Vyhodil sám sebe - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Vyhodil sám sebe

, Michal Dvořák,
Vyhodil sám sebe
Zdroj: Euro.cz

Významný bankéř se zapomněl u počítače

Ještě donedávna byl Michael Soden považován za vůdčího irského bankéře. Poslední májový víkend ovšem všechno zhatil. Náhodná vnitropodniková kontrola totiž odhalila, že si na svém služebním PC prohlížel stránky „pro dospělé“. Britská média přejmenovala pětasedmdesátiletého byznysmena s platem jednoho milionu liber ročně na „Porn Banker“, a úspěšný ředitel Bank of Ireland musel rezignovat. Na základě pravidel, které sám stanovil.

Zlomené srdce.

Bezdětný ženáč Mike Soden, jenž přišel na místo ředitele Bank of Ireland v lednu 2002, odchází ze své funkce i přesto, že by většina jeho podřízených podobný prohřešek pravděpodobně přežila. Ačkoli nejsou známé podrobnosti, má se zato, že bankéř narazil na porno stránky náhodou; při hledání „eskortních služeb“ v Las Vegas, kam měl za dva týdny odcestovat.
Mike Soden, kterému – jak sám říká – aféra „zlomila srdce“, ale stěží mohl jednat jinak. Byl to právě on, kdo přinesl do Bank of Ireland politiku „etických kodexů“, kdo neustále upozorňoval na nutnost získávat důvěru klientů etickým jednáním.

Nejde jen o porno.

Ačkoli je známý irský bankéř pravděpodobně prvním vrcholným manažerem na britských ostrovech, který musel opustit firmu pro „zneužití služebního computeru“, toto téma není nijak nové. Příklady z nedávné minulosti? V dubnu 2004 byli propuštěni tři dělníci z továrny Rolls-Royce v anglickém Derby za to, že si na služebním počítači stáhli z internetu porno stránky. V prosinci 2003 British Telecom oznámil, že za posledních osmnáct měsíců propustil za stejný přestupek 200 svých zaměstnanců, a v březnu 2001 uzavřely rozsáhlé vyšetřování také British Airways, na jehož konci přišli o místo dva zaměstnanci.
Zneužívání služebních PC se ale vždycky nespojuje pouze s prohlížením pornografie. Anglické Timesy konstatují, že ztráty velkých podniků způsobené surfováním zaměstnanců po internetu se zvyšují rok od roku a firmy musejí vynakládat prostředky na stále dokonalejší způsoby monitoringu. Odhady říkají, že ten v současné chvíli uplatňuje asi 85 procent všech britských společností, a pokud uvěříme zprávě Timesů, není divu: jenom první série televizního pořadu Big Brother prý britskému byznysu zavinila 1,4 milionu liber ztráty týdně. Jak je to možné? Většina zaměstnanců si v pracovní době až příliš dlouho prohlížela webovou stránku této populární reality-show.
Ostatně, proč nevěřit: nedávný průzkum v Británii ukázal, že zhruba polovina internetových stránek, které si zaměstnanci v kancelářích otevřou, nemá vůbec co dělat s náplní jejich práce. A ve Spojených státech dopadl podobný průzkum takřka stejně: každý zaměstnanec prý stráví v průměru jeden plný pracovní den týdně soukromým užíváním internetu.
Na druhé stran analytici firemních kultur soudí, že většina společností nedělá dost pro to, aby zaměstnanci dobře znali pravidla pro využívání služebních PC. Mike Sodenovi to sice výmluvu nenabídne, ale zajímavý výzkum přinesl v této souvislosti britský Chartered Institute of Personnel Development. Tvrdí, že tři čtvrtiny všech britských firem sice mají sepsanou „politiku surfování“, ale jen zlomek společností ji vyhlásil, či jakkoli svým zaměstnancům odhalil.

Krize?

Ovšem ani povaha prohřešku „porno-bankéře“, jenž v minulosti prošel firmami, jako Shell, ICC Bank, Citibank, Security Pacific či National Australia Bank, nemohla zastínit zřejmý fakt: Bank of Ireland, jedna z dvojice nejsilnějších bank v zemi, se může dostat do krize, zaviněné nedůvěrou investorů. A to tím spíše, když byly v posledním májovém víkendu otřeseny i další významné irské instituce:
V sobotu 29. května vyšlo najevo, že několik významných manažerů AIB (Allied Irish Banks, druhá z dvojice nejsilnějších finančních ústavů Irska), včetně bývalého ředitele Gerryho Scanlana, vydělávalo v letech 1989 až 1998 na „offshorové“ společnosti Faldor, která byla kromě jiného nástrojem daňových úniků. A aby toho nebylo málo, ve stejný den rezignoval kvůli daňovým potížím i Tom Mulcahy, předseda představenstva irské letecké společnosti Aer Lingus, shodou okolností také bývalý člen vedení banky AIB, spojovaný deníkem Irish Times s kauzou Faldor.
Zatímco dvě další zmíněné společnosti o řešení krize zatím mlčí, představenstvo Bank of Ireland se rozhodlo čelit následkům poslední květnové soboty, jež ohrozily důvěryhodnost celého irského finančního sektoru, rychlostí. Nástupce Mike Sodena má být vybrán v nejbližších dnech, a v médiích se již objevují jména čtyř nejvážnějších kandidátů; všichni pocházejí ze současných struktur Bank of Ireland.

Sodenovo dědictví.

Skutečnost, že představenstvo neuvažuje o novém řediteli, který by přišel zvenčí, je potvrzením faktu, že Sodenovo dědictví je považováno za pozitivní. Někteří analytici dokonce píší, že absolvent dublinské univerzity Mike Soden změnil kulturu uvažování v Bank of Ireland navždy.
Co se tím míní? Leccos, například jeden z prvních projektů novopečeného šéfa v roce 2002. Mike Soden totiž zcela změnil architekturu známé bankovní budovy v dublinské Baggot Street, když nechal zbořit zdi někdejších uzavřených kanceláří, aby mohly vzniknout „otevřené prostory plné světla a egalitářského ducha“.
Další část jeho dědictví už ale tolik zřejmá není – a vedou se o ni pochopitelné odborné spory. Mike Sodenovi se totiž nikdy nepodařilo spojit Bank of Ireland s jinou finanční institucí, aby mohl vzniknout hráč „ostrovní bankovní první ligy“.
Za nejpřirozenější spojení se v Irsku vždycky považovalo splynutí Bank of Ireland a AIB. Jenže v čase, kdy to ještě bylo možné (dnes by to regulátor trhu nepovolil), se oba finanční domy věnovaly spíše soupeření. Mike Soden se proto pokoušel hledat partnera jinde: nejprve si za Bank of Ireland namlouval anglickou společnost Alliance and Leicester a později banku Abbey. Ale Abbey se v čase Sodenova zájmu řítila od horších výsledků k ještě horším, a tak i z této svatby nakonec sešlo. „Příležitost pominula,“ řekl Soden irským novinářům na počátku letošního roku a odmítl kritiku té části odborné veřejnosti, která tvrdila, že nejlépe je nakupovat firmu, když jdou její akcie ke dnu.

Šance na poštách.

Mike Soden měl v té době již zcela jiné plány. Naplnily se v březnu 2004, kdy Bank of Ireland podepsala desetiletou smlouvu s britskou Post Office. Na jejím základě bude Bank of Ireland, jež vložila do projektu 125 milionů liber, nabízet na všech 16 900 britských poštách své služby – spořící účty, půjčky, pojištění či kreditní karty.
Ačkoli se najdou tací, kteří tvrdí, že smlouva s britskou poštou představuje druhořadou náhradu za skutečné strategické spojení se silným bankovním domem, dnes již soukromník Soden tvrdí, že se mu povedl originální kousek: „Dle důvěryhodných údajů se 91 procent všech licencí na motorové vozidlo prodá právě na poštách. Pošty znamenají pro Bank of Ireland, která doposud provozovala 200 poboček, neuvěřitelnou distribuční síť, která je po technické stránce zcela připravena sloužit.“ Říká to muž, kterému kritici předhazovali především příběh Royal Bank of Scotland, které trvalo řadu let, než se jí podařilo vytvořit zisk z podobného projektu s obchodními domy Tesco.
Nakonec o tom, že by projekt mohl být úspěšný (neboť pošty nejsou totéž, co obchodní dům), svědčí i strach velkých britských bank. Ten se projevil ve chvíli, kdy se silné finanční domy pokusily zabránit uzavření smlouvy, na níž se veřejně pracovalo od října 2003, na základě argumentů, že „Bank of Ireland bude na poštách kanibalizovat jejich tradiční klientskou základnu“. Neuspěly, a tak příští ředitel Bank of Ireland musí ukázat, že ví, jak pracovat s příležitostí: kvalifikované odhady říkají, že devět z deseti Britů žije necelou míli od nejbližší pošty. Nyní celý britský poštovní systém obsluhuje 29 milionů zákazníků a jeho služeb využívá kolem 42 milionů lidí týdně. Neboli: Bank of Ireland se nabízí trh, o kterém by se jí uvnitř irských hranic ani nesnilo.

Neposlechl.

Mike Soden před několika měsíci řekl v jednom novinovém rozhovoru, že jeho manželka pracuje coby nanny na plný úvazek; nanny, která pečuje výhradně o něj. V době, kdy si Mike Soden na bankovním PC prohlížel pornografické obrázky, měla jeho „nanny“ pravděpodobně volno. Snad i proto opustil Mike Soden Bank of Ireland v čase, kdy její zisky rostly v meziročním srovnání o jedenáct procent. V čase, kdy se díky smlouvě s britskou poštou stal členem její správní rady, v čase, kdy měl dokázat oprávněnost svého strategického kroku. „Je to společenský muž, který dokázal být na večírku do dvou do rána, a pak od sedmi úspěšně řídit poradu,“ řekl anonymně jeden z jeho kolegů novinám Scotsman. Dobrá vlastnost, jenže jaká ironie: na počátku tohoto roku musela Bank of Ireland na protest irských ženských organizací a katolické církve zrušit nákup jednoho vydavatelství, které mělo ve svém portfoliu řadu erotických plátků. Možná to bylo znamení. Mike Soden ho nevyslyšel.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze