Ždímání miliard - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Ždímání miliard

, Čestmír Klos,
Ždímání miliard
Zdroj: Euro.cz

Plíživé způsoby, jak ze státu vyrazit vyšší garanci

Nikdo není schopen odhadnout, kolik peněz ještě bude stát odstranění škod na životním prostředí, které v privatizovaných podnicích zůstaly jako dědictví nejen z předlistopadové éry, ale i z dob dávno minulých. Fond národního majetku (FNM) v roce 1997 ujišťoval, že na likvidaci starých ekologických zátěží postačí jen 25 procent tehdy nasmlouvaných státních garancí, což představovalo částku kolem 35 miliard korun. Jak šla léta, částka se navzdory stále vkládaným investicím nejen nezmenšila, ale řádně nabobtnala, takže po prvním pololetí 2001 referoval FNM vládě, že bude potřeba do starých zátěží investovat ještě dalších 47 miliard korun ze 136 miliard státem garantovaných. To byla poslední informace svého druhu, další se ani loňské hloubkové kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nepodařilo objevit. V roce 2005 byla zveřejněna jen celková státní garance. Částka byla o 31 miliard vyšší, tedy 167 miliard korun. Samozřejmě přibývají nové ekologické smlouvy, znepokojivé však je, že stále narůstají garance už dříve uzavřených smluv. Jak uvádí kontrolní zpráva NKÚ, během prvního pololetí 2005 se zvýšily o téměř deset miliard korun.

Květen to rozsekne.

Do posledního května má ministr financí vládě předložit účet, o kolik méně finančních prostředků bude čerpáno proti smluvním garancím. Bude to jistě opticky pozoruhodné číslo v situaci, kdy závratně rychle rostou právě garance. A podílí se na tom sama vláda, když například společnosti Vítkovice dala 18. června 2003 garanční nadílku dalších 1,5 miliardy korun nebo když 20. dubna 2005 o půl miliardy zvýšila garanci privatizovanému Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Některé firmy to s výší garancí i s vládou obzvlášť umějí. Záruky některým energetickým nebo plynárenským akciovým společnostem byly usneseními vlády stanoveny „do výše výnosu z prodeje akcií“. V původním znění oné takzvané ekologické smlouvy byla uvedena hodnota garance odpovídající prodeji akcií v době podpisu s podmínkou, že „garance bude průběžně aktualizována formou dodatků k ekologické smlouvě vždy, když budou Fondem prodány další akcie“. Kontrolní zpráva NKÚ uvádí, že tímto způsobem byla garance navýšena až stokrát nebo i dvěstěkrát.
Přestože zmíněná zpráva upozorňuje i na další podobné zvláštnosti managementu likvidace starých ekologických zátěží, vláda ji bez skrupulí koncem února pouze vzala na vědomí. A krom zmíněného čísla požaduje po ministerstvu financí už jen harmonogram vynakládání prostředků. Ministerstvo životního prostředí musí v téže době předložit pouze metodiku výběru priorit sanací. Jinak už dva měsíce panuje kolem znepokojující zprávy naprosté ticho, které se týká i sdělovacích prostředků. Ministerstvo financí bez jakékoli mediální pozornosti poslalo Nejvyššímu kontrolnímu úřadu stanovisko, v němž usiluje o osvětlení kdejakého kritizovaného detailu, místy se snaží i kritiku odvrátit. Na už citované postřehy stanovisko nereaguje, a tím je vlastně potvrzuje. Včetně nálezu kontrolorů, že některé garance jsou ve smlouvách definovány nepřesně.
K výtce, že nejsou zveřejňovány i dříve obvykle publikované informace, ministerstvo financí dodává, že místo předpokládané výše čerpání dotací na sanační práce uvádí nyní úspory, tedy rozdíl mezi garancemi a skutečným čerpáním finančních prostředků u již ukončených smluv. Úspora garancí k 31. 12. je osm miliard. To je samozřejmě úctyhodná hodnota, ale nedává obrázek, kolik procent garancí se ušetřilo a jak záruky narostly.
S tím souvisí kritika vznesená kontrolním úřadem, že nedostal k dispozici žádný seriózní podklad pro výpočet nebo alespoň odhad, o kolik peněz bude v rámci sanace starých ekologických zátěží čerpáno méně, než jsou garance. Ministerstvo financí se s tímto zjištěním nečekaně ztotožnilo. Tvrdí, že přesnější kvantitativní odhad nebo dokonce výpočet není s ohledem na velké množství neznámých možný. Velmi hrubé odhady čerpání dotací mají v jejich prezentaci rozpětí mezi 88 a 167 miliardami. „Tyto finanční závazky, bez ohledu na to, který z výše uvedených odhadů je bližší realitě, představují – a do budoucna budou představovat – enormní finanční zátěž pro státní rozpočet,“ uvádí ministerstvo financí.

