Pán bot. Před 85 lety zahynul nejúspěšnější český podnikatel všech dob

 Drchal 23. července, 06:10  -  Václav Drchal
23. července, 06:10

„Velbloud stojí v Tripoli 600 až 700 italských lir a dopraví 400 až 600 kg za tři dny do vzdálenosti 100 km. Osel stojí 600 až 1000 lir a dopraví denně 100 kg do vzdálenosti 20 km,“ zapsal si krátce před Vánocemi 1931 Tomáš Baťa uprostřed severoafrické pouště. Svět už dva roky sužovala krize a on vyrazil letadlem na obchodní cestu, která mu měla otevřít mimoevropské trhy.

Na Sicílii zjistil, že „obyvatelstvo je chudobné, ale boty potřebuje naléhavě“, v Tunisku otevřel dalších 21 prodejen, nad Libyí shořel jeden ze tří motorů jeho fokkeru a při čekání na opravu vykonal Baťa ono v úvodu zmíněné ocenění pouštní dopravy.

Poté letadlo zamířilo přes Egypt, Sýrii, Arábii a Persii do země všem obuvníkům zaslíbené – do Indie. V Kalkatě Baťa se zalíbením sledoval nekonečné proudy bosých nohou, nanicovatou práci domorodých ševců a pokoušel se zjistit, proč se v Indii tak daří jeho nové japonské konkurenci, která neinvenčně kopírovala zlínské modely.

Poté přes Singapur zamířil do Batávie (dnes Jakarta) a vydal se zpět. Tentokrát se rozhodl – i přes odpor anglického pilota Stacka – letět přes Anatolii. Hory byly nekonečné, počasí mizerné, benzin docházel, jeden z motorů opět vysadil, a když chtěli přistát, opakovaně zjišťovali, že turecká letiště existují jen na mapě. Tehdy to ještě dobře dopadlo a Baťova dvouměsíční cesta byla navíc skvělým obchodním úspěchem.

Velké hospodářské krizi dokázal Baťa čelit asi nejlépe ze všech českých průmyslníků. Výpadek exportu do západních zemí nahradil stavěním továren přímo v těchto státech, začal ve velkém vyvážet do kolonií a dařilo se mu i doma: jestliže roku 1929 pocházela třetina prodané obuvi v Československu z jeho závodů, tak roku 1931 šlo už o bezmála 78 procent.

Velká hospodářská krize byla pro Baťu zkrátka jen další z řady krizí, kterou je třeba překonat a posunout se na vyšší orbitu. Vůbec se zdá, že Baťův život sestával z překonávání krizí: aspoň on sám ho takto heroicky líčil.

Dluhy & exekuce

Na vlastní nohy se Baťa postavil v 18 letech. S bratrem Antonínem a sestrou Annou si na náměstí ve Zlíně otevřel obuvnickou dílnu. Chtěli být pány, a ne řadovými ševci jako jejich otec, a tak podnik pojali velkoryse: nakupovali materiál, krájeli kůže a boty nechávali šít jiné ševce. Jenže Zlín byl tenkrát ospalé třítisícové městečko se slaměnými střechami a hnojem na dvorcích a obchody se nehýbaly. „Do práce jsme chodili v nedělních šatech, odpoledne jsme hráli hodinku v kavárně kulečník a večer jsme šli na malou skleničku piva mezi lepší lidi. Během dne jsme se často hádali, kdo má udělat práci panskou a kdo nepanskou. Přitom zůstaly neudělány obě až na podepisování směnek,“ vzpomínal Baťa.

Z 800 zlatých, které jim do začátku věnoval otec, nezbylo nic a během roku nasekali dluhy za dalších osm tisíc zlatých.

„Přišly žaloby, ba i exekuce.“ Vypadalo to na bankrot, ale Baťa se nedal, dřel od rána do večera a za tři roky byl z nejhoršího venku: „Svojí prací jsem překonal bankrot a zaplatil plně věřitelům. Takto jsem přišel k přesvědčení, že bankrot jest otázkou mravního názoru.“

Racionalizace

Na přelomu století byl už Baťa druhým nejbohatším mužem ve Zlíně – za baronem Haupt-Buchenrodem. Pořád ještě vězel v 19. století, ale už tehdy si osvojil všechno, co z něj mělo udělat největšího obuvníka světa: neustálou racionalizaci výroby, důraz na mechanizaci a agresivní reklamu.

