Erdogan míří k bankrotu - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Erdogan míří k bankrotu

, Luboš Heger,
Erdogan míří k bankrotu
Zdroj: Reuters

Turecko je ve vážné krizi. Společnost je hluboce rozdělená a prezident si sympatie lidu bude muset kupovat. Jenže nemá za co.

Na turecké referendum o změně zřízení na prezidentský systém lze nahlížet z různých úhlů. Všechny jsou zhruba stejně platné. Západní pohled říká, že plebiscit demokratický nebyl, protože vůdci opozice (třeba kurdský předák Demirtas) seděli ve vězení, tábor příznivců získal 90 procent vysílacího času a jeho billboardy (často přes celé budovy) početně převyšovaly plakáty odpůrců asi dvacet ku jedné. To všechno je pravda.

Podle jiného, spíše dlouhodobého náhledu je Recep Tayyip Erdogan naopak nejúspěšnějším demokratem světa, neboť po pěti vítězných parlamentních a jednom prezidentském vyhrál i sedmé hlasování za posledních 14 let, a to jen a pouze díky podpoře lidu, jež je i přes různé deviace systému neoddiskutovatelná. Jeho vítězství je tedy spíše legitimní než nelegitimní.

Jaká demokracie?

Znalec Turecka řekne, že v zemi vlastně nebyla demokracie nikdy, jen vojenský režim v pravidelných intervalech dosazoval sekulární vůdce, jejichž hlavní náplní bylo vycházet vstříc oligarchii operující v kalných vodách rozbujelé byrokracie. Sekulární stát sice udržoval naživu základní instituce, ale pod touto fasádou kosmopolitní kemalisté (tzv. „bílí Turci“) šikanovali tradicionalisty (tzv. „černé Turky“), častovali je nadávkami typu „retardi“ nebo „švábi“ (na adresu žen zahalených v burkách) a vylučovali je z institucí i kvůli obyčejné modlitbě o polední pauze.

Na poslední vývoj můžete koneckonců uplatnit i „alternativní“ výklad „vlastenců“ a „realistů“ o dění na celém světě, neboť i v Turecku proběhla vzpoura „obyčejných lidí“ proti „zvrhlým elitám“ odtrženým od reality. Když se podíváte na mapu, tábor „ne“ získal kromě velkých měst pobřežní regiony a kurdský jihovýchod, zatímco vnitrozemská Anatólie vytvořila krásně jednolitý červený blok volební bašty „ano“. Čeští vlastenci budou ovšem zrovna toto tažení popisovat jako vítězství islamismu (který v něm ve skutečnosti hrál jen druhé housle).

 Vývoj situace v Turecku

Tak či onak, Erdogana lze považovat za autoritářskou úchylku stejně jako za symptom nemocné demokracie na celém světě. Jako představitel „majoritního nacionalismu“ (i v EU žije dost lidí, podle nichž je demokracie především „vůlí většiny“ – viz Orbán) je dost možná předvojem budoucího světa, v němž se „lid“ vypořádá s institucemi, které mu nevyhovují. Jiná věc je, že Erdoganův experiment s obnovou osmanské říše je dlouhodobě odsouzen spíše ke krachu.

Nejhorší prodeje za 40 let

Nejenže je turecká společnost hluboce rozdělena podle linií starších sta let, a to nejen na kemalisty a venkovany, nýbrž též na socialisty, tvrdé nacionalisty, gülenisty, alavity a Kurdy. Štěpí se i sama AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje), v níž řada předáků došla ještě před plebiscitem k závěru, že Erdogan zašel příliš daleko. Lze říci, že svou ústavu si zakladatel „nového Turecka“ (dle jeho poradců se rok 2016, kdy „lid“ zmařil pokus o převrat, zapíše do tureckých dějin podobně jako rok 1789 do francouzských a rok 1917 do ruských) nechal schválit úplně na poslední chvíli. V létě už by mohl být poměr 51 : 49 procentům hlasů opačný.

Za slavnostní frází o „novém Turecku“, jež se „emancipovalo“ od Evropy a brzy se stane jednou z největších ekonomik světa („jaký požehnaný národ jsme, nikdo na světě se vám nevyrovná,“ řekl Erdogan svým příznivcům po zmařeném puči), se skrývá skličující hospodářská pravda. HDP loni ve třetím čtvrtletí poklesl téměř o dvě procenta, lira ztratila za půl roku čtvrtinu hodnoty a je v tomto století na historickém minimu vůči dolaru, nezaměstnanost vystoupala až na 13 procent a ratingové agentury Moody’s a Standard & Poor’s udělily tureckým dluhopisům rating „odpad“ (junk). Zahraniční kapitál prchá ze země jako před potopou a to má Turecko za sebou již několik zákrut sestupné hospodářské spirály.

Domácí spotřeba (60 procent HDP) se smršťuje před očima a třeba prodej tamní továrny Volkswagenu zaznamenal loni třetinový propad. Turistika (deset procent HDP) za dva roky klesla skoro na polovinu, loni do země přijelo 25 milionů turistů (o dva roky dříve 40 milionů). Ze země se stáhly prodejní řetězce C&A, německá ECE a další. Turecké aerolinie byly kvůli snížené poptávce nuceny vyřadit 30 letadel z provozu. Nejlépe je bída vidět na istanbulském Velkém bazaru, kde prodej klesl na pětinové hodnoty, od loňska tu zavřelo 600 z celkových 2200 prodejen. Pamětníci tvrdí, že něco podobného nenastalo 40 let.

 Turecké referendum

Turecko se vrhá vstříc makroekonomické propasti – nekonečné stagnaci při inflaci přes deset procent. Chybějící peníze v rozpočtu nahání zvýšením spotřební daně z benzinu a daně z přidané hodnoty. Propad liry se snaží mírnit zvýšením základní úrokové sazby, což ještě dále brzdí růst. Návrat Turecka k prosperitě, kterou si Erdoganova Anatólie od silnějšího prezidenta slibuje, se má uskutečnit skrze velké infrastrukturní projekty hrazené ze státního fondu majetku, ovšem na to Erdoganovi chybějí zahraniční investice. Jejich masivní odliv mezitím chce nahrazovat rozprodáváním devizových rezerv s roztomilým odůvodněním: „Proč bychom měli zahraniční měnu ještě dále posilovat?“

„Turecko je na hranici bankrotu,“ píše místní analytik Mustafa Sönmez na svém blogu. Vzhledem ke skutečnosti – domnívá se –, že Turecko má napůjčováno 270 miliard dolarů od zahraničních bank (mimo jiné 87 miliard ze Španělska, 42 miliard z Francie a 15 miliard z Německa), mohl by případný kolaps vyvolat další finanční krizi v Evropě.

S vaším laskavým svolením

Nejpozoruhodnější je, že se turecký vůdce tváří, jako by mu to bylo šumafuk. Podle domácích investičních bankéřů, jejichž mateřské banky tajně plánují útěk („Nikdo už se necítí před Erdoganem v bezpečí,“ řekl jeden z nich týdeníku Der Spiegel), žije Erdogan v nějakém bájném světě. Vůdce, který v letech 2003 až 2012 pod taktovkou MMF a EU provedl zásadní reformy bankovního sektoru, přilákal do země za celou dekádu 400 miliard dolarů a zvedl HDP skoro na dvojnásobek, dnes možná dokonce plánuje rozsáhlé znárodňování. Pod záminkou boje proti gülenistům již zkonfiskoval majetek asi 800 společností (včetně firem Istikbal a Boytas, tamních konkurentů IKEA), čímž si přišel na jmění v přepočtu deset miliard dolarů.

Erdogan byl donedávna považován za pragmatika, který jednal s Kurdy, přijímal syrské uprchlíky, vyzýval Bašára Asada k odstoupení a doporučoval egyptskému prezidentu Mursímu zachovat sekulární režim. Takto se ovšem chytrý tyran chová jen tehdy, když má strach – ze sankcí Západu, z povstání kemalistů, ze státního převratu. Dnes Erdogan masakruje Kurdy na jihovýchodě (1700 mrtvých za loňský rok), na hranici se Sýrií postavil betonový blok a do přeběhlíků bez varování střílí. V normalizaci překonává Gustáva Husáka (50 tisíc lidí ve vězení, 100 tisíc odsouzených k „občanské smrti“). Tak jedná tyran, jenž už se ničeho nebojí. Konzumentům piva posměšně přezdívá „alkoholici“, peskuje kuřáky a neodpovídá na otázky, jež nejsou uvozeny frází „s vaším laskavým svolením, pane“.

Jelikož se Erdogan zbavil i mladých a nadaných ekonomů, kteří prováděli reformy v minulé dekádě, jeho kurz bude s velkou pravděpodobností hlavně kolizní. Hospodářská mizerie dlouhodobě posílí opozici (o bývalé stoupence AKP), na což režim odpoví dalším utahováním šroubů. Situace se může vyhrotit až k občanské válce (Kurdů s nacionalisty, kemalistů s islamisty), anebo se postupně „putinizuje“ s občasnými zahraničními avantýrami. Na nějakou jinou možnost byla podpora v plebiscitu příliš slabá.

Z Turecka dále čtěte:

Erdogan vydání zadržovaného novináře do Německa vylučuje

Reuters: Trest smrti v rozděleném Turecku jen tak neprojde

Další tři měsíce. Turecko po referendu znovu prodloužilo výjimečný stav

 Příznivci prezidenta Erdogana slaví v ulicích vítězství v referendu