Má se Trump bát? Na poklidnou revoluci stačí 3,5 procenta populace - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Má se Trump bát? Na poklidnou revoluci stačí 3,5 procenta populace

,
Má se Trump bát? Na poklidnou revoluci stačí 3,5 procenta populace
Zdroj: Profimedia

Nástup Donalda Trumpa do Bílého domu a spuštění jeho kontroverzní agendy vyvolaly ve Spojených státech nevídanou vlnu odporu nejen mezi veřejností, nýbrž také ze strany představitelů federálních struktur. Právě loajalita institucí je přitom v dobách nenásilného občanského protestu pro udržení prezidentství rozhodující, připomínají odborníci. Měl by se tak Trump začít obávat, že se jeho domek z karet zbortí?

Před třemi měsíci se Spojené státy probudily do nové éry. Ve stejné chvíli, kdy republikánský kandidát Donald Trump dosáhl na potřebný počet 270 volitelů, vyvstaly v myslích milionů jeho odpůrců napříč zeměmi celého světa pocity vystřízlivění, rozhořčení a obav. Obav zejména z toho, že Trumpova administrativa ohrozí či dokonce naruší samotné základy amerického demokratického řádu.

Revoluce pro každého

Jsou však podobné obavy na místě? Podle profesorky Ericy Chenowethové z Univerzity v Denveru nikoliv. Důvodem k tomu přitom není důvěra, že činy a záměry již úřadujícího prezidenta a jeho administrativy zásady americké demokracie nenaruší (případně již nenarušují), nýbrž přesvědčení o ohromném rezistenčním kapitálu, jenž ve svých rukou třímá občanská společnost. „Nikdy v historii nebyli lidé k efektivní obraně před zásahy do demokracie a spravedlnosti za použití občanského odporu vybaveni lépe než nyní,“ myslí si Chenowethová, jež se studiem občanské společnosti dlouhodobě zabývá.

Naráží tak na nepřeberné množství informací o teorii a praxi občanského odporu, k nimž má dnes díky internetu přístup téměř kdokoliv. Nejrůznější manuály, příručky a průvodce nenásilnými formami odporu či dokumentace podávající svědectví o metodách, nákladech a úspěších podobných iniciativ v minulosti jsou dostupné prakticky ve všech mediálních formách. Potenciální aktivisté tak mohou studovat prostřednictvím knih, časopisů, filmu, internetových kurzů, komiksů i vědeckých publikací, a to prakticky v jakémkoliv jazyce. Například organizace ICNC (Mezinárodní centrum pro nenásilný konflikt) nabízí na svém webu publikace v 55 jazycích od khmerštiny přes slovenštinu až po jazyk tigrinya, jímž mluví necelých 7 milionů obyvatel východoafrické Eritrey.

Odpor motorem vývoje

Nenásilná forma organizovaného občanského odporu je navíc v americké kultuře historicky silně zakotvena. Již za koloniální éry dala vzniknout některým alternativním obchodním, soudním a legislativním institucím, jejichž aktivity vyústily až v Deklaraci nezávislosti. V minulém století pak tato forma protestu stála na počátku procesů vedoucích k ukončení rasové segregace, uzákonění volebního práva žen či zařazení klimatické agendy do působnosti státu. Občanský protest ve své nenásilné podobě rozhýbal diskuzi o ekonomické nerovnosti, chránil svobodu slova, podílel se na odstranění stigmat provázejících vážná onemocnění (např. AIDS) či zamezil výstavbě ropovodů přes indiánská území. Ve skutečnosti jen stěží nalezneme v amerických dějinách progresivní myšlenku, jejímž hybatelem by alespoň v první fázi nebyl občanský odpor, připomíná The Guardian.


Je americký politický systém připraven na neřízené střely typu Donalda Trumpa? Čtěte::

Autokratický trumpoměr: I. díl

Donald Trump


Podobné příklady lze nalézt i mimo Spojené státy, jak dobře víme v „sametovém“ Česku. V nenásilném duchu proběhla například i revoluce na Filipínách v roce 1986, jež znamenala konec dvacetileté vlády autoritářského prezidenta Ferdinanda Marcose, či odstoupení Slobodana Miloševiće z postu prezidenta Jugoslávie v roce 2000. Podobu pověstného hlídacího psa demokracie tak nenásilný odpor naplňoval v různých koutech světa a v nejrůznějších sférách lidské činnosti.

Klidná síla

Nenásilné akty občanského odporu pochopitelně nejsou a asi ani nebudou úspěšné vždy (jako příklad poslouží masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989). Nicméně pomýšlet na dosažení dlouhodobých změn v atmosféře rezignace, podrobení a přesvědčení o nepoddajnosti momentálního statu quo je přinejmenším bláhové. Vědecké studie navíc naznačují, že historicky je nenásilný občanský odpor ve srovnání se svou násilnou alternativou o poznání efektivnější.

Nejkomplexnějším výzkumem na toto téma je studie s názvem Why Civil Resistance Works: The Strategic Logic of Nonviolent Conflict, jejímiž autorkami jsou právě Erica Chenowethová spolu s Mariou Stephanovou. Průzkum mapuje povahu a účinnost všech zaznamenaných aktů občanského odporu, k nimž došlo ve světě mezi lety 1900 a 2006 a do nichž se prokazatelně zapojilo alespoň 1000 participantů. Výsledkem je tak rozsáhlá studie čítající stovky rozličných konfliktů. A závěry hovoří jasně. Zatímco nenásilná forma odporu byla ve zkoumaném období úspěšná z více než 50 procent, násilné protesty dosáhly svých cílů zhruba ve 24 procentech případů.

