Esej: Evropské brzdy trumpismu - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Evropské brzdy trumpismu

,
Esej: Evropské brzdy trumpismu
Zdroj: CC0 via Pixabay

Podmínit finanční transfery z Bruselu dodržováním principů demokratického právního státu je odvážné a správné.

Když se před rokem stala Věra Jourová místopředsedkyní Evropské komise, v níž se stará o hodnoty Evropské unie a udržování a kultivaci právního státu, vyvolalo to v českých zemích vlnu smíchu. Z jedné strany proto, že žena, kterou do komise opět nominoval premiér Andrej Babiš, se bude muset stále častěji zaobírat střety zájmů českého premiéra, což je samo o sobě velmi pikantní. Smích se však šířil také z lavic některých europoslanců ANO, ale i ODS, kteří v agendě dohledu na úroveň demokracie a právního státu vidí ideologické metody ne nepodobné době sovětské nadvlády nad východními satelity.

Proč tolik ironického hluku kolem tak samozřejmé věci, jako je dodržování společných hodnot v jednom velkém politickém společenství, které se právě na určitých hodnotách a demokratických pravidlech zakládá?

Bývala to samozřejmost

Smlouvy o evropském společenství mluví jasně. Součástí jejich úvodních paragrafů je hodnotové vymezení společného unijního prostoru. Členské státy se sice nedohodly na vzniku ústavy (ta před patnácti lety skončila odmítnutím ve francouzském referendu, proti bylo 55 procent hlasujících Francouzů), šlo o příliš ambiciózní federalistický koncept, který nakonec narazil na staré nacionalismy členských zemí, jasný hodnotový rámec Unie ale pronikl do úvodních paragrafů platné Lisabonské smlouvy, s nimiž kromě možných odkazů na křesťanství nebyl prakticky žádný ideový problém.

Mimo jiné se tu v článku 2 píše: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“

Věty, které byly před deseti lety považovány za všeobecně samozřejmé a nezpochybnitelné, se dnes při střetu s realitou jeví jako problematické v mnoha ohledech. Nemusíme se hned odkazovat na systematické budování „iliberální demokracie“ v Maďarsku, kterou premiér Viktor Orbán vytváří v přímém rozporu s citovanými úvodními větami smlouvy z Lisabonu, kde jsou demokracie a důraz na liberální hodnoty smluvně spojeny. Stačí sledovat diskusi o migraci, která de iure i de facto naráží na zmiňované limity diskriminace a solidarity podobně jako deklarovaná práva sexuálních a jiných menšin.

Evropa se otřásá v hodnotových základech, proto je přirozené, že se výkonné orgány Unie zaměřují na to, aby nedošlo k úplnému vykolejení společného hodnotového směřování, na němž se členské státy shodly a dobrovolně je přijaly. Společný prostor podnikání, volný pohyb osob, kapitálu a služeb předpokládá společný politický étos, který se však vlivem nové nacionalizace začíná drolit.

Víc než mechanika

Demokracie je pro řadu současných politiků zejména ve střední Evropě jen matematickým mechanismem volby, díky němuž se konstruuje mocenská většina. Přitom stejně důležitou součástí tohoto pojmu je demokratická kultura, o níž tak často mluvil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho slavná věta „demokracii máme, teď už jen ty demokraty“, zachycuje napětí mezi demokracií jako institucionálním a mocenským politickým mechanismem a demokracií jakožto specifickou kulturou starosti o společnou věc, kterou je „res publica“, organizované politické společenství, tedy společný stát.

Toto napětí je tvůrčí, umožňuje demokratickým systémům vyvíjet se, překonávat sama sebe, kultivovat se. Demokracie, naznačoval Masaryk, to není nějaká mocenská mechanika, nýbrž mnohem více životní organika související s uznalým vztahem k druhým, což je zejména v dnešní stále populističtější Evropě potřeba neustále připomínat.

