Když jste před lety s podnikáním začínala, věděla jste někde v hloubi duše, že právě takto to jednou chcete udělat? Tedy vybudovat úspěšnou firmu, následně ji prodat a poté se věnovat investicím do zcela jiných projektů?
Začnu úplně od začátku. Už když mi bylo 13 let, tak jsem věděla, že jednou chci podnikat. V podnikatelském prostředí jsem se pohybovala odmala, a právě tady vznikla myšlenka, že bych jednoho dne chtěla být jako ti podnikatelé, pro které jsem pracovala. V čem budu podnikat, jsem se ale rozhodla až ve třiceti.
Zlomový okamžik pro mě byl, když jsem se nechala zavřít do tmy (forma terapie, kdy je člověk na určitou dobu zavřen v naprosté tmě ve speciálně upravených chatách či chalupách s vybavením pouze pro základní potřeby, pozn. red.) – původně jsem tam chtěla pobýt pět dnů, nakonec jsem zvládla čtyři. Právě tehdy jsem si uvědomila, že chci podnikat v tom, co mám ráda a co mě baví, tedy ve vývoji. Následně jsme založili IT firmu, která se podílela na asi 250 projektech.
Věděla jsem, že chci vybudovat úspěšnou firmu, a se Zásilkovnou se to nakonec postupnými kroky povedlo. Na začátku to byl startup. Ten jsme ale postupně naškálovali, začali jsme expandovat, až se najednou stalo, že jsem se ocitla ve vedení velkého osmimiliardového holdingu s dvěma a půl tisíce zaměstnanců, který byl ziskový a který se nám podařilo prodat.
V jednom rozhovoru jsem četl, že jste se pro tento scénář rozhodla na dovolené na pláži. Takto velkou věc ale přece člověk musí mít nějakým způsobem naplánovanou dlouhodobě. Nebo snad ne?
O tom, jak k Zásilkovně jako rodina přistoupíme, jsme v průběhu těch 13 let, co jsem skupinu Packeta (mateřská společnost Zásilkovny, pozn. red.) vedla, uvažovali hned několikrát. Měli jsme v ní 46,8procentní podíl, tedy těsnou minoritu. Což vás limituje v tom smyslu, že kdyby se jednalo třeba jen 20 procent, tak na celou věc nahlížíte pouze jako na super investici a tolik to neřešíte. Avšak v momentě, kdy je to takto hraniční, tak neustále balancuje a přemýšlíte, jestli máte v byznysu zůstat, přibrat investora, jít na burzu nebo firmu naopak vyexitovat.
Já osobně jsem každopádně s možností exitu počítala již od začátku, určitě to nevzešlo ze dne na den. Konečné rozhodnutí padlo v roce 2022, přičemž nebyla to dovolená, ale jak já říkám takzvaný sabbatical (období delšího pracovního volna, pozn. red.), který si beru pravidelně každý rok. Já totiž když pracuju, tak pracuju opravdu na 100 procent, ne-li víc. Ale stejně tak když si vezmu tenhle sabbatical, tak si ho také užívám zcela naplno. Je to takový digitální detox, během kterého se mi lidé zkrátka a dobře nedovolají.
Ale zpět k vaší otázce. Byli jsme na pláži v Mexiku a já jsem se dívala na naše děti a sledovala, jak skotačí ve vlnách. Neptala jsem se sama sebe, co bych udělala já, ale zeptala jsem se z jejich pohledu, co by udělaly ony. A najednou jsem si uvědomila, že kdyby byly ony na mém místě a měly učinit takové rozhodnutí, tak by se rozhodly přesně takhle. A proto jsme Zásilkovnu vyexitovali.
Umíte si představit, že byste se do Zásilkovny, totiž Packety někdy vrátila?
Určitě ne v dnešní podobě a v tomto setupu. Já jsem dnes člověk, který je nazaměstnatelný. Jsem člověk, kterého motivuje možnost věci škálovat. Ráda se přidám k nějakému určitému projektu, v němž bych mohla mít signifikantní podíl a kterému bych z nějaké poradenské pozice mohla pomoci v dalším rozvoji. Říká se sice, nikdy neříkej nikdy, ale za stávajícího vlastnického setupu (který to podle mě opravdu k onomu velkému exitu dovede, ať už na burzu, nebo k prodeji nějakému velkému hráči z odvětví, a který by skutečně mohl udělat ze Zásilkovny dalšího českého jednorožce) svůj návrat nepovažuji za reálný.
