Bankéř a průmyslník. Největší prvorepublikoví sběratelé umění

 Drchal 04. června, 11:00  -  Václav Drchal
04. června, 11:00

Sbírky umění byly za první republiky prestižní záležitostí. Největšími sběrateli byli průmyslník Jindřich Waldes a bankéř Jaroslav Preiss.

Někde uprostřed Atlantiku se roku 1912 udála zvláštní příhoda. Jindřich Waldes plul do Spojených států propagovat své patentní stiskací knoflíky značky Koh-i-noor. Když zboží předváděl přítomné společnosti, jedna ze spolucestujících - slečna Elizabeth Coyneová - si z čirého rozmaru vetkla zvětšený model patentky do levého oka. „Král knoflíků“ ji, jak praví historka, vyfotil a o osm let později vytvořili na jejím základě malíř František Kupka s grafikem Vojtěchem Preissigem slavnou firemní značku - Miss KIN.

Už předtím - někdy během první světové války - začal Waldes za umění utrácet tak vehementně, že se během několika let stal jeho největším soukromým sběratelem u nás. Svůj plán - zřídit Obrazárnu Jindřicha Waldese - sice nikdy neuskutečnil, ovšem od začátku se tento vyučený zámečník choval naprosto profesionálně: najal si správce a konzervátora Rudolfa Kuchynku, z jehož pečlivě vedených záznamů víme, že do roku 1938 nashromáždil 7257 uměleckých děl (2331 obrazů a4764 grafik).

Slečna Anna by ráda

Sbírky umění byly za první republiky prestižní záležitostí, známkou úspěchu, vlastenectví a dobrého vychování. A zdaleka se to netýkalo jen těch nejbohatších, Waldese či ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse, ale stejně tak některých politiků či dnes již takřka zapomenutých lokálních podnikatelů. Například jindřichohradecký právník Karel Mert rozšířil na své náklady městské muzeum a po své smrti mu odkázal rozsáhlou sbírku obrazů. August Švagrovský zase dlouhodobě podporoval Antonína Slavíčka a základ roudnické galerie dodnes tvoří šedesátka obrazů tohoto impresionisty.

Jestli se tenkrát investovalo do umění častěji než dnes, těžko říci, mecenášů však víc bylo. Například Waldes nakupoval za velkorysé ceny (díky tomu si na druhé straně mohl často vybrat jako první), řadu současných umělců finančně podporoval a s některými z nich - například s již zmíněnými pány Kupkou a Preissigem - ho pojilo nefalšované přátelství.


Přečtěte si o zálibě Martina Romana:

Martin Roman buduje sbírku výtvarného umění


Kupkových děl shromáždil Waldes celkem 289 a mezi nimi i zásadní kusy: Kosmické jaro I, Tvar modré (na jaře 2012 se vydražil za 57, 4 milionu korun) či Balady (Radosti). Oba muži se občas (Kupka žil v Paříži) navštěvovali, čile obchodovali a neustále si psali. Waldes například nikdy neopomněl Kupku s nadšením informovat, kam si pověsil jeho nový obraz.

Jen v lednu 1930 to kvůli Jazzu barvy žluté a hnědé jaksi haprovalo, soudě aspoň dle Waldesova dopisu, ve kterém psal, že mají doma „malý spor o to, kdo bude mít Jazz ve svém pokoji, slečna Anna - ona z mladé generace - jej chce mít ve svém“.

Podobně důvěrný byl Waldes i k Preissigovi, ovšem zdaleka ne vždy byly vztahy takto idylické. Vyloženě se dle knihy Patrika Šimona Jindřich Waldes, sběratel umění nepohodl třeba s Emilem Fillou, u kterého si v roce 1931 průmyslníkova žena „Ička“ objednala čtyři obrazy. Waldes je malíři vrátil (jeden dle Filly se „špinavými fleky“), následovalo několik hořkých dopisů a Filla poté konverzaci ukončil sdělením: „Zůstanu nadále čistým umělcem a přeji si pouze, abyste nadále mě neznali, jakož i já Vás neznám.“

Pan premiér

Nejvýznamnějším sběratelem umění a mecenášem (tato druhá role mu seděla víc) mezi politiky byl nepochybně první československý premiér Karel Kramář spolu se svojí ruskou ženou Naděždou Nikolajevnou. Měli k tomu ostatně všechny předpoklady. Byli bohatí a umění dovedli ocenit, pokud tedy nešlo o nějakou „modernu“ (jejím vyznavačem byl naopak premiérův jmenovec Vincenc Kramář).

Už v 90. letech seznámil Kramáře básník Josef Svatopluk Machar s řadou českých umělců: sochařem Vojtěchem Šafiem, malíři Hanušem Schwaigerem, Jožou Uprkou, Františkem Kupkou či Antonínem Slavíčkem. Kramář je poté dlouhá léta zval do svého salonu, velkoryse je hostil, nezištně podporoval a kupoval jejich díla.

Soudruh mecenáš

Sběratelé a mecenáši se našli i mezi komunistickou „věrchuškou“. Nejzapálenějším ze všech byl ministr vnitra Rudolf Barák (ministrem v letech 1953 až 1961), který neváhal do pátrání po nových kouscích zapojit státní aparát, když mu třeba dle historika Prokopa Tomka Hlavní správa tiskového dohledu (cenzura) zaškrtávala v novinách inzeráty.

Obzvlášť si považoval dvou malířů - Jana Zrzavého a Otakara Kubína. Oběma sehnal nový byt, (Kubína do něj dokonce stěhovalo vnitrácké auto), pomáhal jim při pořádání výstav či při nákupu barev na Západě. Za to od nich dostal nebo koupil několik obrazů: od Zrzavého například slavnou Kleopatru (20 tisíc korun) či Bretoňský přístav (15 tisíc).

Celkem Barák dokázal shromáždit přes sto obrazů. Kromě Kubína a Zrzavého vlastnil Fillu, Procházku, Špálu, Uprku, Rabase, a dokonce i jeden obraz od Picassa. Ten se mu podařilo sehnat charakteristickým způsobem. V prosinci 1959 obraz od jednoho někdejšího podnikatele koupil mimořádně aktivní agent StB „Arno“ a ilegálně jej vyvezl do zahraničí. Když se to dozvěděl Barák, zaplatil „Arnovi“ kupní cenu (36 300 korun), nechal obraz dovézt zpět a zabavil ho. Poté, co byl Barák roku 1962 zatčen, propadla jeho sbírka státu.

Šafiovi například pravidelně platil nájem a - nehledě na to, že sochaři jednou s gustem řekl, aby se už konečně naučil, „že ne všichni mužští a všechny ženské mají jeden nos, jedny oči, jednu hubu a jednu formu obličeje“ - mu svěřil výzdobu vily Barbo, kterou se ženou vystavěli na Krymu.

Vepři & obrazy

Básník a dramatik Jaroslav Kvapil popsal svého přítele, dlouholetého ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse, slovy kulturní „hltavec“, snad až „nenasytný požitkář všeho moudrého a krásného“, který se „obklopil literaturou a poklady výtvarnými jako snad nikdo jiný z našich současníků“. Možná měl pravdu, ale největší vášní hyperaktivního pana ředitele byla bez debat práce -řízení banky, která jen s trochou přehánění ovládala polovinu československého průmyslu. Však i po mnoha letech v oboru dokázal po zhlédnutí hospodářských výsledků jisté mimořádně úspěšné firmy okouzleně prohlásit, že její bilance „je skutečně krásná“.

