Menu Zavřít

Ve zlaté studni

29. 12. 2003
Autor: Euro.cz

Josef Slyomovics, přezdívaný praotec podvodníků, spěšně opustil Prahu

Turista, který si to šine z pražského Malostranského náměstí Sněmovní ulicí rovně za nosem, se octne pár metrů za sídlem českých zákonodárců ve slepé uličce. U Zlaté studně. Na jejím konci stojí malý luxusní hotýlek stejného jména. Nádherné místo pod Pražským hradem, v sousedství Ledeburských zahrad. Ceny tomu odpovídají: Noc v apartmánu přijde na 6950 korun mimo sezonu, 9900 v sezoně. Jeden takový apartmán, pod číslem 11, déle než rok obýval jistý Josef Slyomovics. Muž, který 2. března oslavil v relativní svěžesti úctyhodné devadesátiny. V polovině října sbalil kufry a odjel. Kam? Snad do kanadského Vancouveru, kde je hlášen k trvalému pobytu. Možná ale úplně někam jinam. Zřejmě měl ale dost naspěch a nikomu ze známých o tom neřekl. Jak vzpomíná personál, ještě několik týdnů do hotelu volala spousta lidí a ptala se kdy, kam a proč odjel, kdy se vrátí.

S pašeráky drog.

Slyomovicsovo jméno je v Česku téměř neznámé. Internetové vyhledavače naleznou jen pár okrajových zmínek. Naposledy se ocitlo v listopadovém článku týdeníku Respekt. Bývalý vicepremiér a ministr financí Pavel Mertlík si je vybavil v souvislosti s nabídkou jistých amerických investičních programů, které přivezl v roce 1999 do České republiky bývalý předseda hospodářského výboru a posléze místopředseda Poslanecké sněmovny František Brožík (ČSSD). „Plán zněl následovně: my těm Američanům pošleme ze státní kasy slušnou sumu peněz a oni nám je nějak budou zhodnocovat. Háček byl ovšem v tom, že Brožíkem vytipovaná americká společnost byla neprůhledná a nebylo jasné, jak a podle čeho by měla český erár zhodnocovat. Na jméno té americké společnosti si sice už nevzpomínám, ale pamatuji si, že za ni vystupoval jistý pan Slyomovics. Když jsem si ho nechal proklepnout, zjistil jsem, že se zapletl do pašování drog v Jižní Americe. A tak jsem Brožíkovi řekl, že jde zřejmě o podvod, kterým se nebudu seriózně zabývat,“ citoval Mertlíka Respekt a dále uvedl, že Slyomovics je nyní v Česku stíhán pro podvod a prodej falešných bankovních garancí.

Nájezd na PGRLF.

Případem amerických investičních programů se zabýval týdeník EURO již dříve. To, s čím do Česka přijel v roce 1999 Brožík, nese totiž nápadně podobný rukopis jako jiná nabídka z loňského roku: Americká charitativní organizace Health on Earth, sídlící v Providence, hlavním městě nejmenšího amerického státu Rhode Island, chtěla přes české prostředníky přesvědčit Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF), aby se zapojil do blíže neurčeného nadstandardně ziskového programu. Státní fond, vlastněný ministerstvem zemědělství, sloužící k dotování českých sedláků, měl do něj investovat 100 milionů dolarů (téměř tři miliardy korun). O výnos se měl PGRLF s americkou nadací, údajně podporující chudé a bezmocné v zemích třetího světa, rozdělit. Češi by svou část zisku použili na likvidaci povodňových škod. Svérázný plán, který v Česku prosazoval zlínský podnikatel Pavel Pavlov, využívající svého kontaktu na Vojtěcha Slówika, poslaneckého asistenta ministra zemědělství Jaroslava Palase (ministr sám řekl, že o ničem nevěděl), nakonec nevyšel. Sami Američané od něj couvli, když se o věc začali zajímat čeští novináři (EURO 44/2003). Mnohé nasvědčuje, že za letošní nabídkou a nabídkou z roku 1999 stojí jeden a tentýž člověk. Je jím právě Josef Slyomovics, jak naznačil Mertlík? Zajímavé nepochybně je, že Prahu opustil v době, kdy se média začala o investiční programy živě zajímat.

