Zoufalý souboj s realitou

Snaha regulovat ceny způsobuje další škody

Rychlý růst cen potravin vyvolal rozčarování především chudších obyvatel Francie. Rozhořčení přerostlo v destabilizace společnosti a vyústilo ve změnu politického režimu. Hovoříme sice o Francii z konce osmdesátých let 18. století, ale ekonomické zákony časem platnosti nepozbývají. Žádná vláda se jejím účinkům nevyhne, každý odpor je marný. Přesto zoufalé souboje politiků s realitou zuří po celém světě.

Marný pokus.

Dostupnost potravin je zásadní podmínkou přežití. Proto také bylo prvotní snahou lidstva opatřit si potravu. V současných vyspělých zemích jsou na tom lidé relativně dobře, díky technologické a životní úrovni mohou na výrobu a spotřebu potravin vynakládat mnohem menší podíl dostupných zdrojů než dříve. Všude však nepanuje takový blahobyt. V rozvíjejících se ekonomikách je vnímání dostupnosti potravin a jejich cen poněkud citlivější, neboť pohlcují relativně větší část příjmu spotřebitelů. Pokud ceny potravin prudce rostou, vzniká zejména v rozvojových zemích potenciálně velmi výbušná směs sociálního napětí. Politici si toho jsou vědomi, a proto se takovému vývoji snaží zabránit. Neuvědomují si však, že pouze vyhánějí čerta ďáblem, protože jejich opatření neřeší skutečnou příčinu růstu cen. Proto „chvályhodná“ snaha poskytnout regulací cen potraviny i těm nejchudším způsobuje další škody. Marný pokus zajistit zdánlivý dostatek má název „cenová regulace“.

Nevyužité mechanismy.

Obecným problémem cenových regulací je, že zmrazením cen nebo stanovením cenových stropů jsou potlačené signály o skutečném stavu. Konzumenty motivují rostoucí ceny potravin k (pokud možno) hospodárnější spotřebě. Pro farmáře jsou vyšší ceny komodit pobídkou ke zvýšení produkce, k jejímu rozšíření či zintenzivnění. Prostě k realizaci dalších investic do výroby, neboť se kvůli očekávání budoucích vyšších tržeb vyplatí. Potřebují však informaci o skutečném stavu. Trh se poté aspoň částečně stabilizuje. Tyto mechanismy však zůstanou v důsledku cenových regulací nevyužité.

Varování Světové banky.

Před intervencemi do fungování trhů varuje Světová banka. Ta upozorňuje právě na kontraproduktivní důsledky regulačních opatření. Jenže cenové regulace již dříve zavedly Rusko a Venezuela, Argentina omezila vývoz hovězího a o zavedení nových omezení uvažuje prý Ekvádor. Nejnověji k řízení cen přistoupila Čína. Venezuela se paradoxně od regulací cen částečně odklání, neboť jak se dalo ostatně čekat, vedly k nedostatku mléka, cukru či jiných základních potravin. Kráčí však z louže do značně hlubokého bláta. Hugo Chavéz totiž zvažuje nový program vyvlastňování soukromé zemědělské půdy.

Příklad Číny.

Čínští představitelé zase věří, že jejich země bude v krocení cen potravin pomocí regulací úspěšnější. Navzdory snaze zmírnit monetární expanzi se růst čínských spotřebitelských cen v listopadu loňského roku vyšplhal na jedenáctileté maximum a dostal se až na úroveň 6,9 procenta. Ceny vepřového meziročně vzrostly o 48 procent, zeleninový olej pak podražil o celých 58 procent. Čínské úřady jsou proto rozhodnuté jednat a poškozované tržní mechanismy „opravit“ po svém. Jak?
Producenti i prodejci vybraných potravin (třeba mouky nebo nudlí) například musejí úřadům oznámit každé zvýšení cen o více než čtyři procenta. Úředníci si vyhradili právo takové zvýšení cen zrušit. Žádný strach, tato regulace má být prozíravější než ty ostatní. Vládní představitelé ujišťují, že firmy nebudou nuceny fungovat za cenu ztráty. Analytici však upozorňují, že v důsledku cenových limitů může nastat omezení nabídky či kvality. První zprávy v tomto směru již přicházejí. Například restaurace ve městě Lančou prý v reakci na cenové stropy snížily porce nudlové polévky. Budou následovat nucené „standardy kvality“? Nic jako „správná“ regulace jednoduše neexistuje.

Příčiny.

Ceny potravin však rostou na celém světě. Příčin je několik. Růst poptávky silně povzbudily vládní dotace na výrobu biopaliv. Mezi faktory je zmiňovaná i rostoucí poptávka právě ze strany dynamických gigantů, jako jsou Čína a Indie. Na druhé straně čínský růst již dlouhou dobu světové ceny spotřebního zboží snižoval, což umožnilo hlavním světovým centrálním bankám udržovat vysoká tempa růstu měnových agregátů, aniž by se projevily odpovídající tlaky na růst cenových indexů. Přidáme-li k tomu „zemědělskou politiku“, jakou předvádí například EU, dostává seznam příčin růstu cen potravin úplnější podobu.

Snad jen dočasně.

Státy, které již zavedly nebo možná brzy zavedou regulace cen potravin, nadále zůstávají ekonomikami, které nabízejí řadu příležitostí. Jedno je důležité připomenout. Kromě vlivu surovinových příjmů rostla v posledním desetiletí většina bouřlivě se rozvíjejících ekonomik, jako je Čína, primárně díky skutečnosti, že se tamější společnost začala těšit rozsáhlejším ekonomickým svobodám. Podnikatelé svojí kreativitou poté poměrně snadno urychlují proces postupného dohánění vyspělých světových ekonomik. Přejme si, aby současné zavádění cenových stropů bylo skutečně jen dočasné.