Slovanské moře aneb Putování po neprávem opomíjené Bretani - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Slovanské moře aneb Putování po neprávem opomíjené Bretani

,

Západní pobřeží Francie ukrývá drsnou krásu i dědictví obchodu s otroky.

V restauraci La Pizzeria des Halles v městečku Pouliguen stíháme poslední objednávku. Čas oběda kolem čtvrté hodiny končí a místní už dopíjejí poslední sklenku muscadetu. Pizza je ale na stole za chvíli, možná proto, že jsme už v hovoru se dvěma staršími usedlíky od vedlejšího stolku. Když ukojí zvědavost, odkud jsme, rozpovídá se jeden z nich o své kariéře. „Byl jsem mezi posledními piloty Concordu, než definitivně skončil,“ říká prošedivělý sedmdesátník.

Na svou kariéru kapitána superdrahého nadzvukového letadla, které dolétalo v roce 2003, je náležitě pyšný. Dokonce byl jednou v Praze, což je pro většinu místních město ve vzdálené, exotické zemi za železnou oponou.

Nejchutnější galettes

Příběh pilota Concordu do malebného městečka na břehu Atlantiku docela zapadá. Do zálivu s letovisky Pouliguen, Pornichet, ale hlavně okázalým La Baule-Escoublac se sjíždějí příslušníci pařížské elity strávit několik týdnů v roce. Je to místo zahraničními turisty zcela opomíjené, naopak pro Francouze jde o levnější variantu vyhlášené Riviéry na jihu země. Z Paříže do La Baule jezdí přímá linka TVG, což je rychlejší varianta než dálnice, takže za čtyři hodiny jste z pařížského Gare du Nord spolehlivě na místě.

La Baule-Escoublac je blazeované město, kde největším vzruchem je strávit odpoledne v plážovém baru a večer v luxusní restauraci nebo v honosném kasinu.

Tento scénář se odvíjí v nádherné scenerii jako vystřižené z romantického filmu. Tato romance je však dosažitelná běžným smrtelníkům. I oni si mohou užít spektakulární osmikilometrovou pláž, která se stala základem rekreačního letoviska v druhé polovině devatenáctého století z iniciativy pařížského průmyslníka Julese Josepha Hannecarta. Do míst, kde stávala vesnice, již o několik desítek let dříve kompletně zasypal při bouři mořský písek, Hannecart prodloužil z Nantes železnici.

Následně koupil čtyřicet hektarů písečných dun, na nichž nechal postavit luxusní vilové městečko ve stylu neogotiky, středověkých a regionálních rybářských vesnic, ale i naprosto futuristických staveb. Dodnes z nich většina stojí propletena borovicemi.

Pak už to šlo ráz naráz. Francie (i celá Evropa) zažívala hospodářský rozmach, podél moře vyrostlo luxusní kasino, luxusní hotely a ve dvacátých letech minulého století už to bylo módní letovisko, kam se sjížděli umělci, továrníci i bohatí turisté na letní kratochvíle.

La Baule je však jen pozlátko. O pár kilo metrů dál severně po pobřeží už člověk narazí na tradiční rybářské vesnice, které si pořád zachovávají cosi z drsné bretaňské krásy původních osad, i když i ty jsou dnes protkané vypulírovanými víkendovými domy. Bretaň přitom technicky začíná až o pár kilometrů dále na sever a poloostrov končící středověkým Croisicem je stále nejzazší výspou malebné krajiny údolí řeky Loiry.

Dodnes se tu na pobřeží téměř každý den v týdnu konají trhy, kde lze koupit ty nejčerstvější ryby a plody moře: lososy, mečouny, makrely, tresky, okouny a okouníky, mořské ďasy, chobotnice, kalamáry, ústřice, langusty či kraby. Ostatně gastronomie je vedle mořského povětří a pláže hlavním tahákem každé výpravy do La Baule-Escoublac.

