Před třiceti lety byly mezinárodní školy v Česku určené téměř výhradně dětem zahraničních diplomatů. Jak se za tu dobu jejich role změnila?
Změnila se výrazně. Původně šlo o poměrně úzký segment, který měl sloužit právě především rodinám diplomatů, manažerů a dalších expatů, kteří v zemi pobývali jen po omezenou dobu. Škola pro ně musela zajistit kontinuitu vzdělávání, aby dítě mohlo bez zásadního přerušení pokračovat později v jiné zemi.
Dnes je role mezinárodních škol mnohem širší. Samozřejmě stále vzdělávají děti zahraničních rodin, ale zároveň se z nich stala plnohodnotná volba pro část místních rodičů, kteří chtějí pro své děti skutečně mezinárodní prostředí, výuku v angličtině, jiné pojetí vzdělávání a přirozenou návaznost na univerzity v zahraničí. Nejde už tedy jen o „školu pro cizince“. Je to prostředí, kde se potkávají děti různých národností, kultur a jazyků a kde se vzdělávání odehrává v globálním kontextu.
Jak dnes vypadá typický rodič, který dítě do mezinárodní školy přihlásí?
U Park Lane bych neřekl, že existuje jeden typický rodič. Máme rodiny, které do Prahy přišly ze zahraničí, ale také mnoho smíšených rodin i rodin čistě českých. Zároveň máme studenty přibližně padesáti národností, takže mezinárodní charakter školy zůstává velmi silný.
Zajímavé je, že motivace českých i zahraničních rodičů se v mnoha ohledech sbližuje – často hledají prostředí, které jejich dítěti otevře více možností. Chtějí, aby jejich děti jednou mohly studovat v Londýně, Amsterdamu, Madridu, Miláně nebo Spojených státech, ale aby zároveň neztratily vztah k Česku, pokud zde žijí dlouhodobě. České rodiny, které k nám přicházejí, bývají zároveň velmi otevřené světu. Často jde o rodiče, kteří sami pracují v mezinárodním prostředí, podnikají, cestují nebo mají zkušenost se zahraničním vzděláváním.
Co čeští rodiče nejčastěji uvádějí jako důvod, proč k vám své dítě přehlašují z české školy?
Důvodů bývá více. Velmi často slyšíme, že rodiče hledají individuálnější přístup. Ne nutně proto, že by jejich dítě mělo problém, ale protože chtějí, aby škola lépe pracovala s jeho přednostmi a rozvíjela jeho potenciál. Některé děti jsou akademicky velmi silné, jiné vynikají v umění, sportu, komunikaci nebo technologiích. Dobrá škola by měla umět rozpoznat a rozvíjet různé podoby talentu.
Dalším častým důvodem je jazyk. Rodiče chtějí, aby jejich dítě mělo výbornou angličtinu, zároveň ale vědí, že samotná znalost už nestačí. Dítě musí umět v angličtině přemýšlet, diskutovat, psát akademické texty, argumentovat a obhajovat svůj názor. To je něco jiného než mít jen několik hodin angličtiny týdně. A pak je zde širší téma školní kultury. Někteří rodiče chtějí prostředí, kde se větší důraz klade na porozumění, samostatnou práci a schopnost klást relevantní otázky.
Děti mají mít představu, kam směřují
Jaké největší nedostatky podle vás dnes české školství má?
Nechci české školství hodnotit zjednodušeně, protože jsem zde potkal mnoho velmi kvalitních pedagogů. Z mé zkušenosti a z debat s nimi ale vnímám několik systémových výzev, o kterých se ostatně v Česku mluví dlouhodobě.
A jaké výzvy to jsou?
První je velký důraz na přijímací zkoušky a selekci v relativně nízkém věku. Když je velká část energie rodin i škol soustředěna na to, aby dítě uspělo v konkrétním testu, může se vzdělávání začít zužovat. Škola by neměla být jen přípravou na další zkoušku. Měla by rozvíjet schopnost učit se, přemýšlet, spolupracovat a zvládat nejistotu.
Druhou výzvou je nerovnoměrná kvalita. V každé zemi najdete výborné i slabší školy, ale pokud jsou rozdíly mezi nimi příliš velké, má to významný dopad na děti i rodiče. Rodiče pak často volí soukromé nebo mezinárodní školy ne proto, že by nutně odmítali český systém jako takový, ale protože hledají prostředí, jehož přístup a dlouhodobé směřování lépe odpovídají potřebám jejich dítěte.
A třetí věc je menší prostor pro duševní pohodu, osobní rozvoj a kariérní vedení. Akademický výkon je důležitý, ale sám o sobě nestačí. Dítě, které má výborné známky, ale neumí pracovat se stresem, neumí komunikovat nebo nemá představu, kam směřuje, není dobře připravené na život.
Kdybyste mohl do českého státního školství přenést tři věci z mezinárodních škol, co by to bylo?
První by byl větší důraz na aktivní učení. Tím nemyslím, že tradiční výuka nemá místo. Má, ale studenti by měli častěji diskutovat, analyzovat, prezentovat, psát, obhajovat vlastní názor a pracovat s chybou. V moderním světě není nejdůležitější jen znát správnou odpověď. Důležité je umět se k ní dostat, ověřit ji a vysvětlit ostatním.
Druhou věcí by bylo systematičtější vedení studentů při volbě další cesty. Na mezinárodních školách je běžné, že student už v průběhu střední školy přemýšlí o univerzitě, oboru, zemi, stylu studia i o tom, jaký typ prostředí mu bude vyhovovat.
Třetí věcí by byla větší práce s globálním kontextem. Dnešní děti budou žít a pracovat ve světě, kde se hranice mezi zeměmi, obory i profesemi budou dál stírat. I student, který zůstane celý život v Česku, bude pravděpodobně pracovat s lidmi, klienty nebo technologiemi z celého světa. Škola by ho na tuto realitu měla připravovat.
Čeští studenti jsou zdrženlivější
Jak mění školství nástup umělé inteligence? Zakazujete studentům používání AI?
Umělá inteligence je pro školy velká výzva, ale zákaz sám o sobě není řešení. Samozřejmě musí existovat jasná pravidla, protože student nemůže odevzdat práci vytvořenou umělou inteligencí a vydávat ji za vlastní. Ale zároveň by bylo nereálné i pedagogicky chybné předstírat, že AI neexistuje.
Naším úkolem je učit studenty, jak s těmito nástroji pracovat zodpovědně. To znamená chápat jejich možnosti i limity. AI může pomoci s rešerší, strukturou myšlenek, jazykovou úpravou nebo tréninkem argumentace. Ale nenahrazuje porozumění ani vlastní úsudek. A už vůbec nenahrazuje schopnost ověřovat zdroje, rozlišovat kvalitu informací a nést odpovědnost za výsledek.
Myslím, že umělá inteligence ještě více zvýrazní rozdíl mezi povrchním a hlubokým učením. Pokud je úkol postaven jen na reprodukci informací, AI ho velmi snadno obejde. Pokud ale po studentovi chceme interpretaci, vlastní argument, propojení souvislostí, prezentaci a obhajobu, pak se teprve ukáže, zda látce skutečně rozumí. V tomto smyslu přitom může AI školám pomoci vrátit se k podstatě vzdělávání.
Během své kariéry jste učil v Británii, Jordánsku i Česku. Co vás na českých studentech nejvíce překvapilo?
Možná jejich kombinace skromnosti a ambicí. Mnoho českých studentů je velmi schopných, jazykově vybavených, pracovitých, samostatných a intelektuálně silných, ale někdy nejsou zvyklí své schopnosti výrazněji prezentovat. V britském nebo americkém prostředí jsou přitom děti často vedeny k tomu, aby mluvily o svých cílech, úspěších a názorech. Čeští studenti bývají v tomto ohledu zdrženlivější, to ale může být i výhoda. Když dostanou dostatek prostoru a podpory k tomu, aby své názory formulovali sebevědoměji, bývají velmi přesvědčiví.
Jak se změnily děti za dobu, co školu vedete?
Děti se v mnoha základních věcech nezměnily – stále potřebují bezpečí, dobré vztahy, jasné hranice, důvěru a učitele, kteří o ně mají skutečný zájem. To platilo před deseti lety a bude to platit i za dalších deset let. Změnil se ale svět kolem nich. Dnešní děti žijí pod mnohem větším tlakem informací, sociálních sítí, neustálého srovnávání a rychlých změn. Mají obrovský přístup ke znalostem, ale zároveň je pro ně těžší soustředit se, filtrovat informace a odpočívat. Vidíme také větší potřebu mluvit o duševní pohodě, rovnováze a zdravém vztahu k technologiím.
Změnila se i očekávání rodičů. Ti dnes nechtějí jen dobré známky. Chtějí vědět, zda je jejich dítě ve škole šťastné, zda se cítí respektované, zda má podporu a zda škola rozpoznává jeho individualitu a dokáže s ní pracovat. To je podle mě správný posun.
Oxford či Cambridge není pro všechny
Jaké vlastnosti a schopnosti podle vás od studentů očekávají prestižní světové univerzity?
Samozřejmě očekávají silné akademické výsledky. To je základní předpoklad. Ale u nejlepších univerzit samotné známky nestačí, protože velmi dobré známky má mnoho uchazečů. Rozdíl je často v tom, zda student dokáže ukázat skutečný zájem o obor, intelektuální zvídavost, schopnost formulovat a obhájit vlastní myšlenky a ochotu pracovat do hloubky.
Prestižní univerzity nehledají pouze studenty, kteří umějí plnit zadání. Hledají mladé lidi, kteří kladou dobré otázky. Chtějí vidět, že student přemýšlí nad rámec školní látky, čte, zkoumá, propojuje témata a má vlastní motivaci. Důležitá je také schopnost psát a argumentovat, protože univerzitní studium je z velké části o schopnosti strukturovat myšlenky. Zároveň bych byl ale opatrný s představou, že cílem studentů musí být za každou cenu Oxford, Cambridge nebo Ivy League. Pro některé z nich to může být správná cesta, jindy je ale nejlepší volbou menší škola s výborným programem v konkrétním oboru.
Jak očekáváte, že se v následujících deseti letech změní vzdělávání v Česku?
Myslím, že české vzdělávání bude muset reagovat na několik tlaků současně. Prvním je demografie a nerovnoměrná kapacita kvalitních škol, zejména ve větších městech. Druhým je technologie, včetně umělé inteligence. Třetím je proměna pracovního trhu. Děti, které dnes nastupují do školy, budou možná pracovat v profesích, které ještě ani neexistují. Znalosti samozřejmě zůstanou důležité, protože bez nich není možné kriticky myslet. Ale způsob, jakým s nimi student pracuje, bude stále zásadnější.
Očekávám také, že poroste zájem o mezinárodní programy, bilingvní vzdělávání a zahraniční univerzity. Neznamená to přitom, že všichni studenti odejdou do zahraničí, ale rostoucí počet rodin bude chtít, aby jejich děti měly tuto možnost otevřenou. A nakonec doufám, že se bude více mluvit o duševní pohodě a budování odolnosti. Dobré vzdělávání není jen cesta k výkonu. Je to příprava na život. Škola má pomoci mladému člověku nejen uspět, ale také porozumět sobě, druhým lidem a světu, ve kterém bude žít.
ČLÁNKY DO MAILU