Mně se ztratilo mimino, bratře!

25. 10. 2005
Zdroj: Euro.cz

Jeden je sochař, druhý maluje.

Jeden je sochař, druhý maluje. David je jedním z nejznámějších současných umělců. Filip, byť mediálně méně známý, je už rovněž považován za výraznou osobnost současné české malby. Oba nicméně shodně tvrdí, že když se jim něco podaří prodat, tak většinou do zahraničí.

Jak se lze v Česku živit výtvarným uměním?
David: Je to takové letadlo. Vzájemně si půjčujeme.

Tak jinak: kdo tady kupuje obrazy nebo sochy?
David: Cizinci. Kolik jsi, bratře, prodal obrazů někomu do České republiky?
Filip: To je docela zajímavé: do minulého roku veškeré obrazy, které jsem prodal, jsem prodal cizincům.
David: Já vždycky všechno cizincům. Ještě se mi nezdařilo, že bych prodal něco nějakému Čechovi.
Filip: Ale kecáš. Neříkej mi, že si od tebe tady ještě nikdo nic nekoupil.
David: Nikdo.
Filip: A co třeba Radiokomunikace?
David: To je moje. Mimina na věži jsou pořád moje.

Jedno miminko nám stojí před redakcí (v Holečkově ulici na pražském Smíchově – poznámka redakce).
David: To je Pala, ale to je Slovák. Sorry. Já jsem říkal, že ne Čechovi.
Filip: Je pravda, že daleko víc kupují cizinci. Tady si lidi kupují jiné věci.
David: Tady si kupují auta.
Filip: Lidi se chlubí, že si koupili auto, ale třeba v Holandsku se opravdu chlubí: „Koupil jsem si obraz.“
David: Palo si ho ode mě koupil před pěti lety, a to proto, že jsme se znali. To byla náhoda. Že se mu to ale vyplatilo, jsem si rozhodně jistý.
Filip: Pár jedincům se daří prodávat, ale stejně je to pořád o štěstí. Minulý rok bych se třeba jen prodejem obrazů byl uživil.

Cizinci, to znamená lidi tady usazení, nebo to jsou skutečně prodeje do zahraničí?
David: Obojí, ale nic do českých rukou.
Filip: Buď jsou to lidi, kteří tady žijí, nebo prodáváme ven. A to nejrůznějšími způsoby. V Berlíně ode mě koupili přímo z výstavy, tady přišli na výstavu Holanďané a koupili si tři obrazy.
David: Jedinou věcí, kterou jsem prodal v téhle zemi, je ten stůl, který byl nedávno odhalen v Liberci. Můj honorář byl dvě stě padesát tisíc, přičemž výrobní cena celé té zastávky prý byla šest milionů. Z toho já jako autor dostal tuhle dvaadvacetinu, nebo kolik to je. To je fakt málo, to se ve slušné společnosti nedělá.

A jak je to tady s galeriemi?
Filip: Některé galerie mě nabízejí, ale že bych měl s někým regulérní smlouvu, to ne. To pak člověk nemůže vystavovat nikde jinde a z každého prodeje mimo musí odvádět procenta. To tady skoro nikdo nedělá. V Americe tento způsob ale funguje dokonce až tak, že třeba od galerie dostáváš měsíční paušál.
David: To dělají velké newyorské galerie. Takový Chuck Close dostává pět milionů ročně, ale ty věci pak nejsou jeho.
Filip: Nebo Jeff Koons. Ten má velkou dílnu, kde pro něj makají jeho asistenti – i Češi – a každý obraz, na kterém dělají, je už rok dopředu prodaný.

Kdo bude prodávat Saddáma, který byl vystavený na bienále v Karlíně?
David: Kdo by si ho asi tak koupil? Krejčíř! Krejčíř by si to mohl koupit. Že by měl doma žraloky dva. Zatím jde na nějakou výstavu do Evropy.

Překvapilo mě, že Filipovy obrazy byly na bienále ve Veletržním paláci uváděny jako majetek Národní galerie.
Filip: K tomu se váže dobrá historka. Minulý rok, někdy v zimě, mi zvoní telefon, já ho zvednu a tam se ozve: „Dobrý den, tady Milan Knížák.“ První, co mě napadlo, že si chce stěžovat na bratra, nebo že já jsem o něm někde něco řekl. Ve chvíli, kdy řekl: „My bychom rádi koupili vaše obrazy,“ tak ve mně hrklo, co je to za hru.
David: Bratr si říkal, že je to další díl Artózy.
Filip: Že je to ale výborný imitátor, protože napodobit ten jeho hlas…
David: Ten jeho šmak…
Filip: Že prý by Národní galerie ode mě chtěla něco koupit a že to pak bude na výstavě české malby, kterou chystají. Já jsem si řekl, proč ne. Proč to neprodat Národní galerii. Já to nebral tak, že to prodávám Knížákovi, ale jako by volal kdokoliv jiný. Z těch obrazů, co byly vystavené na bienále, ale byly Národní galerie jen dva. Dalších sedm – celý ten cyklus praček se skládá z devíti obrazů – jsem jim tam půjčil. Ať už je to aspoň vidět. Já jsem teď tedy ten hodný, poslušný.
David: A historka pokračuje. Před prázdninami sedím doma s kolegou, se kterým máme společnou půdu, a zrovna jsme se bavili o prachách. Že nevíš dne ani hodiny – za pět minut může zazvonit telefon a něco prodáš, nebo můžeš rok čekat a nikdo se neozve. Pět minut nato zvoní telefon: „Dobrý den, tady je Národní galerie.“ Nějaká ženská, že by ode mě něco koupili. Nejlépe mimino. „Máte nějaké?“ „To neprodám, tedy ne vám, ale měl bych něco jiného.“ „Co to je?“ „Je to taková interaktivní instalace. Větších rozměrů, asi pět metrů…“ „To je senzační.“ „Je to multimediální kousek s projekcí a je to poměrně známé. I prezident republiky říkal, co si o tom myslí, a i někteří představitelé významných kulturních institucí se k tomu vyjadřovali.“ „No to je výborné. To by se nám hodilo. Co to je? Kde to můžu vidět?“ „Třeba na internetu.“ „Kde? Já zrovna sedím u počítače.“ Byla úplně nadšená. Tak jsem ji navigoval: „Teď kliknete tam a tam je taková bílá věc…“ A teď se do toho telefonu ozvalo: „Ahmmm… To známe. To by asi nešlo. My bychom chtěli ta mimina.“
Po prázdninách znovu. Nějaká jiná holka, že bude výstava sochařství a že by chtěli nějakou moji věc. Já říkám: „Já už ale Národní galerii udělal nabídku. To tam asi máte nějaký zmatek.“ Ona: „Ne, ne, to já o ničem nevím, tohle je nový projekt.“ A už to jelo znovu. „Ano, mám dvě takové velké bílé sochy.“ „Velké?! To by se nám hodilo.“ „Multimediální.“ „Výborně! Kde je můžu vidět?“ Tak jsem ji poslal do galerie Futura. Za tři dny: „Podívejte se, to by nešlo. To už tady bylo. Tahle diskuse už je vyřešená.“ Jak vyřešená? Najednou měla ve všem jasno. Takže Národní galerie ode mě asi nic nekoupí.

Kolik je vlastně miminek?
David: Dohromady jich je patnáct. Tři jsou teď na výstavě v Belgii. Jedno má Palo. Je jedno ve stodole?
Filip: Leda rozložené.
David: Jedno má Palo a tři jsou v Belgii. Deset jich je na věži…
Filip: Možná se ti množí. Možná jich teď už je třeba osmnáct. Klony útočí.
David: Je v té stodole?
Filip: Nevím.
David: Deset jich je na věži jako jedna instalace a zbylých pět je samostatně.
Filip: Jestli se ti nerozmnožují za tvými zády.
David: Je jich jenom patnáct, ale já nevím, kde je to poslední. Je v té stodole?

Další už dělat nebudete?
David: Ne.
Filip: Třeba si je nechá vyrobit Knížák.
David: Jestli už nějaké nemá.

Nemáte občas chuť prohodit si role?
Filip: Myslím, že to máme docela vymezené. Já to tak cítím. Že bych měl dělat sochy, to ne.
David: On je bratr trochu levý na ruce a já jsem slepý na barvy. Tím je to dané.
Filip: Tadyto mu nemůžu mít za zlé, protože má trochu pravdu.
David: Kde může být to poslední?

Kritizujete si navzájem svoje díla?
Filip: Já většinou bratrovi vymýšlím sochy a on mně obrazy.
David: No, to tak funguje. Je dobré, že od toho má člověk ten odstup.
Filip: Já si stejně myslím, že ty velké bílé sochy jsem skoro vymyslel já.
David: Bratr do nich výrazně zasáhl.
Filip: Možná bych je mohl příště Národní galerii nabídnout já.
David: Tahle diskuse tady ještě nebyla.
Filip: Je to takový žebřík, po něm vylezete…
David: Já nevím, kde mám mimino, bratře!

Jaké to je dělat ilustrace k ekonomickým článkům?
Filip: Přijde mi text, já si ho přečtu, pak si ho přečtu znovu, protože mu třeba vůbec nerozumím – úrokové sazby banky támhle někde a jejich efekt na úrokové sazby u nás, které se ale počítají podle nějakého úplně jiného koeficientu…? Tak zavolám do redakce, ať mi vysvětlí, o čem to je, a oni mi řeknou, že to vlastně taky nevědí, ať jen na to vymyslím libovolnou metaforu. Časem člověk přijde na to, že se nesmí moc zaměřovat na ten článek. Když o tom moc přemýšlíš, tak se můžeš opakovat. Spíš se zadívat někam do své paměti a najednou vidíš třeba starou botu, z které vylézá fusekle jako had. A i když se to toho vůbec netýká, může z toho vyjít metafora, která funguje.

A jak jste se dostal k práci s airbrushem?
Filip: To mi koupil bratr. Přivezl mi pistoli z Ameriky…
David (do telefonu): Mother, nevíš, jestli je ve stodole jedno mimino?
Filip: … Před tím jsem airbrush znal jen z malůvek na motorkách nebo ze sci-fi a fantasy ilustrací. Úplně původně se používal v technickém designu. Snažil jsem se vymýšlet nové možnosti téhle techniky, která je na rozdíl od malby štětcem velmi neosobní. Ruka se při tom vůbec nedotýká plátna.
David (do telefonu): A celé tam není? To snad otec ví, jestli tam je jedno v celku!

A ta odosobněnost je pro vás důležitá?
Filip: Někomu naopak velmi nevyhovuje. Pro mě je zajímavé snažit se do téhle neosobní techniky dostat nějaký osobní charakter a rukopis.

Pomáhají výstavy? Pozorujete, že po výstavě se vám daří víc prodávat?
Filip: Musím říct, že jo, že nějaký význam mají.

A co cena Jindřicha Chalupeckého?
David: Zrovna včera jsem to řešil. Za Chalupeckého cenu jsem stále nedostal slíbené peníze. Mělo to být sto tisíc, já zatím dostal jen padesát.

Z hlediska prodejů pro vás nějaký význam měla?
David: Znova: tady to nikoho nezajímá a v cizině o ní nevědí.
Filip: Ona je to v podstatě cena „umělci sobě“. Nikoho jiného moc nezajímá.
David: Mně zmizelo mimino. Je to divné, ale mně fakt zmizelo.

Jak je to s projektem Meet Factory na pražském Smíchově a kdy by měl zahájit provoz?
David: Vypadá to docela dobře. Město konečně pochopilo, že chce, aby takováto instituce vznikla, takže s přístupem města jsem poměrně hodně spokojený. Musím to zaklepat, ale proti tomu rozjezdu před pěti lety v Holešovicích je to teď hrozně dynamické. Když vše půjde takhle, tak se to rozjede ne za dva roky, jak jsem si myslel, ale třeba už na jaře. To je opravdu neuvěřitelné.

Co všechno tam má být? Ateliéry a nějaké kulturní centrum?
David: Bude tam velký klub. David Koller bude dělat dramaturgii studia. Bude tam sídlit celé nakladatelství Divus, bude tam asi osmnáct ateliérů, galerie, menší filmové studio, speciální obchod pro umělce, kde budou nejen štětce, ale věci, které lidi dnes opravdu používají.
Filip: Třeba pistole na airbrush. Zatím si je musím nechávat vozit z Ameriky.
David: To by měla být jedna z věcí, které by ten barák měly živit. Část bude peníze brát, druhá produkovat.

Půjde o něco podobného jako nedávno otevřená Karlínská studia?
David: Tam jsou hlavně ateliéry bez širšího doprovodného zázemí. Karlínská studia ale mají rozhodně lepší pozici z hlediska umístění. To jejich místo je perfektní.
Filip: Tam je potenciál, aby okolo vzniklo x dalších podobných prostorů a galerií. To je totiž věc, která Praze chybí. Tady je všechno rozházené. Všude jinde najdete galerijní čtvrť, kde funguje hodně galerií pěkně pohromadě.
David: Oproti původnímu projektu v Holešovicích, který měl být víc exhibiční, by ta smíchovská Meet Factory měla víc fungovat jako továrna na výrobu kultury. Tamto měla být továrna na ukazování kultury, tohle bude továrna na její produkci. Je to dáno i umístěním. Do Holešovic se nedalo zajet autem, tady sice může parkovat osm set aut, ale s příchodem je to těžší. Ze Smíchovského nádraží je to sice jen pět minut chůze, ale je to potácení se v kolejišti.

Když necháme stranou Národní galerii, je u nás nějaká jiná instituce, o které by se dalo říct, že se systematicky věnuje současnému umění?
Filip: Jsou to vždycky spíš jednorázové akce. V tom smyslu, že někdo uspořádá nějakou výstavu. Když sem někdo přijede ze zahraničí a má zájem o současné umění, jde do galerie Display, což je miniaturní prostor na Vltavské, který provozují spolužáci.

A co ta letošní bienále?
David: Já jsem jedno z pochopitelných důvodů neviděl.
Filip: Já je jen prolítl. To ve Veletržáku mi přišlo hodně estetické, až moc. To v Karlíně bylo příjemné především prostředím. Ty věci poslané z ciziny, i když šlo o slavná jména, většinou za moc nestály. Což je zase obraz toho, jakým způsobem Česká republika na mapě umění funguje. Tady chybí instituce, která by byla schopná určitým způsobem expandovat ven. V ideálním případě by to časem mohla plnit ta továrna.

Vaše sochy často dokážou velice trefně vystihnout něco dobově aktuálního…
David: Občas ale taky ne.

… Nakolik je to záměrné a nakolik vidíte roli umělce právě ve snaze postihovat takováto témata?
David: To není tak, že bych to chtěl. Spíš to vzniklo obráceně, z mé snahy po komunikaci. Je pro mě jednodušší vyjadřovat se tímto způsobem. Bratr je v tomhle, myslím, mnohem víc malíř. Já jsem začal s designem.
Filip: Ne, ty jsi začal s pájením obvodů.
David: No, já mám střední elektrotechniku.
Filip: Ale já slyšel, že už tehdy někteří kantoři říkali, že ty tvé věci jsou krásné.

A nemáte z toho občas strach? Třeba ten Saddám – na bienále se mi moc líbil, ale neznamená ta aktuálnost nebezpečí, že za pár let to bude zcela pasé?
David: Za pár let bude rozflákaný někde na smetišti.
Filip: Ten bude zapomenutý, to se nepočítá.
David: Já to neberu jako sochu. To je věta. Místo článku do novin jsem udělal tohle. To není nic jiného. Zkoncentrované čtyři věci dohromady a bylo pro mě jednodušší vyjádřit to vizuálně. Nic víc.
Filip: Dokonalé bylo, že se skoro současně objevily ty fotky Saddáma ve spodním prádle.
David: To jsem si vymyslel akorát týden před tím. Pořád jsem nevěděl, do čeho ho obléct, a najednou lup. Šel jsem koupit spodky a bylo. Pár dní nato se pak objevily ty fotky.

Jak se může umělec z Česka prosadit v zahraničí?
David: Já nemám představu. Vezmeš sochu na rameno a jdeš. Prosázet by se možná dalo. Prosadit? Konev! Vezmeš velkou konev, někde se zasadíš a pak se zaléváš.
Filip: Problémem je, že jsi z České republiky. Jelikož to nefunguje tady, tak to zpětně nefunguje ani venku.
David: Když to vezmu z druhé strany, asi by musel člověk odjet a ubytovat se v Berlíně.
Filip: Tak. Už se mi stalo, že mi někdo nabízel výstavu, ale musel bych se prý přestěhovat do Berlína.

Berlín je super město, ne?
Filip: Já myslím, že jo.
David: Jo, v pohodě, jenže to může udělat malíř, ale se sochami je to problém. Ještě se tak dají dělat instalace ze špejlí, ale když člověk pracuje s tím, že odlévá dvě tuny bronzu, tak to nejde.

David Černý (37)
Jeden z nejznámějších polistopadových umělců. Stal se mimo jiné předlohou postavy hry HaDivadla „Renata Kalenská, Lidové noviny: Interview aneb Konec Světa v Komunitním domě Villa Vallila v Červeném Újezdě u Votic“. V roce 1991 natřel narůžovo tank, který tehdy ještě stával na pražském náměstí Kinských. Jeho díly jsou také miminka, která lezou po žižkovské televizní věži, či svatý Václav na chcíplém koni, vystavený v paláci Lucerna. V Liberci byla nedávno odhalena autobusová zastávka, kterou navrhl jako monumentální stůl s hostinou pro obry. V roce 2000 získal prestižní cenu Jindřicha Chalupeckého. Prezident Václav Havel mu ji tehdy předával venku na ulici před Veletržním palácem, neboť David Černý se zařekl, že do Národní galerie znovu nevstoupí, dokud Milan Knížák bude jejím ředitelem. Z Černého iniciativy by mělo v nevyužívané tovární hale u Smíchovského nádraží vzniknout mezinárodní umělecké centrum Meet Factory.

Filip Černý (30)
Absolvent pražské akademie, ateliéru Jiřího Sopka. Jako jeden z prvních u nás začal malovat technikou airbrushe, při které jsou barvy na plátno nanášeny stříkací pistolí. Dominantním motivem jeho obrazů je voda v nejrůznějších podobách. Zatímco ve starších obrazech si pohrával s citacemi slavných děl světového umění, na těch nejnovějších, které nyní vystavuje brněnská Galerie Brno, se objevuje postava potápěče, redukovaná do podoby téměř abstraktního kaligrafického symbolu. Jeho obrazy bylo možné vidět na velké výstavě současné české malby Perfect Tense, která se konala před dvěma lety v Jízdárně Pražského hradu, nebo na podobně zaměřené výstavě, kterou letos pořádala Národní galerie v rámci svého Mezinárodního bienále současného umění. Filip Černý je také ilustrátorem týdeníku EURO a magazínu E8.

(Následující reprodukce naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)

Velké bílé věci…
Sochy, které David Černý opakovaně nabízel Národní galerii, jsou dvě předkloněná lidská torza, ke kterým se leze po žebříku. Když člověk strčí hlavu do jejich análních otvorů, uvnitř zhlédne videoprojekci, jak se Milan Knížák s Václavem Klausem vzájemně krmí dětskou kašičkou.

UX23

Saddám
Na letošní výstavě Prague Biennale David Černý vystavil sochu nazvanou Shark, která je parafrází slavného žraloka Damiena Hirsta. Místo skutečného žraloka se zde v zelené vodě akvária vznáší figurína spoutaného Saddáma Husajna ve spodním prádle.

  • Našli jste v článku chybu?