Zazvonil zvonec - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Zazvonil zvonec

, Pavel Páral,
Zazvonil zvonec
Zdroj: Euro.cz

Veřejné finance na reformu nepočkají

Neobvyklá jednota panuje mezi podnikateli, co se úkolů pro příští vládu týká. Ať už bude jakákoli, tím hlavním, co musí splnit, je vstup do Evropské unie a také rozhodnutí o přípravě na zavedení eura. Vyplývá to z výsledků ankety, ve které týdeník EURO oslovil zhruba padesát předních manažerů a ekonomických analytiků. S tím souvisí i další priorita, kterou mnoho respondentů kladlo na první místo. Jde o ozdravení veřejných financí. Pro politiky to není zrovna lákavý domácí úkol, ale je jasné, že jim nic jiného nezbude a brzy budou zapomenuty mnohé líbivé předvolební sliby a pohádky o tom, co vše budou politici podporovat.

Spící riziko.

Požadavek, aby Česká republika postoupila v konsolidaci veřejných rozpočtů je slyšet ze všech stran. Z MMF, z Evropské komise, z OECD. „Pro nás je deficitní hospodaření inflačním rizikem,“ říká Oldřich Dědek, viceguvernér ČNB. „Nechceme se pouštět do diskuse jak to řešit, zda zavést školné a podobně. To nám skutečně nepřísluší. Nám jde o celkový dopad veřejných financí na inflační očekávání v ekonomice.“
Doposud se inflace vyvíjí příznivě i přes existenci vysokého deficitu, který představuje po očištění o transformační náklady ve výši pěti až šesti procent hrubého domácího produktu, zhruba sto až sto dvacet miliard korun. Je to dáno mimořádnými vlivy, především silným kursem koruny a ochabující zahraniční poptávkou. Svůj vliv mají i zlepšení v reálné ekonomice.
„V době, kdy vnější okolí začne vykazovat výraznější dynamiku, kdy může v souvislosti s mezinárodním napětím dojít k růstu cen ropy, může ale deficit působit značné potíže,“ upozorňuje Dědek.

Výmluvy neplatí.

Jak dále Dědek dodává, existuje i další hledisko, které bude vládu nutit ke konsolidaci veřejných rozpočtů. Česká republika v okamžiku vstupu do Evropské unie bude vázána Paktem stability a růstu, který ukládá snížit schodek veřejných financí pod tři procenta HDP. Budeme ale ve zvláštním postavení. Pakt na jedné straně ukládá střednědobě dosáhnout vyrovnaného rozpočtového hospodaření, ale pro země, které nejsou členy eurozóny neplynou z nedodržení žádné sankce. Nicméně zde bude povinnost zpracovat konvergenční program, v němž by měl kabinet demonstrovat, jak bude otázku veřejných financí řešit.
Kdyby vláda aspirovala i na vstup do Hospodářské a měnové unie, tak tam je podmínka dosažení maastrichtského rozpočtového kritéria deficitu do tří procent HDP zcela fatální. Nejde přitom o to, zda vstoupit, protože noví členové se zavazují ke vstupu automaticky, jde ale o načasování. „Převážila-li by zde filozofie, kterou také lze nyní od některých politiků rovněž slyšet, tedy že máme další prostor pro zadlužování, protože maastrichtské kritérium říká, že dluh nesmí překročit šedesát procent HDP a my jsme teprve na dvaceti, tak to by nebyla správná politika. Doufejme, že takový názor nezíská převahu.“ tvrdí Dědek. Připouští, že existují názory, podle nichž odstup ČR v ekonomické výkonnosti od vyspělých zemí unie, který je dnes zhruba šedesát procent, opravňuje během očekávaného přibližování zvyšovat státní dluh. Tyto názory však podle něj nejsou správné.
Vláda se však často brání, že její hospodaření nepůsobí proinflačně. Premiér Zeman například tvrdí, že spotřeba vlády neroste a rostoucí transfery obyvatelstvu nevytvářejí dodatečnou poptávku. Dědek oponuje, že vlastní příspěvek vládní spotřeby k hospodářskému růstu je skutečně sice relativně nevýznamný, ale transfery domácnostem přinášejí výrazný poptávkový efekt.

