou a osobní poctivost a dobrou vůli s. Slánského“, ovšem nedokončený jej zase odložil (dochoval se v zásuvce jeho stolu) a bez jakéhokoli hlasitého protestu posvětil zatčení, mučení a smrt svého starého souputníka.

Závěr Gottwaldova života byl jedním dlouhým deliriem. Když Stalin v březnu 1953 zemřel, Gottwald na jeho pohřbu nastydl a o pár dní později svého mistra kvůli prasklé výduti aorty následoval.

Moc nemocných

O zdraví, soudnost a nakonec o život se Gottwald připravil sám. Jenže zdaleka nebyl jediným prezidentem s chatrným zdravím. Vlastně by se chtělo skoro napsat, že vláda nemocných a starých byla docela normálním stavem.

Z jedenácti našich prezidentů zemřeli dva přímo ve funkci - Gottwald a jeho nástupce Zápotocký (skolil ho infarkt v době vrcholících oslav 40. výročí bolševické říjnové revoluce, což nelze nazvat jinak než krásnou revolucionářskou smrtí). Jeden sám odstoupil ze zdravotních důvodů (Masaryk) a dalšího z funkce odvolali kvůli nemoci jeho soudruzi (Svoboda).

Prezident Beneš (vpravo) jedná 25. února 1948 s premiérem Gottwaldem

Čtyři prezidenti (Masaryk, Hácha, Gottwald, Svoboda) trpěli natolik vážnými zdravotními obtížemi, že nebyli dlouhodobě schopni smysluplně vykonávat svou funkci - celkem mohlo jít o zhruba šest let. V samém závěru svého prezidentství byl navíc velmi těžce nemocný Edvard Beneš: prodělal několik mrtvic a dlouhodobě trpěl Méniěrovou nemocí. Jeho slabost zjevně pomohla komunistům při únorovém převratu, po něm se Beneš stáhl do soukromí, byl jen stěží schopen čelit Gottwaldovu nátlaku a dle lékařů mohlo jeho stav kdykoli zhoršit jakékoli vzrušení. Když ho na konci srpna 1948 (už jen jako soukromého občana, protože v červnu abdikoval) navštívila švédská novinářka Amelie Posse-Brázdová, slíbil jí sice, že bude uvažovat o již třetím odchodu do exilu, jenže rozmluva ho rozrušila tak, že prodělal další záchvat a za 14 dní poté zemřel. Opakovaně byl hospitalizován rovněž Václav Havel.

Nejrůznější stařecké neduhy provázené úpadkem tělesných i duševních sil soužily či stále ještě souží dva další prezidenty (Husák, Zeman) a tři prezidenty řadí lékaři mezi rizikové pijany (Gottwald, Husák, Zeman). Takže spočteno a podtrženo, pouze Novotný a Klaus (pokud tedy pomineme jeho různá sportovní zranění a výměnu kyčelního kloubu) přečkali svá funkční období relativně ve zdraví.

Bez Beneše ne

Naprostým Gottwaldovým antipodem byl Masaryk. Nekouřil, nepil, jezdil na koni, sem tam, jak to nazýval, „sokoloval“, prezidentem se stal v osmašedesáti letech (Gottwald se dožil šestapadesáti) a na jeho stařešinství se hledělo s úctou.

Poprvé se Masaryk vážně roznemohl v lednu 1921 - pár dní poté, co se hlavně jeho zásluhou podařilo porazit zdivočelou marxistickou levici, která obsadila Lidový dům. Masaryk i jeho okolí počítali s nejhorším a v předstihu začaliuskutečňovat náhradní plán: Beneš se měl stát prezidentem a jeho místo na ministerstvu zahraničí měl převzít historik Kamil Krofta. „Cítil jsem, že mluví, jak říkával, sub specie aeternitatis, že dělá takřka poslední pořízení,“ vzpomínal později na schůzku s nemocným prezidentem Krofta.

Jenže Masaryk měl železnou náturu, krizi překonal a dalších 13 let byl nesporným vládcem československé politiky. Sem tam sice možnost odchodu na odpočinek nadhodil, jenže politiku nade vše miloval a navíc Benešovo nástupnictví vypadalo dlouho zcela neprůchodně. Zřejmě hlavně proto se rozhodl zúčastnit prezidentské volby v květnu 1934. Měsíc předtím ho dle knihy Antonína Klimka Boj o Hrad postihla mrtvice, ochrnula mu pravá ruka a byl prakticky slepý. Prezidentský slib se naučil zpaměti, jenže ta selhala, a tak mu okolí muselo napovídat.

