La Tomatina. Reconquista. Volby. Sáncheze čeká těžké povolební vyjednávání - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

La Tomatina. Reconquista. Volby. Sáncheze čeká těžké povolební vyjednávání

,
La Tomatina. Reconquista. Volby. Sáncheze čeká těžké povolební vyjednávání
Zdroj: čtk

Zbytečné španělské volby mají jen jediný jasný výsledek: komplikace pro jinak překvapivě silnou tamní ekonomiku.

Ulice španělského města Buňol nedaleko Valencie se vždy poslední středu v srpnu zbarví do ruda, protože tam lidé jeden po druhém pro zábavu házejí rajčaty. Loni jich takhle zlikvidovali 145 tun. O šest týdnů dříve se v Pamploně sejdou mladí lidé s vyhraněnou představou o dobře stráveném dopoledni, aby běhali těsně před rohy nervózních býků. Jiní lidé zase po celý rok býky virtuózně zapichují tak, aby u toho sami podstoupili co největší riziko. Outsider to vše někdy obdivuje, jindy se děsí – ale vždy je fascinován.

V druhé dekádě 21. století k těmto kratochvílím přibyly parlamentní volby. Původnímu účelu politické soutěže slouží, pokud vůbec, jen jaksi okrajově; ale na drama zadělají pokaždé. Španělům se to zjevně líbí, protože od roku 2015 si je na konci letošního dubna dopřáli už potřetí.

Jmenovitě jim je dopřál premiér Pedro Sánchez, šestačtyřicetiletý předseda tamních socialistů a jejich menšinové vlády. (Ať se nezamotáme ještě do terminologie, jeho Španělská socialistická dělnická strana je celkem standardní sociální demokracií.)

Sánchez vypsal volby z donucení, protože mu parlament v březnu neschválil rozpočet. Sázka mu vyšla: socialisté získali o šest procentních bodů více hlasů než ve volbách předchozích a stali se celkem jasně nejsilnější parlamentní stranou. Ve slabší horní komoře dokonce získali nadpoloviční většinu. Naopak jejich nejsilnější konkurenti, konzervativní lidovci, se propadli ke svému nejhoršímu výsledku od obnovení demokracie v roce 1978.

S kým vládnout?

Problém, jenž Sáncheze k vypsání předčasných voleb dohnal, však nezmizel. Socialisté nejenže musejí dál vládnout menšinově (což je ve Španělsku běžnější způsob řešení takové situace než vytváření vládních koalic); dokonce nemají ani dost přirozených partnerů, kteří by Sánchezovu kabinetu vládnout umožnili. Jinými slovy, Španělsko je na tom po volbách zhruba stejně špatně jako před nimi.

Pes je zakopaný v tom, že za tři roky, jež od posledních voleb uplynuly, se názory lidí mnoho nezměnily. Co se změnilo, je rozložení přízně týchž lidí mezi jednotlivé partaje. Je to vidět na porovnání zisku hlasů největších stran: první dvě levicové strany volilo dohromady o necelých 700 tisíc lidí více než v roce 2016, přičemž Sánchezovi socialisté si dva miliony připsali, zatímco radikálnější levice Unidas Podemos o 1,4 milionu přišla. Sánchezovi se z tohoto zorného úhlu zjevně vyplatil posun doleva, jejž během necelého roku v premiérském křesle prosadil.

Napravo to bylo komplikovanější. Lidovci letos tři a půl milionu voličů ztratili, ale liberálové (Ciudadanos či Občanská strana) dostali o milion hlasů více než v roce 2016. Mnoho z lidoveckých voličů však přeběhlo k čerstvé partaji Vox. Ta tíhne k nacionalismu a katolictví, pročež zaplula do vod dnes již v Evropě nijak výjimečného pravicového populismu, ačkoli její politici obvykle neříkají nic, co by neřekl kdokoli třeba z německé CSU. Před třemi lety volilo Vox 47 tisíc lidí; letos jich bylo 2,6 milionu. I pravice tak získala absolutně více hlasů než v minulých vítězných volbách.

Parlamentní logika zde velí jednoznačně: jestliže socialistům nevadí spolupráce s populisty (neo)marxistickými, ani konzervativci by se nejspíš neštítili populistů nacionalistických. Levice však má tak či tak navrch, už proto, že španělská verze přepočtu hlasů na parlamentní mandáty D’Hondtovou metodou mírně zvýhodňuje vítěze, tedy Sánchezovu partu.

Důůůležití Katalánci

Rozdělení sil ve španělském parlamentu navíc komplikují Katalánci a snaha značné části jeho vlastenecky smýšlejících obyvatel o odtržení od zbytku země. Za normálních okolností, jaké plus minus panovaly ještě v roce 2016, by si jich nikdo nevšímal víc, než je nutné. Letos však jejich separatistické partaje (ano, jsou hned dvě) dostaly přes milion hlasů, téměř dvojnásobek výsledku z voleb předcházejících – a s nimi celkem 22 poslaneckých křesel v nenáviděném Madridu. A tady začíná skutečná parlamentní korida, obohacená tím, že každý z aktérů je matadorem a býkem najednou.

Paradoxně jsou to právě poslanci obou katalánských stran, kteří budou v následujících týdnech, či dokonce měsících mít velké slovo v rozhodování o tom, kdo a jak celému Španělsku (s nímž oni sami nechtějí mít nic společného) povládne. Zároveň, aby to bylo ještě komplikovanější, to jsou zatvrzelí levičáci bližší radikálům z Unidas Podemos než Sánchezovým socialistům, přese všechno relativně umírněným. Jak záhy uvidíme, ta kombinace je důležitá.

Bezprostřední důvod k březnovému parlamentnímu neúspěchu socialistického rozpočtu neměl nic do činění se záležitostmi fiskálními. Hlasy, které Sánchezovi chyběly, patřily katalánským separatistům. Jako na potvoru totiž den před hlasováním o rozpočtu začal soud s jedenácti členy katalánské exekutivy, která v roce 2017 vyhlásila referendum o nezávislosti Katalánska na Madridu. Sánchezův konzervativní předchůdce, premiér Mariano Rajoy, tehdy prohlásil referendum za nezákonné a vyhlásil nad Katalánskem přímou správu. Madridské úřady poté začaly vysoko postavené Katalánce stíhat.

Rajoye však loni vyhodila ze sedla korupční aféra a do madridského paláce La Moncloa se přistěhoval Sánchez, jehož parlamentní počty nutily k vycházení s Katalánci. Nový premiér řekl, že se separatisty „obnoví dialog“; znovu začaly pracovat mezivládní komise, běžný komunikační kanál Madridu a Barcelony.

Sánchez se však brzy dostal do bezvýchodné pozice: Katalánci řekli, že nebudou spolupracovat, dokud nebudou smět hlasovat o samostatnosti. To však výslovně zakazuje ústava a ani sebeprogresivnější španělský premiér se nehrne do porušování dokumentu – ctěného coby symbolu návratu k demokracii – ve prospěch jakéhokoli separatismu. Status quo je tedy takový, že se Sánchez na Katalánce spolehnout nemůže.

Přízrak občanské války

Premiérova počáteční vstřícnost (a jeho po americku „inkluzivní“ politika) však vzbudila nevoli v konzervativnějších částech země. Právě to nahnalo vítr do plachet Voxu; v loňských regionálních volbách se populisté dostali do andaluské exekutivy jako první zástupci tvrdé pravice od smrti generalissima Franka. V zemi, jejíž rány z občanské války jsou stále zhojeny jen na povrchu, to stupňuje neklid. Když pak šéf Voxu Santiago Abascal popíše tažení své partaje pomocí slova „reconquista“, jinak rezervovaného pro sedm set let války proti arabským okupantům, nikoho tím dvakrát neuklidní.


Malí a bohatí to mají těžké. Přečtěte si esej


„Bez Rivery! Bez Rivery!“ skandovali socialističtí fandové v den volebního vítězství. Žádali tak Sáncheze, aby se v povolebních jednáních nedvořil liberálům a jejich šéfovi Albertu Riverovi. „To je přece jasné,“ odtušil Sánchez v euforii.

Někdo někde však bude muset ze svých kategorických požadavků slevit. Jinak budou muset Španělé vypsat další volby, které nejspíš také nic nevyřeší. Dokonce ani ulice to nevyčistí – což je jinak (díky přítomné kyselině citronové) každoroční nesporný přínos rajčatové bitvy La Tomatina v ulicích Buňolu.

Dále čtěte:

Zahrada Evropy mizí. Španělsko se mění na poušť

Esej: Poslední občanská nesvoboda

Puigdemont může být vydán Madridu jen kvůli zpronevěře, rozhodl německý soud

Údolí stažených rolet. Stárnutí a vylidňování venkova je globální fenomén

Ohodnoťte tento článek
Diskuze