K tématu českých jednorožců se za chvíli ještě vrátíme, teď by mě ale zajímalo, jak vlastně dnes vypadá běžný den Simony Kijonkové, když už nestojí v čele Zásilkovny, potažmo Packety?
Je to úplně jiné a skoro bych až řekla, že se vše ještě více zrychlilo. Podnikatel se věnuje jednomu projektu na sto procent a horko těžko zvládá cokoliv jiného. U investorů je to ale úplně jinak. U investorů peníze pracujíza vás – máte daleko více svobody a daleko více volného času a necháváte peníze pracovat za vás.
Jako podnikatel se svým projektem ráno vstáváte, celý den ho řešíte a večer s ním usínáte. Je to vlastně takové vaše další dítě. Investor se nicméně na svět dívá trochu jinýma očima. Na vše musí reagovat daleko rychleji, škáluje několik věcí zároveň.
Například jen my tady v JSK Investments máme celkem čtyři různé pilíře, které se liší podle toho, jaké projekty zahrnují. Máme zde Private and Growth Equity, což jsou větší a rychle rostoucí firmy, dále pak Family Business, kam spadá třeba pětimiliardová Alensa, máme tu Venture Capital a také segment portfoliových investic.
Co tím chci říct… V rámci takovéto investiční společnosti je potřeba mít opravdu propracovaný byznys plán, který je mnohem náročnější, než když jste podnikatel a řídíte jednu, byť větší firmu. Je zde mnohem více proměnných, a právě proto je to celé i časově mnohem náročnější.
Navíc já sama jsem velice ambiciózní, takže se zde od samého začátku snažíme vybudovat investiční společnost, která bude nejen panevropská, ale která bude aktivní po celém světě. A zároveň chceme i lidem tak trochu ukázat, jak takový byznys dělat.
Jen projekty s pozitivním společenským dopadem
Co musí firma, respektive projekt splňovat, aby se do něj Simona Kijonková rozhodla investovat? A do čeho naopak nikdy vy ani váš manžel Jaromír investovat nebudete?
To je jednoduché, já u všech projektů zkoumám především to, jestli mají nějaký pozitivní společenský dopad. To je pro mě nesmírně důležité.
Pokud se jedná o firmy nebo obory, které lidem ubližují, které vyvolávají závislost nebo tak podobně, tak do nich jako JSK, jako rodina, nikdy investovat nebudeme. Ať už se jedná o zbrojařství, herní průmysl, loterie a tak podobně, nic z toho nás nezajímá. Naopak velice se zajímáme o impaktní byznysy – tedy typicky o oblast zdravotnictví, digitalizace průmyslu…
Kolikrát se jedná o velmi malé projekty na začátku své existence. Nicméně já osobně jsem přesvědčena, že i z malé firmičky, malého projektu může vyrůst velká věc. Navíc nás podpora takovýchto founderů nesmírně baví, protože to zde v Česku skoro nikdo nedělá.
Jak konkrétně to myslíte?
Buď tu máte investory, kteří jdou po majoritě a poté, co firmu koupí, tak si do ní dosadí vlastní lidi a původního managementu se zbaví, nebo tu naopak máte investory, kteří sice do podniku investují a nechají ho nadále řídit původní foundery, ale zároveň se o nic dalšího nestarají. My v JSK to chceme dělat jinak. Chceme founderům pomáhat se rozvíjet a radit jim, kde to jen jde. Protože si jednak myslím, že jsme za ty roky posbírali hodně zkušeností, abychom jim dokázali pomoct, a zároveň věřím v to, že spousta z těchto zakladatelů má velice dobré vlastnosti a schopnosti, které si naši pozornost a další rozvoj zaslouží.
Tedy jinými slovy, chceme je finančně podporovat, aby měli větší volnost, abychom jim takzvaně dali křídla, ale zároveň jim i dát možnost být nadále součástí jejich projektu a společně vybudovat něco velkého. Prostě aby tady těch „Packet“ byly jednoho dne desítky.
Češi mají skvělý produkt, který neumějí prodat. U Američanů je to naopak
Povězte mi, v čem jsou čeští foundeři výjimeční? Co nám, totiž jim jde opravdu dobře, a v čem naopak pokulhávají a jaké vlastnosti a dovednosti jim chybí?