Projevy nemoci se dlouho spíš zhoršovaly. Začal obědvat sám, „protože se pro nepřesnost pohybů ostýchal i před nejbližšími členy rodiny“. Často si nebyl schopen vybavit slova, a když, tak spíš anglicky než česky. Také psaní mu vyloženě nešlo: když chtěl například napsat „Havlíčkovy spisy“ vyšly mu z toho „Hválckovy psysi“ a před pořízením „podpisového razítka“ zvládl se strašnou námahou jen dva až tři podpisy denně. Lépe se mu začalo dařit teprve na konci roku. Nechal si vleže poreferovat o filozofickém kongresu v Praze, občas přijal návštěvu, prováděl korektury textů a z přání Andreji Hlinkovi k sedmdesátinám vyškrtal všechny srdečné výrazy. Jenže pořád to byla práce na půl plynu: jeho kancelář k němu například nepouštěla zahraniční diplomaty, protože v přítomnosti cizího člověka většinou mlčel.

Abdikovat se živořící Masaryk rozhodl na podzim roku 1935. Bylo to po tolika letech smutné loučení. Podle Masarykova sekretáře Schenka býval v té době zamlklý a zádumčivý. Při pravidelných vyjížďkách z Lán dirigoval prý automobil často ku Praze, když se však přiblížil na dohled, kázal ho zas otočit zpět - jako by se bál. V listopadu Masaryka v Lánech navštívil Beneš s tím, že jeho prezidentská volba je již zajištěna. O měsíc později Masaryk abdikoval. Když bylo po všem, pronesl jen: „So I am free.“ A na pokývnutí přítomných dodal: „Fine.“ Zemřel o necelé dva roky později.

Podzim generála

Železným zdravím vynikal rovněž Ludvík Svoboda. Za první války sloužil v Rusku u legií, za druhé prošel v čele prvního československého armádního sboru z Buzuluku až do Prahy, ještě po sedmdesátce zlézal nejvyšší tatranské vrcholy a známá je historka z roku 1952, kdy budoucí prezident - který zrovna upadl v nemilost a byl odklizen do JZD v rodném Hroznatíně - při kopání základů kravína málem uštval družstvo vojáků poslané sem na výpomoc.

V březnu 1968 - to mu bylo dvaasedmdesát let - vystřídal na Hradě Antonína Novotného. První zdravotní obtíže přišly o rok později a v červnu 1972 při návštěvě indické premiérky Indiry Gándhíové prodělal slabou mrtvičku. „Při recepci postihla tatínka mozková příhoda, byl to evidentní výpadek recentní paměti, musel se vzdálit z recepce a dalších setkání s ní se nezúčastnil,“ vzpomínala později jeho dcera Zoe Klusáková.

Pozdější prezident Ludvík Svoboda v uniformě. Sovětský svaz, 1942.

Znovu kandidovat už prý v roce 1973 nechtěl, ale nechal se přesvědčit. Byla to chyba. V březnu příštího roku ho postihla infekce močových cest, a když ho po měsíci ze Sanopzu (dnes Nemocnice Na Homolce) pustili, sklátil jej plicní infarkt. Svoboda upadl do kómatu a ředitel Sanopzu Pavel Pudlák jeho ženě a dceři oznámil, „že můžeme každou chvíli čekat exitus“.

Svobodova žena se poté k manželovi nastěhovala, držela od něj lékaře dál, léčila ho studenými obklady, čaji jedné plzeňské bylinkářky a domácím jídlem. Svoboda přežil, ale tělesně ani duševně to už nikdy nebyl on. Zcela závisel na péči manželky, držel se doma a prezidentem byl již jen formálně. V srpnu 1974 musel navíc znovu do nemocnice a poležel si tu až do března příštího roku. O pouhé dva měsíce později přijalo Federální shromáždění kvůli němu speciální ústavní zákon a nahradilo jej vrchním normalizátorem - generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem.

Zbylé čtyři roky prožil Svoboda v ústraní, a když v září 1979 zemřel, nechal mu Husák vypravit velkolepý státní pohřeb.

Dlouhá cesta do noci

Na podzim 1938 se prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha chystal do důchodu. Bylo mu 66 let a těšil se „na své skromné soukromí a na literární práci (v mládí s bratrem přeložil Klapkovy Tři muže ve člunu - pozn. red.), své dávné záliby“. Z nabídky stát se československým prezidentem nebyl ani trochu nadšen - „chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty“ - ale coby poctivý muž zvyklý sloužit státu, vzal tuto „oběť“ na sebe.

On sám se cítil starý a unavený, ale zdraví mu tenkrát ještě vcelku sloužilo. Během dlouhé noci ze 14. na 15. březen 1939, kdy v Berlíně „s plnou důvěrou“ vložil „osud českého národa do rukou Vůdce Německé říše“, sice zkolaboval a lékař mu musel píchnout injekci hroznového cukru, ovšem na druhé straně několikahodinové Hitlerovo a Goringovo vyhrožování by nejspíš zdrtilo i daleko mladšího člověka.

V následujících letech se Hácha pokoušel kličkovat mezi svým češstvím (protestoval třeba proti odeslání protektorát-ního vojska na frontu či v listopadu 1939 žádal propuštění zatčených studentů) a snahou vyhovět okupační moci (v rozhlase odsoudil atentát na Heydricha). Všechno to provázel stěží představitelný nátlak a Hácha dle knihy Tomáše Pasáka Emil Hácha (1938-1945) mnohokrát žádal svého lékaře Adolfa Maixnera o jed, aby to už všechno mohl skončit.


Chorý Zeman mačká z ČSSD to nejhorší. Přečtěte si komentář Petra Holce


Zdraví začalo Háchovi vypovídat službu na podzim 1941 po příjezdu Heydricha do Prahy, další „sešup“ následoval po zmíněném atentátu a v roce 1943 prezident stále častěji upadal do stavů, kdy nevěděl o světě. Oficiální diagnóza zněla „arterioskleróza mozkových cév se ztrátou vštípivosti a širšího zájmu“, což se podle Karla Štrupa z prezidentské kanceláře projevovalo třeba takto: „Přišel nedávno do svého pokoje a padaly mu kalhoty. Řekl jsem mu, že zavolám komorníka. On na to, že si to udělá sám, odešel do své ložnice a vrátil se s kalhotami úplně spadlými. (…) Onehdy zas přišel a měl boty obráceně obuté. (…) Při oslavě pátého výročí volby presidenta, když mu (říšský protektor Wilhelm - pozn. red.) Frick četl oslovení, Hácha mu pořád podával mezi přednesem ruku. (…) Stále jsme mu museli říkat, aby nechal ruku v klidu.“

Politickou realitu často vůbec nevnímal. Když mu Štrup jednou předčítal o ústupu německých vojsk na Ukrajině, překvapeně se zeptal: „A kdo tam ustupuje?“ Jindy si zase vsugeroval, „že ho sesadili z presidentství, že musí z Lán, že nebude mít od čeho být živ“, na konci války u něj sem tam docházelo k „mimovolnému vyprazdňování moče a stolice“, nezvládal mluvit na veřejnosti, a když se k nějakému projevu ve světlé chvilce přece jen odhodlal, nestál za nic. V rozhlasovém archivu leží například záznam jeho proslovu k pátému výročí vzniku protektorátu, v němž prezident říká: „Drazí spoluobčané! Pět let jest pro život národa doba krátká. Pro zhroucení žijící generace stačí však období ještě kratší, jak ukázala nedávná zkušenost ze života některých jiných malých národů.“ Pak se zarazí a redaktorů se bezbranně zeptá: „Co tomu schází ještě?“

Osvobození přivítal Hácha slovy: „To je dobře, mělo to však přijít dřív. Já už tu dlouho nebudu. Pozdrav Benešovi.“ Měl pravdu. Pár dní nato starého pána v Lánech zatkli a 27. června 1945 skonal ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Zřejmě vůbec netušil, co se děje, což bylo pro nejtragičtějšího mezi našimi 11 prezidenty velkou milostí.

Přečtěte si také:

Benešovy dekrety? Ďábelský plán, budeme je chtít zrušit, řekl maďarský ministr

Komentář: Pošlapáváním ústavy nám Zeman dává šanci ústavně ho zrušit



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Co když se vám cestou z dovolené ztratí či poškodí zavazadla?
Co dělat, když ztratíte vysvědčení... a najednou ho potřebujete
Jak financovat školu? Něco může řešit půjčka na studium
Jak si zažádat o státní hypotéku ve 3 krocích
Kdy přestávají Evropané pracovat na stát?
Auta
Doprava „ve druhém patře“ se vrací jako UFO na nohách…
Ze Škody Rapid Spaceback se na chvíli stane papamobil. Papeže bude vozit v Irsku
Startovací kabely jsou skvělý pomocník. Ale s jejich zapojením opatrně
Nové BMW Z4 předčasně odhaleno na dalších fotkách. Poprvé ukázalo také interiér
Rolls-Royce Silver Ghost Collection vzpomíná na předka z minulého století
Technologie
V roce 2019 možná hodně zlevní SSD. Ceny NAND Flash prý mohou zkolabovat až o 70 %
První dojmy z nové Fabie? Je pořád stejná
Smartphony za tisícovku mají nový systém. Google vydal Android 9 Pie Go Edition
Opera 55 podporuje doplňky pro Chrome a nabízí dostupnou správu nastavení webu
Jednotná nabíječka pro všechny mobily? EU chce opět tlačit na výrobce
Hry pro příležitostné hráče