Každý z nás si svoji profesní kariéru představuje jinak. Někdo chce být úspěšným sportovcem, další se vidí jako bankéř, jinému voní spíše benzín, a tak si založí autoservis. Vlaďku Knoblochovou ve škole bavily vzorečky a čísla, a tak si jako náctiletá podala přihlášku na VŠE, kde se chtěla věnovat matematice a ekonomice – a „pro sichr“ ještě druhou na práva. Hádejte, jakým směrem se nakonec vydala…
„Na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy jsem se hlásila spíše ,jen kdyby náhodou‘, abych měla případně na výběr,“ přiznává a pokračuje: „Nakonec jsem se dostala na obě školy, a sama nevím proč, ale vybrala jsem si práva. No a pak jsem nastoupila do advokátní kanceláře a v oboru jsem se našla. Šlo tedy vlastně o takový náhodný proces.“
Díky této náhodě je dnes z Knoblochové jedna z nejvíce renomovaných advokátek v zemi. Coby šéfka DBK Partners dohlíží na obchodní transakce svých klientů, mezi něž vedle zmiňovaného ČEZu patří například i skupina Jipocar, Roklen Holding či Wood & Co. Který z případů, na nichž se podílela, byl pro ni nejzajímavější?
„Asi ten, kdy jsme jednomu našemu klientovi pomáhali vyjednat prodej zbytkového bytového portfolia,“ překvapuje. „Ono to může na první pohled znít relativně nudně, nicméně jednalo se o velkou společnost, jejíž hlavní byznys spočíval v něčem úplně jiném. No a tato společnost vlastnila v Praze portfolio stovek bytů, kde nedávalo ekonomicky smysl je spravovat (a ani by to nebylo efektivní), a tak se je rozhodla prodat. Potíž byla, že je chtěla prodat jako jeden celek, tedy několik bytových domů dohromady, včetně infrastruktury,“ podotýká Knoblochová.
Celý případ byl podle úspěšné advokátky o to zapeklitější, jelikož zde existoval historický předpoklad nájemců, že by byty měly být odprodány za zbytkové ceny právě jim. Takže bylo potřeba k věci přistupovat obzvláště citlivě.
„Klientovi jsme navrhli, že půjdeme cestou veřejné soutěže, kterou připravíme ve spolupráci s realitní kanceláří. Ta spočívala ve výběru nejvhodnější nabídky na celé bytové portfolio,“ vzpomíná šéfka DBK Partners.
„Následně se ale spustila vlna kritiky, demonstrací a vlastně i politického tlaku ze strany lokálních politiků, kteří se na tom celém snažili nahrát nějaké body. My na to pochopitelně museli reagovat, museli jsme spolupracovat s tiskovými mluvčími a pečlivě dbát na to, aby celý případ byl maximálně transparentní a nemělo to negativní vliv na samotné nájemce. Což se nakonec naštěstí podařilo, bytové portfolio se prodalo za více než jednu miliardu,“ konstatuje.
Práce na několik měsíců i let
V branži, v níž se Knoblochová pohybuje už více než 20 let, se jednotlivé právní spory, či snad lépe řečeno případy, rozhodně nevyřeší za pár týdnů. Většinou se jedná o vyšší jednotky měsíců, rok, ba dokonce i víc – zmíněná „bytová transakce“ zabrala jejímu týmu roky hned dva.
S ohledem na složitost případů se pochopitelně liší i cena, kterou si advokátka za své služby účtuje. Základní sazba v jednodušších případech činí čtyři tisíce korun na hodinu. U složitějších transakcí, kterým předchází náročnější přípravy a mnohdy i práce o víkendu, potažmo které jsou se zahraničním prvkem, to pak může být o něco víc.
Pokud jde o vzpomínané stěhování ČEZu z pražské Michle na Nový Smíchov, i tento proces se táhl celé dva roky. „Současné sídlo na Duhové ulici už nestačí, navíc tam končí nájemní smlouva a budovu je potřeba rekonstruovat. Klient se proto musel poohlédnout po něčem jiném,“ přibližuje Knoblochová, podle níž složitost tohoto případu komplikoval mimo jiné fakt, že firma potřebovala přemístit asi dva a půl tisíce zaměstnanců, takže sháněla takové místo, které bude dopravně dobře dostupné.
„Vytipovávali jsme různé developerské projekty – ať už existující, nebo takové, které se budou teprve stavět. Nakonec jsme zvolili projekt, jehož výstavba právě probíhá, přičemž i kvůli tomu byl celý případ opět velice komplexní. Museli jsme řešit různé návaznosti týkající se nemovitostního práva, práva vztahujícího se k veřejným zakázkám a podobně,“ připomíná s tím, že celá transakce má hodnotu šesti miliard korun: „Bylo potřeba zohlednit celou řadu věcí, počínaje vývojem ESG politiky, problematiky home officů a podobně.“
Advokáti, co poradí i s byznysem
Během své praxe byla Knoblochová přítomna u stovek případů. Žádný z nich nebyl stejný. Stejná ale pochopitelně nezůstala ani samotná advokátní branže. Ve skutečnosti se naopak během té doby celkem razantně proměnila, přičemž k největším změnám dochází právě v posledních měsících, a to v důsledku nástupu umělé inteligence.
„Celé naše odvětví je dnes mnohem více konkurenční. Za uplynulých deset let je nás advokátů o dvacet procent víc. Což na našem relativně malém českém trhu rozhodně není zanedbatelné číslo,“ vypočítává Knoblochová.
„Zadruhé, vše je daleko více specializovanější. Což je vlastně docela logické, protože právo je tak široký obor, že jej nelze celý obsáhnout. Dříve s trochou nadsázky stačilo znát občanský a obchodní zákoník a pár norem k tomu, a člověk měl, dá se říct, z poloviny vyhráno. Dnes to tak ale rozhodně není. Zároveň platí, že i sami klienti od nás mají daleko větší očekávání. Spoléhají se na to, že jim poradíme ohledně obchodních záležitostí, chtějí, abychom rozuměli jejich odvětví a nabízeli jim řešení,“ poodhaluje dále.
Co se oné umělé inteligence týče, v Česku je její nástup zatím spíše pozvolný. Zkušenosti ze zahraniční nicméně naznačují, že až se projeví naplno, proběhnou avizované změny relativně rychle: „Bude se měnit způsob práce, bude větší tlak na efektivitu, rychlost i cenu.“
Že by měla AI advokáty v horizontu příštích deseti let nahradit, se Knoblochová nebojí. Tedy minimálně ne ty, kteří zastávají, podobně jako ona, seniorní profese. „Přidanou hodnotou dobrého advokáta bude, aby byl rychle schopen dodat to, co umělá inteligence neumí, tedy odborný právnický úsudek, strategické poradenství i jakési byznysové přemýšlení. Klient si bude schopen najít fakta sám, zároveň ale bude potřebovat onu komplexitu a schopnost poradit,“ míní.
Zadní vrátka
Pro případ, že by dopady umělé inteligence na práci advokátů byly nakonec větší, než jak se nyní předpokládá, má Knoblochová otevřená zajímavá zadní vrátka jinde. A sice v oboru, který dnes rovněž zažívá obrovský boom: longevity.
Se svým synem Františkem, vystudovaným molekulárním biologem, a kamarádkou Karlou Ašerovou, nedávno založila vlastní rodinný startup Longelite, jehož je šéfkou a který se specializuje na výrobu doplňků stravy. Podobných firem je aktuálně na trhu bezpočet, avšak dle jejího názoru jen málokterá z nich vyvíjí své produkty na základě reálných vědeckých poznatků.
„Chtěli jsme vytvořit něco, co má podle nás smysl, co bychom mohli doporučit našim kamarádům a za co bychom byli ochotni se postavit. Spousta lidí a výrobců spoléhá na důvěru lidí a chce na tom všem jen finančně parazitovat. Což samozřejmě může vést k tomu, že se veřejnost vůči pojmu longevity začne vymezovat,“ myslí si.
Do značné míry za to může fakt, že trh s doplňky stravy ve skutečnosti není regulován tak, jak by asi člověk čekal. Na rozdíl od výroby léčiv zde není vyžadováno žádné testování, neboť z legislativního hlediska se jedná pouze o potravinu: „Jediné, co se hlídá, je, aby neobsahovaly žádné zakázané látky. Stejně tak se nekontroluje ani kvalita.“
Umí si Knoblochová představit, že by pověsila advokacii na hřebík a začala se věnovat právě a jen svému rodinnému byznysu? „Nyní to pro mě rozhodně není volba „buď, anebo“, byť si to asi někdy v budoucnu představit umím. Advokacie mě stále baví, zejména díky mým klientům. A chtěla bych jim být do budoucna nadále nápomocná. Nemám sice žádného vysněného klienta, se kterým bych chtěla pracovat, ale ráda bych se více potkávala s lidmi, kteří sami vybudovali vlastní firmu, a chtěla bych jim pomáhat s jejím rozvojem – už i proto, že sama díky vlastnímu podnikání vím, co to obnáší. Zkrátka bych chtěla být jakýmsi ,rodinným právníkem‘, kterému tito lidé maximálně důvěřují a poskytovat jim komplexní právní servis, případně vybudovat takový family office“ nastiňuje.
Mezitím bude pod hlavičkou DBK Partners řešit další a další mnohamilionové, potažmo miliardové transakce formující český byznys. Tradičně obklopena svými mužskými kolegy, pochopitelně. „Je pravda, že většinou u toho stolu bývám jediná žena. Ale za ty roky jsem si na to už tak nějak zvykla,“ uzavírá s úsměvem.
