Esej: Malé dějiny populismu - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Malé dějiny populismu

,
Esej: Malé dějiny populismu
Zdroj: Vojtěch Velický

Název i logika populismu vznikly v Kansasu roku 1891. Chuť bojovat ve jménu „lidu“ proti „tyranii elit“ převzala Evropa – kupodivu – až o sto let později.

„Globalizace pro obyčejné lidi nefunguje,“ řekl na počátku prosince minulého roku kanadský premiér Justin Trudeau pro list Guardian. Co tím přesvědčený kosmopolita, v jehož zemi globalizace prokazatelně funguje, v rozhovoru s „elitářským“ britským deníkem vlastně myslel?

Asi ne to, že by volný obchod nezvyšoval – dokonce i v časech recese – bohatství zemí i podstatné většiny lidí více než izolacionismus a obchodní bariéry. Nýbrž to, že značná část občanů západních zemí přijala za svou vizi světa, v níž chamtivé elity obsluhují hlavně samy sebe a potom ještě různé „příživníky“ z řad menšin, ale účet nakonec zaplatí „obyčejní lidé“ – rozuměj zaměstnanci a živnostníci, jejichž status je následkem měnícího se světa ohrožen. Trudeau si možná přečetl pozoruhodnou knihu od Johna Judise s názvem „Populistický výbuch“ (The Populist Explosion), v níž americký politolog poskytl dosud nejvýstižnější popis toho, co se poslední dobou děje.

Shrnuto na několika řádcích:

1) Populismus vymysleli (a sami si ho pojmenovali) Američané nezatíženi marxismem, kteří periodicky zhruba každých 30 až 40 let vedou pracující lid proti „odtrženému establishmentu“.

2) Politický systém v USA zaručí, že toto hnutí během jedné dekády vyprchá, ale rétoriku mezitím převezmou hlavní strany. Donald Trump je první odchylkou od tohoto vzorce.

3) Populismus není ideologie, ale politická logika – způsob uvažování. Levicový populismus je dyadický (vede masy proti elitám), pravicový je triadický (vede střední třídu proti elitám a menšinám).

4) Západoevropský populismus byl dlouho zablokován fašisty a komunisty, takže mohl vykvést až v 70. letech, kdy se zhoršila hospodářská situace. Na rozdíl od USA evropští populisté nezanikají, ale přetrvávají desítky let (vlivem parlamentního systému).

5) Populismus nemá jednotnou definici pro „lid“ (zprvu to bývají živnostníci, později i dělníci) ani pro „elity“ (zprvu finančníci, později též intelektuálové).

6) Populisté musejí z logiky věci žádat nesplnitelné (ne snížení imigrace o tolik a tolik procent, nýbrž rovnou deportaci nebo zeď na hranici s Mexikem), když se ocitnou ve vládě (Syriza), postihne je krize identity a změní se v běžnou stranu.

7) Nástup populistů bývá varovným signálem, že se blíží krize. Následně se populisté stávají katalyzátorem změn.

8) Základnou populistů jsou „štamgasti“ v hospodách, jejichž hlas patříval socialistům. Odklon stran práce k politickému středu umožnil vznik nových hnutí.

9) Palivem populistické exploze je stagnující prosperita středních tříd a raketový vzestup finančních elit.

10) Politický střed se zkompromitoval slibem, že globalizace „jako přílivová vlna zvedne všechny lodě“ (Ronald Reagan). Spoustu „lodí“ ovšem nezvedla.

Made in USA

V květnu 1891 členové Farmářského sdružení z amerického Středozápadu, kteří se časem přetvořili na People’s Party (Lidovou stranu), použili slovo populistický k popisu vlastních cílů. Těmi bylo přimět vládu, aby bránila pracující lid proti bankám (ty po propadu cen skoupily majetek zkrachovalých farmářů), vyhostila námezdní síly z Číny a Portugalska (předáci v čele s Ignatiem Donnellym hovořili o „vpádu Mongolů“) a bojovala proti nerovným podmínkám.

Jejich desetileté angažmá (v Kongresu získali deset procent hlasů) mělo zásadní vliv na budoucího prezidenta Theodora Roosevelta, který v prvním desetiletí 20. století vytáhl do boje proti korporacím. O 40 let později se totéž povedlo demokratu jménem Huey Long, jehož hnutí Share Our Wealth (Sdílejme bohatství – poprvé v historii zaútočilo na ekonomickou nerovnost jako takovou) přimělo za hospodářské krize F. D. Roosevelta k rozsáhlým sociálním reformám známým jako „druhý New Deal“.