Podivný ekologický limit.

Když se stát na počátku devadesátých let rozhodl likvidaci starých zátěží novým vlastníkům podniků hradit, musel si ve smlouvách s nabyvateli stanovit horní hranici garancí. Její vyčíslení však nevycházelo ani z charakteru, ani z množství ekologických škod, ale z hodnoty privatizovaného podniku. Limit se tedy rovnal kupní ceně privatizovaného majetku nebo výši kmenového jmění akciové společnosti. Velký počet nabyvatelů podniků a zejména dodavatelů dekontaminačních prací přesto plíživým způsobem dospěl k vyčerpání celé garantované částky a další se ještě dnes snaží. Navzdory tomu, že garantovaná cena nemá se skutečnou výší škod nic společného. Stát tímto způsobem proinvestuje celý zisk z privatizace na vyčištění prostředí a jen platí a platí. Neexistuje srovnání předpokládaných a vynaložených nákladů způsobu sanace. Je pouze limit peněz, který lze na sanaci vyčerpat.
V roce 2001 byl ve společné směrnici ministerstev financí a životního prostředí ustanoven nový postup, při němž byla výše garance převedena z kategorie ekonomické na ekologickou – z kupní ceny privatizovaného majetku na cenu, která už vychází z předpokládaných nákladů na odstranění ekologických zátěží. Východiskem k podepsání ekologické smlouvy mezi ministerstvem financí a nabyvatelem je ekologický audit a první etapou před zahájením sanačních prací je analýza rizika. Poté, co je tato analýza oponována, může Česká inspekce životního prostředí uložit opatření vedoucí k nápravě ekologických škod. V další fázi se rodí projektová dokumentace a vyžaduje-li to potřeba, provádí se detailnější průzkum. Součástí je závazný výkaz sanovaných výměr nebo osnova ceníku. Když i dokumentace úspěšně projde oponenturou, může se zahájit sanace.

Výhoda na protější straně.

Obě ministerstva si od postupu podle Zásad 2001 slibovala mnohem reálnější odhady nákladů, a především cestu k jejich snižování. Nejvyšší kontrolní úřad naopak vidí, že mnohé sanace stále probíhají postaru, a proto v kontrolním závěru uvádí: „Záměr upřesnit garance na úroveň schváleného projektu sanačních prací zatím není naplňován, přestože od přijetí Zásad 2001 už uplynuly více než čtyři roky.“ Ministerstvo financí se usilovně brání. Mnoho sanací stále probíhá na základě starého typu smluv a ministerstvo se na jejich renovaci chystá až po ukončení první etapy prací.
Jenže NKÚ zjistil, že některé nové ekologické a realizační smlouvy se dosti podstatně odlišují od příslušných vzorů a nerespektují záměry Zásad 2001. A že se někde zcela zbytečně dál pokračuje postaru. Člen kolegia NKÚ Jiří Kalivoda, který řídil kontrolní akci a vypracoval její závěr, však na druhou stranu připomíná: „Ke změně smlouvy je třeba vůle všech zúčastněných subjektů. Jestliže stát v minulosti nějaké garance vydal, je jeho partner ve výhodě. Když se na problém podíváme reálně, proč by někdo měl být ochoten snižovat garanci, když na tu vyšší, dříve nasmlouvanou, má právní nárok? Partner zkrátka musí se změnou a se snížením garance souhlasit. Vyjednávání ze strany státu musí být pravděpodobně velice složité. Přesto by zavádění Zásad 2001 mělo postupovat rychleji a mělo by být víc vidět,“ soudí Kalivoda.
Nový způsob by měl na druhé straně zlepšit motivaci nabyvatelů, tedy nových vlastníků, k hospodárnějšímu nakládání s prostředky, spravovanými ministerstvem. Zatím se tak podle zjištění orgánů NKÚ neděje.

Černé díry na peníze.

