Dlužníci z čítanek. Čeští obrozenci měli problém vyjít s penězi - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Dlužníci z čítanek. Čeští obrozenci měli problém vyjít s penězi

,
Dlužníci z čítanek. Čeští obrozenci měli problém vyjít s penězi
Zdroj: Profimedia.cz

Pocházet z chudé rodiny a stát se obrozeneckým spisovatelem přinášelo prakticky neodvratně závažnou diagnózu: chudobu a dluhy.

Mladému Janu Nerudovi se moc nedařilo. První básnickou sbírku – Hřbitovní kvítí – mu kritika ztrhala, Anně Holinové léta sliboval manželství, ale na založení rodiny neměl peníze, a když se zakoukal do Karoliny Světlé, odmítla vdaná spisovatelka povýšit korespondenční milenecký svazek na cokoliv hmatatelnějšího.

Na druhé straně o čtyři roky mladšího Nerudu upřímně milovala, a když ho dluhy hrozily roku 1862 stáhnout ke dnu, prodala diamanty z rodinného šperku a peníze mu poslala.

„Je Vám jisté vězení! Vězení pro dlužníky! Každý ví, co to znamená. Kdo prošel touto branou, ten se obyčejně vrací do světa prázden svých závazků, ale také své cti,“ psala dojatě.


Naše vztahy s Ruskem mají už 150 let jednu konstantu. Když se českým politikům nedaří prosadit své nápady na Západě, vynesou „ruskou kartu“. Čtěte více v eseji Hledání bájného dubiska
  Ilustrace k eseji Hledání bájného dubiska


V Praze se ale všechno rozkecá, a tak se o aféře dozvěděl Světlé manžel Petr Mužák, ztropil scénu a korespondenci zarazil. Neruda byl sice chudý po celý život, ale spisovatelství a novinařina ho dokázaly v pozdějších letech jakžtakž uživit. Jiní takové štěstí neměli.

Naše pani BN

Většinu dospělého života se Božena Němcová topila v dluzích. S manželem Josefem nadřízení kvůli jeho vlastenectví zametali, bral málo a nevytrhly to ani Němcové honoráře (za Babičku dostala 159 zlatých, tedy méně než roční dělnickou mzdu).

Spisovatelka navíc vůbec nedovedla s penězi vyjít. Když pro ni nám už známá Světlá uspořádala sbírku, Němcová většinu peněz věnovala jakémusi básníkovi na zapravení dluhů a za zbytek pohostila přátele…

Její existence tak sestávala z těžko ospravedlnitelných výdajů, dluhů, proseb o výpomoc, dalších dluhů a – velmi často i hladu. Zkusme se třeba podívat na její říjen 1857, tak jak ho popsal Němcové životopisec Václav Tille. Peníze došly, a tak 4. října poslala Němcová dceru Doru k Lotince Staňkové (žena pražského lékaře) s lístkem: „Víš, že se nemáme komu obrátit. Půjč jen as 40. kr, já Ti je zítra přinesu.“

 Božena Němcová

Den nato jí donesl Josef Václav Frič několik zlatých, děti se najedly u známých, ale za pár dní už byl zase hlad. „Lotinka zvala Němcovou, aby chodila jíst k nim, ale počasí bylo ošklivé, a Němcová vzkázala, že se ve svých chatrných botkách nemůže odvážit do bláta na ulici. Lotinka tedy poslala i botky.“

Bankrotář

Hru Josefa Kajetána Tyla Bankrotář znají na rozdíl od Strakonického dudáka jen fajnšmekři (a masochisté). Přesto je pozoruhodná. Když se třeba dcera hlavního hrdiny – „bankrotáře“ Záleského, který kdysi vydělal na krachu svého podniku – dozví o otcově hříchu, zakryje si oči a není schopna slovo „bankrot“ vůbec vyslovit.

Představa nesplacených dluhů a ožebračených věřitelů je zkrátka příliš odpudivá. Otec naštěstí na konci hry – se zvoláním „Pryč s tebou, proklatá mamono!“ – utrhne víko od kasy a vrátí, co dluží.


Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
 Spása. „Přečerpávání“ sovětského obilí z širokorozchodných ruských vagonů do československých (Čierna nad Tisou, 1947)


Chudák Tyl sice nikoho neožebračil, ale posledních pět let života dlužil na všech stranách. Když na podzim roku 1851 nedostalo Stavovské divadlo subvenci na české hry, musel odejít, zadlužit se a převzít kočovné divadlo. Obrozenec Jan Erazim Sojka o tom v knize Naši mužové napsal: „I putoval potom od města k městu s rodinou svojí, i hráno a zpíváno – a i tomu dítěti bylo hráti a žebroniti o kousek chleba (…) Tyl hrál vesele a smutně až do smrti“

Zrádce národa

Karel Sabina byl svým způsobem génius. Hudební publicista Emanuel Meliš vzpomínal, jak psal jednou nejprve u psacího pultu novelu, a když dokončil stránku, plynule – aby text uschl – přešel ke stolku, kde měl rozdělanou humoresku, odkud se po chvíli přesunul k druhému stolku, na kterém dokončoval jakousi povídku. A tak pořád dokola.

Sabina popsal za život stohy papíru – články, divadelními hrami, librety (Prodaná nevěsta), romány a (skoro) odbornými pojednáními, ovšem na kvalitu moc nehleděl a taky za to moc nedostával. Koneckonců měl za sebou skoro čtyři roky za mřížemi, které si odseděl kvůli stykům s anarchistou Bakuninem.

Neustále ho šikanovala policie, často neměl ani na nájem, věčně měl obstavený majetek, a tak se v roce 1859 stal policejním udavačem.

Hned na první schůzce shodil přítele Friče a podotkl, že by leccos věděl „o podvratné činnosti a plánech Čechů“, jen kdyby měl peníze. Policie mu je poskytla a Sabina pak bral za své udavačství krásných 100 zlatých měsíčně. Jenže ani to mu nestačilo a podobně jako Němcová nedokázal peníze udržet, a tak neustále někomu dlužil.

Když v roce 1872 všechno prasklo, vycházel z domu jen po soumraku. Jedna z posledních vzpomínek na něj pochází od spisovatele Ladislava Quise: „Viděl jsem jej pak již jen jednou, procházeje se za večerního soumraku s Nerudou v Ovocné ulici, kde nás oslovil – jako žebrák.“

Přečtěte si také:

Historie české koruny aneb Jak se dožít stovky

Střídmost, pak plné žaludky. Češi pijí víc piva, zanevřeli na brambory a chléb

Ohodnoťte tento článek
Diskuze