Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Hypotéka i pro pouhé družstevníky

Máte možnost odkoupit podíl z družstevního bytu? Nevíte, jak by to bylo s jeho…

S Erikem Štefanovičem o digitalizaci, BIM a úspěšných projektech bytových domů

Skupina firem DELTA s hlavním sídlem v rakouském Welsu patří k vedoucím společnostem v…

MBA Management ve zdravotnictví: správná volba pro lékaře i manažery

V oblasti zdravotnických oborů získává titul MBA stále větší význam a často je jedním z…

 Prezident Budovatel Edvard Beneš
Prezident Budovatel Edvard Beneš
Autor: Profimedia.cz

Esej: Muž, který prohrál

 Drchal 23. září 2018, 17:03  -  Václav Drchal
 Prezident Budovatel Edvard Beneš
Prezident Budovatel Edvard Beneš
Autor: Profimedia.cz
23. září 2018, 17:03

V pondělí 3. září uplynulo 70 let od smrti Edvarda Beneše. Jednoho z nejúspěšnějších i nejtragičtějších politiků našich dějin.

Edvard Beneš drží mezi světovými státníky jeden pozoruhodný primát. Nejspíš jen on - když tedy jeho osobní roli trochu přeženeme - dokázal hned dvakrát vybudovat skoro z ničeho nový stát jen proto, aby o pár let později - opět hned dvakrát - bezmocně sledoval, jak se jeho dílo propadá do nejhlubšího poschodí pekla.

Není divu, že jediný hodnotící soud, na kterém se dnes dokážou shodnout jeho obdivovatelé i kritici, zní – a je to docela klišé -, že žil v době, kdy historie byla mnohem mocnější než jednotlivec. Jinak Benešovo hodnocení kolísá od prezidenta Budovatele (tak zněla jeho takřka oficiální titulatura), kterého parlament před 14 lety odměnil zákonem tvrdícím, že se „zasloužil o stát“, až po kategorické tvrzení, že právě jeho vinou Československo upadlo do morálního marasmu a dlouhé desítky let mu vládli diktátoři.

Snad nikdo příčetný nebere Benešovi zásluhy o vznik Československa a jen málokdo mu dnes vyčítá politickou činnost za první republiky, byť svého času býval - coby hromosvod zlosti na nedotknutelného Masaryka - možná nejkritizovanějším prvorepublikovým politikem. Nejvíc emocí mezi lidovými „benešology“ vyvolává samozřejmě Mnichov. Jenže když se emoce nechají stranou, není vlastně moc co hodnotit. Mezinárodní systém tenkrát tváří v tvář Hitlerovi selhal a Beneš se ocitl před krutě jednoduchou volbou: buď bude Československo zcela samo a bez pomoci čelit Německu, nebo se potupně vzdá.


Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu


Beneš - spolu s vládou a na doporučení většiny generality - zvolil druhou možnost, a jestli to bylo dobře, nebo špatně, není otázka pro historika, ale spíš pro etika, psychologa či kněze.

Z hlediska historika jsou dnes zdaleka nejzajímavější poslední tři roky Benešova života (1945 až 1948) a léta druhé světové války, která jim předcházela. Po roce 1989 se objevilo několik knih, které toto období mapují. A Beneš z nich nevychází úplně nejlíp. Jasně, byl už za zenitem svých schopností a velké dějiny hrály stále proti němu, jenže ne tak jednoznačně jako v roce 1938. Do jisté míry mu lze vyčítat, že Československo za války zbytečně těsně přimknul k Sovětskému svazu, ovšem hlavní selhání přišlo až po válce, kdy Beneš - v souboji s Klementem Gottwaldem - ukázal, že je sice protřelý politik, ale mizerný vůdce.

Podívejte se na mapu

Základem Benešovy pomnichovské zahraničněpolitické koncepce mělo být Československo v roli „mostu“ mezi Východem a Západem a cosi, co jednou popsal slovy „konstruktivně-revoluční spojenectví slovanských národů“. Nejužší vazby Beneš zpočátku udržoval s polským exilem, a dokonce vážně mluvil o možnosti vzniku poválečné konfederace obou národů. Jenže československo-polské spojenectví se - kvůli naprosto odlišnému postoji k Rusku - postupně vytrácelo a nakonec z něj nezbylo vůbec nic (jen Stalinův zásah zabránil v roce 1945 československo-polskému konfliktu o Těšínsko).

