Na čele žebříčku jsou především skandinávské země, přičemž lídrem zůstává Švédsko, za kterým následují Dánsko, Nizozemsko a Finsko. Rozdíly mezi evropskými státy jsou ale poměrně výrazné a meziročně si polepšilo pouze 15 členských zemí EU.
Evropská inovační výkonnost jako celek sice v posledních letech vzrostla, avšak konkrétně Česko patří mezi několik států, jejichž výkonnost je dnes nižší než v roce 2019. Tedy jinými slovy, evropskému průměru se nepřibližuje, naopak se od něj čím dál více vzdaluje.
Letošní žebříček nejinovativnějších států EU Pozn.: 100 = výkonnost v roce 2019, značka „|“ představuje úroveň loňského roku
„V tuzemsku přetrvávají dlouhodobé strukturální bariéry, které brání, abychom se zařadili mezi silné inovátory. Přetrvává zde nízká produktivita práce, extrémně nedostupný rizikový kapitál a malý podíl lidí s vysokoškolským vzděláním. To vše se odráží v nižších investicích do inovací. A rovněž podpora státu je absolutně nedostatečná,“ uvádí šéf enoHub Europe a společnosti enovation David Kotris s tím, že Česko tak zůstává ve druhé nejnižší kategorii zemí označovaných jako mírní inovátoři, společně například s Itálií, Portugalskem, Litvou, Řeckem nebo Maďarskem.
Průmysl jako výhoda
Nutno zdůraznit, že Česko rozhodně není bez předpokladů pro další rozvoj. Jako takové patří mezi nejvíce průmyslově orientované ekonomiky EU a jeho výrobní základna je technologicky náročná. Právě to je podle ředitele sekce regionálních zastoupení Svazu průmyslu a obchodu Petra Holici jednou z jeho hlavních konkurenčních výhod. Další silnou stránku představuje spolupráce výzkumných organizací s podniky a rostoucí podíl zahraničních doktorandů, což potvrzuje relativně kvalitní výzkumné zázemí.
A posun je vidět také v digitalizaci. Od roku 2019 vzrostlo využívání cloudových technologií téměř o 120 procent, zvýšila se dostupnost vysokorychlostního internetu i digitální kompetence obyvatel. K rozvoji přispěly také investice z Národního plánu obnovy, jenž na digitální transformaci vyčlenil přibližně 22 procent prostředků. Slabší je naopak schopnost přeměnit technologické know-how a výzkum v rychle rostoucí domácí firmy s vysokou přidanou hodnotou.
Zároveň česká průmyslová orientace vytváří určitou závislost na zahraničních podnicích a omezuje vznik domácích technologických lídrů, přičemž právě tady leží podle Kotrise jedna z největších příležitostí vůbec: „Stát i soukromí investoři by se proto měli zaměřit na podporu růstu inovativních malých a středních firem. A inovativní růst nepůjde bez automatizace, digitální transformace a AI. Máme obrovský potenciál využít silnou průmyslovou základnu k vyšší přidané hodnotě, ale zatím jej využít neumíme.“
Peníze zůstávají problémem
Jednou z největších překážek českých firem je nedostatečný přístup k financování. Peníze na růst se shánějí obtížně, a tak část z nich hledá financování i zázemí v zahraničí. Přitom nejde jen o to, aby stát posílal na inovace více prostředků, stejně tak je důležité vytvořit společnostem podmínky, které přilákají do výzkumu více soukromých investorů.
Problémem zůstávají rovněž vztahy mezi akademickým a komerčním světem, které stále nejsou na úrovni vyspělých států. „Investoři se zatím do výzkumu nehrnou a na druhé straně akademici se vstupu komerčních investorů často brání. To je jeden z hlavních důvodů nedostatečné podpory inovací v Česku,“ míní Kotris a připomíná, že je zároveň nezbytné posílit zapojení tuzemských podniků do evropských inovačních programů.
Podpora a financování výzkumu je klíčová i podle hlavního ekonoma XTB Pavla Peterky. „Vidíme, že v podílu na HDP vydávají USA více než dvojnásobek ve srovnání s EU. Nemůžeme být proto překvapeni, že jejich ekonomika roste o tolik rychleji, zatímco naši pozici ve světě přebírá Čína. Nestačí však jen vypsat granty na výzkum. Peníze musí být efektivně vynaložené v odvětvích s velkým potenciálem a do perspektivních technologií,“ uvádí pro Euro.cz.
Souboj už není jen evropský
Sluší se podotknout, že na českých hranicích problém ani zdaleka nekončí, týká se celého kontinentu. Evropská unie sice za posledních sedm let zvýšila svoji inovační výkonnost o 11,6 procentního bodu při 1,7procentním meziročním nárůstu, toto tempo ale některým světovým konkurentům stále nestačí. V posledním roce se lídrem v oblasti inovací stala Jižní Korea, nad průměrem EU jsou také již zmíněná Čína, Austrálie, Kanada a Spojené státy, ba dokonce i evropské země stojící mimo Unii jako Švýcarsko a Norsko.
Rozdíl je navíc patrný i ve vládní podpoře podnikového výzkumu a vývoje, která od roku 2019 rostla rychleji než v EU třeba v Číně, Spojených státech a Kanadě. Podobně výdaje samotných podniků na tuto oblast rostly rychleji v USA, Číně, Japonsku a Jižní Koreji.
Kolik konkrétně se v které zemi dává na výzkum a vývoj, napoví data Eurostatu. „Česko je pod průměrem EU, nicméně 11. v pořadí, takže alespoň v první polovině s výsledkem výdajů odpovídajících 1,82 procenta HDP v roce 2024. Unijní průměr činí 2,24 procenta je nicméně v tomto případě hodně zavádějící. Existuje totiž široké spektrum od 3,57 procenta ve Švédsku až po 0,46 procenta v Rumunsku,“ popisuje pro naši redakci hlavní ekonom Banky Creditas Petr Dufek. Pro zajímavost dodává, že výrazně nad EU je Jižní Korea, jež vydává na R&D téměř pět procent HDP, či Spojené státy s 3,45 procenta.
Nejde ovšem jen o peníze, ale také o účel, nakolik je výzkum ve finální fázi využitelný v praxi, respektive zda se vůbec do praxe dostane. „Zásadní je z mého pohledu, zda do výzkumu a vývoje v dané zemi investuje privátní sektor, protože ten hraje daleko větší roli. Jde o to, zda firmy v dané zemi investují do rozvoje, nebo tam pouze produkují. A tady máme ještě prostor pro zvýšení motivace. Ale to je problém související s vysokými školami a univerzitami, zda nabízejí byznysu potřebnou škálu odborníků, kteří by právě R&D mohli realizovat,“ uzavírá Dufek.
ČLÁNKY DO MAILU