Rozhodně by to ze začátku nešlo bez „baťovky“ – typizované, částečně textilní boty vhodné pro tovární výrobu, která stála čtyřikrát méně než bota celokožená, což nebylo o moc víc, než si ševci počítali za správku. Obuvnické krámy sice něco takového odmítaly prodávat, jenže Baťa zakládal vlastní prodejny a jeho agenti na koňských povozech dodávali baťovky do hokynářství a obchodů se smíšeným zbožím.

Roku 1900 si pořídil parní stroj a o čtyři roky později odjel na zkušenou do Spojených států. Když se vrátil, koupil kilometr čtvereční půdy, postavil svou první moderní továrnu – typizovaný třípatrový kvádr o rozměrech 80 krát 20 metrů – a práci rozdělil na sérii specializovaných úkonů. V roce 1906 zasáhla jeho firmu první a zároveň poslední větší stávka. Zlomil ji bezohledně: smířil se s tím, že výkon továrny dočasně poklesne, stávkující vyhodil a najal nové zaměstnance.

Popsat vztah ostatních obuvníků, hlavně několika desítek tisíc drobných ševců, k Baťovi je jednoduché: nenáviděli ho.

Na soukromý život moc času neměl, přesto se v roce 1911 seznámil s dcerou ředitele knihovny Marií „Máničkou“ Menčíkovou. Na svatební cestu vyrazili novomanželé do Středomoří, ale nedopadlo to, jak napsal Baťův dvorní životopisec Antonín Cekota, úplně nejlépe. Baťa neustále hleděl ženám na nohy, a když se ho Mánička kdesi u pyramid zeptala proč, dohnal ji coby správný hyperaktivní workoholik k pláči vysvětlením, že spřádá plány, jak zaplavit Egypt a Balkán botami.

V roce 1910 měl Baťa 1500 zaměstnanců, kteří denně dokázali vyrobit tři tisíce párů bot. Pořád však patřil jen ke středně velkým rakouským podnikům, které se ani omylem nemohly srovnávat s nejúspěšnějšími železárnami, strojírnami a textilkami.

Uštvat koně

Legenda (respektive Baťa) praví, že hned jak Rakousko-Uhersko vyhlásilo mobilizaci, rozjel se do Vídně, aby získal nějakou válečnou zakázku. Jenže vlak z Otrokovic už ujel, a tak nezbývalo než ho chytit v příští zastávce: „Rozhodli jsme se tedy obětovat koně. Celou cestu jsme stáli na voze, on opratě a bič, já s hodinkami v ruce a s očima na vteřinových ručičkách.“ Kousek před nádražím koně padli, Baťa ale stihl doběhnout, přelézt po náraznících mezi vagony šibujícího vlaku a na poslední chvíli naskočit do rychlíku na Vídeň.

Po třech dnech měl „v kapse objednávku na 50 tisíc párů séglových (plátěných – pozn. red.) vojenských botek“. Další následovaly.

Bilanční suma Baťových závodů vzrostla za války dvanáctkrát, v roce 1917 vyráběly denně pět tisíc párů vojenských bot, dva tisíce civilních a tři tisíce párů dřeváků, pracovalo v nich pět tisíc dělníků a staly se největším producentem bot v monarchii.

Válečná nouze navíc Baťu donutila k řadě opatření, která se mu později náramně hodila. Postavil vlastní koželužnu a kvůli výrobě dřeváků pilu, otevřel kamenolom, vybudoval cihelnu, rozšířil strojírnu vyrábějící obuvnické stroje a koupil dva velkostatky, aby měl čím živit dělníky.

Konkurence tomu říkala válečné zbohatlictví a vlastně měla pravdu. Jenže na druhé straně Baťa zachránil tisíce svých dělníků před frontou a válečná prosperita ho navíc ani trochu neuchránila před poválečným marasmem.

Boty za polovic

V roce 1918 válečné zakázky rázem skončily, erár Baťovi zůstal na věky dlužen přes tři miliony korun a zbídačení lidé neměli na boty peníze. Baťovy závody šly – stejně jako celý evropský průmysl – ke dnu.

V roce 1920 vyráběl pouhých 1600 párů bot denně, oproti válečnému maximu musel propustit tři tisíce lidí a počet podnikových prodejen poklesl ze 70 na 15.

