Můžete mi na úvod trochu blíže popsat, čím se ValkaAI zabývá?
Společnost ValkaAI se věnuje trénování vlastních AI modelů pro generování audio a video obsahu v reálném čase. Pokud se bavíme o generování hlasu, může jít třeba o komentování zápasů, ať už v e-sportu, jako jsou Counter-Strike, League of Legends nebo Dota, či v klasických sportech, tedy například ve fotbale, hokeji nebo tenisu.
Je to samozřejmě poměrně složité, protože komentář musí reagovat na to, co se v dané hře nebo utkání právě děje, a zároveň musí mít hlavu a patu. Kromě toho může býtneutrální, nebo naopak zabarvený ve prospěch jednoho ze soupeřů, může být více statistický či zábavnější. Možností, jak komentovat jedno utkání, je opravdu mnoho.
Jak jste se k vývoji AI sportovního komentátora vlastně dostali?
Druhý spoluzakladatel Vlastimil Venclík je zároveň šéfem společnosti Oddin.gg. A právě na ni se obrátili obchodní partneři s otázkou, zda by nebyla schopná vytvořit komentátora pro sportovní zápasy. V každém sportu jsou sice nejvyšší ligy či nejlepší turnaje pochopitelně komentářem pokryté, u nižších soutěží už ovšem často chybí, protože by se to ekonomicky nevyplatilo. Týká se to také některých zemí, kde jsou nejvyšší soutěže komentované pouze v místním jazyce, ale například už ne v angličtině. Právě po anglickém komentáři přitom může být ze strany fanoušků poptávka.
Jak vývoj AI sportovního komentátora probíhal?
Myšlenka celého produktu je v zásadě jednoduchá a rozdělená do několika fází. Nejprve potřebujete pochopit, co se ve hře děje. Ve chvíli, kdy to víte, můžete začít řešit, jak danou situaci okomentovat. K tomu už se pochopitelně používají velké jazykové modely, tedy LLM. Následně vytvoříte komentář, který musí být přečten pomocí technologie TTS neboli text-to-speech. Tyto modely fungují už dlouhá léta, problém ale je, že textčtou poměrně strojově. Pokud chcete vytvářet komentář ke sportovnímu utkání, potřebujete do něj dostat emoce a nějakým způsobem ho prožít.
Udělat něco takového je samozřejmě velmi složité a problémy s tím mají i největší hráči na světě typu ElevenLabs. Dlouho navíc prakticky žádná firma neměla konkrétní důvod, proč by měla pracovat na výrazně emotivnějším projevu, kvůli čemuž vývoj těchto nástrojů do značné míry zaostal. My jsme se proto museli pustit do vytvoření velmi specifického modelu a celkového technického řešení.
Jak složité bylo naučit AI modely emocím tak, aby už zněly skutečně věrohodně?
Krátká odpověď zní: hodně. Pokud bych to měl vyjádřit číslem, šlo přibližně o 100 tisíc hodin GPU tréninku pomocí grafických karet, což v praxi znamená, že natrénování jednoho hlasu nás stálo zhruba půl milionu dolarů, tedy přes deset milionů korun.
Kromě peněz bylo možná ještě složitější sehnat lidi schopné navrhnout a naprogramovat celý systém od úplného začátku. Jde o velmi specifickou dovednost, takže podobných odborníků je na trhu málo. Když už ale nové kolegy najdeme, obvykle se nám s nimi dobře spolupracuje. To, co děláme, je pro ně přitažlivé, protože jde o zajímavou a náročnou práci.
V plánu je i AI model pro češtinu
Jak jste v současnosti spokojení s pokrokem, kterého jste u svých audio modelů dosáhli?
Jsme s tím velmi spokojení. Už nám běží několik produktů online a teď se chystáme rozšířit naše modely do dalších jazyků. Konkrétní jazyky zmiňovat nechci, ale samozřejmě se rozhodujeme podle toho, jak moc jsou používané. To znamená, že například polštinu budeme dělat dříve než češtinu a později než španělštinu. Pořadí ovšem kromě toho ovlivňují i požadavky našich klientů.
Bude pro vás vývoj modelů pro další jazyky už jednodušší?
Tak to úplně není. Natrénování dalšího jazyka je sice z technického hlediska řádově rychlejší, nejprve ale musíme připravit dostatek dat, protože bez nich by výsledek nebylv požadované kvalitě. Angličtina má výhodu v obrovském množství dostupných trénovacích dat, u menších jazyků je situace výrazně složitější. Proto se budeme zabývat právě důkladnou přípravou dat.
Jak se vůbec dá tolik dat získat?
Například zmínění ElevenLabs trénovali svoji polštinu na archivech Polského rozhlasu. My jsme ale angličtinu trénovali na sto milionech hodin obsahu, přičemž takové množství bychom v případě češtiny nedali dohromady ani s pomocí kompletního archivu Českého rozhlasu a České televize. Když přitom mluvím o češtině, i na tu se výhledově chceme zaměřit, ale jen díky naší lásce k vlasti. Z čistě ekonomického hlediska by už totiž nedávala příliš smysl.
Kromě audio modelů se soustředíte také na video. Co chystáte v této oblasti?
U videomodelů se primárně zaměřujeme na AI avatary, které lze využít v celé řadě oblastí – mohou fungovat například jako učitelé, doktoři nebo bankéři. Myslím, že každý z nás by chtěl mít učitele, který se přizpůsobí právě jeho tempu, a nikoliv tempu chytřejšího nebo pomalejšího spolužáka. Právě tuto možnost chceme s našimi avatary přinést, protože hyperpersonalizovaná zkušenost podle nás do budoucna změní svět.
Čechům trochu chybí sebevědomí
Kromě vaší společnosti působíte také v České startupové asociaci, která se snaží zlepšit podmínky pro začínající firmy, jež trápí celá řada problémů. Jaké jsou ty nejčastější?
Mnoho evropských startupů dnes musí hledat investory ve Spojených státech. ValkaAI v pre-seedovém kole získala od evropských investorů zhruba 300 milionů korun, což je na Českou republiku obrovský úspěch. Když ale dnes přemýšlíme nad tím, že si v dalším kole půjdeme pro řádově více peněz, už se pochopitelně bavíme s americkými VC fondy, protože právě ty mají potřebný kapitál i rizikový apetit. V Česku kapitál samozřejmě také je, ale typicky se alokuje do již fungujících firem v pozdějších fázích.
Jaká je v tomto ohledu situace v ostatních evropských zemích?
Například ve Španělsku před několika lety přijali dobrý startupový zákon, a průměrná investice v seedovém kole se v důsledku toho od té doby zvedla. Když ale odhlédneme od legislativního nastavení, ochota riskovat je v Evropě zkrátka nižší, a asi to tak už zůstane. Evropa je oproti Spojeným státůmvíce sociálně orientovaná a způsob přemýšlení tu je celkově jiný.
Jak velkým problémem je pro české startupy konkurence z Číny?
Zase uvedu příklad. Nedaleko od našich kanceláří sídlí firma Josefa Průši, která je posledním významným západním výrobcem 3D tiskáren. Dnes už má konkurenci prakticky jen z Číny, kde jsou tamní výrobci silně podporováni státem. V praxi to znamená, že si mohou dovolit dumpingové ceny, kterým české firmy logicky nemůžou konkurovat. A pak je tu problematika duševního vlastnictví a kybernetické bezpečnosti, kdy existují obavy, že čínské technologické společnosti mohou nevhodně nakládat s daty evropských zákazníků. To vše je potřeba řešit.
Dělá podle vás Evropská unie v tomto ohledu dost?
Demokracie je bohužel pomalá, takže než se dobere k nějaké shodě, chvíli to trvá. Myslím si ale, že už jsme blízko okamžiku, kdy se evropské kroky konečně začnou projevovat. Jestli bude intenzita opatření dostatečná a zda k nim nedošlo příliš pozdě, ukáže až čas. V tomto ohledu jsem však spíše optimista, protože kdybych jím nebyl, asi bych vůbec nemohl podnikat.
Myslíte, že Čechům chybí sebevědomí?