Některé dosud fungující staré smlouvy jsou doslova černými dírami pro státní finance. Zpráva NKÚ uvádí případ, který v roce 1996 začínal nasmlouvanými sedmi sty osmdesáti miliony a už dosáhl čerpání více než sedmi miliard korun. Rozpočty, naposledy schválené v roce 2004, však umožňují vyčerpání celých přislíbených 9,5 miliardy. Zpráva upozorňuje, že největší podíl na zvýšení celkové částky má nárůst nákladů v lokalitě hlavního areálu podniku, kde se částka na sanaci zvýšila od roku 1996 na sedmnáctinásobek a kde probíhá zároveň regenerace staré průmyslové zóny z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím agentury CzechInvest. Kontroloři upozorňují, že správní rozhodnutí České inspekce životního prostředí má takový charakter, že na jeho základě bylo možno definovat další etapy prací včetně stavebně demoličních, které však nejsou v rozhodnutí přímo uvedeny. NKÚ si povšiml, že čerpání finančních prostředků se několikanásobně zvýšilo s příchodem nového majitele.
Ministerstvo financí v anonymně uváděném příkladu NKÚ identifikuje Škodu Plzeň a hustě popsanou stránkou textu obhajuje správnost záměru, na němž se v dojemné shodě sešly veškeré zainteresované státní úřady.
Kontroloři upozorňují na systémové nedostatky stále atraktivního řízení podle starých smluv: „Lze zcela legálně postupně dosáhnout vyčerpání celé garance bez ohledu na její výši. To vše bez porušení smluv, interních předpisů FNM a ministerstev financí a životního prostředí, správních rozhodnutí České inspekce životního prostředí a při použití všech schvalovacích i kontrolních mechanismů.“ Ještě víc však zřejmě překvapí další postřeh ze zprávy NKÚ: „Původní cenu uvedenou v nabídce lze v průběhu řady let zvýšit bez vyhlášení dalších výběrových řízení a uzavírání dalších smluv.“ Jaký je závěr toho všeho? Pokud starý způsob smluv otvírá vybraným podnikatelům takové možnosti, nelze očekávat od systému nic jiného než to, že všichni, jichž se to týká, vyčerpají garance v plném rozsahu.

Pohledy zevnitř.

Není tedy divu, že přechod na Zásady 2001 i lidem zevnitř systému dlouho připomínal jen plácnutí do vody. Nabyvatelé, jak se v této agendě říká podnikatelům, kteří privatizovali podniky se starými ekologickými zátěžemi, se do změn nehrnou, protože to pro ně znamená přírůstek povinností a úbytek pravomocí. Nejvýhodnější je ovšem tento stav pro firmy, které sanace provádějí, jimž se říká zhotovitelé.
Ani NKÚ, který upozornil na velké množství nesrovnalostí, nepotrefil podstatu problému, soudí lidé znalí praktik. Zatímco se kontroloři zabývali některými detaily, peníze prý utíkaly jinudy. Zkušený úředník objevil milionová kouzla dodavatelů za státní peníze i v prostých převodech technických parametrů. Stačí, když je zadání těžené zeminy v metrech krychlových, pak se samozřejmě musí převést na tuny, aby se auta se zeminou mohla vážit. Tabulkově připadá na metr krychlový 1,75 tuny zeminy. Jenže tabulky netabulky, když je v zemině přimíchán těžší štěrk, pak je na stejný objem těžší váha a o deset až patnáct procent větší cena. Při velkých objemech to znamená miliony zisku.
I nepodepsaný konspirační materiál, který koluje ministerstvem financí, je zřejmým pokusem o jakousi vnitřní reflexi, i když si anonymní autor viditelně chce především pofoukat své bolístky. Upozorňuje však na fakt, že FNM mnohem raději navyšoval prostředky na už běžící zakázky až do výše státní garance, než aby řešil akutní ekologické zátěže. Dokládá to následující trendem: V roce 2003 zadal Fond národního majetku 173 veřejných obchodních soutěží na odstranění starých ekologických škod a na úhradu nákladů vydal dva a půl miliardy korun. O rok později bylo vyhlášeno již jen 60 soutěžních zakázek, ovšem utratilo se skoro pět miliard korun. V roce 2005 byly zadány jen tři zakázky, ale penězotok se prý příliš neztenčil. Bobtnali velcí, vybraní starým způsobem, zatímco malí ještě teď čekají.

Velký krajíc s dioxiny.