Vybřednout ze stagnace se Baťovi podařilo až o tři roky později. Důležitou roli v tom sehrála legendární marketingová akce ze září 1922, kdy Baťovy závody ze dne na den trvale snížily cenu bot na polovinu. Jak to tenkrát vypadalo, zachytily Lidové noviny.


Čtěte rozhovor s pravnukem Tomáše Bati:

Nejmladší z rodu Baťů. Rozhovor s pravnukem zakladatele obuvnického gigantu


V Praze: „Sklad Baťův byl za půl hodiny rozprodán.“ A jinde tomu prý nebylo jinak: „Konečně někdo začal! Na Kobližné ulici v Brně hlučel dnes dopoledne před pobočkou firmy Baťa veliký zástup a tvořila se fronta mudrujících lidí, slečinek, pensistů, nezaměstnaných. (…) Je to soutěž tak ohromná, že druhé firmy buď zničí, nebo, což je podobnější pravdě, donutí, aby snížily také.“ Baťa sice odepsal polovinu ceny zboží, jenže vyprodal sklady, získal hotové peníze a mohl rozjet výrobu. Noviny měly navíc pravdu, s cenou dolů musela i konkurence a ta na nic takového nebyla připravená.

Ústřední svaz čs. obuvnických společenstev proti němu vedl permanentní kampaň, lobboval za změny zákonů, tvrdil, že Baťa není vyučený obuvník (po absolvování pár tříd měšťanské školy se prokazatelně vyučil ševcem u svého otce), popřípadě svým členům doporučoval, aby nespravovali Baťovy výrobky. Jenže Baťa dovedl rázně odpovědět. Založil si vlastní síť obchodů a správkáren, svou věc hájil v podnikovém časopise i placených inzerátech a soudil se jak divý.

Na návštěvě u Forda

Vyrábět trvale za polovinu nebylo snadné. Baťovi se podařilo se zaměstnanci vyjednat dočasné čtyřicetiprocentní snížení mezd oproti slibu, že jim bude dodávat levné živobytí (k tomu také za války kupoval ony velkostatky), ovšem do budoucna mohl uspět jen s další racionalizací výroby.

Zřejmě zásadní roli v tom sehrály další dvě návštěvy Spojených států (1911 a 1919), během kterých si Baťa prohlédl Fordovy automobilové podniky v Detroitu a největší obuvnickou firmu světa Endicott-Johnson Shoe Company. Od Forda si přivezl pohyblivý pás, který se podílel na tom, že v letech 1924 až 1927 vzrostla ve Zlíně produktivita práce pětinásobně. U firmy Endicott-Johnson zase okoukal všeobjímající péči o zaměstnance, jejímž smyslem bylo vychovávat lepší pracovníky a předcházet stávkám.

Pro své zaměstnance založil nemocnici a Baťovu školu práce, jejich peníze ukládal v podnikové bance (což ho zbavilo závislosti na úvěru) a pronajímal jim stovky levných domků, které sám postavil. V roce 1931 v nich bydlelo 2139 rodin s více než 14 tisíci členy. Pro chod podniku bylo naprosto klíčové zavedení samosprávných dílen a spoluúčasti dělníků na zisku. Velmi zjednodušeně to fungovalo takto: Baťa továrny rozdělil na jednotlivé dílny, které musely dodržovat předepsaný plán, měly za něj kolektivní zodpovědnost, a plat dělníků se odvíjel od toho, jestli ho dílny plnily, či ne. Byl to geniální, levný a vlastně docela krutý systém. Lidé se hlídali navzájem – pomalé, nešikovné a líné „vyštípali“ a sami sebe poháněli k nejvyšším výkonům.

Úsměv na kolbišti práce

Celé to provázel proklatě budovatelský étos. V roce 1934 (dva roky po Baťově smrti) uveřejnil podnikový časopis Zlín reportáž o „ševcovském závodě“ mezi mladými a dospělými zaměstnanci, který se uskutečnil ráno před prvomájovým průvodem. Článek je plný údernické rétoriky: závod je „bojován“, nemá „příkladu v historii práce“ a nejde v něm o nic menšího, než „kdo půjde v čele májového průvodu“. Této cti se nakonec dostalo mladým, kteří vyrobili 702 párů bot, kdežto „staří“ jen 639. „Boj je skončen. Se zdravým a radostným úsměvem v tváři opouštějí mladí kolbiště práce, na němž dobyli dnes nejradostnějšího vítězství.“

