Není to klasická vzdělávací instituce. Ve skutečnosti jde o velice úspěšný model, který je aplikován na 58 kampusech po celém světě. Funguje bez učitelů, bez školného a na principu takzvaného peer-to-peer učení, kdy se studenti učí jeden od druhého a svá řešení si musí sami obhájit.
V Česku jim zázemí nabízí moderní areál v pražských Vysočanech otevřený 24/7. Konkrétně lze školu 42 Prague nalézt v budově, kde sídlí Škoda Auto, která má nad projektem v rámci tuzemska záštitu. Program přitahuje jak domácí studenty, tak lidi ze zahraničí, přičemž výrazně v poslední době roste podíl žen a zájemců bez předchozích IT zkušeností.
Šéfkou 42 Prague je Petra Meliška, jež po téměř dvacetileté kariéře v mladoboleslavské automobilce vybudovala z pražského kampusu jeden z nejrychleji rostoucích bodů globální sítě 42. Ke škole ji přivedla její vlastní zvědavost a touha překonávat zajímavé výzvy. Neméně důležitá ale prý byla i skutečnost, že má projekt přímý dopad na celou společnost – od vzdělávání až po uplatnění lidí v praxi.
Jak dlouho už 42 Prague v Česku funguje? Spolupracujete i s ostatními školami v síti?
42 Prague v Česku funguje od roku 2022 a je součástí globální sítě, která vznikla ve Francii a dnes má desítky kampusů po celém světě. Mezi nimi probíhá aktivní sdílení zkušeností i kurikula, které je centrálně nastavované, ale průběžně se upravuje podle zpětné vazby z praxe.
Kolik máte absolventů a jak dlouho studium trvá?
Co se týká studentů, celosvětově 42 absolvovaly tisíce lidí. V Praze jich aktuálně studují stovky, přičemž kapacita postupně roste. Studium je flexibilní, v průměru trvá rok a půl, maximum jsou však dva roky toho základního kurikula – není to totiž klasický fixní program, ale spíš postupný průchod jednotlivými úrovněmi podle tempa každého studujícího a jeho zapojení do projektů a praxe.
Bez partnerů a sponzorů by to nešlo
Když říkáte „škola bez učitelů a bez školného“, zní to skoro až podezřele. V čem je ten háček, anebo tam opravdu žádný není?
Ten háček není tam, kde ho lidé často hledají. Nejde o to, že by tam byl nějaký skrytý problém nebo trik. Je to prostě jen jiný model, který stojí na jiné filozofii než klasické školství. My nevzděláváme způsobem, kde by byl učitel nositelem know-how a studenti ho pasivně přijímali. Vycházíme z toho, že u dospělých lidí funguje nejlépe učení mezi sebou, v projektech a v komunitě, kde si lidé informace aktivně předávají a učí se zodpovědnosti za vlastní vzdělávání.
Zároveň je fér říct, že to není systém pro každého. Někdo potřebuje pevnější strukturu a vedení. A celé to stojí na tom, že studenti musí opravdu chtít – a musí být připraveni učit se jinak než dosud.
A co financování? Provoz a vybavení jistě není zadarmo.
Je to náročné, škola funguje díky darům od partnerů. Kampus, technologie a zázemí něco stojí a ne každý má doma vybavení, na kterém by mohl studovat. Firmy do toho vstupují hlavně proto, že potřebují kvalitní lidi do IT a digitálního prostředí. A naši studenti pak v rámci pracovních zkušeností, které jsou součástí kurikula, často nastupují právě do těchto partnerských firem. Zároveň se u nás vzdělávají i zaměstnanci našich dárců.
Celý model je postavený na tom, že firmy investují do budoucí pracovní síly a kompetencí budoucnosti. Nejde jen o technické znalosti, ale i o schopnost řešit problémy, fungovat v týmu, převzít zodpovědnost, být odolný vůči změnám a umět se neustále učit. Právě tyto soft skills náš peer-to-peer model velmi přirozeně rozvíjí. A zároveň tím podporujeme české firmy i ekonomiku, aby měly přístup k talentům připraveným na rychle se měnící trh práce.