Masaryk také věřil, že tento sebevztah demokratů se vytvoří během otevřené debaty, která, jak doufal, bude a priori směřovat k humanistickým sociálním cílům, což měl být také československý vklad světu – vzorová humanisticky založená demokracie, jakási splátka západní civilizaci za umožnění existence samostatného státu. Ani Masaryk neměl dost nástrojů, ale například v otázce menšin ani dost odvahy k tomu, aby demokratickou kultivaci mohl politicky vymáhat. Ukázalo se, že nestačí mluvit o nepsané demokratické dohodě politických aktérů, ale že demokratický rámec existence se také musí aktivně bránit, čehož československé politické společenství nebylo před druhou světovou válkou bohužel schopno, a pod tlakem vnitřních i vnějších okolností se proto velmi snadno rozpadlo.

Evropská unie má systém obrany vlastních hodnot a přirozeného napětí mezi mechanikou institucí a organikou občanského života zakotvený v sedmém článku Lisabonské smlouvy. Podle něj se země, které nenaplňují společné hodnoty zachycené ve druhém článku smlouvy nebo je přímo porušují, mohou dočkat sankcí v podobě pozastavení některých členských práv. Unie tento článek v minulosti aktivovala například proti Rakousku, což bylo ještě před schválením Lisabonské smlouvy, v době, kdy do rakouské vlády vstoupili pravicově populističtí Svobodní Jörga Haidera.

K aktivaci článku 7 se Unie odhodlala i vůči Polsku, které politicky „normalizuje“ soudní i mediální prostředí a aktivně vystupuje proti právům sexuálních menšin a potratové legislativě, a také proti Maďarsku, jež prokazatelně diskriminuje romské a jiné menšiny a vytváří jednobarevnou orbánovskou většinu nejen v parlamentu, ale i v médiích či ve vzdělávacích institucích, což mimochodem kritizuje i první hodnoticí zpráva eurokomisařky Jourové.

Dost bylo veta

Až doposud šlo o formální symbolický akt, výtky diplomatického rázu. Představitelé unijních institucí dávali přednost vyjednávání před konkrétnějším politickým nátlakem a všechno se táhlo a rozmělňovalo. To by se teď mělo radikálně změnit. V trialogu Evropské komise se zástupci Evropské rady a Evropského parlamentu vznikl návrh, který má umožnit zavést finanční sankce vůči zemím, které porušují jmenovaný článek 2 Lisabonské smlouvy. Přesněji řečeno: Unie si vymiňuje právo chránit své finanční zájmy před zeměmi, které nechtějí dodržovat společná pravidla právního státu, demokracie a tolerance vůči sociálním a jiným menšinám.

A v zájmu Unie, došel k závěru unijní trialog, není dávat společné evropské peníze někomu, kdo přehlíží smluvně stvrzený hodnotový rámec. Logika je to prostá: Chce-li být někdo v klubu, musí tento klub ctít i v sobě, ve svém vlastním jednání, nejen vnějškově pro forma.

Maďarsko a Polsko se dosud proti případným finančním sankcím bránily výhrůžkou veta. Podobně se chovají i dnes, jenže návrh trialogu budoucí možnost veta zapovídá. Dohoda totiž počítá s tím, že finanční řízení pro porušení společných hodnot bude muset být podpořeno toliko kvalifikovanou většinou zástupců členských vlád.

V Evropské radě by tak mělo stačit 15 z 27 hlasů, reprezentujících 65 procent obyvatel Evropské unie, a to už je pro praktickou politiku velmi reálné. Poslední šance celou proceduru vetovat je právě teď. Zdá se tedy, že pokud se Maďarsko a Polsko zaseknou, nebude v silách Unie jejich názor v této věci změnit a žádná vazba mezi dodržováním společných hodnot EU čerpáním unijních peněz nevznikne.

I to je, jak to v Unii bývá, velmi relativní. Trialog totiž předkládá svůj návrh na možnou ochranu finančních zájmů EU vůči zemím, které nedodržují „hodnotový“ článek 2 Lisabonské smlouvy, jako součást nově vyjednaného víceletého finančního rámce.

