Vloni se u nás dle dat Českého statistického úřadu narodilo pouhých 77,5 tisíce dětí – nejméně v historii samostatné republiky. Na konci současné dekády budou naopak do důchodu odcházet velmi silné ročníky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Takzvaných Husákových dětí tehdy na svět přicházelo až 194 tisíc ročně. Nahradit je mají přitom ročníky, kdy se rodilo většinou jen 90 až 120 tisíc dětí. Ona nerovnováha je zde doslova do očí bijící.
Pokud se nic nezmění, přijde stát o 3,3 procenta HDP
Přestože největší část lidí začíná svůj ekonomicky aktivní život po maturitě, vážený průměr věku nově příchozího občana ČR na trh práce činí přibližně 21 let – což je dáno třeba i tím, že hned dvě pětiny studentů se rozhodnout po střední škole pokračovat dál na vysokou. Právě s touto věkovou hranicí přitom odborníci do budoucna pracují.
A jak ukazují jejich projekce, nejhorší situace má v daném ohledu nastat v polovině čtyřicátých let, kdy z trhu práce odejde o 63 tisíc lidí více, než kolik jich na něj vstoupí. „Zatímco v letech 2027 až 2031 zůstává bilance vstupujících a odcházejících zhruba vyrovnaná, v dalších letech se propad zrychluje. Kumulativní schodek pracovní síly dosáhne za deset let (2027 až 2036) zhruba 37 tisíc lidí, ale za dvacet let (2027 až 2045) se postupně nasčítají roční deficity a vyjde hodnota 499 tisíc lidí chybějících na trhu práce,“ píše se v tiskové zprávě Moore Czech Republic.
Co tato čísla znamenají pro tuzemskou ekonomiku jako takovou? Pochopitelně nic příznivého. Stát vybere méně na daních i zdravotním a sociálním pojištěním, zároveň ale bude muset vyplácet o to více důchodů.
„Pro lepší představu, o jak velký problém jde, jsme dopad spočítali v dnešních cenách a při dnešních sazbách daní a pojistného. V roce 2045 samozřejmě půjde nominálně o mnohem vyšší hodnoty. Ale poměr k výkonu ekonomiky vypovídá nejlépe. Stát každý rok přijde o příjmy ve výši zhruba 1,86 procenta HDP a dalších 1,46 procenta vydá navíc na starobních důchodech,“ vypočítává partner zmíněné poradenské skupiny Radovan Hauk.
Pracovat i v důchodu, neustále se vzdělávat a lákat Filipínce
Jak z nastalé situace ven? Podle Hauka je řešení trojí, avšak žádné z nich není samo o sobě dostačující, respektive nemá takový potenciál, jaký by měl přirozený nárůst porodnosti.
Ve snaze očekáváné škody co nejvíce limitovat musí ruku k dílu současně přiložit stát, firmy i samotní zaměstnanci. Odborníci z Moore mají za to, že stát by se měl v první řadě snažit motivovat starší pracovníky a jejich zaměstnavatele k tomu, aby do důchodu neodcházeli při první možné příležitosti, ale aby naopak na své pozici setrvali o něco déle. Pomoci by mohly různé daňové úlevy nebo nižší odvody pro obě strany a lepší legislativní podmínky pro částečné úvazky.
Druhým řešením je takzvaná řízená pracovní migrace, kdy firmy, potažmo náborové agentury cílí na konkrétní skupiny cizinců v konkrétních oborech, kteří mají zájem se do Česka přestěhovat právě kvůli práci. V této souvislosti se v poslední době do popředí dostává téma pracovníků z Filipín, jež zacelují díry zejména v tuzemském zdravotnictví. Kromě toho je ale zdejší podniky využívají i v dalších oborech, včetně logistiky, stavebnictví či sociálních služeb.
Dle údajů náborové společnosti GrapeCare, na kterou se odborníci z Moore odkazují a která se právě na filipínské pracovníky specializuje, se jejich počet v Česku od roku 2015 zvýšil z dřívějších šesti set na dnešních více než šestnáct tisíc. Ani tak se každopádně státu nedaří vinou nedostateční digitalizace úřadů naplňovat roční kvótu 10 300 nově příchozích.
„Pracovní migrace řeší akutní problém nedostatku pracovní síly, ale demografický vývoj nedokáže vykompenzovat. Pracovníci k nám dnes chodí prakticky vždy jen na dva roky a jen nepatrný zlomek z nich u nás zůstává nebo si tu zakládá rodinu. Aby pracovní migrace alespoň trochu firmám ulevila, musela by se mnohonásobně navýšit,“ doplňuje Hauk.
V neposlední řadě mohou nepříznivou situaci na zdejším trhu práce alespoň částečně zvrátit i sami zaměstnanci, a to konkrétně tak, že se budou neustále vzdělávat a v případě potřeby i rekvalifikovat. „Úřad práce dnes eviduje necelých 100 tisíc volných pracovních pozic, ale sám přiznává, že jeho evidence nepokrývá celý trh. Podle odhadů je reálný počet volných pozic zhruba 2,5krát vyšší. Podniky poptávají jiné dovednosti, obory a kvalifikace, než jaké nabízejí lidé v evidenci úřadu práce. Tento strukturální nesoulad se bude s nástupem umělé inteligence dále prohlubovat,“ varuje Hauk.
ČLÁNKY DO MAILU