Baťa svým – nadprůměrně placeným – dělníkům zásadně říkal „spolupracovníci“ a rád zdůrazňoval, že zlínské závody jsou kolektivním dílem. Když však Peroutkova Přítomnost v roce 1931 uspořádala „Anketu o Baťovi“, všichni oslovení ekonomové se shodli, že jeho podnik je svrchovaně individuálním dílem jednoho mimořádného muže. Vlastní nepostradatelnost zpochybňoval v anketě jen sám Baťa, byť i on – snad trochu neskromně – poznamenal: „Naše závody jsou dílem jednotlivce právě tak mnoho nebo málo, jako je dnešní výroba žárovek dílem Edisonovým.“

Pán všehomíra

Už v roce 1923 se Baťa s heslem „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě“ stal starostou Zlína. O město se vzorně staral, platil ze svého účty, stavěl veřejné budovy a zaměstnával většinu obyvatel. V čele Zlína vydržel až do smrti, když po volbách v roce 1931 obsadili „baťovci“ v dvaatřicetičlenném zastupitelstvu plných 31 křesel.

Většina Baťových zaměstnanců si svého šéfa zjevně vážila, jeho všeobjímající moc ale nevoněla každému. Například levicový ekonom Josef Macek sice Baťu považoval za zjev veskrze pozitivní (stejně jako všichni zbylí respondenti zmíněné ankety), ovšem vinil ho z „přílišné rozpínavosti“ a potlačování individuality zaměstnanců. Vadilo mu, že „spolupracovníky“ nejen zaměstnává, ubytovává, operuje, vyučuje cizím jazykům, ale také „pořádá jim slavnosti a je na nich hlavním řečníkem, vydává a tiskne noviny, v nichž vydává podnětná hesla, a pronáší kázání na téma ‚osobní výkonnost‘, kromě toho všeho a nad to vše jest starostou města a skutečným ředitelem místní politiky“.

Ráno 12. července 1932 nasedl Baťa do letadla. Pár minut po startu se ozvala rána, když pilot vrazil letadlem do země

Na začátku 30. let bylo impérium Tomáše Bati skutečně impozantní. Koncern působil v 54 zemích, stal se největším vývozcem bot na světě, chrlil skoro 100 tisíc párů denně a prodával je ve zhruba 2500 vlastních prodejnách. Zasahoval do dalších pětatřiceti oborů, celkem měl bezmála 30 tisíc zaměstnanců a obrat skoro dvě miliardy předválečných korun. V samotném Zlíně žilo tehdy 22 tisíc obyvatel, když od roku 1900 vzrostl více než sedmkrát a původně mnohem významnější Uherské Hradiště nechal daleko za sebou.

Ráno 12. července nasedl Tomáš Baťa do letadla. Všude okolo ležela mlha, ale měla se brzy roztrhat, a tak nakonec odletěl. Pár minut poté se ozvala rána, když pilot vrazil letadlem do země. Pohřeb měl Baťa velkolepý. Rozloučit se přijel i premiér Udržal, muži plakali, ženy omdlévaly a sbor učitelů mu zapěl oblíbenou: Neumrem na slámě – umreme na koni.


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 4 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Jak se daní příjmy z pronájmu bytu?
Segwit2x se nekoná. Bitcoin se zatím štěpit nebude.
Rozdíly v placení zdravotního a sociálního pojištění pro OSVČ
Měli byste se bát, když nakupujete na českých e-shopech?
Když za škodu může sport...
Auta
Škoda spustí výrobu elektromobilů v roce 2020, plug-in…
Tajemný prototyp z českých silnic přišel o maskování. Jedná se o nové Lynk&Co 02
Elektrický tahač Tesla Semi má po premiéře. Někteří ho ale za žádný zázrak nepovažují
První upoutávky na Mercedes-Benz CLS ukazují předek a digitální interiér
Nejlepší ojetá auta do 100 000 Kč, která jsou levná na provoz
Technologie
Operátoři slibují „datování bez počítání“. Je to prachsprostá lež [komentář]
Tip: Firefox vám poradí, čím nahradit nefungující doplňky. Jak na to?
Velký přehled slev na Černý pátek 2017 (průběžně aktualizováno)
Google Maps budou přehlednější. Navíc se přizpůsobí chodcům i řidičům
Xeony generace Ice Lake mají 38 jader a HBM2. Xeony Phi nahradí 44jádrová verze ISX-H
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít