Napsat referát nebo vytvořit obrázek, potažmo rovnou namalovat celý obraz na základě předem daného popisu nepředstavuje pro umělou inteligenci dnes již problém. V posledních měsících se ale čím dál tím častěji zkoumají i některé její další dovednosti. Jako třeba jestli je schopná rozeznat, zda je možné daný výtvor považovat za skutečné umění, nebo jen zdařilou imitaci.
Za tímto účelem vzniklo v minulých letech několik projektů, jejichž cílem je analyzovat styl malířů pomocí algoritmů strojového učení. Ty se učí z tisíců digitalizovaných obrazů a hledají podobnosti v detailech, které by lidský znalec často studoval týdny nebo měsíce. Výsledkem má být co nejpřesnější verdikt o pravosti.
Takový přístup může výrazně změnit způsob, jakým galerie, aukční domy nebo sběratelé posuzují původ uměleckých děl. Zároveň ale vyvolává otázku, do jaké míry lze autorský styl převést na matematický model, píše server CNN.
Dokáže algoritmus určit pravost?
Za jedním z nejznámějších AI projektů pro určování pravosti uměleckých děl stojí švýcarská společnost Art Recognition, která se zaměřuje právě na ověřování autorství obrazů. Její technologie pracuje s neuronovými sítěmi trénovanými na rozsáhlých databázích digitalizovaných děl, pomocí nichž se snaží identifikovat charakteristické rysy malířova rukopisu.
Algoritmus přitom sleduje detaily, které by lidský expert rozeznal jen obtížně, například strukturu tahů štětcem, kompozici obrazu nebo vztahy mezi jednotlivými barevnými plochami. Na základě těchto informací pak vypočítává pravděpodobnost, že obraz odpovídá stylu konkrétního autora.
Podle zakladatelky společnosti Cariny Popoviciové může umělá inteligence nabídnout analytický pohled, který tradiční expertíza doplňuje o historické a kulturní souvislosti. „Opravdu chceme, aby se umělá inteligence naučila rozlišovat mezi Caravaggiem a jeho napodobiteli. Zatím ale nevíme, jak přesně to dělá,“ říká pro CNN.
Boj o vliv na trhu
Za zásadní moment považují zástupci Art Recognition analýzu pro švýcarský aukční dům z roku 2024. Ta se týkala prodeje tří obrazů včetně akvarelové kresby připisované ruské umělkyni Marianne von Werefkin, u níž chyběly jasné důkazy o autorství.
Popoviciová označila tuto aukci za „bod zlomu“, neboť podle ní potvrdila, že nová technologie není jen akademickým nástrojem, ale může skutečně ovlivnit trh a pomoci tam, kde chybí dostatek materiálů nebo historických záznamů. „Je vidět, že naše metoda může mít praktický dopad na reálné transakce,“ konstatuje.
Jiní odborníci, jako je třeba znalkyně umění a kurátorka Sharon Heckerová, se nicméně nad praktickým využitím AI v dané oblasti pozastavují. Dle jejího názoru mají tyto technologie své limity a v některých případech se závěry algoritmů od odborného posouzení lidskými znalci výrazně liší.
Diskuse vyvolal například spor o renesanční obraz známý jako „de Brécy Tondo Madonna“. Zatímco jedna technologická analýza naznačila silnou podobnost s dílem renesančního mistra Rafaela, jiný systém založený na odlišném modelu strojového učení dospěl k opačnému závěru.
„Ověřování zřídkakdy spočívá jen v samotném stylu,“ míní Heckerová. Autenticita díla dle ní vzniká kombinací mnoha faktorů, které je nutné zohlednit. Jsou jimi například použité materiály, provenience, stav díla i historický kontext. Také nelze přehlížet skutečnost, že umělci během života experimentují a jejich tvorba se proměňuje.
Dalším problémem pak je samotná transparentnost algoritmů. Bez přístupu k trénovacím datům a konkrétní metodologii je obtížné výsledky nezávisle ověřit. „Jakákoli věda musí být replikovatelná,“ zdůrazňuje s tím, že stejná data by měla vést ke stejnému závěru bez ohledu na to, kdo analýzu provádí.
Jen další nástroj, nikoli náhrada expertů
Navzdory pochybnostem se většina odborníků shoduje, že umělá inteligence může být užitečným doplňkem tradičních metod. Především proto, že zvládá rychle analyzovat velké množství obrazů a odhaluje vzorce, které by i zkušený kunsthistorik jen obtížně kvantifikoval.
Tato technologie tak může sloužit jako soudalší část analýzy, vedle historického výzkumu nebo laboratorního zkoumání materiálů. „Potíž je ale přímo ve slově ,ověřování‘. Chceme znát míru jistoty, kterou zatím přesně nedokáže určit stroj ani lidské oko,“ uzavírá Heckerová.