Kromě restaurací, které jsou z pohledu Česka přirozeně velmi drahé, stojí za to v místních bistrech vyzkoušet typický bretaňský pokrm: palačinky připravované nasladko a galettes z pohankové mouky se slanou náplní. K palačinkám i galettám se nejčastěji popíjí cidre, slabý alkoholický ovocný nápoj, který svádí k dalším sklenkám. Dezerty si Bretonci dopřávají opravdu vydatné a hodně sladké (mezi nejoblíbenější patří bretonský far či máslový kouign amann, který je „nejtučnějším zákuskem na světě“).

Po stopách modernistů

V 1962 rada města La Baule rozhodla, že se vily na pobřeží postupně vybourají a uvolní „demokraticky“ místo bytovým domům s výhledem na oceán, které dnes lemují celý záliv. Každý Pařížan střední třídy, který si sám sebe váží, musí mít letní apartmán v La Baule, i kdyby ho to mělo stát majlant. A majlant apartmány skutečně stojí, takže vývěsky realitních kanceláří v centru města míjejte radši bez povšimnutí.

Pro turisty v La Baule je nejlepší půjčit si na průzkum okolní krajiny a vesnic kolo. Odměnou je pak cyklistovi krajina s bujnou zelenou vegetací, která někdy nápadně připomíná středoevropské listnaté úvozy v Česku. Jedna z cyklotras vede směrem na sever do historického městečka Guérande, které má unikátně zachované středověké opevnění se čtyřmi branami po světových stranách.

I tady najdete galettes na tucet způsobů, ale hlavní atrakcí Guérande jsou solné plantáže. Celá oblast solných polí je nesmírně fotogenická. Mezi jednotlivými políčky o celkové rozloze 1700 hektarů vedou asfaltové cesty. I když doby největší slávy (17. století) už jsou pryč, pro místní je to kromě turismu stále důležitý průmysl. Jednotlivé soustavy vlastní místní rodiny často stovky let. „Je to velká alchymie, kde výsledek – tedy tuny mořské soli – závisí hodně na počasí,“ říká opálený Matthieu.

Nejprve putuje při přílivu voda do rezervoárů, kde se usazuje bahno. Následně se čistá voda přepouštěním mezi kanálky přesouvá pomocí velmi mírného spádu, přičemž vypařováním postupně zvyšuje slanost. „V posledním bazénku se nakonec sbírá z hladiny čistá bílá pěna, kterou používají nejlepší kuchaři světa. Říká se jí fleur de sel neboli solný květ,“ dodává mladík. Zbytek soli se těží ze dna solné pánve, která je hnědá a horší kvality.

Kolo je do této oblasti v létě ideálním dopravním prostředkem. Na obzoru jsou vidět rybářská městečka jako zmíněný Croisic, která obklopuje oceán. Na turisty tu moc nenarazíte, zato v minulosti do této části Francie, často o něco víc na sever, hodně jezdili čeští malíři. Bretaňské moře malovali například František Kupka, Rudolf Kremlička nebo Toyen, která po druhé světové válce Bretaň navštívila v doprovodu surrealisty Andrého Bretona.

Nejvytrvalejším obdivovatelem drsné krásy Bretaně ale byl Jan Zrzavý, který zachytil její vesnice, rybářské domy s vysokými štíty, moly i plachetnicemi rybářů. „Nemáme moře. Je to vina, že je hledám?“ psal Zrzavý. „A že je nalézám tam, kde je českému duchu nejbližší, ne chmurné a kalné moře severské nebo příliš smavé a sladké moře jihu, ale čisté a zelené, stále v nitru životem dmoucí se moře dumavé jakoby slovanské Bretaně,“ zapsal si malíř.

Na výstavu Čeští umělci v Bretani, která proběhla před půldruhým rokem v pražské Národní galerii, jsem si vzpomněl, když jsem se na kole vydal do vesnice Mesquer, kde sídlí jedna z mnoha ústřicových farem podél pobřeží. Byl to malý obchod plný velkých košů ústřic různých velikostí. Kromě toho nabízel paštiky z mušlí a další roztodivnosti.