 Populismus - ilustrace
Populismus nemá jasnou definici – jednou míří na „kasty“, jindy na uprchlíky nebo na kapitál. (Ilustrace: Vojtěch Velický)

Pravá populistická revoluce, která vytvořila základnu pro budoucí tažení Donalda Trumpa, se odehrála o dalších 40 let později. Opřela se o nově vzniklou voličskou skupinu, které dal sociolog Donald Warren jméno středoameričtí radikálové (MARs). Popsal ji takto: nejsou to ani levičáci, ani pravičáci, ani liberálové, ani konzervativci. Mají střední, nikoli vysoké školy. Kvalifikovaní dělníci, prodejci, živnostníci. Častěji muži než ženy. Jsou pro rasovou segregaci a věří v „zákon a pořádek“. Dříve volili demokraty, ale vadí jim jejich koncentrace na občanská práva a menšiny (tzv. sekulární kontrakultura). Vláda podle nich zvýhodňuje nejbohatší a nejchudší, avšak zanedbává střední třídu.

Kandidát za nezávislé George Wallace to počátkem 70. let shrnul do sloganu: Chceme bránit průměrného (rozuměj bílého) Američana proti tyranii byrokratů ve Washingtonu. Podstatné je, že agendy se před volbami roku 1972 zmocnil Richard Nixon a použil ji jako palivo pro svou kampaň a republikány – do té doby zástupce velkého byznysu – kouzelně přetransformoval na bojovníky proti zkorumpovanému establishmentu.

Středoameričtí radikálové ze scény už nikdy nezmizí a budou se periodicky hlásit o slovo během kampaní Rosse Perota, Pata Buchanana a dalších republikánů. Jejich priority lze popsat zkratkou „právo, pořádek & made in USA“. Víra, že Amerika volným obchodem vyklidila pole Číňanům a Mexičanům, se o 40 let později nádherně vynásobí hospodářskou recesí a umocní terorismem přicházejícím ze zahraničí. A promění se v lásku, jakmile nějaký autenticky působící populista označí cizince za příživníky, washingtonské lobbisty za podvodníky a zaútočí na globalizaci. Otázkou tedy je, proč se to povedlo až za dalších 40 let Donaldu Trumpovi.

Platiči a neplatiči

Evropa populismus v dnešním smyslu neznala do 70. let, kdy se zadrhl tři dekády trvající hospodářský růst, výroba se přesunula do třetího světa, námezdní síly ze zahraničí upadly do nezaměstnanosti (ale nevrátily se domů) a rozšířila se „blbá nálada“. Ta je pro růst populismu (jak ukazuje příklad Rakouska nebo Dánska) podstatnější než objektivní potíže.

Základnou populistických stran nejsou nejchudší vrstvy, nýbrž střední třída. Motivací pro příklon k populismu není bída, nýbrž stagnace a strach z pádu do bídy a obavy o bezpečí rodiny. Evropští populisté – Le Pen i FPÖ – míří zprvu na živnostníky, slibují nižší daně a lepší podmínky pro podnikání. V 90. letech ultrapravičáci, často s (neo)nacistickými kořeny, objeví nové téma – imigranty. A během finanční krize zaútočí na Brusel a globalizaci, neboť obě věci v jejich očích souvisejí.

Největším objevem je ale „zkorumpovanost elit“, finančních i intelektuálních. Se stoletým zpožděním za USA evropští populisté odhalí spiknutí finančníků s bruselskými byrokraty a mainstreamovými médii, které má za pomoci volného obchodu ožebračit střední třídy a zisk rozdělit mezi sebe a různé menšiny (imigranty, environmentalisty, charity a vůbec příživníky).


Světoví „Trumpové“ cítí šanci. Čtěte více:

Vzpoura blonďáků. „Trumpové“ po celém světě cítí šanci

Boris Johnson (Zdroj: ČTK)


Od poslední recese (2007 až 2012) se hnutí na obou stranách Atlantiku začínají doplňovat. „Chcete přispívat svými daněmi na hypotéku souseda, který má tři koupelny a není schopen platit účty? Chcete zajistit pohodlný život imigrantům, zatímco naši penzisté strádají?“ ptá se pravicově populistické hnutí Tea Party (2010) a evropští kolegové si zapisují. Následné levicově populistické Occupy Wall Street (2011) svým sloganem „My jsme těch 99 procent“ přímo inspiruje Syrizu v Řecku a Podemos ve Španělsku. Dokonce i v Dánsku, jemuž se recese zázračně vyhnula, přijímá tamní lidová strana rétoriku o příživnících. Žádný Dán sice nepřichází vinou imigrace přímo o práci, ale samo zdůrazňování, že imigranti nepracují a vezou se na velkorysém sociálním systému jako černí pasažéři, zajistí lidovcům dvacet procent hlasů ve volbách.

Koncept „platičů“ a „neplatičů“ pochází z dílny Tea Party, ovšem až v Evropě nalezl tu správnou rezonanci. Příživníci najednou figurují vysoko mezi nepřáteli populistů, jejichž osa zla je asi takováto: globalizace, banky, imigranti, Angela Merkelová, Brusel, média, politici, nevládní organizace, menšiny a požírači dávek. Ovšem populisté, aniž to často vědí, míří podle Johna Judise ve skutečnosti na neoliberální koncept volného trhu, který vystřídal keynesiánství převládající do 70. let.

Přestože nabídková hospodářská politika (supply-side economics) prokazatelně vytáhla Británii a další země z recese, lidem spojeným tak či onak s manufakturní výrobou přinesla často sociální propad. A širší vrstvy zaměstnanců nezažily zdaleka tak silnou prosperitu, jakou jim globalizace v lepších letech slibovala. Když se pak k volnému trhu a globalizaci v průběhu dekád přihlásily i sociálnědemokratické strany, modré límečky a zaměstnance neměl náhle kdo zastupovat. Našli si proto nové zástupce sami.

Štamgasti dostali mikrofon

Populismus nemá jasnou definici – jednou míří na „kasty“ (jižní Evropa), jindy na uprchlíky (střední Evropa, Skandinávie) nebo na kapitál. Logiku má však už sto let stejnou (lid versus elity) a díky Judisovi víme, že se nejedná o žádnou revoluční ideologii (jak si myslí třeba „realisté“), nýbrž o starý fenomén. Ten má za úkol pojmenovat problém, přimět vládnoucí strany se jím zabývat, vnutit jim svou rétoriku a vyšumět, případně se přetransformovat v jiný protest. Přesto mají dnešní populisté – a zásluhou Judise je nám známo, že je to správné označení – několik zvláštností, jimiž matou okolí. Proč je třeba lidé tak často srovnávají s nástupem fašistů před 80 lety?

Velká hospodářská krize (1929 až 1935) se od nedávné krize z let 2007 až 2012 podstatně lišila. Tehdejší střední třídy byly hromadně postiženy nezaměstnaností a s údělem nejchudších se ztotožňovaly, neboť jim reálně hrozil. Dnešní střední vrstvy přišly „pouze“ o část prosperity a chudí pro ně splývají s příživníky. Nacistické a fašistické strany zrcadlily imperiální ambice domácích zemí, dnešní populisté se chtějí od světa spíše odstřihnout. Demokracií jako takovou neopovrhují, „jen“ ji označují za zmanipulovanou a zkorumpovanou. Při vší obezřetnosti se nezdá pravděpodobné, že by byli schopni vbrzku měnit státní zřízení v totalitní režimy.


Příští rok rozhodne, jestli si Evropa udrží svoji unii, mír a prosperitu. Čtěte více:

Rok zlomu. Evropské politiky čeká zátěžový test

Vojenská přehlídka v Moskvě


Záhadou hodnou příměru k „vejci a slepici“ je otázka, proč tolik lidí nekriticky přijímá základní tezi populistů o „odcizených elitách“. Podstata sociální struktury je už sto let stejná – tenká krusta společnosti „žije“ politikou a vede vzrušené diskuse o prioritách, mnohem početnější stoly štamgastů (jak píše politolog Cas Mudde) hýří despektem na jejich adresu. Změnilo se to, že „štamgasti“ mají k dobru sociální sítě a „alternativní“ média. Jako by se k hospodskému stolu náhle připojil mikrofon a zapnul zesilovač.

Opravdu zvláštní je asi jen to, že se tolik racionálních lidí, často příslušníků „elit“, k vizím populistům tak ochotně hlásí. Možná to ale taková záhada není, vezmeme-li v potaz jejich nenaplněné ambice a frustrace z nedocenění. Příští „pekelná“ dekáda to brzy ozřejmí.

Dále čtěte:

Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace

Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace


Ohodnoťte tento článek
Diskuze