Ždímání suchého ručníku

Závěrečné jednání o majetku IPB přerostlo ve vážný spor

Vypořádání majetku po zkrachovalé Investiční a Poštovní bance (IPB) se mění v nekonečný příběh. O dramatičnost story se starají především zástupci Československé obchodní banky a České konsolidační agentury. Návrh Smlouvy o závěrečném vypořádání práv a závazků souvisejících s koupí podniku IPB, který předložila banka jako svou představu o tečce za transakcí, vyvolal další špatně skrývaný konflikt. ČSOB si totiž klade další podmínky proti předání takzvaných kajmanských fondů a postupuje vůči státu velmi ostře. Poté, co se v týdeníku EURO objevily první informace zmíněném návrhu (EURO 48/2002), přerušila banka jednání se státem. Nyní se však vrací k jednacímu stolu. Týdeník EURO má však informace, že Česká konsolidační agentura (ČKA) již není ochotna k dalším ústupkům a navrhuje, aby stát šel do jednání s tím, že o kajmanské fondy nestojí a ČSOB si je může nechat. Tento návrh je ale jen těžko průchozí. Nelíbí se zejména ministerstvu financí. Důvod je prostý. Podílové listy kajmanských fondů mají nominální hodnotu 45 miliard korun, zatímco jejich reálná hodnota - jak ji ocenil auditor - je pouze zhruba 21 miliard. Pokud by se ČSOB rozhodla ponechat si je v bilanci, musel by stát rozdíl doplatit z rozpočtu, tak jak to vyplývá ze smlouvy o státní záruce uzavřené při prodeji podniku IPB ČSOB. Státní rozpočet je však v kritické situaci a není divu, že ministr financí chce, aby kajmanské fondy skončily v ČKA, kde si rozdíl mezi nominální a tržní hodnotou podílových listů promítne do ztráty. Ta však bude umořována postupně a bez velkých politických diskusí.

Bomba v ČNB.

Některé právní názory ale upozorňují, že stát bude muset stát zaplatit částku v řádu stamilionů až miliard nad rozsah garancí zakotvených v dosud platných dohodách. Již nyní náklady na krach IPB přijdou stát - jak říkají poslední odhady - na více než 100 miliard přímo ze státního rozpočtu. To však není konečná suma, protože platit bude ještě Česká národní banka (ČNB) v rámci odškodnění za neevidované závazky a za soudní spory vyvolané způsobem řešení krize v IPB. ČNB stanovila v minulých týdnech maximální rozsah tohoto odškodnění na astronomických 160 miliard korun. To je možná přemrštěná částka, nicméně zdroj, který má velmi blízko k průběhu transakce, uvádí, že ČNB čeká úhrada desítek miliard korun. V této sumě přitom není zahrnuto 40 miliard, které požaduje Nomura v probíhající arbitráži s Českou republikou.

Generální pardon.

Návrh smlouvy o vypořádání obsahuje představy ČSOB o vyřešení všech dosud sporných položek a banka ho považuje za základ pro jednání, takže snad bude ještě možné nyní poměrně jednostranně výhodnou dikci pozměnit. Některé pasáže jsou však velmi problematické a lze očekávat, že ČSOB na nich bude trvat. Zdaleka největší položkou jsou offshorové struktury, obecně známé jako kajmanské fondy. Aktiva tvoří podílové listy, správněji nehlasovací akcie. Představují podíl na majetku, který IPB vyvedla do těchto struktur, ale neopravňují k tomu, aby jejich majitel jakýmkoli způsobem ovlivňoval nakládání s tímto majetkem. Nehlasovací akcie byly bezesporu součástí majetku IPB a nikdo to nezpochybňuje. Naopak hlasovací akcie, které umožňují řídit celou strukturu, nebyly v majetku IPB, ale ovládal je advokát Irwin Schwartz. ČSOB tvrdí, že je získala samostatně a smlouvy o prodeji IPB se na ně nevztahují, zatímco ČKA je přesvědčena, že vztah IPB a Schwartze byl takový, že IPB fakticky hlasovací akcie ovládala, a tudíž patří do majetku IPB a mají být rovněž převedeny na stát. ČSOB je v návrhu smlouvy o vypořádání ochotná oboje cenné papíry převést na stát, ale klade si podmínky. Strany smlouvy mají vydat prohlášení, že emisní kurs nehlasovacích akcií nemusí být splacen a jejich hodnota může být nižší než takzvaná kupní cena. Jde o to, že majetek, který IPB vložila, měl hodnotu 20 miliard korun, zatímco nehlasovací akcie vydané proti tomuto majetku měly nominál 45 miliard. Na základě kajmanských zákonů tím vznikla pohledávka fondů vůči IPB a nyní vůči ČSOB jako jejímu právnímu nástupci ve výši 25 miliard korun. Nový majitel těchto cenných papírů by proto mohl tuto částku na ČSOB vymáhat.
Je proto celkem logické, že ČSOB žádá, aby se ČKA, která má nehlasovací akcie získat, vzdala práv na náhradu škody způsobenou nižší hodnotou nehlasovacích akcií i dalších nároků, které jí v této souvislosti mohou vzniknout. Jenže takové prohlášení ČKA by se nemuselo týkat dalšího nabyvatele nehlasovacích akcií, takže ČSOB usiluje také o právo zablokovat další prodej. V návrhu smlouvy se počítá s tím, že by ČKA měla zakázáno bez předchozího souhlasu jakkoli disponovat s nehlasovacími akciemi.
Celkem pochopitelné požadavky, aby ČSOB neplatila škodu, kterou nezpůsobila, mají své zádrhele. Zmíněná prohlášení by zbavila banku odpovědnosti i za škody, které mohla způsobit svou správou kajmanských struktur. ČKA je přitom pevně přesvědčena, že takové škody existují a chtějí je s bankou řešit. Navíc omezení dispozičního práva, tak jak je požaduje ČSOB, české právo nepřipouští, upozorňuje právní kancelář Altheimer & Gray. Kromě toho takové omezení by mohlo komplikovat i likvidaci celé struktury, v níž jsou umístěny majetkové účasti v podnicích jejichž úvěry jsou nyní spravovány právě ČKA. Agentura proto potřebuje s těmito podíly volně disponovat, aby dosáhla maximální výtěžnosti těchto aktiv pro prodeji.

Hlasování bez hlasu.

K tomu samozřejmě potřebuje i hlasovací akcie. Ty je ČSOB podle návrhu smlouvy ochotna ČKA odprodat. Opět si ale klade podmínky. Především ministerstvo financí, ČKA a ČSOB mají společně prohlásit, že hlasovací akcie nebyly součástí podniku IPB a tudíž nemohou být podřízeny režimu smluv dosud uzavřených mezi státem a ČSOB. Banka soudí, že pro toto tvrzení má nezvratné důkazy, například kupní smlouvu, v níž advokát Schwartz jednoznačně prohlašuje, že na prodávaných cenných papírech neváznou žádná práva třetích osob. Pokud je ale situace takto jednoznačná, je zvláštní, že banka požaduje takové prohlášení a zmíněný dokument nepředložila ČKA.
Banka chce navíc hlasovací akcie převést na jiný subjekt, než je ČKA. Vyplývá to z požadavku, aby akcie byly převedeny přímo na ministerstvo financí, nebo na osobu, na niž se ministerstvo shodne s ČSOB. Zároveň mají obě strany vydat prohlášení, že jsou si vědomé „potenciálních škod nebo nákladů, které mohou ČSOB vzniknout a zavazují se tyto škody nebo náklady nahradit“. Právníci z kanceláře Altheimer & Gray říkají, že je to vlastně přijetí závazku finančního plnění ČSOB, jehož podmínky a rozsah si banka určí sama. To je samozřejmě nepřijatelné a škody a náhrady by ve smlouvě musely být konkretizovány.
Nový majitel hlasovacích akcií má být omezen také v tom, že cenné papíry nesmí dále prodat, což je opět v rozporu s platným právním řádem. Musí zároveň zajistit součinnost s ČSOB a dostatek prostředků, aby kajmanské fondy mohly pokračovat v zahájených soudních sporech a umožnily jim podporovat ČSOB ve sporech, které vede s Nomurou. To už je závazek, který jde zřetelně nad rámec dosavadních dohod, které určují, že si ČSOB právní náklady hradí sama.

Bitva o palmáre.

Právě náklady na právní služby a na nucenou správu jsou dalším sporným bodem. Nejsou specifikovány, ale dostupné informace uvádějí, že by měly přesáhnout jednu miliardu korun. Skutečností je, že ČSOB proplácela náklady nuceného správce IP banky, která pro to neměla zdroje. Správě by je měla platit v takovém případě ČNB. Při zhotovování smluv však centrální banka a ministerstvo financí využily situaci a zvolily model, který měl vyřešit i jejich problém. Protože v roce 1999 na základě rozhodnutí vlády vydala ČNB Slovensku sporné zlato, vznikla ji pohledávka vůči vládě ve výši více jež jedna miliarda korun. Vznikla tedy dohoda, že ČSOB zaplatí nucenou správu a ministerstvo financí ji za to nakonec poskytne náhradu. Tím by byla pohledávka ČNB vůči ministerstvu financí vypořádána. Jenže tento bod smluv zrušil úřad pro hospodářskou soutěž a ČSOB se teď právem domáhá svých peněz.
Druhou věcí jsou však náklady samotné ČSOB na právní spory. O těch se ve smlouvách nehovoří, protože aktiva, o něž se soudy vedou, jsou nebo byly majetkem ČSOB. Banka se tudíž starala o svůj majetek a je nelogické, aby stát tuto péči hradil ze svého. Jenže ČSOB vychází ze stanoviska, že to majetek nebyl její, ale státu, protože tato aktiva skončila v ČKA.

Malý ale drahý.

Dalším velice sporným bodem v návrhu smlouvy o vypořádání jsou ustanovení týkající se skupiny malých úvěrů do deseti milionů korun. O nich ČSOB původně rozhodla, že je nechá ve svém portfoliu. Proto měly být oceněny a rozdíl mezi skutečnou a účetní hodnotou mělo uhradit ministerstvo financí. Jenže oceňovatelé se podstatným způsobem rozešli. KPMG, který oceňoval pro ministerstvo financí, vyčíslil skutečnou hodnotu zhruba 5,5 tisíce malých úvěrů na 1,731 miliardy korun, Arthur Andersen - pracující pro ČSOB - na pouhé 1,039 miliardy. Rozdíl tedy činí 690 milionů a dohoda je nedosažitelná. Nyní by měl nastoupit další znalec, ale ČSOB místo toho navrhuje, aby část pohledávek, na jejichž hodnotě se znalci shodnou, zůstala v ČSOB a zbytek byl převeden na ČKA. To je však zcela zjevné rozšíření státní garance, protože možnost zařadit jakákoli aktiva mezi černá, tedy ta, která mají být převedena na stát, skončila 18. června letošního roku.
Smlouva obsahuje ještě řadu dalších transakcí, například vypořádání situace kolem IPB Group Holding, který drží zhruba 42 procent akcií Českomoravského penzijního fondu. Tyto akcie by ČSOB chtěla získat stejně jako akcie Českomoravské hypoteční banky, které jsou dosud v portfoliu Fondu Tritton, na nějž by ČSOB předáním kajmanských struktur státu ztratila vliv.