„Zažijte dovolenou jak na Maledivách,“ viděl jsem nedávno v reklamě jedné nejmenované cestovky, kde na fotkách dané destinace byla křišťálově čistá tyrkysová laguna, palmový háj a pláž s bílým pískem. „To bych jednou vážně chtěl,“ pomyslel jsem si v duchu. A světe, div se, ono se mi to o pár měsíců později opravdu poštěstilo. Tedy s tím rozdílem, že jsme neletěli nikam do Středomoří, kde jsme si jako na Maledivách měli jen připadat, ale přímo na Maledivy samotné. Netřeba snad dodávat, že jakmile jsme na místo dorazili, začal nás ze všeho toho luxusu kolem bez přehánění přecházet zrak.
Nejdůležitější jsou zážitky
O tom, že Maledivy jsou jakýmsi synonymem přepychu a ultimátního luxusu, asi nelze příliš pochybovat. Jenže jak nám vzápětí na ostrově Kudakurathu vysvětluje generální manažer místního pětihvězdičkového rezortu Raaya by Atmosphere Mario Stanic, onen luxus je ve skutečnosti až druhořadý. Cílem jeho a celého zdejšího personálu je, aby tady hosté zažili něco, co jinde nemohou. Aby si odnesli zážitky, které si budou pamatovat do konce života a kvůli kterým se sem budou chtít vrátit navzdory tomu (a řekněme si to zcela narovinu), že je taková dovolená vyjde na stejné peníze jako nové auto.
„Myslím si, že dnes to není o tom, kdo dokáže nabídnout větší vilu a větší komfort. Takové věci jsou v naší branži tak trochu samozřejmé. Za mě je to spíše právě o těch zážitcích,“ potvrzuje Stanic naší redakci na místě. „Je to o tom, aby odsud lidé odjížděli s pocitem, že se jim dostalo osobitého přístupu, který jen tak někde neokusí. Že je personál oslovoval jménem, že si obsluha pamatuje, co si dali včera na baru, že ví, v jakém domku bydlí a tak podobně…“
Nutno podotknout, že přesně tak tomu bylo i v našem případě. Že se člověk dostal na vskutku unikátní místo, zjistí hned při příjezdu, totiž příletu. Ostrov Kudakurathu, který je součástí atolu Raa, je totiž od hlavního města Malé vzdálen natolik, že jediný způsob, jak se sem dostat, představuje hydroplán. Což celou dovolenou pochopitelně posouvá na zcela jiný level, neboť se vám takto naskytne dech beroucí výhled na zmiňované blankytně modré laguny, které tak moc dobře znáte z televizí vystavovaných v každé prodejně domácí elektroniky. Načež vám dojde, že to není žádná fikce, ale skutečnost.
Vítejte v ráji, totiž v Raaye!
Jak již bylo uvedeno, že jste právě dorazili do ráje, poznáte ihned. Po asi třičtvrtěhodinovém letu vás u přístavního mola uvítá nastoupený personál, který vám za zvuku boduberu bubnů nasadí na krk „náhrdelník“ z listů, následně vás usadí do pohodlných pohovek na recepci, naleje šampaňské a vysvětlí vám, jak to na ostrově chodí.
Jo a abychom nezapomněli, také vám bude přidělen váš osobní hostitel (pracovně nazývaný „buggy man“), který se o vás stará po celou dobu pobytu a zařídí de facto vše, co vám přijde na mysl.
Co se ubytování týče, v nabídce jsou v zásadě dvě možnosti. Tou první jsou „vodní“ vily vystavěné na dřevěných kůlech přímo nad mořem. Alternativu pak představují neméně malebné plážové domky. „Celkově tu máme 167 baráčků, což je ve srovnání s dalšími ostrovy docela velké číslo,“ vypočítává Stanic.
Ačkoliv bydlet nad vodou je pochopitelně představa mimořádně lákavá, i zmiňované plážové vilky rozhodně stojí za to. Koneckonců, kdy naposledy jste to měli na „vlastní“ kus pláže asi tak dvacet metrů od zápraží vaší terasy?
Buď jak trosečník Seb
Raaya, totiž zdejší ostrov, je opředen legendou. A možná právě proto je natolik zajímavý. „Legenda praví, že ostrov objevil trosečník Sebastian, který aby přežil, musel se tady naučit hospodařit. Proto tu máme Sebovu farmu, kam si lidé mohou jít sklidit vlastní zeleninu a bylinky, které jim následně šéfkuchař připraví k večeři,“ vypráví manažer a pokračuje: „Seb se samozřejmě snažil zachránit, takže si postavil vlastní loď, na které chtěl odplout pryč. I to si mohou návštěvníci v rámci nabízených aktivit vyzkoušt. V naší dílně si můžou postavit malou lodičku, s níž následně během večerního rituálu závodí na náměstíčku v malé řece, kterou jsme tu pro ně vybudovali. Také zde máme místo, kam chodil Seb lovit kraby, aby měl co k jídlu, věž, kterou si postavil, aby z ní mohl pozorovat, jestli kolem nejede nějaká loď, a spoustu dalších věcí.“
V rámci celé skupiny Atmosphere Core, jež má na Maledivách celkem devět hotelových rezortů, je tento příběh zcela unikátní. A dle Stanice funguje náramně. „Když sem hosté přijedou, není to jen o tom, aby měli hezký výhled a mohli relaxovat na pláži, zároveň tu sami mohou prožít část Sebovy story a vcítit se trochu do kůže trosečníka,“ doplňuje s tím, že nápad jako takový se zrodil již v roce 2024, když místní rezort vznikal.