Spolu s případným vetem by spadl pod stůl i celý rozpočet Evropské unie na roky 2021 až 2027. Evropská unie by musela přejít na rozpočtové provizorium, které dobře známe z České republiky. Funguje to podobně. Finanční provoz Unie by se řídil podle minulého rozpočtu, nedošlo by tedy na nově dohodnuté dotace a další peníze, s nimiž členské státy včetně Maďarska a Polska počítají ve svých národních rozpočtech.

Je otázkou, co je pro národní konzervativce v Polsku a Maďarsku a v jiných zemích důležitější: zda zaručená možnost více méně beztrestně vystupovat mimo hodnotový rámec Unie a vytvářet a reformovat politický systém podle své libovůle, nebo společné evropské peníze, z nichž ekonomiky těchto zemí do velké míry stále ještě žijí.

Rozjívené děti

Pro Česko to není nijak vzdálený či odtažitý problém. Své vyjednané peníze chce i kabinet Andreje Babiše, před volbami je potřebuje jako důkaz své dobré politiky.

Rozpočtové provizorium není preferovaná česká cesta. Premiér Babiš se ale celou dobu staví do pozice přítele Viktora Orbána, který ho jistě bude chtít využít jako univerzálního spojence v jednáních, bude těžké říct mu tentokrát ne. Předseda české vlády by svým souhlasem s návrhem trialogu, kterého se účastnila i ČR, dále otevřel prostor pro kritiku postupů své vlastní vlády, ať už se týká tvrdohlavě odmítaného střetu zájmů premiéra, nebo stupňujícího se nátlaku na média veřejné služby, který postupně vedl k názorové normalizaci a neutralizaci Českého rozhlasu, což je proces, který nyní prostřednictvím nových členů Rady ČT aktivně začíná i v České televizi, jak ukazuje například rychlé odvolání dozorčí komise rady. Ať už se ale Česko postaví kamkoli, jisté je, že tlak na upevnění demokratických institucí po celé Unii dále poroste.

Evropa má před očima varovný i poučný příklad Trumpovy Ameriky. Donaldu Trumpovi se během čtyřletého prezidentského působení podařilo mocensky obsadit velkou část státní správy, části soudů a řadu vlivných státních agentur. Trump tak naplňoval svůj slib, vycházející ze záměrně šířené konspirační teorie, že takzvaný „deep state“, tedy síť ideologicky a mocensky spřízněných demokratů, ovládá a dusí Ameriku, a proto je potřeba ho totálně rozbít. Politický, soudní a mediální systém spolu s voliči ale nakonec nedovolil, aby prezident prosadil svou libovůli všude, kde chtěl.

Proslulý americký systém demokratických brzd a protivah, checks and balances, se ukázal i tentokrát dostatečně robustní, aby ustál rozkladné působení muže, který, jak ve své nové knize Zaslíbená země (A promised Land) píše bývalý americký prezident Barack Obama, „nemá v ničem prakticky žádné limity či omezení“.

Evropské brzdy a protiváhy byly zatím více méně jenom na papíře a v zájmu udržení možná až příliš falešného politického klidu (kdo by toho nezneužíval…?) se uplatňovaly jen výjimečně. Obava z toho, že i Evropskou unii by mohl čekat nástup nějaké varianty trumpismu, je ale už natolik reálná, že se i umírněné postoje mění směrem k ráznější akci.

Trialog má ve věci obrany unijních demokratických hodnot jasno, viditelnější brzdy a protiváhy jsou podle něj právě teď už namístě. A že se na to v této věci zase jde přes peníze? Rozjívené unijní děti, které se tváří jako suveréni, přestože své modernizační sny tak rády živí ze zdrojů EU, zřejmě na nic jiného než na peníze neslyší. Kdyby jim tolik šlo o autonomii vlastního výkladu demokratického uspořádání společnosti, jak tvrdí, dávno by už do budoucna jely mimo Unii a čistě za své.