Necelý měsíc po přepadení Sovětského svazu Německem dosavadní Hitlerův tichý spojenec Stalin změnil preference a 16. července 1941 de iure uznal Československo. Právě v tom okamžiku začal Benešův pád do široké ruské náruče, který vyvrcholil v prosinci roku 1943 podpisem československo-sovětské smlouvy. Jeho britští hostitelé se jej snažili od podpisu odradit - Beneš o ní mluvil s ministrem zahraničí Anthonym Edenem a britský velvyslanec Philip Nichols smlouvu rovnou označil za „poškození“ vzájemných vztahů -, jenže dosáhli jen půlročního odkladu.


Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky


Okázale přátelského přijetí v Moskvě si Beneš považoval a před americkými diplomaty se nechal slyšet, že byl nadšen a uchvácen „svobodnou a důvěrnou povahou hovorů se Stalinem a Molotovem“, přičemž mínil, že Sovětský svaz rozhodně nechce vyvážet revoluci do jiných zemí.

Ve skutečnosti tak naivní nebyl. Víme, že se o Stalinovi v soukromí vyjadřoval kriticky, vnímal, že vábení Moskvy má za cíl „udělat z něj nástroj“ intrik proti Západu, a mluvil o „ohavné taktice“ Kremlu. Co ho k podpisu přimělo, shrnul pregnantně pár dní po podpisu v soukromém rozhovor s generálem de Gaullem: „Podívejte se na mapu, Rusové se blíží ke Karpatům a západní státy dosud nejsou připraveny k vylodění ve Francii. Mou zemi tedy osvobodí Rudá armáda. Abych v ní mohl nastolit svou vládu, musím se dohodnout se Stalinem.“

Haničko, Američané

Do Československa to Beneš „vzal“ na konci války povinnou oklikou přes Moskvu a po cestě z Košic do Prahy ho vítaly nadšené davy. Už tu samotnou cestu mohl chápat jako jednoznačný úspěch své zahraniční politiky. Stačilo se podívat na sever od našich hranic: až do morku kostí prozápadní a protiruskou polskou exilovou vládu Stalin vyšachoval a Polsko - jak by napsal Henryk Sienkiewicz -„ohněm a mečem“komunizovala Rudá armáda a NKVD.

Osud Polska a také Podkarpatské Rusi, kterou si Sovětský svaz přisvojil a uplatnil v ní svou klasickou východoevropskou taktiku - NKVD, gulagy a následné zmanipulované hlasování -, Beneše varoval, jak brutálního postupu je Stalin schopen, a tak když se dozvěděl, že generál Patton překročil západní hranice, nadšeně manželce hlásil: „Haničko, Haničko, Američané vstoupili do Československa.“ Američané sice mohli nečekaně osvobodit Prahu o několik dní dřív než Rudá armáda, ale velitel expedičních sil generál Eisenhower nakonec, hlavně z vojenských důvodů, rozhodl, že se zastaví v Plzni. Škoda.

Muž, který prohrál, ilustrace ( Zdroj: Vojtěch Velický, Autor: Vojtěch Velický )

Předpokoj diktatury?

Co následovalo doma v Československu, je notoricky známé - odsun Němců (a asi 30 tisíc mrtvých), hrdelní (leckdy nespravedlivě uložené) tresty pro zrádce a kolaboranty, znárodnění (ještě před únorem se týkalo asi 70 procent průmyslu) a znovuobnovení jen části předválečných stran (v Česku šlo o čtyři, přičemž Beneš v dubnu 1946 na mítinku v Čáslavi zapochyboval, jestli to stále není moc).


Věda v zemi Sovětů: omlazující transfúze, křížení člověka s opicí


Všechno výše vyjmenované demokracii škodilo a těžká morální vina za odsun padá i na hlavu Beneše, přesto nelze říci, že třetí republika byla pouhým předpokojem komunistické diktatury. Je zřejmé, že morální úpadek společnosti či zdiskreditování justice retribučními procesy zavádění komunismu usnadnilo, ovšem o přímou kauzální souvislost prostě nešlo. Jen pro představu - znárodňování bylo oblíbenou kratochvílí většiny tehdejších evropských (nekomunistických) politiků a vypořádání se s kolaboranty bylo třeba ve Francii skoro stejně kruté jako u nás. Svévolně ustavená trestní komanda tam na konci války odpravila zhruba 10 tisíc lidí a rozsudky později ukládané tamní justicí byly mimořádně tvrdé.

Mýtus koexistence

I když Beneš - jak už víme - mluvil o Stalinovi jinak na veřejnosti a jinak v soukromí, nepovažoval Sovětský svaz za esenciální zlo. Podobně jako řada levicových intelektuálů své doby řečnil o syntéze demokracie a sovětského socialismu a v prosinci 1945 během přebírání čestného doktorátu na Univerzitě Karlově prohlásil, že koexistence je možná, protože sovětská společnost se „bude vyvíjet ve smyslu stále větší a větší svobody individuální v rámci státu socialistického“. Nebyl v tom sám. Jeho americký protějšek Roosevelt například vážně tvrdil, že „Rusko chce a bude spolupracovat“. Nic nemohlo být dále pravdě. Obtíže nastaly už se slibovaným odchodem sovětských vojsk, který se neustále oddaloval.

Beneš se nakonec diskrétně obrátil na americké diplomaty a požádal, aby v Československu zůstali až do odchodu Rusů, což posléze v prosinci 1945 vedlo k dohodě mezi Trumanem a Stalinem o vzájemném stáhnutí vojsk. Naprosto to neznamenalo, že by Stalin pustil Československo ze spárů, ale jistá šance tu byla. Možná jde jen o falešnou iluzi, ale Beneš se o vážně míněné vymanění ze sovětského vlivu systematicky nepokoušel - jen stále doufal, že to nějak skoulí, že to nějak dopadne a Stalin nechá československou demokracii žít.


Nejen o tom, co měl rád prezident Beneš, si můžete přečíst v článku:

Koláče, brambory nebo halušky. I naši prezidenti jedli jako lidi


Koneckonců ani sami Američané se později nedokázali shodnout, jestli mělo Československo šanci: V předurčenost pádu Československa do sovětské sféry vlivu věřil podle knihy Igora Lukeše Československo nad propastí například ministr zahraničí George C. Marshall či vlivný diplomat George Kennan, ovšem šéf CIA Allan Dulles mínil, že ho zavinila neschopnost americké diplomacie a zpravodajských služeb.

Případ amerického velvyslance v Praze Laurence Steinhardta jeho slova dokonale potvrzuje. Steinhardt dle Lukeše dělil pozornost mezi ambasádu a svou newyorskou advokátní kancelář a ještě pár dní před únorem 1948 tvrdil, že události v Praze směřují k vítězství demokracie, a mínil, že komunisté nedokáží převzít moc silou, protože „kořeny demokracie v Československu jsou příliš hluboké“.

Uran a Marshallův plán

Československo do sovětské zájmové sféry zapadalo stále hloub. Momentů, které to dokládají, byla celá řada, a jedním z prvních opravdu vážných byl tzv. uranový incident. Stalin toužil podobně jako Spojené státy po atomové bombě a Rudá armáda proto obsadila jedno z mála světových nalezišť uranu v Jáchymově. Ještě před odchodem vojsk pak sociálnědemokratický (ale Sovětskému svazu zcela oddaný) premiér Zdeněk Fierlinger tajně dojednal - bez vědomí ministra zahraničí Jana Masaryka - dohodu, dle které bude veškerý uran dodáván Moskvě. Když poté Masaryk o „sovětském“ uranu promluvil v lednu 1946 v OSN a za potlesku přítomných zdůraznil, že „ani jedna částečka uranu vyprodukovaného v Československu nebude nikdy použita k masovému ničení a zkáze“, vzbudil tím silnou sovětskou nelibost.

Nad slunce jasným důkazem, že Československo již nemá vlastní zahraniční politiku, pak byla známá událost z července 1947, kdy Stalin Československu zakázal účast na Marshallově plánu a doprovodil to výhružnými slovy, že něco takového by „nesnesl ani lid ani vláda SSSR“.


Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:

Prezidentská demokracie


Poté už následoval horký podzim roku 1947. Komunisty vykonstruované zatýkání stovek demokratů na Slovensku a hlavně balíčky s pekelnými stroji, které v září přišly poštou třem národněsocialistickým ministrům. Beneše pokus o atentát šokoval a byl tehdy podle knihy Jindřicha Dejmka snad vůbec poprvé ochoten s předáky demokratických stran mluvit otevřeně.

Prohlásil, že komunistům „naprosto nic nevěří“, dodal, že jej všichni včetně Stalina podvedli a oznámil, že je třeba zintenzivnit boj s KSČ. Jenže do jeho veřejných projevů se toto „rozhodnutí“ otisklo jen částečně a poslední Benešovo vánoční poselství bylo opět smířlivé.

Příliš praktický politik

Fatální pro další vývoj v Československu byl fakt, že mezi demokratickými politiky úplně chyběl vůdce. Nebyl jím ani v té době již těžce nemocný Beneš - Masaryk v roce 1920 tváří v tvář hrozbě (pravda, mnohem méně nebezpečného) komunistického převratu pevnou rukou třímal domácí politiku, do čela kabinetu dosadil úřednického premiéra a osobně vydal povel k obsazení Lidového domu - ani nikdo jiný.

Ve skutečnosti se odpůrci komunistů nedokázali ani domluvit, a když přišly únorové dny, jednal každý na vlastní pěst. Dodnes například není jasné, nakolik ministři demokratických stran seznámili Beneše s plánem podat demisi a nakolik jim prezident slíbil, že ji nakonec nepřijme.

Muž, který prohrál, ilustrace ( Zdroj: Vojtěch Velický, Autor: Vojtěch Velický )

Ukázkou naprosté neschopnosti je poté fakt, že v době, kdy Gottwald nařizoval generální stávku, vyzbrojení Lidových milicí a obsazení stranických sekretariátů akčními výbory, odjeli demokratičtí politici včetně Beneše na víkend mimo Prahu.

Beneše až do poslední chvíle svazovaly obavy z občanské války, a nakonec Gottwaldovu nátlaku podlehl. Gottwald to později ocenil slovy: „My jsme věděli, poněvadž ho (Beneše) známe, že on má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, dovede ji ocenit realisticky.“

Ne že by v únoru 1948 ještě o mnoho šlo. Demokratičtí politikové stát prohráli o mnoho měsíců dřív, přesto se na Beneše dokonale hodí slova Winstona Churchilla, který ve svých pamětech vystihl jeho roli v době Mnichova slovy: „Zklamal v tom – a on i jeho vlast za to draze zaplatili -, že se ve vrcholném okamžiku nerozhodl pro násilí. Byl příliš zkušeným diplomatem a příliš prohnaným praktickým politikem, aby si uvědomil, že přišel okamžik, kdy je třeba vsadit všechno na jednu kartu, jež znamená buď vítězství, nebo smrt.“

Přečtěte si také:

Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka

Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize

Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu

Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě


Čtěte také

Volby, ilustrační foto

Vnitro chce zrušit dvoudenní volby i povinné doručování volebních lístků

Stěsnat dobu, po kterou mohou voliči přicházet k volebním urnám do jednoho dne,…

před 4 hodinami

 Berlín, ilustrační foto

Berlín zastropoval nájemné. Majitelé jej nesmějí zvýšit pět let

Berlínská zemská vláda dnes schválila na příštích pět let strop nájmů pro 1,5 milionu…

před 5 hodinami

Události  Zákaz vstupu, ilustrační foto

Lepší než Švédsko. Česko dobře chrání soukromí svých obyvatel

Česká republika se umístila na třetím místě ve srovnání právní ochrany soukromí obyvatel,…

před 5 hodinami

Ruský prezident Vladimir Putin, ilustrační foto

Nový hon na oligarchy. Putin stahuje smyčku kolem ruských boháčů

Rusko vydalo zatykač na bratry Alexeje a Dmitrije Ananěvovi, jejichž majetek se odhaduje…

před 8 hodinami

Události  Dolary, ilustrační foto

Lidstvo bohatne, hodnota majetku domácností přesáhla osm biliard korun

Hodnota majetku domácností v celém světě se zvýšila o 2,6 procenta na 360 bilionů dolarů …

před 8 hodinami

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Fotky a obrázky z internetu: kdy je možné je použít?
Máte volné peníze? A chcete, aby jich bylo víc?
V jakých velkých obchodech můžete zaplatit stravenkou?
Za týden nás čeká svátek
Senioři a moderní technologie - nepřátelé či kamarádi?
Auta
Na výši slevy u ojetiny se výrazně podílí barva. Nejvíce…
Jméno i podobu první elektrické Mazdy předčasně vyzradila média. MX-30 ujede až 240 km
Seznam kandidátů na Auto roku 2020 obsahuje dvě Škody, Teslu Model 3, nový Golf i Ferrari F8 Tributo
Tempomat Hyundai se přizpůsobí vašemu stylu jízdy. Ale jen pokud nejezdíte moc agresivně
Pokuty za pašování migrantů mohou přijít i po šesti letech
Hry pro příležitostné hráče