Zvířecí výkaly jsou nezemědělci obvykle považovány za něco nechutného, čeho bychom se měli co nejrychleji zbavit. Nejnovější zkušenosti z Japonska ovšem ukazují, že i zapáchající trus může být při správném využití velmi užitečný a prospěšný. Na ostrově Hokkaidó aktuálně testují systém, který dokáže přeměnit kravský hnůj na ekologické vodíkové palivo. Při spalování vodíku se totiž neuvolňují oxidy uhlíku, což z něj činí atraktivní alternativu k tradičním fosilním palivům.
Zatím bohužel tento ekologický přínos stále komplikuje fakt, že nejběžnější způsoby výroby vodíku zatím zahrnují použití fosilních paliv, jako je třeba zemní plyn, což vede k tvorbě emisí. Vodík lze kromě toho vyrábět také štěpením vody s pomocí elektřiny, ale tato metoda je velmi nákladná a množství emisí lze snížit jedině s využitím elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Japonská vodíková farma Shikaoi však podle BBC testuje zcela jinou metodu, která využívá již zmíněný kravský trus. Toho je na ostrově Hokkaidó skutečně dostatek, jelikož zde žije více než jeden milion krav. Ročně produkují kolem 20 milionů tun hnoje. Ten obvykle představuje značnou zátěž pro životní prostředí, jelikož přispívá k produkci emisí metanu a může také negativně ovlivnit kvalitu vody. Díky novému řešení lze ovšem zapáchající odpad přeměnit na ekologický poklad.
Hnůj pohání 28 zemědělských vozidel
Celý projekt, na jehož realizaci začalo japonské ministerstvo životního prostředí pracovat už v roce 2015, má za cíl vytvořit v místní zemědělské komunitě systém oběhového hospodářství. Nejprve jsou tedy kravské exkrementy a moč z okolních farem shromažďovány v takzvaném anaerobním vyhnívacím zařízení, kde bakterie organický odpad rozkládají na bioplyn a kapalné hnojivo. Bioplyn se poté čistí na metan, který se používá k výrobě vodíku.
Zařízení nyní dokáže vyprodukovat asi 70 metrů krychlových vodíku denně, což stačí na naplnění přibližně 28 vozidel vybavených vodíkovými palivovými články. Vzniklé palivo přitom slouží převážně k pohonu traktorů a dalších zemědělských strojů, čímž pomáhá zásadně snížit emise všech zapojených farem. Malé přebytky vodíku jsou pak poskytovány k výrobě elektřiny a tepla dalším podnikům v okolí, mezi nimiž je třeba jeseteří farma nebo zoologická zahrada.
Využití ale má rovněž zbytková kejda, která se po extrakci bioplynu rozprašuje jako hnojivo na okolní pole. Posledním užitečným produktem celého procesu je pak kyselina mravenčí, jež by už brzy mohla být nabízena jako konzervační prostředek do krmiva pro dobytek.
Náklady může snížit masivnější rozšíření pohonu
Ačkoliv japonské řešení na první pohled vypadá velmi pozitivně, je třeba zmínit, že jej komplikuje hned několik problémů. Složitá je například samotná manipulace s vodíkem, jelikož tento plyn je nutné skladovat ve vysokotlakých nádržích, které jsou poměrně křehké a snadno se vznítí. To vyžaduje poměrně přísná bezpečnostní opatření, aby se předešlo nehodám.
Další komplikací je pak nízká molekulová hmotnost vodíku, která způsobuje, že pokud porovnáme stejný objem vodíku a benzinu, v benzinu bude asi čtyřikrát více energie. To v praxi znamená, že pro skladování vodíku je potřeba mnohem více úložného prostoru ve srovnání s „klasickými“ fosilními palivy.
Nejzásadnějším problémem jsou ovšem finance. Náklady na výstavbu zařízení pro výrobu vodíku i vodíkových čerpacích stanic jsou v současnosti skutečně vysoké, takže je nutné celý systém značně dotovat. Čistě ekonomicky se tedy zatím přechod na palivo pocházející z hnoje rozhodně nevyplatí.
Finanční stránku by ovšem v budoucnu mohlo zlepšit masivnější rozšíření tohoto pohonu nejen v zemi vycházejícího slunce. Ten je perspektivní hlavně u těžkých zemědělských strojů a nákladních vozů, které ke svému provozu potřebují značný výkon, jenž v současné době nejsou schopné poskytnout elektrické baterie, ke kterým se upírají výrobci osobních automobilů.