Rozdíl v úspěšnosti obou forem občanského odporu se navíc zvyšuje v čase. A tak přestože ještě ve čtyřicátých letech minulého století měli násilní i nenásilní aktivisté podobnou šanci na úspěch (zhruba 40 procent), po roce 2000 již kýžených výsledků dosáhlo téměř 70 procent nenásilných iniciativ a pouze 14 procent násilných forem odporu.

Stačí jeden z třiceti

Faktorů, jimž lze onen propastný rozdíl v úspěšnosti přisoudit, je celá řada. Klíčovým důvodem je však podle autorek zmíněné studie velikost iniciativ. Nenásilné formy protestu jsou jednak přirozeně bezpečnější, což má za následek uchvácení i rizikově více averzních občanů, a zároveň o poznání jednodušší a více inkluzivní. „Schopností činit odpor nenásilnou formou jsme vybaveni již od narození,“ vysvětluje Chenowethová, že participovat formou manifestace nebo bojkotu může téměř každý včetně dětí, seniorů či handicapovaných.

O smysluplnosti těchto argumentů svědčí fakt, že nenásilných iniciativ zahrnutých do studie se účastnilo v průměru čtyřikrát více lidí než aktů, v nichž sehrálo roli násilí. Rozbor jednotlivých občanských iniciativ rovněž odhaluje, že projevy odporu, jichž se aktivně zúčastnilo alespoň 3,5 procenta populace, vedly k dosažení cílů vždy. Ve všech těchto případech se přitom jednalo o protesty nenásilné.


Přečtěte si také:

Trump má smůlu: soud pozastavil část jeho migračního výnosu

Protesty odpůrců Trumpova imigračního opatření


Neméně významným faktorem je pak vyšší anonymita nenásilných aktivistů. Ta plyne jak z jejich vyššího počtu, tak z faktu, že jejich počínání není v principu nelegální, a není tedy takový zájem na jejich identifikaci jako v případě násilných projevů. Do iniciativ se tak častěji zapojují také obchodní společnosti, veřejné instituce, univerzity, náboženské organizace či média. Výčet důvodů, díky nimž je nenásilný odpor efektivnější než násilné akty, doplňuje deník The Washington Post, jenž uvádí například kratší dobu trvání (v průměru 3 roky) či nižší náklady. Nenásilný protest má rovněž vyšší šanci na podporu či ochranu ze strany mezinárodních organizací, neboť je zakotven mezi základními pilíři mezinárodního práva.

Zrada institucí?

Jak lze však tyto poznatky uvést do kontextu současné situace ve Spojených státech? Nenásilné formy občanského odporu fungují zpravidla na principu omezování možností oponenta. Nevedou tedy k tomu, že by vláda, diktátor či jiná entita, proti níž se vlna odporu vzedmula, dospěli k náhlému prozření a ustoupili vůli lidu. Častějším scénářem je postupné zužování jejich manévrovacího prostoru a zpřetrhání vazeb na instituce, skrze něž prosazují svou politiku. Oponentovi (politikovi) pak nezbývá jiná možnost než požadavkům vyhovět a v zájmu zachování funkce ustoupit, v extrémním případě pak odstoupit.

A právě náznaky podobného procesu lze v těchto týdnech pozorovat ve Spojených státech, kdy se některé klíčové instituce, skrze něž prezident implementuje svoji agendu, od politiky Donalda Trumpa distancují. Již několik desítek zákonodárců se nechalo slyšet, že hodlá bojkotovat proces ustavující některé z členů Trumpova kabinetu. Mnoho policejních oddělení otevřeně odmítá provádět údajně neetická federální opatření týkající se deportací imigrantů. A informace o dalších a dalších federálních úřednících, jež odmítají Trumpovu politiku plnit, vyplouvají na povrch každým dnem. Právě třímilionový kolos federálního úřednictva je přitom strukturou, s níž stojí a padá drtivá většina agendy Bílého domu.

Bude 11 milionů?

Pochodu za práva žen se den po Trumpově inauguraci jen ve Washingtonu zúčastnilo zhruba 750 tisíc lidí (jedná se o průměr jednotlivých odhadů), po celé zemi pak 4,2 milionu aktivistů a dalších více než 300 tisíc lidí ve zbytku světa. Tato čísla ani zdaleka nedosahují oněch 3,5 procenta populace, jež jsou potřeba k úspěchu nenásilného odporu podle Chenowethové a Stephensové (při počtu 319 milionů obyvatel by bylo potřeba přes 11 milionů participujících). Přesto přesahují údaje o protiválečných protestech z doby války ve Vietnamu, a ukazují tak patrně na největší jednodenní demonstraci v historii Spojených států.

Potvrzuje se tak, že kultura nenásilného protestu a ochota lidí postavit se a bránit svá práva je v americké občanské společnosti hluboce zakořeněna. Přičte-li se pak postupný odklon důležitých institucí od prezidentovy administrativy, dá se předpokládat, že aktivita Trumpových odpůrců jen tak neutichne a prezidentská administrativa se bude ve snaze prosadit svou agendu potýkat se stále zvyšujícími se překážkami.

Dále čtěte:

Volání po impeachmentu sílí. Trumpa ale drží republikánská většina

Tažení proti demonstrantům v Americe: za blokování silnice vězení

Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?

Myslí jako Trump? Většina Evropanů s jeho „stopkou“ pro muslimy souhlasí

Vyznavači Islámu při modlitbě před Velkou mešitou v Paříži


Ohodnoťte tento článek
Diskuze