Balíček by neškodil.

Existují různé názory na cesty nápravy. Někteří ekonomové i politici říkají, že je třeba přijmout jednorázová úsporná opatření, další tvrdí, že deficit lze řešit postupnými méně bolestnými reformami během čtyř až osmi let. Viceguvernér soudí, že výraznější jednorázový krok je potřeba. „Podle našich analýz trpí veřejné finance závažnými strukturálními problémy. Stále narůstá podíl mandatorních výdajů, což minimalizuje manévrovací schopnost veřejných rozpočtů. Z toho vyplývá, že potřeba restrukturalizace je poměrně naléhavá a vyžádá si zásadnější krok, který není možné nahradit posloupnými řešeními. Je to otázka politické vůle a integračních ambicí, jak rychle dosáhnout naplnění maastrichtských kritérií,“ tvrdí Dědek a dodává, že z pohledu ČNB by se mohl efekt nějaké drobečkové politiky rychle vypařit. „Rádi bychom viděli skutečné odhodlání vlády problém vyřešit. Neříkám, že to musí být během jediného roku, ale musí to být jasný program vedoucí ke splnění maastrichtských kritérií.“
Omezení státních výdajů bude samozřejmě brzdit ekonomiku. Proto by bylo vhodné, aby škrty přišly v okamžiku, kdy poroste zahraniční poptávka, což se očekává na konci letošního a zejména v příštím roce. Proto by už rozpočet na rok 2003 měl mít úsporný charakter. Tak by mohlo být vytvořeno rozumné makroekonomické prostředí a dopady úsporných opatření na ekonomický růst by nebyly příliš velké.
Bylo by rovněž dobře, kdyby výrazné privatizační příjmy, které může vláda očekávat, byly využity k řešení strukturální problémů veřejných financí, například pro penzijní reformu.

Oplácení nebude.

Když nebude vláda plnit svůj domácí úkol, byl by na řadě patrně růst úrokových sazeb. Dědek je však v tomto ohledu opatrnější: „Nejsem zastáncem apriorních tezí, že když vy nám nesnížíte deficit, tak my vám zvýšíme sazby. Myslím, že režim inflačního cílení, který provozujeme, nedovoluje takto přímočaré úvahy. Abychom zareagovali, tak musíme skrze naši inflační prognózu vidět výrazný inflační dopad veřejných financí. Je to i ochrana proti politickým tlakům prostřednictvím tvrzení, že zde provádíme nějaké odplaty za to, že se vláda nechová podle našich představ.“

O euru na MF

Vstup do EU je již vlastně jistý. Kabinet ale bude muset rychle přijmout rozhodnutí k tomu, jak bude probíhat integrace do Hospodářské a měnové unie. Kdyby byla vůle vstoupit do eurozóny co nejdříve, tak základní překážkou je právě stav veřejných financí. „Kdysi se říkalo, že u Madridu se bojuje za Prahu, dnes můžeme říci, že o euru se rozhoduje na ministerstvu financí,“ tvrdí v této souvislosti Dědek. Nemá starost, že by míra inflace, úrokové sazby či kursová stabilita měly vytvářet nějaký problém. Od scénáře konsolidace veřejných financí se tak odvíjí i scénář naší integrace. Případné odkládání vstupu do eurozóny znamená, že podniky budou muset vynakládat mnohem více prostředků na zajištění proti kursovým rizikům, budou muset čelit pro ně nevýhodnému zpevňování kursu. Výrobci budou přitom součástí jednotného a náročného trhu EU a tyto potíže jim budou snižovat konkurenceschopnost. Podle Dědka o tom svědčí zkušenosti většiny malých otevřených ekonomik. Viceguvernér ČNB tak jednoznačně preferuje rychlou cestu k euru.

Nejdřív penze.

