„Bacha, ať se neumažete. Sice jsem tu před chvílí uklízel, ale pořád je to kovárna,“ říká mi ve dveřích jednašedesátiletý mistr. Soudě podle vzhledu, tipoval bych ho, že se zrovna vrátil z koncertu Iron Maiden. A také že ano, v jeho dílně, totiž kovárně, která se nachází hned vedle hronovského vlakového nádraží, se z reproduktorů heavy metal rozléhá do všech stran. A dokonale tak dokresluje celého genia loci.
Ačkoliv je slunný den, světla je zde pomálu. Ve výhni se zrovna nahřívá kovový prut, jenž je součástí ozdobné mříže, kterou si objednal zákazník na starou faru, jak se vzápětí dozvídám.
Petr Hartmann při práci ve své kovárně
Podobných projektů má Hartmann za sebou stovky. Ostatně, umělecké kovařině se profesionálně věnuje již od roku 1984, tedy od okamžiku, kdy na turnovské „šperkárně“, totiž tamní umělecké průmyslovce v ateliéru akademické sochařky Aleny Zetové, odmaturoval.
Jeho první štací byl Státní podnik pro obnovu a údržbu památek, kde, jak sám říká, ze začátku zametal spolu s ostatními nově vystudovanými kováři podlahu, chodil mistrům pro svačiny a v mezičase jim koukal pod ruce, jak to sami dělají. Po sametové revoluci, když se poměry v zemi změnily, se pak rozhodl, že si založí živnost a bude podnikat na sebe.
„Začátky ale byly krušné. Hodné krušné,“ vzpomíná v rozhovoru pro Euro.cz. „V podstatě neustále jsem si říkal, že mě tohle řemeslo snad nikdy nemůže uživit. Pořád jsem přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad a jestli jsem raději neměl jít dělat něco jiného. Zvažoval jsem vše – od nástupu k policii po práci na železnici. Ale jak čas plynul, začalo zakázek postupně přibývat, a tak nakonec na nic z toho nedošlo,“ vypráví dále.
Dílo posvěcené arcibiskupem
Práci, které se ve své kovárně věnuje, dělí Hartmann do dvou kategorií. „Ta první je ryze historická, zatímco v rámci té druhé se s kolegy, kteří mi tu vypomáhají, věnujeme moderním věcem. Tedy abych to vysvětlil, podílíme se tu na renovacích státem chráněných kulturních památek a národních kulturních památek, kde se coby držitelé restaurátorské licence ministerstva kultury zabýváme restaurováním kovů, ale také zde vyrábíme kopie historických prvků – ať už jde třeba o nové mříže, oplůtky, dveře, kříže a tak dále. Včetně pozlacování a dalších historických povrchových úprav a technik,“ vysvětluje umělecký kovář.
„A co se těch nových věcí týče, děláme jak pro interiér, tak exteriér moderní architektury. Vyráběli jsme tu vše od funkčního krbu přes ploty k rodinnému domu až třeba po kovové nápisy umístěné u vstupu do veřejných institucí. Je toho opravdu hodně,“ vyjmenovává.
Aniž by to člověk tušil, s některými z Hartmannových prací se pravděpodobně již setkal. A to například při procházce po Karlově mostě. Mříž, která se nachází na místě, odkud byl do Vltavy svržen Jan Nepomucký, totiž vznikala právě v Hronově – tedy její kopie, neboť originál je uložen v Národní galerii.
„Když ji tehdy na most osazovali, posvětil ji sám pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk,“ hlásí a pokračuje: „Pracovali jsme na několika kostelích na Malé Straně a Starém Městě v Praze, včetně Týnského chrámu a chrámu sv. Víta – tam jsme restaurovali kování v sakristii a kredenční skříň. Dále to byl například klášter sv. Václava v Broumově, budova staré radnice v Olomouci, zámek Konopiště a Litomyšl…“
Slavnostní odhalení kopie mříže na Karlově mostě, odkud byl do Vltavy svržen Jan Nepomůcký
Neméně pozoruhodnou zakázkou byla též výroba nové rakve pro část ostatků z hrobky pro Tycha Braheho, když se jeho tělo v roce 2010 exhumovalo. „To byl vůbec zajímavý projekt, protože k něčemu takovému se běžný smrtelník nedostane – ostatně, do míst, kde mnohá desetiletí nikdo nebyl nebo kam je přístup omezen, se dostáváme velmi často. To všechno jsou věci, na které jsem pochopitelně hodně pyšný,“ podotýká.
Kolik výtvorů mu během jeho více než 40leté kariéry prošlo pod rukami, by nespočítal. Každý rok jich jsou desítky. „Mnohdy jsou to drobnosti za tisícovku, které vám zaberou pár dní. Jindy se jedná o milionové zakázky na rok i více. Což je zase výhodné v tom smyslu, že víte, že nebudete v následujících letech o hladu. Jenže když se vám pak podobných zakázek sejde v jednu chvíli víc, musíte si vybrat zpravidla jednu a ostatní bohužel odmítnout, i když víte, že by vás bavily,“ říká umělec.
Bezesných nocí byla spousta
Ačkoliv řada projektů, k nimž se Hartmann dostal, zní na první pohled úchvatně, právě skutečnost, že se jednalo o tak prestižní zakázky, znamená, že má za sebou i spoustu bezesných nocí. Tedy řečeno jinak, i když se to nemusí zdát, kovařina, zejména pak ta umělecká, je podle něj psychicky poměrně náročný obor.
„Když člověk dělá na nějaké restaurátorské zakázce, musí si dávat obzvláště velký pozor, aby tu památku, ten historický předmět, nějakým nešťastným způsobem či zásahem neznehodnotil, takže musí být neustále ve střehu. Ale to samé platí i u moderních věcí, protože vše musíte pečlivě zvážit, navrhnout, nakreslit, vymyslet, jak to tam bude držet a tak dále,“ objasňuje.
Zároveň podle něho platí, že jen o kovařině samotné tento obor není – ne pokud součástí práce je i zmíněné restaurování. V takovém případě je totiž potřeba vše konzultovat nejen s památkáři, ale například i s malíři, technology či dokonce chemiky: „Každé slohové období má své specifikum. Ať už jde o samotný vzhled, použité materiály, barevnost… Rozhodně to tedy není tak, že by mi sem do kovárny někdo přivezl historickou mříž, já ji očistil a natřel, a považoval zakázku za hotovou. Ve skutečnosti jsou za tím stovky hodin práce, kdy samotná kovařina je až na úplném konci.“
Budoucnost bude vypadat jinak
Dnešní doba je charakteristická tím, že řada tradičních řemesel, která byla považována za pevnou součást ekonomiky a o jejichž budoucnosti by si dříve dovolil pochybovat jen málokdo, postupně mizí, či při nejmenším ztrácí na svém významu. Hartmann se o budoucnost umělecké kovařiny jako takové neobává, tuší však, že bude vypadat poněkud odlišněji.
Když on v roce 1984, respektive 1990 začínal, vystačil si, povídá mi s trochou nadsázky, s jedněmi kleštěmi a kladivem. Dnes se řada jeho mladších kolegů neobejde bez fréz, soustruhů a dalšího vybavení.
„Já vůbec neříkám, že je to špatně. Ano, nejsem toho velký fanoušek, ale to je samozřejmě jen můj vlastní názor. Vlastně se sluší dodat, že díky tomu jsou dnes někteří kováři schopni dělat věci, které byly dříve nemožné. Což zase tu kovařinu posouvá na zcela novou úroveň. Chci říct, o naše řemeslo strach nemám, ale jsem přesvědčen, že bude vypadat úplně jinak, než jak je tomu teď nebo jak tomu bylo ještě před pár lety. Podíl klasické ruční práce klesá a je postupně nahrazována stroji, ale tak je tomu i v mnoha dalších oborech,“ zamýšlí se Hartmann.
I zkušený kovář o sobě čas od času pochybuje
Uměleckým kovářem se člověk stane za čtyři roky, tedy teoreticky. Když ovšem člověk na vlastní oči na místě vidí, co vše tato práce obnáší, rychle pochopí, že jen o kování to není. Vedle dalších nezbytných předpokladů, jakým je pečlivost, smysl pro detail, klidná ruka i trpělivost, se tito profíci ani v dnešní době – v době umělé inteligence – neobejdou bez přirozeného výtvarného talentu.
Když totiž mistr navrhuje nový výrobek, musí si vše do detailu nakreslit. A zde AI v současnosti příliš nápomocná není, protože netuší, jak například vymyslet jednotlivé spoje, aby daná mříž, plot či cokoliv jiného držely pohromadě. K tomu je podle Hartmanna zatím stále potřeba lidský důvtip a roky zkušeností.
Ale nemyslete si, navzdory mnohaleté praxi i zkušený kovář může být s nápady v koncích. Alespoň chvílemi. „Jsou dny, kdy si říkám, že bych měl asi dělat něco jiného, protože než se dopracuju k řešení, jak vytvořit to a to, aby vše splňovalo zadání, na kterém jsme se se zákazníkem dohodli, tak to zabere spoustu času. A v takových případech, alespoň já to tak mám, jde sebevědomí hodně rychle dolů,“ přiznává zcela upřímně Hartmann.
„Dám příklad: Přišla mi sem jedna stará truhla ze 16. století, u které kompletně chyběla zámková mechanika. Podmínkou památkářů bylo, že nový zámek je potřeba vytvořit podle stávajících děr. Když jsem to poprvé viděl, tak jsem vůbec netušil, kde začít, protože se jednalo o věc, kterou jsem nikdy před tím nedělal,“ popisuje a dodává: „Tedy abych se vyjádřil správně, zámků jsem dělal nespočet, ale ne u takto staré truhly, kde je dvanáct závorek na jeden klíč. Laikům se to těžko vysvětluje, ale byla to jedna z nejtěžších věcí, na jaké jsem kdy pracoval.“
Jinými slovy, kdo k tomuhle řemeslu nepřistupuje s maximálním respektem, dříve či později narazí. „Samozřejmě nikdy to není tak, že bych přijímal zakázky, u kterých bych byl od začátku přesvědčen, že je nezvládnu. Ale jisté pochybnosti tam kolikrát jsou, i po tolika letech,“ konstatuje hronovský kovář.
Na své profesi podle vlastních nejvíce oceňuje, že když ráno přijde do práce, může si většinou vybrat, co má ten den chuť dělat. „Můžu jít kovat, můžu jít zlatit, můžu jít kreslit návrh. Tohle je určitě fajn. Není to nic monotónního. Ale i tak musím říct, že bych ji svým dětem nedoporučil – ne když si vzpomenu na ony krušné začátky.“
„Na druhou stranu, já sám jsem měl to štěstí, že jsem se dostal k projektům, o kterých si spousta dalších uměleckých kovářů může nechat jen zdát. Což je bezpochyby super,“ uzavírá Hartmann v pozitivním duchu.
ČLÁNKY DO MAILU