VĚROZVĚST PRIVATIZACE - Euro.cz

Přihlášení

VĚROZVĚST PRIVATIZACE

, Pavel Páral,
VĚROZVĚST PRIVATIZACE
Zdroj: Euro.cz

Dušan Tříska

Ačkoli reformní tým, který se dostal k moci s nástupem Václava Klause na ministerstvo financí, měl jasno v tom, že privatizace je nezbytnou součástí cesty k tržní ekonomice, o tom, co bude se státním majetkem, se mnoho nemluvilo. První, kdo vystoupil s myšlenkou, že privatizovat je třeba vše, co jde, byl Dušan Tříska. Již 8. února 1990 vyšel v Rudém právu rozhovor, kde konstatoval, že ve světě je osmdesát procent ekonomiky v soukromých rukou a ani u nás t o nemůže být jinak.

Byl tehdy ještě poradcem ministra financí a byla to jeho okna, která svítila denně do noci. Tříska měl již v mnoha věcech jasno. Problematikou vlastnictví se zabýval už v osmdesátých letech na půdě Ekonomického ústavu Československé akade mie věd, kde díky perestrojce mohl potichu bádat i nad takto tabuizovanými tématy. Právě on byl jedním z klíčových účastníků diskusí, z nichž vzešla myšlenka majetek rozdat. Již v dubnu 1990, rovněž v Rudém právu, oznámil ministr financí, že doporučuje rozdat obyvatelstvu zdarma majetkové kupony a jejich prostřednictvím privatizovat státní podniky transformované na akciové společnosti. Nutno dodat, že Tříska se v té době až tak neobával zahraničního kapitálu v privatizaci. Ve zmíněném rozhovoru upozorňoval, že je obvyklé, když čtyřicet procent hospodářství je v zahraničních rukou. Kupony však byly jednoznačně cestou, jak dát vzniknout českému kapitálu.

Přes často citovaná slova o útěku ekonomů před právníky neběžela příprava kuponové privatizace příliš rychle. Bylo nutné vyjasnit vlastnické vztahy. Do vývoje rovněž zasáhly restituce, které prosadila část politické reprezentace navzdory ekonomům. Nejprve přišly na řadu malé restituce a v únoru 1991 byl přijat zákon o mimosoudních rehabilitacích, který rozhodl o vracení majetku zabaveného po 25. únoru 1948. Teprve pak se začal projednávat zákon o velké privatizaci. V té do bě už stáli za pulty řady obchodů první soukromníci. Politický tlak přiměl vládu nabídnout v aukcích drobné provozovny a v době schválení zmíněného zákona 92/1991 bylo již vydraženo téměř za miliardu. Ve značné části však nešlo o dražby ma jetku, ale pouze nájemních smluv na nebytové prostory. Nemovitosti se dražit nemohly, pokud jim hrozilo, že spadnou do kategorie restitucí. Velká část z 27 miliard korun, které malá privatizace přinesla, dosud leží na zvláštním účtu FNM.

Po schválení velké privatizace začal boj o konečnou roli kuponové metody. Klaus již s Třískou jako svým náměstkem zvítězili a metoda se stala základem privatizace: celkem se tak privatizovala asi třetina privatizovatelného státního majetk u. V lednu 1992 si lidé registrovali své kuponové knížky a v únoru si mohli objednat akcie. Velká hra začala. Tříska si svého dítka ve funkci na ministerstvu příliš neužil. Ještě v roce 1992 odešel ze státních služeb, a nemusel tedy p oslouchat výhrady k efektům originální české privatizační metody, jichž se v dalších letech scházelo mnoho. Dnes vládne celkem obecné přesvědčení, že kuponová privatizace zemi a její ekonomice nepomohla.

Tříska je však jiného názoru. Na dotaz týdeníku EURO, jak z dnešního pohledu hodnotí vliv kuponovky na správu podniků a její efektivnost, reagoval zcela jednoznačně: „Od počátku jsme tvrdili a všechny jsme tím šokoval i, že cílem privatizace podniku není zvýšení jeho efektivnosti. Některé z těch podniků byly prostě netransformovatelné. Odhady roku 1990 a 1991 ukazovaly, že sedmdesát procent našich firem nemá šanci přeměnit se v něco efektivního. Cílem transfo rmace proto musela být ekonomika jako celek. Zdůrazňovali jsme, že kromě státem řízené privatizace musí probíhat privatizace spontánní. Že na zelené louce vznikají nové privátní subjekty a že vláda privatizuje proto, aby otevřela cestu pro tyto nově vznikající subjekty. Existenci mnoha dřívějších mamutů považuje dnes Tříska spíše za nedostatek než výhru.

Je asi jediným z reformátorů, který jezdí do práce městskou dopravou.