Jak se dostat do La Baule a kde bydlet
Z Prahy létá několikrát týdně přímý spoj do Nantes. Z letiště se pak lze autobusem za devět eur nebo taxíkem za zhruba 25 eur dostat na Gare Nantes, tedy hlavní nádraží, odkud jezdí pravidelně každou hodinu vlaky až do Croisicu.

Cesta trvá zhruba hodinu, takže ode dveří ke dveřím to z Prahy do La Baule je zhruba sedm hodin. V La Baule fungovala před koronavirem velká síť domů k pronájmu přes Airbnb či lokální stránky.

Většinou jde o byty Pařížanů či místních, kteří si takto přivydělávají. Ideální je pronajmout si apartmán nedaleko tržiště, kde se dají od rána nakoupit čerstvé ryby a plody moře, máslové croissanty či pain au chocolat.

Jeho majitel, mladík asi třicetiletý, uměl jen francouzsky, ale ochotně mě provedl přes „výrobnu“ ústřic a nadšeně popisoval průběh chovu. Rozuměl jsem asi jen třetinu, ale odcházel jsem fascinovaný každou kusou informací, jak otevřít nejlíp ústřici, jak dlouho vydrží tato mořská zvířata bez vody, kolik jich ročně vyprodukuje, jestli se z toho dobře uživí. Luxusní potravina, která v Praze v dobré kvalitě vyjde asi na 150 korun, tu byla volně k dispozici, a když jsem udělal nákup, majitel mě vybízel, ať ještě ochutnám další.

Hlavní město otrokářství

Na cestě zpátky do Česka stojí za to zastavit se na noc či dvě v Nantes, správním centru regionu Pays de la Loire. Pocitem je to větší Brno, klidné historické město s kvalitní obrazárnou, udržovanými parky, všudypřítomnými kavárnami a dokonalým rasovým mixem černošské a bílé populace.

Tu nejbolestnější část historie připomíná od roku 2012 památník zrušení otroctví i obnovená trvalá expozice o dějinách obchodu s otroky v zámku vévodů bretaňských. Nantes patřilo objemem obchodu v osmnáctém století k největším ve Francii a vysloužilo si v té době přezdívku hlavní město otrokářství. Začalo to na ulici Rue Montaudouine, odkud v roce 1707 jedna zdejší rodina vyslala loď Hercules na první africkou expedici na nákup otroků.

Tuto loď později následovalo zhruba dva tisíce podobných plavidel, která za vydatné podpory panovníka Ludvíka XVI. i katolické církve přivážela otroky. Ti pak putovali dál do dnešních Spojených států a Střední Ameriky, kde byli prodáni či vyměněni za kávu, cukr, čokoládu a koření. Teprve v roce 1807 bylo otroctví zakázáno ve Spojených státech amerických i Evropě, ale v Nantes obchod pokračoval až do roku 1830.

Příjem z obchodu byl pro městskou kasu vydatným stimulem, takže nebyla vůle ho nijak omezovat. Dnes v Nantes stojí třiadvacet honosných domů, kde se obchod s otroky odehrával. Od 17. do 19. století prošlo přístavem v Nantes půl milionu Afričanů. Teprve v roce 2001 pak bylo otrokářství ve Francii prohlášeno zločinem proti lidskosti.

Dnešní obyvatelstvo žije v Nantes ve zdánlivé shodě, možná i proto, že město se pravidelně umisťuje vysoko v žebříčcích nejlepších podmínek k životu. V bývalých docích na říčním ostrově vzniklo umělecké centrum, v jehož ležérních kavárnách plyne čas pomaleji. Je v něm řada artefaktů včetně obřího slona ze železných dílů.

Jednou jsme se při návštěvě Nantes ubytovali v městské části Rezé na druhé straně Loiry. Na Quai Marcel Boissard u řeky je řada jednoduchých restaurací se zahrádkami, kde se dá strávit bezstarostný letní večer. Vítr a vůně nedalekého oceánu nás nechává propadnout na chvíli představě, že v Česku máme také své moře.

Slovanské moře aneb Putování po neprávem opomíjené Bretani
4 (80%) 1 hlasování
Diskuze