Kdo zůstane jen mezi památkami v centru, může přijít o jednu z nejtypičtějších českých zkušeností. Hospoda totiž v tuzemsku tradičně není jen místem, kam se chodí pít. Je společenským prostorem, kde se potkávají lidé různých generací i profesí, řeší se fotbal, politika, práce i obyčejné životní starosti. A pivo je samozřejmou součástí toho všeho.
Typickým příkladem je Žižkov. V místní hospodě se může stát, že vám výčepní postaví před nos další půllitr, přestože jste si ho neobjednali a ten předchozí ještě ani nemáte dopitý. Pokud už další nechcete, stačí na prázdnou sklenici položit pivní tácek.
Nejvíce hospod v přepočtu na obyvatele
Není žádným tajemstvím, že Češi mají k pivu mimořádně blízko. Každý rok ho v průměru vypijí téměř 150 litrů na osobu, což zemi řadí na celkově první místo ve spotřebě piva na obyvatele. Praha má navíc nejvíce hospod na osobu ze všech měst na světě – na 100 tisíc lidí zde vychází zhruba 48 podniků. To však neznamená, že by místní popíjeli v okolí Staroměstského náměstí.
Stejně jako většina Newyorčanů nechodí na večeři na Times Square a Londýňané netráví večery na Piccadilly Circus, ani Pražané obvykle nehledají svůj oblíbený výčep mezi podniky zaměřenými na cizince. Jednou z oblastí, kde se dá česká hospodská kultura poznat na vlastní kůži, je zmíněný Žižkov. Bývalá drsná dělnická čtvrť s kopcovitými dlážděnými ulicemi a domy z 19. století je známá tradičními podniky, jako jsou U Vystřelenýho Oka, U Slovanské Lípy, U Járy nebo U Sadu. Z centra sem tramvaj číslo 9 jede asi 20 minut. A na turisty s průvodcem tu narazíte jen stěží.
Něco jako společný obývák
Do typického žižkovského podniku chodí stále hlavně místní. Lidé sem míří po práci, přičemž někteří štamgasti sedávají u stejných stolů možná desítky let, takže výčepní často přesně ví, co si kdo objedná, přibližuje server britské veřejnoprávní televize. Právě tato samozřejmost je podle ní na tradiční české hospodě nejzajímavější. U sousedních stolů může sedět stavební dělník, právník, univerzitní profesor i důchodce, avšak pivo, které si všichni objednávají, je stejné.
Historicky přitom byla hospoda spíš něco jako další obývací pokoj, než jen místo určené pouze pro pití piva. Svoji roli každopádně sehrála i v českých dějinách, zdůrazňuje BBC. V 19. století se v pražských lokálech a kavárnách scházeli obrozenci, vlastenci, politici, spisovatelé či umělci, díky čemuž se tyto podniky staly důležitými centry společenského a kulturního života. Současně patřily mezi několik málo míst, kde se používala pouze čeština, zatímco za socialismu pak sloužily spíše jako „místo úniku“.
Jak zapadnout mezi štamgasty
I dnes je tradiční hospoda součástí českého života, najít její původní podobu je ale čím dál těžší. Moderní podniky jsou nekuřácké, čisté a upravené a jejich jídelní lístky vedle typických hospodských jídel nabízejí i současnou kuchyni. Žižkov se však dle BBC v tomto ohledu do jisté míry stále vymyká.
Britské redakci imponuje fakt, že zdejší výčepní nejprve vychlazenou sklenici znovu opláchne, aby na ní nezůstaly nečistoty, a následně čepuje oblíbený nápoj boční pípou, která umožňuje lépe kontrolovat množství pěny a do piva dostává méně plynu než tradiční horní výčep. Výsledkem má být pivo s pořádnou vrstvou pěny, zhruba na tři prsty.
„Uvařit dobré pivo je jen polovina práce. To, co se s ním děje mezi pivovarem a hostem, může výsledný zážitek úplně změnit,“ vysvětluje spoluzakladatelka Institutu PIVO Lucie Janečková. I proto mezi českými výčepními platí jednoduché pravidlo: „Sládek pivo vaří, výčepní ho dělá.“
Pokud chce návštěvník mezi místní skutečně zapadnout, neměl by podle spoluzakladatele Prague Craft Beer Tours a rodilého Žižkováka Martina Havlína spěchat. Je třeba si sednout, objednat pivo, něco k jídlu, chvíli pozorovat dění kolem sebe a případně se pustit s někým do řeči. „Nejkrásnější na skutečné hospodě je, že vám českou kulturu nikdo neukazuje – jednoduše sedíte přímo v jejím středu,“ uzavírá Havlín s tím, že když někdo navrhne, že „zajdete na jedno“, je lepší s dalšími plány na večer příliš nepočítat.
ČLÁNKY DO MAILU