Zrádce číslo jedna - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Zrádce číslo jedna

, Jan Žižka,
Zrádce číslo jedna
Zdroj: Euro.cz

Klíčovým spojencem Američanů se stali Kurdové

Náměstek amerického ministra zahraničí Richard Armitage představil kongresmanům černý scénář: Díky vítězné válce sice Spojené státy získají nového klíčového spojence v Iráku, ale zároveň ztratí jiného, ještě mnohem důležitějšího – Turecko. „Největší ironií by bylo, kdybychom vynaložili tolik financí a také bohužel krve k osvobození Iráku pouze proto, abychom zjistili, že soused hned vedle, který byl naším dlouholetým spojencem, se ocitne na dně kvůli ekonomickým problémům,“ prohlásil Armitage.
Představitel ministerstva zahraničí doufá, že se takovému scénáři podaří zabránit. Cílem jeho prohlášení bylo dotlačit kongresmany k tomu, aby schválili pomoc Turecku ve výši jedné miliardy dolarů. To se mu nakonec podařilo. Ale kdyby Turci umožnili Američanům otevřít severní frontu v irácké válce, Ankara se mohla těšit z mnohonásobně vyšší finanční injekce.

Turecké ne.

Kongresmani byli nakonec svolní, ale Turecko přesto zůstává v očích řady Američanů zrádcem číslo jedna. Americké plány útoku na Irák počítaly s tím, že z tureckého území zamíří na frontu 62 tisíc spojeneckých vojáků. Jednobarevná vláda umírněných islamistů v čele s premiérem Recepem Tayyipem Erdoganem byla pro. Jenže turecký parlament, v němž má vládní strana výraznou většinu, americkou žádost zamítl. Není divu. Většina Turků útok na Irák rozhodně odmítla a protiválečné protesty v tureckých městech patřily k největším.
Pozorovatelé označili krizi v americko-tureckých vztazích za nejhorší od roku 1974, kdy turecká vojska vstoupila do severního Kypru. Komentátor William Safire, který je považován za blízkého Bílému domu ve Washingtonu, v deníku International Herald Tribune vyčítavě napsal, že otevření severní fronty mohlo zkrátit válku, zachránit lidské životy a učinit z Turecka partnera při šíření svobody po celém Blízkém východě. Výmluvný je titulek Safireova článku: „Amerika bude pamatovat na své přátele.“ Mezi ně podle komentátora určitě nepatří Turci, Francouzi, ba ani nevděční Lotyši (!), kteří zřejmě v příštích volbách zbaví křesla prezidentky proamericky orientovanou Vairu Vike-Freibergovou.

Horší než Saddám?

Mnohé Američany dráždí rovněž postoj Turecka k iráckým Kurdům, kteří se mezitím stali klíčovými spojenci USA v severním Iráku. Ankara se obává kurdských snah o vytvoření nezávislého státu, který by mohl inspirovat turecké Kurdy, jejichž odpor vůči centrální moci turecká armáda již dvacet let nesmlouvavě potlačuje. Obavy jsou vzájemné: Iráčtí Kurdové se strachovali, že turecká armáda vstoupí na sever Iráku a bude vůči nim postupovat s ještě větší tvrdostí než irácký diktátor Saddám Husajn.
Noční můrou pro tureckou armádu i vládu v Ankaře je představa, že by Kurdové mohli usilovat o dlouhodobé ovládnutí měst Mosul, Kirkúk a také ropných zdrojů v této oblasti. Toto území na hranicích mezi Kurdistánem (kam Saddámova moc v posledních dvanácti letech nedosahovala) a centrálním Irákem bylo donedávna pod kontrolou Saddámových sil. Turci tvrdí, že zisky z ropy by Kurdům mohly sloužit k dalšímu vyzbrojování. Kurdové by údajně mohli vyhnat z Mosulu a Kirkúku obyvatele turkmenského původu a pak z těchto měst vytvořit centra jimi ovládaného území. Ankara několikrát pohrozila, že obava z akcí kurdských bojovníků pešmergů by mohla donutit tureckou armádu k intervenci v severním Iráku.

Kurdská rozbuška.

Už dávno před zahájením operací v Iráku Američané věděli, že musí Turky a Kurdy držet od sebe. Snažili se o to i poté, co poslali do Kurdistánu zvláštní síly a vysadili tam své parašutisty. Ti se spojili s pešmergy a společně zahájili tažení na Mosul a Kirkúk – s mohutnou podporou amerického letectva. Kurdská armáda, kterou tvoří na 70 tisíc bojovníků, se stala po americké druhou nejpočetnější silou v boji proti režimu Saddáma Husajna.
Turecko Američané ujišťovali, že ovládnutí obou měst budou mít zcela pod kontrolou. Když pešmergové vstoupili do Kirkúku, Američané souhlasili s vysláním tureckých pozorovatelů do severního Iráku. Také Kurdové se snažili jednat tak, aby nevyprovokovali tureckou intervenci, byť v tažení na Mosul a Kirkúk hráli klíčovou roli.
Kurdským postupem nebyla nadšena ani irácká exilová opozice, která by nyní ráda převzala moc v Bagdádu. Autonomie Kurdů však pro ni může být tvrdým oříškem. Mluví se o tom, že neshody kolem Kurdistánu mohou být počátkem rozpadu Iráku podle jugoslávského vzoru. Rozdílné zájmy Kurdů a Arabů jsou jen jedním z rizik potenciálního napětí mezi obyvateli Iráku. Nelze vyloučit ani nábožensky motivované konflikty mezi vyznavači dvou větví islámu – sunnitské a šíitské, či dokonce vzájemnou nevraživost jednotlivých kmenů.

Vzorů je málo.

Lidé kolem amerického prezidenta George Bushe věří, že se Irák stane vzorovou demokracií pro celý Blízký východ. Ani největší optimisté ve Washingtonu však nemohou předpokládat, že v Iráku půjde vše hladce. O to důležitější je pro Ameriku právě osud Turecka, považovaného za jedinou demokracii v oblasti, byť Ankara také čelí kritikám kvůli porušování lidských práv a příliš silné roli armády ve státě.
Naprosto klíčový je sekulární charakter tureckého politického systému, jenž nezpochybňují ani vládnoucí islamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Ti se považují za obdobu evropských křesťanských demokratů, kteří se také hlásí k náboženským tradicím, aniž by sklouzávali k fundamentalismu. Premiér a šéf AKP Recep Tayyip Erdogan dokonce požádal o vstup své strany do Evropské lidové strany.
Otázkou však je, zda právě válka v Iráku neposílí radikální islámský proud, který by mohl získat podporu u části frustrovaných obyvatel. Takové riziko by bylo ještě vyšší v případě, že by se dále zhoršovaly hospodářské poměry v Turecku. To si ostatně uvědomovala i Erdoganova vláda, když původně za pomoc při otevření severní fronty žádala od Spojených států nejen balík přímé pomoci ve výši šesti miliard dolarů, ale i další úvěrové garance a jiné formy pomoci ve výši až dvaceti miliard. Ankara se přitom odvolávala na ekonomické škody, jež zemi válka v Iráku přinese. Když Bushova vláda souhlasně kývla, americký týdeník Newsweek obvinil Turky z trhoveckého smlouvání. Poté se ovšem ukázalo, že turecké poslance vidina amerických dolarů nezlákala.

Aspoň budou reformy.

Rozhodnutí tureckého parlamentu by nicméně nakonec mohlo mít i pozitivní vliv na tamní ekonomiku. Erdogan ví, že si nyní Turecko musí pomoci především samo a mohl by proto urychlit nezbytné ekonomické reformy – včetně rozpočtových úspor, daňové reformy a privatizace. Tyto kroky si klade jako podmínku také Mezinárodní měnový fond, který před několika dny – v souladu s americkým postojem – uvolnil úvěrovou linku ve výši 1,6 miliardy dolarů.
Pokud jde o vztahy se Spojenými státy, Američané považují za důležité, že Turci alespoň povolili přelet jejich letadel a po poslední návštěvě ministra zahraničí USA Colina Powella se zavázali i k dalším vstřícným krokům. Přes turecké území nyní mohou do válečné oblasti putovat pohonné hmoty, potraviny i léky. Ankara také vyhostila tři irácké diplomaty.
Přední turecký analytik mezinárodních vztahů Yuksel Soylemez se obává, že Američané budou ještě dlouho Turky vinit ze škod, kterým mohlo otevření severní fronty zabránit. Soylemez však tvrdí, že samy Spojené státy udělaly chybu, když své plány zaútočit ze severu zrušily příliš rychle a nepočkaly na možnou změnu tureckého stanoviska. Nejznámější jestřáb v Bushově administrativě, náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz zase připustil, že Washington žádal po Ankaře příliš.