Jenže práce nebyla všechno. Preiss bral v průměru 12 milionů korun ročně a za to se už dalo provozovat, jak to v knize Bankéř první republiky vystihl Pavel Kosatík, „množství kultivovaných staromládeneckých zálib“. Mezi ty nesporně patřil lov (snad ani ne tak samotné střílení, jako spíš příjemná „ozbrojená procházka“), cestování, v té době oblíbené vepřové hody (dokonce i Karla Čapka prý jedno takové gurmánské posezení u Preisse na Orlíku přimělo k sepsání několika rozmarných epigramů) a pak samozřejmě sběratelství.

Preiss sbíral především knihy. Měl jich na 40 tisíc a větší soukromou knihovnu měl prý jen prezident Masaryk. Jeho zájmy byly široce rozkročené. Zajímal se o obrozeneckou literaturu, pragensie i bibliofilie. Vlastnil ale rovněž rozsáhlou politickou literaturu, skoro dva tisíce gramofonových desek a, jak Kosatík připomíná, „ucelenou a s láskou budovanou sbírku pornografie“.

Co se výtvarného umění týče, byl Preiss tradicionalistou a vlastencem. Jeho byt proto zdobily obrazy Alšovy, Mánesovy, Maroldovy, Mařákovy, Navrátilovy či Chittussiho. Řadu umělců Preiss štědře finančně podporoval, například básníky Josefa Svatopluka Machara či Jakuba Demla.

Smutné konce

Některé významné prvorepublikové sbírky přežily bez větších přeryvů dodnes.

Například zhruba 170 obrazů, které nakoupilo vedení Elektrických podniků hlavního města Prahy, patří v současnosti PRE. „Cennější díla se nacházejí v depozitáři firmy, kde nechybějí například obrazy Josefa Lady, Emila Filly či Otakara Bubeníčka. Ostatní jsou umístěny v kancelářských a zasedacích místnostech,“ říká mluvčí Pražské energetiky Petr Holubec.

Velké soukromé sbírky takové štěstí neměly. Waldese, který byl židovského původu, vykoupil jeho bratr za osm milionů (předválečných) korun z koncentračního táboru Buchenwald, ovšem do Spojených států nikdy nedoplul. Zemřel v květnu 1941 na moři, zřejmě během zastávky v Havaně. Zabavenou sbírku komunisté nevrátili a rodina se jí domohla až v roce 1996.

Stejně tragicky dopadl i bankéř Preiss. Ačkoli se za války ničím neprovinil, byl coby představitel finanční aristokracie zatčen a jeho sbírky zabaveny, rozkradeny a zničeny. Na svobodu se z vazby dostal až v dubnu 1946 a o pouhé dva dny později zemřel.

Přečtěte si také:

Galerie miliardářů. Nejbohatší Češi investují do umění

Sběratelé, nebo investoři? Možná obojí

Rekordní aukci táhla Toyen. Obraz Šero v pralese se prodal za 30 milionů

Muchovu výstavu navštívilo v Japonsku více než 75 tisíc lidí



Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Kdy budou Vánoce a vánoční prázdniny?
Přímá volba prezidenta ČR
Z e-shopu přivezli rozbité zboží?
4 nejznámější kryptoměnové burzy současnosti
Když končí platnost řidičského průkazu...
Auta
Seat dále navýší výkon Leonu Cupra. Příští rok dorazí…
Muzeum Citroën prodává část své sbírky. Jsou to samá krásná a zajímavá auta
Honda chystá na rok 2022 elektromobil, který se nabije za 15 minut
Kdo se stane evropským autem roku? SUV mají největší šanci, protože jich je většina
Kvíz: Poznáte auto jen podle předního světla?
Technologie
Další šikovná externí grafika s malými rozměry. Uvnitř je přitom desktopová GTX 1060
První týden s Android Pay: 90 % plateb mobilem provedli muži
EA byla příliš nenasytná. Některé země mikrotransakce ve hrách označují za formu gamblingu
Velký přehled slev na Černý pátek 2017 (průběžně aktualizováno)
Už i zdroje se vyrábí speciálně pro těžbu kryptoměn. FSP uvádí 2000W model pro 16 grafik
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít