Globalizace vrací úder. Do Elysejského paláce míří evropský Obama

Lubomír Heger 06. května 2017, 06:00  -  Lubomír Heger
06. května 2017, 06:00

Francie je rozpolcená jako USA a figurky politického Člověče, nezlob se! jsou rozestavěné tak, že do elysejského domečku míří kandidát s heslem EU First.

Svým způsobem stála Francie v dubnu na kraji srázu. Stačila malinko jiná „dynamika“, trochu jiná „hybnost“ preferencí, lehce hysteričtější reakce na střelbu v centru Paříže - a všechno tu mohlo být jako v USA v listopadu. I ve Francii chtělo 40 procent voličů vhodit hlas některému z prokremelských a izolacionistických kandidátů (Le Penové a Mélenchonovi), podle nichž je EU mor a Německo hrozba. Jiný volební systém a závěrečný spurt zpřeházely pořadí ve vyrovnaném pelotonu tak, že v Elysejském paláci od května nejspíše zasedne takový evropský Barack Obama.

Vítězství Emmanuela Macrona slouží i jako důkaz, že všechny učebnice politologie jsou v tuto chvíli asi tak sto let staré. Jestliže jsou si analytici něčím jisti, tak faktem, že Emmanuel Macron a Marine Le Penová nemají vůbec nic společného.

Jenže to není tak docela pravda. Macron a Le Penová se shodují v jedné důležité věci, totiž že jejich hnutí nejsou „ani napravo, ani nalevo“, dělení na pravici a levici už nepatří do jejich světa. Na výběr nabízejí mezi „zpětným chodem“ (Le Penová hovoří o mondialisation sauvage čili barbarské globalizaci, která prý ohrožuje základy francouzské civilizace), nebo alternativou jménem En Marche! (název rok starého hnutí Emmanuela Macrona lze do češtiny přeložit jako Kupředu! anebo ještě lépe jako Pochodem v chod!).

Jenže ani tvrzení, že pravolevé rozdělení francouzského spektra bylo rozmetáno, nemusí tak úplně odpovídat pravdě. Nestačilo se totiž ještě promítnout do složení Národního shromáždění, do nějž proběhnou volby v červnu. Francouzský politický systém je prezidentsko-parlamentní hybrid, v němž se dvoukolově volí nejen prezident, ale i každý z 577 poslanců. Pokud Národní fronta a En Marche! v červnu nezopakují svůj úspěch (zatím tomu moc nenasvědčuje), budou v Národním shromáždění tahat za pilu i nadále socialisté a republikáni. A potom nastane biologický chaos, který bude připomínat stvoření nového života.

Pojídají vlastní exkrementy

Marine Le Penová se tváří, že její strategie dédiabolisation („odďábelštění“) Národní fronty (NF), kdy od roku 2011 vykázala z hnutí všechny skinheady a zakázala mluvit pozitivně o vichistickém režimu, právě rodí zlaté ovoce, sama to tak ovšem neprožívá. Srovnatelného výsledku v prvním kole dosáhl již v roce 2002 její otec Jean-Marie, zvaný též pan Detail, kterého kvůli obsesi revizionismem (starý pán neustále opakuje, že neví, zda existovaly plynové komory; na vlastní oči je neviděl, je si však jist, že holocaust byl pouhým „detailem“ dějin druhé světové války) nechala před dvěma lety vyloučit ze strany.

Důkazem její nervozity budiž fakt, že v posledních dnech volala ďábla zpět na pomoc, když oprášila koncept ius sanguinis (právo krve) při posuzování občanství a k režimu ve Vichy zaujala postoj chytré horákyně: „Francie není odpovědná za deportace Židů. Odpovědní jsou lidé, kteří byli tehdy u moci. To není Francie! Francie byla v myslích lidí pošlapána. Učíme děti, aby ji viděly v černých barvách. Já si přeji, aby byly na svou vlast opět hrdé.“ Le Penová samozřejmě ví, co dělá - imigraci sice v 144bodovém programu posunula až za vystoupení z EU, návrat franku, obnovení hraničních přechodů a zvýšení penzí (v domnění, že ukořistí voliče socialistů), příznivci NF ale stejně nejvíce slyší na varování před migranty. Marine jim proto vřele doporučila svůj oblíbený román Tábor svatých, v němž se méněcenní troglodyté z Asie, pojídající vlastní exkrementy, sápou po nebohých Pařížanech v metru. „O tom je i dnešní krize,“ ujistila v rozhlasovém interview.


Přečtěte si komentáře Lubomíra Hegera:

Džihádisté, ve Francii prohráváte

Google zná vzorec štěstí. Je to rovnice o třech proměnných

Trump vzlétl jako chromý kačer


Při vývoji preferencí je nicméně patrné, že k úspěchu ve druhém kole kandidátce NF chybí dostatek uprchlíků. I kdyby nakrásně zasáhl Alláh ex machina a poslal pár troglodytů navíc, Le Penovou v roli „La Présidente“ stejně ochromí mechanika francouzského politického systému.

Jelikož Národní fronta nemůže pomýšlet na zisk ani pětiny mandátů (dnes má dva poslance) a ostatní strany se jistě spojí proti ní, nastala by éra „kohabitace“ prezidenta s nepřátelskou vládou (v minulosti třeba Chirac/Jospin nebo Mitterrand/ Balladur), během níž mívá navrch premiér. „Prezident inauguruje, prezident vyznamenává, prezident se podvolí, nebo rezignuje,“ zní brilantní komentář, který k prezidentovi v roli „kohabitanta“ pronesla v roce 2014 - sama Le Penová, když chtěla blokovat Hollanda.

Kdyby přesto chtěla dostát slibům třeba pomocí dekretů, musela by opakovaně rozpouštět Národní shromáždění (prezident to smí učinit jednou za rok - když Chirac v roce 1997 rozpustil parlament a s ním i svou většinu, vysloužil si přezdívku „univerzální rozpouštědlo“) a v mezidobí vyhlašovat referenda. Jenže pak by Le Penovou patrně uškrtila ohlávka, kterou si upletla z vlastních slov. V případě neúspěchu „frexitu“ totiž slíbila rezignovat, přičemž v Evropě se v současnosti sotva najde země, kde by měla EU takovou podporu jako ve Francii.

Pochodem kam?

Zhruba sedmdesátiprocentní preference pro Unii jsou poměrně nový fakt, a když se Macron loni rozhodoval pro svůj slogan „Evropa není problém, ale řešení“, nemuselo mu to vůbec vyjít. Jenže 39letý „pokrokář“, jak si exministr hospodářství říká, je jako Ježíš, který mění vodu ve víno. „Je vous aime farouchement!“ (miluji vás urputně) zdraví modrooký mladík své příznivce a rozpaží ruce, jako by jim žehnal. Na této straně Atlantiku je to momentálně asi jediný politik, který si vydělává šířením optimismu.


Podle průzkumů je favoritem Macron. Čtěte více


Představte si cokoli, čím by podle vás kandidát v současné Evropě mohl ztrácet body, a Macron to někdy udělal. Ještě jako ministr socialistické vlády poradil studentům, aby usilovali o to, „stát se miliardáři“. Hlásá shovívavost a laskavost k oponentům. Vyznává se z obdivu k Angele Merkelové a k jejímu řešení migrační krize. Koloniální minulost Francie nedávno označil za „zločin proti lidskosti“. Když se ukázalo, že tím ztrácí preference, udělal to znovu. Při svých provokacích působí nezranitelně skoro jako Beatles, když poprvé přistáli v USA. „Co nám můžete slíbit?“ optá se jej volič při návštěvě předměstí. Macron mu pohlédne do očí: „Nemůžu vám slíbit vůbec nic, slibů už jste dostali dost.“