Ovlivňují partneři z byznysu třeba i to, co a jak se studenti učí?
Rozhodně neurčují, co se učí v hlavním kurikulu. To vzniká v Paříži a je dané centrálně pro všech 58 kampusů. Spíše nám dávají zpětnou vazbu z praxe – co trh potřebuje, jaké dovednosti jsou teď důležité. To se pak promítá zpátky do úprav kurikula na centrální úrovni.
Zároveň ale můžeme společně dělat i doplňkové aktivity, třeba krátkodobé kurzy, hackathony nebo projekty na konkrétní technologie, pokud to dává smysl pro jejich byznys. Takže neovlivňují přímo výuku v základním smyslu, ale podílejí se na jejím směřování skrze praxi a spolupráci.
Spolupráce místo memorování
Jak v praxi funguje peer-to-peer výuka? Co dělá student ve chvíli, kdy si neví rady a nemůže se „zeptat učitele“?
V praxi studenti pracují na projektech samostatně nebo v menších skupinách, a když si nevědí rady, neobracejí se na učitele, protože ten tam v klasickém smyslu není. Nejčastěji jim podají pomocnou ruku ostatní studenti, hlavně ti zkušenější, kteří už si tím prošli a umí je navést správným směrem. Ale pozor, nedají jim hotové řešení, spíš jim pomůžou problém rozklíčovat a najít, kde hledat odpověď. Není to ale jen náhodný proces, za vším stojí propracovaná metodologie včetně technického řešení
Kromě toho je tam navíc i takzvaný „pedago-leader” jako odborná podpora – sám školu absolvoval a může pomoci s nějakým složitějším problémem. Většina učení ale stojí na tom, že si studenti informace aktivně hledají, sdílejí mezi sebou a učí se tím, že si navzájem hodnotí postupy.
Přicházejí k vám i lidé úplně mimo IT – od čerstvých maturantů po rodiče po třicítce. Který příběh vás osobně utvrdil v tom, že tenhle model dává smysl?
Těch příběhů je víc, ale je faktem, že jeden mi v hlavě zůstane asi už napořád. Měli jsme studentku, která přišla původně jako tlumočnice. Celý život jí říkali, že není na matematiku a že technické věci pro ni nejsou. A dneska pracuje jako cyber-security expert.
Pro mě je to přesně ten moment, kdy vidíte, že to, co jsme si často nesli z dětství nebo předchozího vzdělávání jako nějaké omezení, nemusí být pravda. A obecně mě to utvrzuje v přesvědčení, že náš model funguje. Přicházejí k nám lidé úplně z různých prostředí – od maturantů až po lidi po čtyřicítce –, a když mají motivaci a zvládnou intenzivní způsob učení, tak se dokážou dostat do IT praxe, i když by to o sobě na začátku vůbec neřekli. Zároveň je podle mě čím dál významnější zdůrazňovat celoživotní vzdělávání, protože schopnost učit se nové věci a přizpůsobovat se změnám bude do budoucna klíčová napříč všemi obory, nejen v IT.
Velká část vzdělávání dnes stojí na AI nástrojích, vy ale jedete klíčové zkoušky offline. Není to krok zpátky? A jak probíhají?
Nevnímáme to jako krok zpátky, spíš jako vědomé rozhodnutí, kdy jaký nástroj použít. AI je dnes součástí výuky i praxe, studenti s ní běžně pracují při projektech, protože to je realita trhu. Ale klíčové zkoušky držíme offline a bez podpory proto, abychom opravdu ověřili jejich vlastní porozumění a schopnost samostatně řešit problém.
A jak probíhají? Student dostane zadání a musí ho vyřešit v omezeném čase bez externí pomoci. Nejde o to, jestli si umí něco „vygooglit“ nebo nechat to udělat nástroj, ale jestli chápe principy a umí je aplikovat. V praxi je to o ověření základního myšlení a logiky, ne o memorování.
AI přitom bereme jako silný nástroj, ale zároveň se domníváme, že je důležité, aby člověk věděl, co se „pod kapotou“ děje. Jinak se z něj stává uživatel nástrojů, a ne ten, kdo jim rozumí a dokáže je řídit.
Praha jako atraktivní destinace
Polovina studentů jsou cizinci. Čím je podle vás Praha tak atraktivní a proč tady zůstávají? A jak si vysvětlujete tak velký podíl žen, které u vás studují?
Praha je bezpečné, dobře dostupné a zároveň velmi mezinárodní město. Má silné technologické zázemí, spoustu firem a příležitostí, takže tu lidé vidí i jasnou návaznost na pracovní trh. Velkou roli navíc hraje i fakt, že kampus funguje v angličtině a je otevřený lidem z různých zemí, takže se tu rychle vytvoří komunita, v níž se dá fungovat bez ohledu na původ.
A pokud jde o ženy, máme jich zhruba třetinu, což je v IT vzdělávání nadprůměr. Myslím, že je to dané tím, že se snažíme vytvářet prostředí, které je bezpečné, otevřené a nehodnotí lidi podle toho, co si přinesli z minulosti. Dáváme šanci začít od nuly a bořit mýty, že technické obory pro ženy nejsou. Když pak vidí konkrétní příklady úspěšných studentek, které se z úplně jiných oblastí dostaly třeba až do cyber security, tak to přirozeně motivuje další.
Tvrdíte, že zaměstnanost absolventů je téměř stoprocentní. Kam nejčastěji míří – a co je pro firmy na vašich absolventech nejatraktivnější? Technické dovednosti, nebo spíš způsob myšlení?
Je to tak, u našich absolventů se pohybujeme velmi blízko plné zaměstnanosti. V praxi to ale neznamená jen klasický nástup na jednu konkrétní pozici. Část studentů míří na juniorní role v IT, jako jsou datoví analytici, vývojáři nebo security specialisté, jiní se uplatní i v širších pozicích napříč firmami, kde se digitální dovednosti prolínají třeba do projektového řízení nebo procesů.
Poměrně typické je i to, čemu říkáme „job out“. Tedy situace, kdy studenti nastupují do práce ještě během studia, protože je firmy často chtějí dřív, než vůbec dokončí program. A je to vlastně i jeden z důvodů, proč někdy studium nedokončí, ale zároveň je to pro ně úspěšný výsledek.
A pokud jde o to, co je pro firmy nejatraktivnější – není to jen technická stránka. Ta je základ, ale často nám říkají, že ještě víc oceňují způsob myšlení. Schopnost řešit problémy, učit se rychle nové věci, pracovat v týmu a převzít odpovědnost. Právě tahle kombinace je pro ně klíčová.
Praha patří k nejrychleji rostoucím kampusům v rámci globální sítě. Co bude váš další krok? Jaké máte plány do budoucna?
Nejde nám primárně o rychlou expanzi, ale spíš chytrý rozvoj toho, co už máme. Praha pro nás pořád zůstává ve fázi stabilizace – je to relativně mladý kampus, takže se teď soustředíme na to, aby byl dlouhodobě udržitelný finančně i kvalitativně a aby absolventi byli pořád maximálně relevantní pro trh práce, který se velmi rychle mění i díky umělé inteligenci.
Pracujeme na konceptu přenositelnosti do regionu prostřednictvím krátkodobých kurzů pro zaměstnance firem a širokou veřejnost. Cílem je, aby si lidé mohli vyzkoušet unikátnost peer-to-peer modelu vzdělávání, rozvíjet soft skills, které jsou v dnešní digitální době čím dál důležitější, a zároveň se zdokonalit v oblastech, jako je AI nebo další kompetence, které aktuálně vyžaduje trh práce.
ČLÁNKY DO MAILU