Vyrůstáme v malé zemi, kde je obrovské množství bariér. Ať už je to z důvodu toho, že se u nás nemluví anglicky, že nemáme euro, že se u nás strašně dlouhou dobu vůbec podnikat nemohlo, takže tito foundeři jsou nanejvýš první či druhá generace podnikatelů, zatímco v zahraničí jsem se setkala s lidmi, kteří byli z generace třinácté. Tím chci říct, že to mají o poznají těžší než na Západě.
Možná ale právě díky tomu umíme být kreativnější a nebojácnější. Z našich škol odcházejí kvalitní absolventi, které třeba já osobně – a myslím, že nějaké srovnání mám – budu zaměstnávat mnohem radši než někoho ze západní Evropy, natož z USA. Jsem přesvědčena, že když na stejnou pozici dosadíte Čecha a například Američana, tak Čech vám takřka vždycky odvede lepší práci než jeho americký kolega.
Američané jsou obecně strašně moc sebevědomí. Namluví vám cokoliv, ale jejich jediná výhoda je za mě to, že mají plynulejší angličtinu. Nic víc. Čeští foundeři jsou nebojácnější, mají trochu větší sklony k riziku, mají velké vize a skvělý technický background. Když se jim tedy navzdory všem těmto překážkám podaří jejich byznys správně naškálovat, mají velkou šanci prorazit nejen u nás, ale vlastně kdekoliv.
Řada investorů, se kterými jsem měl možnost mluvit, se shodovala v tom, že Češi se neumí příliš dobře prodat. Jak to vidíte vy?
Jak už jsem naznačila. Američan vám naslibuje téměř cokoliv, Čech bude mluvit pravdu a předkládat vám fakta. Čech má skvělé prezentační schopnosti a ve výsledku možná ten produkt prodat dokáže. Co však nedokáže, je prodat sám sebe. Zatímco u Američanů je to naopak, kolikrát mají produkt, který nestojí za nic, ale i tak ho umí prodat.
Je to možná nějaký náš částečně historický odkaz, který bychom měli zlepšit. A hlavně na který by se měl klást o to větší důraz ve školách.
Co konkrétně byste na českém školství změnila? Připravují podle vás zdejší školy své studenty na život podnikatele dostatečně?
To si bohužel opravdu nemyslím. České školství podnikatele nepřipravuje. Historicky nás náš vzdělávací systém připravoval pouze na roli zaměstnance. Některé vysoké školy – a i pár středních – si toto již naštěstí začínají uvědomovat, ale je to spíše jehla v kupce sena. Což je hrozná škoda, protože se mezi studenty najde řada lidí, kteří navzdory svému věku, mají jasně utříděné myšlenky a umějí se vámi na dané téma celkem erudovaně bavit. I ti mladší z řad studentů.
Důležité podle mě je poslat tyto studenty do praxe, respektive dostat praxi do škol. Zvát podnikatele na přednášky, nechat je sdílet jejich zkušenosti, bavit se o reálných ekonomických problémech dnešního světa, vysvětlovat, co je to clo, proč by se měli naučit ovládat umělou inteligenci a tak podobně. Absolvent by měl vědět, jak založit firmu, měl by ovládat marketing, měl by být finančně gramotný, měl by umět udělat byznysplán…
Tedy abych to shrnula, moje rada studentům je, běžte do praxe. Učte se od těch nejlepších a účastněte se praktických stáží – i kdyby měly být neplacené.
Founder se zvířecím instinktem
Pojďme zpět do českého startupového prostředí. Bavili jsme se o jednorožcích, v současnosti máme tři (Productboard, Rohlík a Mews), tak kdo podle vás bude tím dalším?
Napadá mě spousta projektů, ale osobně bych se do jmenovaní pouštěla velice nerada. Samozřejmě doufám, že to budou i ty, do kterých investujeme v rámci JSK. Určitě se bude jednat o technologické projekty, které budou digitalizovat a řešit existující problémy. A věřím, že jich u nás budeme mít opravdu hodně.
Co by českým startupům pomohlo, abychom zde takovýchto jednorožců měli více?
Je potřeba vymýšlet projekty, které řeší problémy zákazníků, a nikoliv takové, které vznikají jen proto, aby takzvaně naraisovaly peníze a aby to celé marketingově hezky vypadalo. Což bohužel občas z některých firem takto cítím.