I my jsme Sebovu farmu okusili na vlastní kůži. A sluší se podoktnout, že z hlediska kulinářského to byl zážitek opravdu a bez přehánění nezapomenutelný. Skládal se z pětichodového menu napsaného na listě, na kterém se vedle námi sklizené zeleniny nacházel i steak z tuňáka, což je maledivský hlavní vývozní artikl, dále krevety, chňapal, ale i kuřecí.
Na zapití bylo kokosové mléko podávané v pravém kokosovém ořechu, které naleznete snad na každé místní palmě, ale také vlastně cokoliv, nač měl zrovna člověk chuť. Celá večeře situovaná do středu nádherně osvícené Sebovy farmy trvala takřka dvě hodiny. Protože se ale v kuchyni dveře, totiž vrátka netrhly, uběhla naneštěstí až moc rychle.
Istanbul to jistí
Přestože jsme na Sebově farmě onen večer seděli sami, ostrov jako takový prázdnotou rozhodně nezel. Náš strach z toho, že mimo hlavní sezonu se na Maledivy kvůli obavám o špatné počasí vydá jen blázen, vzal za své už na letišti.
„Nejvytíženější býváme o Vánocích, ale i v tuto roční dobu (přelom července a srpna, pozn. red.) je, jak vidíte, kapacita hotelu z velké části naplněna,“ přibližuje Stanic. Což je v kontextu událostí letošního roku vlastně celkem obdivuhodné, protože dostat se do této části světa není vůbec snadný úkol. Kdo nechce riskovat let přes Dubaj a další letištní uzly na Arabském poloostrově, má de facto jedinou alternativu, a sice spoj přes Istanbul.
Z Prahy do Malé je to čistého času nějakých deset hodin letu, přičemž manažer otevřeně říká, že jak Češi a Slováci, tak i další středoevropské národy mají pro tamní cestovní ruch obrovský potenciál. Z tohoto důvodu věří, že jakmile se aktuální geopolitická situace uklidní, bude jich, podobně jako v uplynulých letech, opět přibývat. Do té doby jejich místo vyplní více návštěvníků z Austrálie, Nového Zélandu, Malajsie nebo Singapuru, ale také Číny, Indie či Ruska.
Období dešťů? Zas tak horké, totiž mokré to není
Ještě k tomu počasí, o kterém byla před chvílí řeč – na rozdíl od mnoha jiných jihoasijských či karibských destinací tady vedlejší sezóna nutně neznamená, že byste měli o modré nebe nouzi. Z našeho týdenního pobytu na Maledivách bylo opravdu nepřejícně pouhý jeden den.
I ve zbylých dnech se sice nějaká ta přeháňky objevila, mnohdy se ale jednalo jen o desetiminutovou záležitost, kvůli níž nemělo cenu vstávat z plážového lehátka (které mimochodem bylo vždy k dispozici a navíc zdarma). Kumuly na obloze se střídaly s jasným nebem hodinu co hodinu, leč teplota zůstávala pořád vesměs stejně příjemná – mezi 28 až 30 stupni. Tolik asi k otázce, zda se na Maledivy během léta vyplatí jezdit.
Který rezort nakonec zvolíte, je pochopitelně na každém zvlášť (a také na jeho finančních možnostech). Raaya se může chlubit pěti hvězdami, dostatkem místa kolem a širokou škálou gurmánských zážitků a sportovně-poznávacích aktivit. Všechny je člověk nalezne v přehledné aplikaci, kterou si stáhne do svého mobilu z Google Play či App Store. Některé jsou do hostova itineráře zahrnuty automaticky a zdarma, za jiné je potřeba platit. Ceny se přitom pohybují zpravidla od 50 do 200 dolarů na osobu.
Je libo potápění v obřím akváriu? Nebo byste raději šnorchlování s třímetrovými mantami? Či snad vás láká jízda na vodním skútru, potažmo rybaření na otevřením moři při západu slunce? Možností vyžití tu je opravdu více než dost, takže i když má ostrov na délku jen něco kolem jednoho kilometru (a na šířku sotva půl), nezačnete se zde, za předpokladu pěkného počasí, nudit ani po týdnu.
„Zpětná vazba, kterou dostávám, je většinou taková, že by zde lidé klidně vydrželi ještě mnohem déle, protože neměli čas stihnout vše, co chtěli,“ vypráví Stanic s tím, že obvyklá délka pobytu činí pět až sedm dní, ačkoliv u turistů přijíždějících z větší dálky je to mnohdy o něco déle.
Plánovat je potřeba dlouho dopředu
Vybudování celého rezortu na Kadakurathu zabralo od původního návrhu po jeho otevření circa pět let. A jednalo se ve skutečnosti o takový malý logistický zázrak – což se ale koneckonců dá říct o většině hotelů na Maledivách, odkud to na nejbližší (indickou) pevninu je vzdušnou čarou více než 600 kilometrů.
„Jde o to, že sem vše musíte dopravit na lodi. A jelikož se tento konkrétní ostrov nachází od Malé relativně daleko, bylo opravdu potřeba, aby to vše navezli s dostatečným předstihem,“ poodhaluje Stanic.
Podobně to podle něj nyní funguje i z hlediska zásobování: „Zásoby nám sem obvykle vozí dvakrát až čtyřikrát do měsíce. Samozřejmě na lodi. Dříve k nám většina zásob putovala přes Dubaj, teď je dostáváme od dodavatelů z jižní polokoule. Cesta z Malé na náš ostrov zabere lodím osm až deset hodin. To znamená, že když letadlo přistane v hlavním městě v pondělí, my je můžeme očekávat až v úterý.“
Netřeba asi příliš zdůrazňovat, že plánování takovýchto logistických operací může být někdy hotovou noční můrou. „Vše musíte důkladně promyslet, protože další dodávka bude třeba až za týden nebo deset dní. A zdaleka to není jen o jídle – stejně tak je potřeba mít dostatečné zásoby žárovek, toaletního papíru, psacích potřeb, zkrátka čehokoliv, nač si člověk vzpomene,“ konstatuje manažer.
Samostatnou kapitolou jsou pak případy, kdy do hry vstoupí nepřízeň počasí. Což v této části světa znamená nejen hustý déšť, nýbrž hlavně silný vítr, a tedy vysoké vlny. „Vždy je nutné, abyste od všeho měli určitou rezervu. U všech věcí, které potřebujeme, musíme mít na skladě takové množství zásob, abychom s nimi vystačili třeba ještě na další tři dny,“ zdůrazňuje Stanic.
„Také tu máme zásobník na naftu, kterou používáme do generátorů vyrábějících elektřinu. Ten má kapacitu 80 tisíc litrů, což nám vystačí zhruba na dva týdny. I tak sem ale palivo necháváme dovážet každý týden. Zároveň disponujeme vlastní solární elektrárnou s poměrně velkým bateriovým úložištěm, která dokáže pokrýt zhruba 25 procent elektřiny. Tu navíc takto můžeme spotřebovávat i v noci. A až bude hotová naše nová solární farma, měli bychom se dostat až na 50 procent spotřeby,“ kalkuluje.
Zážitek na celý život
Když se náš několikadenní pobyt na Kudakurathu začal blížit svému konci, bylo na čase rekapitulovat. Bez ostychu se nebojíme říct, že luxus, jaký jsme tu zažili, jsme nikde jinde před tím neviděli. Když má člověk útulnou vilku přímo na pláži, kam se dostane úzkou uličkou lemovanou kokosovými palmami, připadne přesně jak ten veleúspěšný pán z reklamy, který se vás den co den ptá, jestli už máte vsazeno.
Personál, tvořený především pracovníky z Indie, Srí Lanky či Bangladéše, byl natolik přátelský a milý, až to člověku paradoxně chvílemi mohlo vadit (zkrátka a dobře nejsme zvyklí na to, aby se během večeře někdo třikrát ujišťoval, zda je všechno v pořádku). Menší výtku si zaslouží i inkriminovaná aplikace, kde sice naleznete de facto vše potřebné, ale jaksi nás už zapomněla upozornit, že se k jedné z naplánovaných aktivit máme dostavit půl hodiny předem, takže z rybaření při západu slunce nakonec nebylo nic. Ale co už! A že internet nefunguje v úplně každém zákoutí ostrova? Nevadí. Kvůli němu jsme sem taky nejeli.
Je naopak vítaným faktem, že je Kudakurathu natolik velké, že si po místních cestičkách vinoucích se „džunglí“ může jít člověk v pohodě zaběhat. A komu by těch pár metrů mezi vilou na pláži, potažmo nad vodou a jednou ze čtyř restaurací bylo na obtíž, dozajista vezme zavděk buginy, kterými se tu hosté běžně dopravují, nebo bicykl.
„Každá z restaurací se specializuje na jinou kuchyni a celý balíček je navržen tak, aby host stihl okusit všechny, aniž by si musel cokoliv připlácet. Což podle mě na mnoha jiných místech nenajdete. Když do toho navíc zahrnete ještě pití a drinky zdarma, tak si myslím, že ten poměr cena/výkon je velice obstojný,“ uzavírá Stanic.
A nám nezbývá než souhlasit. Odlétáme z Kudakurathu tím samým hydroplánem de Havilland Canada DHC-6 Twin Otter se stejnou imatrikulací, jakým jsme sem před několika dny přiletěli. Avšak obohaceni o zážitky, které možná už nikdy nikde jinde neokusíme. Důležité každopádně je, že jsme si je na vlastní kůži prožili a ještě hodně dlouho budeme mít na co vzpomínat.
Naskytne-li se vám někdy podobná příležitost, neváhejte.
ČLÁNKY DO MAILU