Studijní pobyt.

Jak sdělila Kancelář Poslanecké sněmovny, byl František Brožík v USA od 3. do 8. října 1999. Nebyl ale sám, spolu s ním dalších osm poslanců: Petra Buzková, Vlastimil Tlustý, Pavel Lang, Ivan Pilip, Jaroslav Lobkowicz, Zdeněk Škromach, Jaroslav Zvěřina, Jitka Kupčová. Šlo o studijní pobyt u federálních institucí ve Washingtonu na pozvání Centra pro demokracii. Brožík měl během inkriminovaného týdne převzít dvě zapečetěné obálky s nabídkou investičních programů - jednu pro ministra financí Mertlíka, druhou pro premiéra Zemana. Stejně jako loňská nabídka měly prý programy pomoci s likvidací následků povodní (tehdy samozřejmě těch moravských z roku 1997). Na pobyt si dobře vzpomíná exministr financí Ivan Pilip: „Pro mě to byla první poslanecká cesta tohoto typu a prvně jsem se tam také sešel s lidmi z organizace Freedom House (to byl počátek příběhu, který skončil Pilipovým uvězněním v lednu 2001 na Kubě - pozn. red.) Téměř vylučuji, že by pan Brožík dostal nějakou nabídku v rámci oficiální části programu. To si opravdu nevzpomínám. Jelikož nehovoří anglicky, těžko se také mohl s někým domlouvat někde v ústraní. Jedině, že by ten dotyčný mluvil česky, případně tam byl tlumočník,“ soudí dnes Pilip.

Z Podkarpatské Rusi do Varů.

Kdyby se Brožík sešel s Kanaďanem Josefem Slyomovicsem, překlad by nepotřeboval. Josef Slyomovics umí česky velmi dobře. Jak týdeník EURO zjistil, pochází z obce Ruske Pole, která bylo v době jeho narození (rok 1913) součástí Uher, ovšem v meziválečném období patřila, jako celá Podkarpatská Rus, k Československu. Dnes ji lze nalézt na mapě Ukrajiny, při hranicích s Rumunskem. Ze sousední vesnice Buštyna pochází jeho manželka Věra, rozená Hollanderová. Ve Slyomovicsově životní pouti se zrcadlí celé dvacáté stoleté, se vší nadějí, zklamáním i brutalitou. Jak před pěti lety uvedl ve svém kariérním profilu, který se týdeníku EURO podařilo získat, v letech 1934 až 1938 provozoval v Karlových Varech kožešnickou manufakturu. Hned po Mnichovu, kdy bylo pohraničí anektováno Německem, opustil zemi a odcestoval do Belgie. Tam podle vlastních slov do roku 1940 působil jako konzul exilové československé vlády. Poté se ve Francii připojil k našim západním jednotkám a následující léta nosil vojenskou uniformu. Když se po válce, během níž většina jeho příbuzných zemřela v koncentrácích, vrátil do Československa, stál tři roky v čele Kožešnického družstva a řídil 150 zaměstnanců. V roce 1948, po nástupu komunistů, utekl přes Bratislavu a Vídeň z Československa podruhé. V rakouském Salcburku se manželce Věře, s níž se oženil v roce 1947, narodil syn Peter (později se podle slov otce stal profesorem ekonomie, politických věd a matematiky).
Nakonec se rodina dostala až do kanadského Montrealu. V zámoří se manželům v roce 1950 narodilo druhé dítě, Susan Slyomovicsová. (I dcera se dokázala prosadit: Donedávna byla profesorkou na Brown University v Providence - městě, kde shodou okolností sídlí i zmíněná charitativní organizace Health on Earth. Od roku 1998 je profesorkou na prestižním bostonském Massachusetts Institute of Technology. Zabývá se islámskou filosofií a problematikou Blízkého a Středního východu.)

46 dolarů v kapse.

Jak otec Josef uvádí, do Kanady přijel v roce 1948 s pouhými 46 dolary v kapse. Pracoval v kožešnictví, realitách, těžebním průmyslu. Jeho kariéra šla strmě vzhůru, „Organizoval jsem a byl prezidentem 65 společností, byl jsem mezinárodním poradcem quebecké vlády,“ uvádí a chlubí se, že se již nedlouho po svém zakotvení v severní Americe dostal do knihy „Who is Who in Canada“. Jak dále uvádí, roku 1960 se stal poradcem centrálních bank ve střední Americe, jižní Americe a Jihovýchodní Asii. K tomu v anglicky psaném textu s řadou překlepů píše: „V té době jsem měl možnost se dostat ke speciálnímu ‚Vzorci‘ (v angličtině ‚special Formula‘ - pozn.red.) pro tvorbu a obchodování se speciálními bankovními instrumenty, které nejsou dostupné běžným klientům. Mám prověřený ‚Vzorec‘, k němuž jsem se mohl dostat jen díky svým padesátiletým zkušenostem z centrálního bankovnictví a z amerického ministerstva financí. Tento ‚Vzorec‘ je možno získat osobně na základě mého zájmu s vámi spolupracovat. Odjinud jej získat nelze. Rád bych s sebou přivezl jednoho z největších bankovních expertů, který v maximální důvěrnosti vše vysvětlí představitelům Výboru (není uvedeno jakého - pozn.red.) a doufám, že je přesvědčí, že jim přivážím atomovou bombu,“ s nadsázkou vyzdvihuje Slyomovics hodnotu svého know-how. „Bylo by mým přáním, aby politika zůstala stranou, protože je mi 85 let a neuvažuji o tom, že bych si tento ‚Vzorec‘ vzal do hrobu. Chtěl bych jej zanechat v zemi, kde jsem se narodil, pro níž jsem šest let bojoval a kde devadesát procent mé rodiny zemřelo v plynové komoře.“ Podle věku, který Slyomovics zmiňuje, lze dovodit, že tento text psal v roce 1998. Údajně byl adresován Úřadu vlády, kde tou dobou již vládl Miloš Zeman.

Odesilatel neznámý.

František Brožík ale vylučuje, že by nabídka investičních programů, kterou přivezl v roce 1999 z USA, měla něco společného s panem Slyomovicsem. „Ten za tím zcela určitě nebyl, ale já vlastně nevím, kdo to byl. Domlouval to celé pan Pavlov. Za mnou tam na hotelový pokoj přišel jistý člověk, echtovní Američan, jehož jméno si již nepamatuji, a přinesl ty dvě zapečetěné obálky pro Mertlíka a Zemana. Byl to ale jen takový poslíček. Zastupoval nějakého jiného člověka, který měl přiletět odněkud z Atlanty, ale zlomil nohu. Potom jsme byli s celou tou poslaneckou skupinou na nějakém obědě a ten člověk tam za námi přišel. Byl u toho ještě jeden kolega z naší delegace, mluvící výborně anglicky, ale nerad bych ho jmenoval,“ uvedl Brožík. I zlínský podnikatel Pavel Pavlov nepopírá, že za Brožíkem přišel do hotelu pouze poslíček, ale kdo byl oním záhadným odesilatelem investičního programu, ani on nesdělil. Stejně jako Brožík ale tvrdí, že Slyomovics to nebyl.
Oba dva však nepopírají, že měli tu čest Slyomovicse poznat: „Viděli jsme se jednou, někdy v roce 1996. Vím, že se také zabýval nějakými investičními programy ale myslím si, že už je přece jenom trochu starý,“ poznamenává Pavlov. Brožík jej prý viděl později. „Já jsem Slyomovicse potkal v roce 2001 na nějakém krajanském večírku v Kanadě a ve stejném roce jsem ho přijal v Parlamentu, když už jsem byl místopředsedou sněmovny. Považoval jsem za slušnost přijmout člověka, který nabízel pomoc České republice. Tenkrát, když byl u mě v kanceláři, jsem k němu přivedl Mertlíka. To je všechno. Oni pak jednali sami, beze mě.“ Mertlíkovu reakci se týdeníku EURO přes veškerou snahu nepodařilo získat.

Pod jednou střechou na Hluboké.

Přestože hlavní aktéři stále tvrdí, že nabízené investiční programy mezi sebou nemají žádnou vazbu, je záhadné, že se kolem nich točí stále tytéž osoby. Patří mezi ně i advokát Vojtěch Slówik, který byl donedávna poslaneckým asistentem ministra zemědělství Palase (do předloňských voleb byl ale asistentem Brožíka). I Slówik Josefa Slyomovicse nepochybně zná. Stačí důkladně prostudovat jejich podnikatelské aktivity. Slówik, jak loni uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO, je vlastníkem společnosti Ekofidas, vyrábějící v Radoníně u Žďáru nad Sázavou vzácné sacharidy a jejich deriváty (EURO 40/2003). Ekofidas je však od roku 1998 také většinovým vlastníkem akcií společnosti Lesy Hluboká. V roce 1999 byla rozhodující část lesnických aktivit firmy převedena na společnost podobného jména - Lesy Hluboká nad Vltavou. Ve stejném roce na stejné adrese vznikla ještě jedna akciová společnost – České lesy a. s. (jako její jediný vlastník je uváděna v Irsku registrovaná firma Caradell Investments). V původní „mateřské“ firmě Lesy Hluboká byla následující rok 2000 prohlášen konkurs. Ve všech třech lesních firmách byl Slówik na přelomu roku 2000 předsedou představenstva. A kde je Slyomovics? Je nadále veden jako majitel společnosti Aqua Line, která sídlí na totožné adrese jako „Slówikovy“ lesní firmy: Hluboká nad Vltavou, Lesní ulice čp. 691. Jednatelem Slyomovicsovi firmy, kterou do roku 2001 vlastnily České lesy, je Aleš Balák. Ten samý muž je i členem představenstva Lesů Hluboká nad Vltavou. V orgánech hlubockých lesních firem jsou již několik let i jiní Balákové - Miloš a Roman (pravděpodobně příbuzní Aleše). Provázanost je zřejmá. „Josefa Slyomovicse jsem poznal v době, kdy jsem byl poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny Brožíka. Tehdy jsem již v žádných orgánech společností se sídlem v Hluboké nad Vltavou nebyl účasten. Pouze je mi známo, že na základě podnětu právního zástupce Slyomovicse došlo k prodeji jedné z firem, která byla založena s cílem, jenž nebyl naplněn. Podrobnosti transakce neznám,“ reagoval na dotaz týdeníku EURO Vojtěch Slówik. To, že v orgánech lesních firem Slówik nesedí, ovšem zatím nijak nedementuje původní informaci, že je vlastnicky ovládá přes Ekofidas.

Desítky miliard nepřitekly.