Mým cílem vždy bylo investovat do reálných vizí a reálných lidí. Sázím na osobnost těch founderů. Myslím, že dokážu vycítit, jestli mají takový ten zvířecí instinkt, jestli, řečeno s nadsázkou, dokážou trhat. Jestli když jim položíte základní otázky typu, jak hodlají porazit konkurenci, jak budou vzdorovat těm a těm bariérám, jak svůj byznys chtějí naškálovat a tak podobně, tak na ně budou schopni ihned uspokojivě odpovědět a nebudou přede mnou vařit z vody.
V případě venture kapitálových investic je to vždy hodně o osobě foudera. Musí mít zvířecí instinkt, musí být nebojácný, mít sklony k riziku, ale zároveň být i dostatečně pokorný.
Kolik firem vaše investiční skupina JSK Investments již doposud finančně podpořila?
Budeme-li brát Alensu jako jednu entitu, pak jsou to nižší desítky projektů.
Miliardářské žebříčky jako obrovské narušení soukromí
Teď trochu z jiného soudku. Jak se podnikatel či podnikatelka dívá na to, když se o něm/o ní píše jako o jednom z nejbohatších lidí v republice? Je na to pyšný, hrdý, nebo je mu taková publicita spíše na obtíž? Jak moc ráda své jméno v této souvislosti slýcháváte?
Samozřejmě to moc příjemné není, protože je to obrovské narušení soukromí. Chápu, že je zde spousta žebříčků a médií, které jsou tím živené, a že ty pozitivní příběhy je potřeba ukazovat – já osobně mám dokonce řadu žebříčků, třeba těch zaměřených na ženy, kde se čísla tolik neřeší, zato věnují spíše konkrétním podnikatelským projektům vlastně ráda. Takové žebříčky za mě smysl určitě dávají, protože je lze chápat jako určitou míru motivace. Ukazovat majetek mi ale správné nepřijde.
Pojďme se bavit o tom, kdo kolik procent svého jmění věnuje na charitu (my v JSK hodláme v horizontu příštích 10 let dát na charitu minimálně 150 milionů korun), pojďme se bavit o tom, kdo investuje kolik peněz do firem, které se na trhu uchytí. Ale bavit se o tom, kdo má jaký majetek, za mě dobré není. Všichni lidé, kteří se do těch žebříčků dostanou, si to poctivě odpracovali a každý z nás si svého soukromí velice váží.
My s manželem jsme ještě ve třiceti žili v malé garsonce s jedním oknem, rozhodně jsme se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse. A když pak vidíte kolem sebe lidi, kteří pro to, aby se měli lépe, v životě nic neudělali a jen vám váš majetek závidí, tak to pochopitelně není nic pěkného. Vybudovat miliardovou firmu není žádný zázrak, je za tím spousta práce, dřiny a odříkání. Bohužel, to si lidé často vůbec neuvědomují.
Na druhou stranu musím říct, že i já znám pár lidí, kteří by se rádi dostali do světového žebříčku miliardářů. Asi je to dáno vlastním egem, ale určitě se takoví jedinci – a nebudu je zde jmenovat – najdou. Já osobně takové ambice nemám, mou ambicí je, abychom zde vybudovali úspěšnou investiční společnost, která se jednoho dne dočká třeba právě té třinácté generace vlastníků.
Ještě k té charitě, o které jsme se bavili, značná část veřejnosti od takových lidí očekává, že budou na podobné organizace přispívat pravidelně a ve velkém. Zcela automaticky. Jak to vnímáte vy osobně? Je takové přesvědčení oprávněné?
Povinnost to rozhodně není. Je to o osobnosti každého z nás. Já jsem dávala na charitu peníze už od mladí. Podnikám od svých 17 let, respektive od 18 let oficiálně, od 19 let přispívám na charitu a od 21 let investuju. Ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlela tak, že je to moje povinnost. Byla to samozřejmost, protože se mi dařilo a daří, ale na druhou stranu to rozhodně není ničí povinnost.
Věnováním peněz na neziskové organizace by se člověk určitě neměl chlubit, ale zároveň je o tom potřeba mluvit, aby se přidávali další, aby se podařilo ostatní motivovat a mohli třeba také přispět. My do naší Nadace (Simony Kijonkové) a Smajlíčka hledáme mimo jiné lidi, kteří nám pomohou se vzděláváním dětí, kteří s námi budou stavět knihovny, centra pro trávení volného času a tak podobě. Ultimátním cílem je, abychom vymýtili termimus technicus „sociálně vyloučená lokalita“. Chceme, aby toto označení přestalo existovat. A za každého, kdo se k nám přidá, jsme vždycky nesmírně rádi.