Trochu ano. Někteří lidé mají třeba úžasný produkt, ale když ho prodávají, stejně si jím nejsou úplně jistí. Američané mají naopak někdy produkt, o kterém bychom se my styděli mluvit, aleoni ho prodávají jako div světa. Je tedy zásadní si uvědomit, že ostatní nejsou o deset let před námi, jen se často dokážou lépe prodat.
Řekl byste, že se situace v Česku v tomto ohledu mění?
Když srovnám startupové prostředí v Česku se situací před 15 lety, některé věci, jež se tehdy děly, byly až úsměvné. Postupně se to sice zlepšuje, myslím si ale, že stále ještě potřebujeme změnit náš způsob přemýšlení. Mladým lidem často říkáme: dobře se uč, ať můžeš jít pracovat do Škodovky, banky nebo korporátu. Pokud přitom člověk nemá žádné závazky, mohl by trochu více riskovat. Ani případný neúspěch přece není žádný cejch na čele, člověk se díky němu něco naučí.
V tomto ohledu mě zaujalo, co dělá Smíchovská střední průmyslová škola. Její ředitel Radko Sáblík se snaží k fungování školy přistupovat trochu jinak, a na studentech je to vidět. Když jsem se s nimi bavil, napadlo mě, že bych chtěl být v jejich věku taky takhle hustý. I v 18 letech dokázali o věcech velmi dobře přemýšlet, dívali se na ně globálně a nebáli se využívat nové technologie. Takže zaplaťpánbůh za lidi, jako je pan Sáblík, kteří tímto způsobem pomáhají budoucí generaci na cestě k úspěchu.
Myslíte si tedy, že i z Česka lze prorazit?
Určitě ano – máme tu ostatně příklady velmi úspěšných firem, jako třeba Avast, Productboard nebo Mews. Věřím také tomu, že zlaté české ručičky jsou v nás, jen musíme udělat několik klíčových změn, aby nám šikovní zakladatelé neutíkali do zahraničí. Když tady udržíme nejlepší mozky a zajistíme jim přístup k financování, aby své startupy mohli zakládat u nás, pomůže to celé české ekonomice.
Investice mohou rozhýbat daňové odpočty
V rámci České startupové asociace spolupracujete i na novém startupovém zákoně. Jaké změny mohou začínajícím firmám pomoci nejvíce?
Nechtěli jsme znovu vymýšlet kolo, takže jsme se inspirovali ve Francii, Španělsku, Švédsku, Finsku či Dánsku. Jednou z oblastí přitom byly třeba daňové odpočty pro business angels. Naším cílem je, aby úspěšní podnikatelé nedávali všechny volné peníze do nemovitostí nebo indexu S&P 500, ale investovali je do mladých lidí a jejich startupů. Samozřejmě se s tím pojí určité riziko, takže navrhovaná úprava má investorům umožnit odečíst si od základu daně investici až do výše pěti milionů korun, což by mohlo pomoci rozhýbat peníze, které u nás do startupů směřují.
Velkým problémem je pak v Česku to, že práce je poměrně vysoce zdaněná. Proto je potřeba zavést flexibilnější a jasnější rámec, tedy možnost legální a bezpečné spolupráce s kontraktorem, aby bylo jasné, co z hlediska zaměstnávání lze a nelze dělat. To je navíc důležité také pro další společnosti a organizace, kde mnohdy lidé pracují jako živnostníci.
Asociace navrhla i další opatření, která nejsou součástí startupového zákona. Můžete je přiblížit?
Jedním z nich je umožnit penzijním fondům, aby mohly investovat peníze do VC fondů. Americké penzijní fondy mohou malou část prostředků vložit do rizikového kapitálu, a jejich klienti díky tomu nepřímo vydělávají na úspěchu startupů. My bychom chtěli, aby mohl být podobným „pseudoinvestorem“ také český důchodce.
Dále chceme více podporovat regionální inovační centra a inkubátory. Například jihomoravské nebo středočeské inovační centrum mají velmi dobré výsledky, ale potřebujeme, aby něco podobného fungovalo v každém kraji – a v neposlední řadě i v samotném hlavním městě. Pokud by tomu tak bylo, některé firmy, jako třeba liberecký výrobce nanotextilií Nanospider, by mohly být ještě úspěšnější, než dnes jsou.
ČLÁNKY DO MAILU