Bývalý sociálně demokratický ministr financí a dnešní hlavní ekonom Raiffeisenbank Pavel Mertlík vidí jako rozhodující pro stabilizaci veřejných rozpočtů penzijní reformu. Deficit na důchodovém účtu totiž dosahuje téměř dvaceti miliard korun a má tendenci dále růst. Proto nalezení rovnováhy mezi příjmy a výdaji důchodového systému je klíčovou otázkou. „Podíváte-li se do státního rozpočtu, tak nenajdete žádnou jinou položku, u níž by se tak zřetelně rozvíraly nůžky mezi příjmy a výdaji. Pokud tento problém odstraníte, zřetelně pokročíte při řešení deficitu,“ říká Mertlík a dodává, že je jasné, že platby občanů do systému se budou muset zvýšit, i když by třeba jejich část měla směřovat do kapitálových forem spoření na důchod. Šetření v důchodovém systému nemusí být tak drastické a v úvahu připadá i prodloužení doby odchodu do důchodu. Mertlík upozorňuje, že věk, kterého se lidé dožívají, se prodloužil o deset let a důchodový věk se zvedá pouze o dva roky, což je asi neobhajitelné.
Jenže i když se zlikviduje dvacetimiliardový schodek na důchodovém účtu, zbývá k seškrtání dalších minimálně osmdesát miliard korun. Mertlík soudí, že ostatní výdaje mají tendenci k větší stabilitě a dá se na nich ušetřit.

Opatrně se stavebním spořením.

Jedním z problémů při konsolidaci veřejných rozpočtů bude i stavební spoření, které polyká kolem deseti miliard korun státních příspěvků. Proto existují četná doporučení na odbourání takto zvýhodněného spoření. Dědek připouští, že náhlé ukončení státní podpory by mělo dramatický dopad na sektor stavebních spořitelen, které jsou významným zdrojem tvorby dlouhodobých úspor, které v naší ekonomice chybí. Jednorázové odbourání státního příspěvku by mohlo být výrazně destabilizující. Jde podle něj o rozumnou kalibraci systému, o to, aby systém stavebního spoření nežil na pupeční šňůře státní pomoci, ale aby mohl prosperovat i při nižších dotacích. Mertlík se domnívá, že je jednou z možných cest přiznání státního příspěvku jen pro úspory, které budou použity pro pořízení bydlení či rekonstrukci bytů.

Národ a energetika.

Před hospodářskou politikou však stojí i jiné výzvy. Šéf Mostecké uhelné Antonín Koláček kupříkladu považuje za nezbytné, aby kabinet rychle formuloval dlouhodobou energetickou politiku.
„Z toho, co se nás přímo dotýká, je myslím restrukturalizace dvou rizikových regionů. Pro otázky severomoravského a severočeského kraje musí být nalezeno systémové řešení. Oba regiony jsou energetickými srdci republiky, přičemž ten severočeský ještě o něco více. V rámci restrukturalizace regionu je třeba klást důraz na to, aby i v následujících letech zůstale energetika naživu,“ objasňuje Koláček. Domnívá se, že jakákoli vláda musí zpracovat energetickou politiku založenou na konsenzu širšího politického spektra. Energetická politika nemůže být politikou pouze jedné politické strany s tím, že ostatní jsou v opozici tak, jak to v této chvíli vypadá při restrukturalizaci ČEZ. Energetická politika by měla být schválena na úrovni zákona. Před tím by samozřejmě měla proběhnout diskuse o tom, co Česká republika od české energetiky očekává.
Zpracovaný dokument by měl nabízet výhled na čtyřicet až padesát let dopředu, aby investoři, kteří budou chtít investovat do energetiky, vůbec investovat mohli a byli schopni předvídat vývoj. Privatizace jako takové není pro Koláčka tím nejdůležitějším, co se musí řešit. Nejdůležitější je ekonomická podstata energetiky. Toto odvětví má také sociální či bezpečnostní souvislosti ovlivňuje životní prostředí. „To jsou přece zásadní kritéria, na jejichž základě vláda musí rozhodovat, co je pro ČR nejlepší, a přesvědčit o tom své politické partnery,“ tvrdí Koláček a dodává, „energetická politika by měla vymezit mantinely pro podnikání, ale také formulovat závazek státu, co udělá pro to, aby restrukturalizace problematických regionů proběhla rychle. V energetice jde o velké částky, které se týkají životního prostředí, sociálních aspektů ale i platební bilance státu a zde musí vláda sehrát svou roli. Podle našeho názoru musí být v těchto otázkách jasno nejpozději do konce roku 2003.“
Většina zemí EU má svou energetickou politiku, protože je to zásadní aspekt stability a nezávislosti země. Není to ale v rozporu s liberalizačními tendencemi v energetice? Rozhodně ne, tvrdí Koláček: „Liberalizace se nedá provádět bez jakýchkoli pravidel. Mohlo by se potom stát, že o vlastní výrobu energie stát přijde a firmy budou muset nakupovat ze zahraničí dráž než v jiných ekonomikách, což ohrozí konkurenceschopnost národní ekonomiky.“ Liberálové budou tvrdit, že energetickou politikou si prosazují své zájmy pouze některé skupiny podnikatelů. „I národ je skupina,“ dodává Koláček „a není nic špatného na pojmu národní zájmy. Reálně je máme a pouze si je musíme definovat tak, aby nebyly proti mezinárodně uznávaným pravidlům. Protože je definovány nemáme, tak mnohdy na náš úkor zbytečně ustupujeme zájmům některých nadnárodních korporací.“