Ostatní kandidáti si z něj dělali legraci, neboť jeho základní metodou je „crowdsourcing“ - rozdává lidem dotazníky s otázkami: „Co vám vadí na politickém systému ve Francii“ nebo „Co je vaší největší nadějí?“ Podle odpovědí pak vznikají hesla, která působí dojmem, že je zformulovali Timothy Leary s Allenem Ginsbergem někdy kolem roku 1968 v opojení LSD: demokratická revoluce, francouzské obrození, předefinování politiky, zrovnoprávnění školství - to vše pod hlavičkou „Má smlouva s národem“. Experti a analytici měli o zábavu postaráno do doby, než tento bývalý bankéř od Rothschildů přišel pár týdnů před hlasováním s překvapivě detailním programem.

Poláků se nebojíme

Jako prezident chce nejprve učinit „robustní audit“ s cílem najít místa, kudy za socialistů utíkaly peníze. Vzápětí míní propustit 120 tisíc státních zaměstnanců a zrušit jim zvýhodněné sociální pojištění. Zároveň chce otevřít pracovní trh, usnadnit zaměstnavatelům propouštění a osvobodit firmy na tři roky od placení pojistek lidem po škole a bývalým nezaměstnaným. Chce znovu zavést učební obory.

Macron se smyslem pro absurdní humor říká, že prezident nemá vládnout (jen delegovat pravomoci), že Francie je nereformovatelná (s výjimkou mimořádných situací) a ž e evropské jádro se má ještě více integrovat: „Nedělali jsme to, protože jsme se báli Britů a Poláků. A kam to vedlo? Britové stejně odešli a Poláci dnes říkají, že Evropa je hrozná věc.“ Macron chce za evropskými partnery přijít s návrhem, aby měla eurozóna vlastní rozpočet, volený sbor i ministra financí. Tento plán automaticky počítá s vícerychlostní Unií: „Nechceme nikoho k ničemu nutit, ale nikdo nám nesmí ani bránit v užší integraci.“

Při bližším ohledání se program Kupředu! může ukázat jen jako varianta Třetí cesty Tonyho Blaira a jeho hnutí se může přetransformovat na cosi podobného britské Liberální straně. I tak působí osvěžujícím dojmem, že globalizace bitá ze všech stran se konečně přestala bezmocně svíjet v koutě a začala „vlastencům“ vracet rány.

O francouzských prezidentských volbách dále čtěte:

Proti Le Penové se ve druhém kole francouzských voleb spojí všichni, odhadují analytici

Le Penová věří, že získá deset procent, které jí chybí k výhře



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Co je dobré vědět o rozdílech mezi hrubou a superhrubou mzdou
9 otázek, na které se chcete zeptat při žádosti o starobní důchod
V Česku je již 131 dobíjecích stanic pro elektroauta
Z pokuty hned exekuce? To je nový trik některých dodavatelů
Co když se vám cestou z dovolené ztratí či poškodí zavazadla?
Auta
Retro: Lotus Omega ve své době zastínil BMW M, Mercedesy…
BMW poprvé ukazuje novou generaci řady 3. Zatím ale jako maskovaný prototyp
Seat Ibiza 1.0 TGI na brzdě: Jak se liší parametry při spalování CNG a benzinu?
Za stočený tachometr pokuta až půl milionu? Ministerstvo chce vytloukat klín klínem
Jaká jsou nejoblíbenější auta v zemích Evropy? O Octavii se zákazníci perou nejen u nás
Technologie
Přehled: Co byste měli vědet o hrubé a superhrubé mzdě?
Specifikace GeForce RTX 2080 a RTX 2080 Ti prozrazeny. Nvidia asi vydá obě najednou
Prodeje GPU pro těžbu klesly o 94 %, přesto měla Nvidia v Q2 tržby 3,12 miliardy $
Rusko chce recyklovatelné rakety, jako má Elon Musk
Cnews FM #205: Právo, morálka a hranice cenzury nejen v IT [podcast]
Hry pro příležitostné hráče