Slyomovics je však spjat i s jinými firmami. Poprvé na sebe upozornil v souvislosti s firmou Imperio Regere, v jejímž čele stojí Milan Kožíšek – podnikatel, který kdysi lákal Čechy, aby investovali do jeho zlatých dolů v Ugandě. Byl to právě Slyomovics, respektive jím vedená kanadská firma Western Canadian RIM Investments, kdo v dubnu 2002 navýšil základní jmění Imperio Regere z původní Kožíškovi jedné miliardy na 11,7 miliardy korun. Stejně jako v případě Kožíška však do firmy v hotovosti nepřitekla ani koruna. Zatímco Kožíšek do ní vložil akcie svých „zlatých dolů“, Slyomovicsova firma dala Imperiu Regere do vínku garance jisté jihoamerické banky v uvedené výši. Příznačné je, že „Western Canadian“ v kanadských registrech firem vůbec nelze najít.
Imperio Regere mělo v Česku velkolepé plány. Ještě na začátku loňského roku firma prohlašovala, že chce „vstoupit do problémových podniků a napomoci všeobecné konjunktuře České republiky“. Jiná kanadská firma Stanford-Encaje, která po Slyomovicsovi údajně převzala majoritu, měla na investice v Česku připravenu miliardu dolarů (téměř 30 miliard korun). Imperio, v jehož dozorčí radě seděl i bývalý poslanec Michal Lobkowicz, však zřejmě už žádný ze svých ambiciózních projektů nepředstaví. „Momentálně z novinářského hlediska není o čem psát. Společnost je v útlumu. Nezúčastňuje se žádných tendrů,“ reagoval na prosbu týdeníku EURO o schůzku s šéfem Kožíškem člen dozorčí rady Imperia Regere Petr Burda. Devadesátiletý Slyomovics stojí i za jinou českou „obří“ firmou. Je jediným akcionářem Czech Financial Engineering Company se sídlem v Broumově na Náchodsku, zapsané do obchodního rejstříku v lednu 2001. Půl roku po zápisu se Slyomovics rozhodl navýšit základního jmění z původních dvou milionů na neuvěřitelných dvacet miliard korun. „Důvodem pro zvýšení kapitálu je zájem společnosti podílet se na investicích v České republice,“ je uvedeno v Obchodním rejstříku. Upisovatel měl předběžně v plánu splatit hodnotu akcií na firemní účet zřízený u nejmenované zahraniční banky. Navýšení však dodnes nebylo zapsáno.

S Mogilevičem v zádech?

Ohánět se desítkami miliard je podezřelé, ale důvodů, proč by se o Slyomovicse a jeho spolupracovníky mohla zajímat policie, může být více. Důvěrné informace z bezpečnostních složek státu hovoří dokonce o tom, že jistí svědci vypověděli, že činnost Slyomovicse je ve skutečnosti řízena bossem ruské solncevské mafie Semjonem (Sevou) Mogilevičem.
To je odvážná konstrukce. Týdeník EURO si již na konci ledna 2003 pokoušel Josefa Slyomovicse kontaktovat. „Už tady jeden takový byl - usmrkaný třicetiletý mladík. A chtěl mě – člověka, který už šedesát let pracuje ve financích – poučovat! Já se s nikým nebudu hádat. Pokud bych měl mluvit, tak jedině za přítomnosti advokáta,“ řekl do telefonu a dodal že, je možno kontaktovat JUDr. Radila. Přes opakovanou žádost však pražský advokát Jaroslav Radil žádnou schůzku s „nestorem českého byznysu“ nedomluvil.

Jako by neexistoval.

V Kanadě Slyomovics mezi uznávané ekonomické celebrity zřejmě již nepatří. Roman Chlupatý, spolupracovník týdeníku EURO v Torontu, prohledal tamní vyhlášenou univerzitní knihovnu a pročetl téměř všechna vydání publikace „Who is Who in Canadian Business“ od roku 1980 do roku 2002 od Rogers Media a o žádného Slyomovicse ani nezavadil. Jeho jméno se na zahraničních serverech vyskytuje pouze v negativních souvislostech (viz. box). Větší společenské uznání, zdá se, nakonec získala manželka Věra, oceněná před rokem v lednu cenou kanadského generálního guvernéra za dlouholetou práci v oblasti lidských práv, v boji proti rasismu a xenofobii (angažovala se v Canadian Jewish Congress, Holocaust Comitee, přednášela na univerzitách).
„Jméno Josef Slyomovics mi nic neříká, a to jsem si myslel, že znám v Kanadě snad všechny krajany,“ reagoval Otto Jelínek, navrátivší se exulant a bývalý kanadský ministr, nyní působící v pražské pobočce Deloitte & Touche.

Prázdná studna.

Pražský hotel U Zlaté studně ztratil dlouhodobého klienta, který si v něm udělal svou kancelář. „Měl tady veškerý servis, připravovaly se pro něj bohaté snídaně, chodilo sem za ním spousta lidí. Někdy jsme si připadaly jako jeho sekretářky. Ale nikdy jsem vlastně netušila, čím se zabývá. Cifry, které se ale objevovaly na faxech, byly často opravdu astronomické. Tolik peněz si vůbec nedovedu představit,“ svěřila se jedna recepční. Přestože nebylo vždy jednoduché z kanadského hosta dostat peníze za pobyt, fakturované v měsíčních intervalech, nakonec prý téměř vš
echno zaplatil.

Na černé listině Týdeník EURO ve svém pátrání po Josefu Slyomovicsovi narazil na černou listinu, jež obsahuje jména lidí spojených s nejrůznějšími finančními a investičními podvody. Je na internetové adrese www.diligizer.com. Tento zdroj přitom není neznámý ani zástupcům americké administrativy: „Tyto stránky občas využívám a považuji je za užitečné. Nikdy jsem ještě neslyšel, že by někdo kritizoval jejich obsah jako předpojatý či nespravedlivý,“ řekl týdeníku EURO jeden nejmenovaný specialista, které se v americkém „Fedu“ zabývá finančními podvody. U jména Josefa Slyomovicse jsou v seznamu hned dvě poznámky. Dvakrát proti němu byla podána civilní žaloba, jednou to bylo u soudu v New Yorku a druhý případ se odehrál v bahamském Nassau. Záznam o odsouzení v těchto kauzách k dispozici není, černá listina však obsahuje jména lidí, kteří byli žalováni ve stejné kauze jako Slyomovics a jejich historie už je zajímavější.

Souvislost jistě ne náhodná.

Jistý David Bishara, na kterého byla také v srpnu 1993 v Nassau podána žaloba, má za sebou prokazatelnou kriminální historii. Roku 2001 byl na Floridě odsouzen za šest případů praní špinavých peněz, spiknutí při pokusu o podvod a podvod s cennými papíry. Kromě Bishary a Slyomovicse byla v Nassau podána žaloba na Marlene Perkalovou. Roku 1999 ji zažaloval jeden kanadský byznysmen kvůli podvodu, ve kterém přišel o 1,5 milionu amerických dolarů. Ve stručnosti šlo o podivné investiční programy. Fakt, že se jméno Josefa Slyomovicse objevuje ve stejných souvislostech i u nás, by měl vzbudit maximální pozornost. Šance, že jde o jiného Josefa Slyomovicse, než se kterým se potkal Brožík, Mertlík, Slówik, Pavlov a Kožíšek, je naprosto minimální. Pochybnosti rozptyluje i diskuse na zmíněném internetovém serveru, kde je Slyomovics nazýván praotcem všech podvodných investičních programů, který pochází ze střední Evropy. Jistý participant líčí, jak Slyomovics trávil čas v luxusním londýnském hotelu, kde přesvědčovat potenciální „investory“ o výhodnosti svých schémat (podobně jako nedávno v pražském hotelu U Zlaté studně). Asi ale příliš neuspěl, protože nejmenovaný londýnský hotel údajně opustil, aniž by se obtěžoval zaplatit účet. Další nezaplacený účet měl nechat u newyorské advokátní kanceláře Proskauer Rose. Týdeník EURO se kancelář pokoušel kontaktovat, avšak bezúspěšně. Lze se jen dohadovat, že v tomto případě jde o poplatky při zastupování u newyorského soudu v roce 1992, kdy byla na Slyomovicse podána civilní žaloba.

BRAND24

Dcera mlčí.

Týdeník EURO se snažil e-mailem kontaktovat i dceru Josefa Slyomovicse, Susan, nyní působí jako profesorka na bostonské Massachusetts Institute of Technology, dříve na Brown University v Providence. Pokus však také skončil bez úspěchu. Zajímavé je, že v jednom internetovém článku, kde se Susan rozepsala o východoevropském původu svých rodičů mluví pouze o matce, otce vůbec nezmiňuje. Bývalé i současné universitní působiště Susan je geograficky blízko oficiálnímu sídlu nadace Health on Earth Foundation, jejíž jméno se objevilo v souvislosti s návrhy investičních programů pro český PGRLF. Zástupce nadace Bruce Anderson sám v rozhovoru pro týdeník EURO spolupráci s Brown University několikrát zmiňoval. Může však jít o shodu čistě náhodnou. Nadace sama však nepůsobí o nic méně mysteriózně než všechny další subjekty v této kauze. V dokumentu, který týdeníku EURO před několika týdny zaslal Bruce Anderson, se mimo jiné uvádí, že Health on Earth Foundation úzce spolupracuje s mezinárodní humanitární organizací International Rescue Committee (IRC). Na jejích internetových stránkách však o spolupráci s HoEF není ani slovo. Týdeník EURO organizaci kontaktoval a její tisková mluvčí Melissa Winklerová poté sdělila, že projekt, na který se Bruce Anderson odvolával se skutečně uskutečnil, ale o Health on Earth Foundation a lidech s ní spjatých nikdy neslyšeli. „IRC nikdy neměla žádný vztah s touto nadací,“ řekla a dodala, že právníci již připravují dopis, ve kterém nadaci požádají, aby se na IRC přestala odvolávat ve svých materiálech. Není však úplně jasné, kam má IRC uvedený dopis vlastně poslat. Týdeník EURO totiž narazil na dvě různé adresy (samozřejmě vždy šlo o P. O. BOX), které nadace uvádí. Záhady ale nekončí. Na internetu je k dispozici článek z Princeton News z listopadu roku 2003, ve kterém se jako zástupce nadace uvádí člověk jménem Joe Wersal. V registračním listě nadace pro rok 2001 figuruje, o rok později však už nikoliv. Člověk stejného jména navíc byl společníkem jistého Edwarda Howicka, který byl odsouzen v roce 2001 za padělatelství. Joe Wersal byl v této kauze zmíněn jako společník při prodeji podivných finančních instrumentů. Pro americkou charitativní organizaci, široce působící na mezinárodním poli (alespoň tak ji představuje Bruce Anderson) je to příliš mnoho náhod a nejasností. Mrtvé internetové stránky www.healthonearth.org, které pravděpodobně vznikly nedávno, pochybnosti také nerozptýlí. Neznámý účastník internetové diskuse zaslal příspěvek datovaný jedenáctého ledna 2002, ve kterém se ptá na „Joeovy (míněno Slyomovicsovy – pozn.red.) transakce s českými akciemi“. Co tím myslel, si můžeme jen domýšlet.

Čtyři Slyomovicsovy firmy:

  • AQUA LINE s.r.o. – Stoprocentní majitel. Společnost sídlí v Hluboké nad Vltavou, ve stejném objektu jako trojice lesních firem, v níž byl předsedou představenstva advokát Vojtěch Slówik. S lesními firmami je nadále personálně provázána.
  • CZECH FINANCIAL ENGINEERING COMPANY a.s. – Jediný akcionář společnosti se sídlem v Broumově. V roce 2001 Slyomovics rozhodl o navýšení základního kapitálu ze dvou milionů na dvacet miliard korun.
  • MACAO TRADING TRUST s.r.o. – Jednatel a menšinový spoluvlastník společnosti se sídlem v Praze. Větší část dnes patří člověku jménem Chit-Ming Sze z Hongkongu. Od roku 1995 do poloviny loňského roku se firma jmenovala SYD s.r.o. Slyomovicsovými partnery v ní byly dva muži bezprostředně spjatí s Podnikatelskou bankou – Jan Šulc a Josef Sajaš.
  • WESTERN CANADIAN RIM INVESTMENTS 2001 INC. - Josef Slyomovics je veden jako vedoucí českého „odštěpného závodu“ této firmy se sídlem v kanadské Britské Kolumbii. Nově zřízená pobočka má podle Obchodního rejstříku sídlo v Kladně (zápis byl proveden v polovině října loňského roku, v době kdy Slyomovics opouštěl ČR). Právě „Western Canadian“ v roce 2002 navýšila základní jmění ve firmě Imperio Regere o 10,664 miliardy korun.
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).