Anketa
Jak slyší politici.

V anketě mezi podnikateli manažery a analytiky jsme položili rovněž otázku, zda si dotazovaní myslí, že politická elita naslouchá při svém rozhodování dostatečně obchodním kruhům. Odpovědi naznačují, že zde patrně není vše až tak v pořádku. Na zvýhodňování některých zájmových skupin naráží například Miroslav Singer z PricewaterhouseCoopers, který má dojem, že v některých případech naslouchají politici až moc. Člen Bankovní rady ČNB Jan Frait je podobného názoru a říká, že vyslyšeni jsou bohužel často jen vybraní zástupci těchto kruhů. Přivítal by vyšší reprezentativnost a kvalifikovanější výstupy zástupců obchodních a podnikatelských skupin. To koresponduje i s názorem Pedra J. Picka z Patrie. Ten říká, že politická elita většinou neposlouchá podnikatele, protože jsou to buď cizí společnosti lobbující přímo, nebo jsou to české společnosti malé nebo málo věrohodné. Podnikatelské organizace s větší efektivitou se teprve začínají tvořit.
Petr Pastyřík z Komerční banky má názor, že kdyby politici lépe slyšeli, byla by většina úkolů, které stojí před novou vládou, už dávno splněna. Kritický je rovněž šéf Svaz průmyslu Stanislav Kázecký. Ten konstatuje, že situace se sice v posledních létech zlepšila, stále si ale velká část především poslanců představuje, že podnikatelská veřejnost a občané jsou zde kvůli nim, a ne naopak.
František Fridrich z Fridrich´s Capital Service je přesvědčen, že vláda podnikatelům nenaslouchá. A když ano, tak hlavně různým lobbistickým skupinám, a přestože i ty jsou součástí společnosti, nemá příliš velkou analytickou schopnost optimálně vyhodnotit věci obecně prospěšné od zájmů úzce specializovaných skupin.
Hodně ostrý byl Jiří Hlavatý z PJsoft. Podle něj má politická elita jednoduché schéma. Dosažení maximálních příjmů (soukromých) za současného zachování šance na udržení svého postu. Tato omezující podmínka zatím nedovoluje naprostou zkorumpovanost, ale zároveň nenutí politiky poslouchat nikoho, kdo nenamaže.
Konstruktivní nápad má Martin Švehla z Public Picture & Marketing: „Politická elita asi naslouchá, ale moc schopností realizovat žádoucí změny zatím nevykazuje. Britský premiér Blair sice nebyl k zastižení pro prezidenta Havla ani po telefonu (když se jednalo o Romy), ale přijel na návštěvu do Prahy, když šlo o nákup stíhaček. V řadě zemí by české firmy mohly s pomocí státního establishmentu dosáhnout lepších obchodních výsledků, než dosahují. Naopak některé podpory zahraničních investorů na domácím trhu mají charakter potírání domácí konkurence. V té souvislosti mě napadá: což se někdy podívat, které firmy jsou pro tuto zemi skutečným přínosem? Kolik tu kdo zaplatí daní a zaměstná lidí? Možná by to srovnání nebylo nezajímavé.“