Jak uvádí kontrolní zpráva NKÚ, největší zakázkou v krátké historii FNM byla likvidace dioxinů ve Spolaně. Byla zároveň i nejkontroverznější, protože se zcela vymkla veřejné soutěži. „Kdyby proběhlo výběrové řízení, stát mohl ušetřit stamiliony korun,“ tvrdí bývalá náměstkyně ministra životního prostředí Eva Tylová, která trvala na uskutečnění veřejné soutěže až do svého odvolání, které na sebe nedalo dlouho čekat. Nabídku likvidace zdejších dioxinů jedinému soutěžiteli pak schválil nejen FNM, ale tehdy zcela čerstvý ministr životního prostředí Libor Ambrozek a jím nově jmenovaná náměstkyně Ivana Jirásková. I do letošního oficiálního stanoviska ministerstva financí pronikla úlevná poznámka: „Jedná se o jinou osobu, než která v červnu 2002 navrhovala fondu zvážení alternativních metod.“
Oslovenou firmou byla SITA Bohemia, jediný držitel sublicence na nespalovací technologii likvidace dioxinů nesoucí jméno BCD. Nikdo se nikdy neodvážil kvality vybrané technologie ani dodavatelské firmy odborně zpochybnit. Problém byl v tom, že v té době už existovaly jiné firmy a metody, které ani nedostaly šanci předložit nabídku. Pro eliminaci jiných metod postačily posudky několika profesorů provedené na pár řádcích od stolu.
Odmítnutím soutěže stát nepochybně nepřišel o nějakou zázračnou metodu likvidace dioxinů. SITA by se svou BCD byla v soutěži tím nejsilnějším favoritem. Stát se však připravil o jedinou příležitost, jak se dovědět, kolik sanační práce tohoto druhu opravdu stojí na trhu. A přečíst si v obálce, nakolik si svou nabídku, jejichž těžiště leží v řadě jiných technologií než jen v koncové BCD, cení sama SITA Bohemia. Místo soutěže stát firmě připravil měkoučký polštářek 2,7 miliardy. Uměla ho využít a dnes je ve Spolaně celý moderní provoz na likvidaci dvou dioxinových objektů těsně před spuštěním.
Kouzlem nechtěného však přesto k dioxinové konkurenci ve Spolaně dochází. V nedaleké budově po staré amalgámové elektrolýze se vedle zbytků rtuti objevily i dioxiny. A společnost Geosan Group je odhodlána se s nimi poprat. Celá zakázka, jejímž nositelem je firma TCHAS a Gosan je jejím hlavním dodavatelem, má však rozpočet 633 milionů korun. To je jistě značný nepoměr vůči skoro třem miliardám u sousedů.
Geosan však nemá koncové řešení, právě ono BCD, takže konkurenční firmy nakonec mohou skončit ruku v ruce. Ministerstvo financí jim pohotově zvýšilo garanci. Pro celou komplikovanou ekologickou zátěž ve Spolaně již činí 6,3 miliardy, ale nad SITOU se už vznášejí 3,3 miliardy garancí a pro firmy TCHAS a Geosan je garance 754 milionů.
Otázka výběrového řízení na dioxiny ve Spolaně je stále živá a odpověď na ni hledal i NKÚ. „Výběrové řízení provedeno být mělo,“ soudí Jiří Kalivoda poté, co prostudoval veškeré objednané expertizy a rozbory, navzdory dodatečnému stanovisku ministerstva financí, které tvrdí opak.

Lehkovážný přístup.

Dřív než vláda spatřila kontrolní závěry, zmizel kontrolovaný objekt, Fond národního majetku, v propadlišti dějin. Role přešla na ministerstvo financí. „Když zanikalo ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, spousta materiálů, které byly stěžejní pro naši kontrolu, se ztratilo. Věřme, že nenastane nic podobného,“ poznamenává Jiří Kalivoda.
Co se mu do kontrolního závěru nevešlo? „Neprůhlednost systému, na niž jsme upozorňovali už při minulých kontrolách v průběhu devadesátých let,“ říká Kalivoda. „Aby byl systém odstraňování starých ekologických zátěží průhledný, měl by být upraven na základě obecně závazných předpisů. To se bohužel nestalo. Pouze vnitřní předpisy vytvářejí prostor pro nejrůznější spekulace,“ tvrdí Kalivoda.
A co jej nejvíc překvapilo? „Lehkovážnost, s jakou byla schopna přijímat kusé a nepodložené informace vláda. Tlačí na ministry a resorty, aby šetřili každou korunu a tady klidně bere na vědomí přidělování desetimiliardových garancí jen na základě slibů a nepodložených údajů,“ myslí si Kalivoda.

Zrádné dioxiny

Dioxiny jsou jednou z nejtoxičtějších skupin látek. Mají tendenci hromadit se v živočišných tucích živých tkání a svého hostitele ohrožují na zdraví – narušují hormonální a nervový systém, způsobují poruchy metabolismu cukrů a tuků, napadají játra a vyvolávají rakovinu. Otrava dioxiny se nejčastěji projevuje kožními změnami zvanými chlorakné. Na obličeji se vytvářejí hnisající cysty, podobně bývá napadán trup i genitál. Při rizikové výrobě ve Spolaně onemocnělo na otravu dioxiny asi osmdesát lidí. Obětem to přineslo celoživotní útrapy, které se mohly podílet i na předčasné smrti. Nejznámějším mužem, který v současné době trpí otravou dioxiny, je ukrajinský prezident Viktor Juščenko. Všeobecně se předpokládá, že ještě jako vůdce opozice byl otráven záměrně.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze