VIZE RUDÉHO OSKARA - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

VIZE RUDÉHO OSKARA

, Kateřina Koubová,
VIZE RUDÉHO OSKARA
Zdroj: Euro.cz

E v r o p s k á     l e v i c e

Evropská levice a potažmo i celá unie stojí před křižovatkou, ze které vedou dvě cesty. Expanzivní rozpočtová politika, prosazovaná například německým ministrem financí a předsedou SPD Oskarem Lafontainem, či model propagovaný britským premiérem Tonym Blairem, který pošilhává pro „americkém vzoru“.

V severoitalském Miláně se na počátku minulého týdne sešli zástupci evropských socialistických a sociálnědemokratických stran, aby diskutovali jednotnou strategii pro červnové volby do Evropského parlamentu. Více jak tisícovka delegátů ze zemí Evropské unie, včetně deseti předsedů vlád, a zemí střední a východní Evropy přijala návrh manifestu, který by měl být hlavní a zároveň jednotnou strategií pro boj s hlavními současnými evropskými neduhy – nezaměstnaností a skomírajícím hospodářským růstem.

O cílech nebylo mezi delegáty sporu – stimulovat evropskou ekonomiku a vytvářet pracovní místa pro zhruba šestnáct milionů nezaměstnaných v zemích patnáctky. Ve využití konkrétních ekonomických nástrojů se však představy již dost liší. Do protikladu se v Miláně dostala především „stará socialistická škola reprezentovaná Oskarem Lafontainem a jakási „třetí cesta prosazovaná britským premiérem Tonym Blairem.

Britský premiér Tony Blair ve svém vystoupení vyzval k modernizaci „evropského sociálního modelu . Levicové a středo-levé vlády, které jsou u moci ve třinácti z patnácti členských zemí EU, se podle Blaira nyní nemohou spoléhat při budování lepších zítřků pouze na úspěšné zavedení jednotné měny. Evropa by podle něj měla adoptovat americkou kulturu svobodného podnikání a deregulací. Téma evropských voleb je pak především zaměstnanost, zaměstnanost a zase zaměstnanost. Model americké ekonomiky za vlády prezidenta Clintona je podle britského premiéra ukázkou, že flexibilní trh pracovních sil produkuje nižší nezaměstnanost. V souvislosti s nedávno vyhlášeným směřováním do EMU, se Blair zmínil o tom, že se již cítí být více oprávněn mluvit o otázkách spojených s jednotnou měnou. Zavedení eura by podle něj mohlo být stabilizujícím prvkem, je to však pouze základ. „Zároveň musí být provedena skutečná ekonomická reforma, která vyřeší fundamentální nedostatky aplikace ekonomiky strany nabídky, jimiž trpí evropská ekonomika, říká Blair. Neokeynesiánská ekonomika tažená poptávkou je podle něj při řízení ekonomiky sice nezbytná, není však již dostatečným garantem budoucí hospodářské prosperity. Za bouřlivého aplausu přítomných delegátů pak ještě dodal, že v současném rychle se proměňujícím světě nových technologií a světové konkurence potřebují evropské firmy především pružnost a snadnější přístup k trhům. Jis-totu pracovních míst by pak podle jeho představ měla zajišťovat spíše pružnost ze strany pracovních sil než sociální protekcionismus.

Stát to zaplatí

Blairovo vystoupení však vehnalo krev do očí německému ministru financí a předsedovi SPD Oskaru Lafontainovi, který evropskou budoucnost vidí zcela jinak. Německý politik si nedávno vysloužil pro své socialistické názory a pravděpodobně i volání po užší spolupráci s „reformovanými komunisty z německé PDS, přezdívku „rudý Oskar . Na milánském kongresu evropských socialistů jí nezůstal nic dlužen. Ve svém vystoupení uvedl představy britského premiéra na pravou míru. Tvorba pracovních míst v rámci EU má být zajištěna podle představitele nejvlivnější evropské mocnosti stimulací evropské ekonomiky prostřednictvím vyšších státních výdajů a nižších úrokových sazeb. Jako příklad použil Spojené státy, které v roce 1992, kdy čelily hospodářské recesi, snížily reálné úrokové sazby na nulu a zároveň se nebály rozpočtového deficitu až 4,4 procenta.

Stmelujícím prvkem většiny vystoupení však zůstala kritika liberální pravicové politiky. Tony Blair kritizoval pravicové vlády za ignorování ekonomických a sociálních problémů svých národních zemí. Bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors se pustil do nejsilnějšího konkurenta evropských socialistů – do Evropské lidové strany (EPP). Ta je podle něj schopna jakýchkoliv aliancí s kýmkoliv, jen aby získala po červnových volbách kontrolu nad Evropským parlamentem v Štrasburku. V něm mají doposud nejsilnější frakci socialisté s 214 křesly z celkových 626, následováni právě „lidovci s 202 mandáty.

Rostoucí rozdíly v EMU

Politické výzvy, které v Miláně zazněly, se opírají o obavy ekonomů, kteří s nevolí upozorňují na rostoucí rozdíly v mírách inflace jedenáctky zemí Evropské hospodářské a měnové unie (EMU), které prohlubují ekonomické nerovnosti „eurolandu a zpochybňují sílu novorozeného eura. Podle posledních údajů začal růst spotřebitelských cen zvolňovat své tempo v Německu a Itálii a naopak dynamičtěji posilovat ve Francii a zejména ve Španělsku, Nizozemsku a Irsku. Narušení představy homogenického vývoje podtrhává nohy kursu eura, které již od počátku ledna přišlo na paritě s dolarem o sedm procent hodnoty, a minulý týden dokonce zaznamenalo nové minimum.

Makroekonomická statistika zesiluje hlas evropských sociálnědemokratických politiků, kteří drží žezla ve většině vlád EU a útočí na sebevědomě nezávislou Evropskou centrální banku (ECB). Jejím prvotním úkolem je držet pod kontrolou úroveň inflace a chránit stabilitu měny.

Představitelé EU však popírají, že by bylo načase vyhlásit pohotovost, protože dlouhodobý výhled je příznivý. „Je příliš brzy. Ničeho se nebojíme, i když měsíc eurolíbánek je za námi, podotkl k tomu jeden z činitelů unie. Neočekávané sklouznutí eura a klopýtnutí ekonomického růstu Německa v posledním čtvrtletí loňského roku zatlačily počáteční „euroeufórii do rozpačité minulosti. Hospodářský růst Německa zpomalil v posledním čtvrtletí o 0,4 procenta mezičtvrtletně a na 2,5 procenta meziročně. Nikdo už dnes nevykřikuje, jak tomu bylo v lednu, že nová měna nastartuje evropský hospodářský růst a překoná hospodářství Spojených států. Ve vzduchu visí otázka nad dalším vývojem evropských úrokových sazeb, které jsou měřeny klíčovou reposazbou v EMU na shodných třech procentech. Německo a jemu podobní však v bezútěšném honu na hospodářský růst apelují na ECB, aby úroky seslala níže a stimulovala hospodářský rozkvět. Wim Duisenberg, guvernér ECB, však něco takového zamítá. „Naše prognózy jsou založeny na vývoji celé eurozóny a nejen Německa, podotkl v uplynulém týdnu Duisenberg.

Oskar Lafontaine, který na sebe vzal roli hlavního rebela, často vystupujícího proti ECB, však banku obviňuje z neopodstatněně utažené monetární politiky. Poté, co centrální banky, které se účastní projektu jednotné měny, hromadně seřezaly úrokové sazby ke třem procentům, předaly hlavní měnový nástroj ECB. Vlády mají k dispozici jedině rozpočtovou politiku, ruce však mají svázány pevnými maastrichtskými požadavky výše deficitu a zadlužení.

Výkřiky do tmy

Mnohé ze zemí, které se dnes účastní EMU, měly silné potíže při plnění zejména kritéria státního dluhu pod 60 procent HDP a rozpočtového deficitu pod třemi procenty HDP. U mnohých byly rozpočty upravovány tak, aby výsledek uspokojil Evropskou komisi a Evropský měnový institut, který byl předchůdcem ECB. Veřejné rozpočty se však v pevných kazajkách dusí a nadýchnutí není v dohlednu.

Pokud se německé hospodářství bude ubírat jinou cestou než zbývající země EMU, pak se na obzoru rýsují velké potíže. Německo je nejen největší ekonomikou EMU, ale i kotvou měnového schématu. Pod palbou kritiky se ocitá hlavně urputné pnutí centrální banky na inflační cíl. Inflace přitom v lednu strnula v jedenácti zemích EMU na meziročních 0,8 procenta ve srovnání s mírným britským posílením spotřebitelských cen o 1,6 procenta. Ceny v samotném Německu, které naopak začíná mít strach z deflačních tlaků, vzrostly jen o 0,2 procenta z prosincových 0,4 procenta. Inflace klesla i v Itálii, naopak zesílila ve Francii, Španělsku, Nizozemsku a Belgii. Inflace v Portugalsku, Nizozemsku a Irsku stoupla, ale udržela se pod dvěma procenty, stanovenými ECB.

ECB shazuje výzvy ze stolu

Šéf ECB Duisenberg se však ohání tím, že problém nespočívá v sazbách. Podle něj země, které bojují s přebujelou nezaměstnaností, pouze neprovedly dostatečné reformy na trhu práce, které by nehybný trh přetransformovaly do pružnější podoby. Naopak sociální demokraté na svém milánském srazu postrkovali banku k tomu, aby při tvorbě své měnové politiky přihlédla k vysoké nezaměstnanosti.

Duisenberg obviňuje politiky a zejména viditelného Lafontaina, že právě jejich výkřiky do tmy směřované na banku sráží hodnotu eura. Dalším důvodem pro oslabování kursu eura je však pokračující hospodářský boom Spojených Států. Jen pro porovnání, jejich hospodářský růst se v posledním čtvrtletí vyšvihl o 6,1 procenta a nezaměstnanost setrvává na dvacetiletém minimu, na 4,3 procenta.

Duisenberg navíc soudí, že oslabující euro je pouze krátkodobým fenoménem, který pro měnovou zónu nepředstavuje žádné velké nebezpečí. Euro je ve srovnání s hodnotou starých národních měn před rokem stále silnou měnou a zahraniční investoři stále se zálibou kupují dluhopisy denominované v eurech. Proto ani Evropská centrální banka nemá v úmyslu sazby na obranu měny zvyšovat.

Ale Lafontaine si se slabou měnou starosti nedělá. Naopak by přivítal, kdyby euro mírně znehodnotilo, a následně tak zlevnilo vývozy eurozóny. Naopak další evropští politici a většina představitelů Evropské unie se slabé měny bojí, protože devalvuje důvěryhodnost velkého evropského projektu jednotné měny. Té měny, pro kterou se dokonce už nadchnul i premiér tradičně oponující Británie Tony Blair.

Lafontaine však začíná upozorňovat i na to, že Evropa je po několikaleté sérii tvrdých rozpočtových škrtů již unavená a na řadu přichází nutnost změny hospodářských politik.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze