Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Protext Video: Konference CyberCon Brno 2019

Moderní technologie jako nástroj vládnutí, sociální inženýrství, novinky z oblasti…

Pronajaté auto vás může vyjít levněji než vlastní

Dvě třetiny Čechů si pořizují vozy maximálně za 200 000 korun. Volí tedy často starší…

Jak absolventi hodnotí náplň MBA studia? Zjistili jsme v unikátním průzkumu!

Jsou absolventi MBA studia spokojeni s jeho obsahovou náplní? Jak hodnotí odbornou a…

 Smuteční síň, ilustrační foto
Smuteční síň, ilustrační foto
Autor: Hynek Glos/Euro

Vaše smrt, naše radost. I funebrákům zvoní umíráček

 Boříková 04. března 2017, 06:00  -  Hana Boříková
 Smuteční síň, ilustrační foto
Smuteční síň, ilustrační foto
Autor: Hynek Glos/Euro
04. března 2017, 06:00

Mezi pohřebními službami zuří konkurenční válka, zároveň se šikují proti ministerstvu.

Karel Ottl je bývalý výpravčí. Mezi „funebráky“ vstoupil v roce 1994, když mu kamarád nabídl práci v pohřební službě. Webové stránky jeho pohřební služby jsou trochu jiné než u konkurence. Na jejich návštěvníka nevyskočí nabídka ekonomického pohřbu (tedy té nejlevnější varianty) evokující diskontní akce v supermarketech, ale rady, jak se zachovat v situaci, se kterou se každý pravděpodobně jednou setká, a přitom se na ni vůbec nepřipravil. Přestože smrt je pro každého ta jediná jistota, je zároveň celospolečenským tabu.

Pro Karla Ottla se stala naopak smrt životní náplní. Pozůstalí si u něj mohou kromě pohřbu objednat i psychologickou pomoc a intervenci – vystudoval psychologii na filozofické fakultě. Po několika letech, kdy se denně setkával s tím, co jiní ze života dokonale vytěsnili, začal pociťovat potřebu přidat k „funusům“ nějakou „nadstavbu“. Tématem jeho rigorózní práce se stal český fenomén – pohřeb bez obřadu. V tom vynikáme. Nikdo jiný, snad s výjimkou východních Němců, nevypustili rozloučení se zemřelým ze života tolik jako my. V posledních letech je takových pohřbů více než polovina.

Nejde jen o prachy

Možná i díky psychologické průpravě nevidí Ottl jako nejpodstatnější motiv tuzemské speciality ekonomiku – pohřeb bez obřadu je logicky o několik tisícovek levnější. Přestože Ottl ví, že z hlediska truchlení a vyrovnání se smrtí je pohřeb velmi důležitý a je začátkem adaptace na život bez blízké osoby, pozůstalé nepřesvědčuje, aby se rituálu nevzdávali. Tělo totiž podle něj přestává být podstatné. „Duch“ pohřbu se tak od obřadu s rakví posouvá k vyzvednutí urny. Rodina se například sejde, vyzvedne urnu a uloží ji do hrobu nebo doma do kredence, pak jdou někam posedět a zavzpomínat. „Řada lidí také nepořádá pohřeb z osobních pohnutek – bojí se, že by neunesli emoce spojené s pohřbem a veřejné truchlení, často mají strach dovolit vyplavat emoce napovrch i sami sobě. Mnohdy se stává, že i když nakonec pohřeb uspořádají, nechtějí, aby jim ostatní kondolovali, “ vysvětluje Ottl, dnes už jako majitel pohřební služby v Brandýse nad Labem, ve které před 12 lety začínal.

Pěkná rakev a auto. Lidé jsou u pohřbů poměrně konzervativní, soudí Ladislav Kopal, majitel pohřební služby v Jablonci nad Nisou. ( Zdroj: Hynek Glos, Autor: Hynek Glos )

Pěkná rakev a auto. Lidé jsou u pohřbů poměrně konzervativní (Foto: Hynek Glos)

Pokud se jej ale lidé ptají, jestli mají rakev vystavit nebo se na nebožtíka ještě přijít podívat, poradí jim, že ano. „Je to důležitý moment pro akceptaci smrti blízkého člověka. Často jsou pak rádi, že to dokázali,“ má zkušenost Ottl. Proto si ale musí být jistý, že všechno bude perfektní, tělo vzorně upravené. Aby tohle mohl dělat a měl onu jistotu, že nebude žádné nepříjemné překvapení, zaměstnává sedm lidí – mimochodem stále ty samé –, i když konkurence dokáže vypravit stejný počet pohřbů se třemi pracovníky. Ottl sám přiznává, že není ten správný podnikatel, a i když to zní jako klišé, on tuhle profesi s nevalnou pověstí chápe jako poslání. Téma, které nyní hýbe pohřebními službami napříč republikou – novela zákona o pohřebnictví – jej nechává celkem chladným.

Ukradené rakve, mrtvoly v náklaďácích

Veřejností otřásl loni v létě případ z Horažďovic. „Našli jsme 21 zemřelých. Někteří z nich leželi volně na chodbě, a to už delší dobu,“ řekl médiím ředitel Krajské hygienické stanice Plzeň Přemysl Tomašuk a dodal, že některá těla byla i v nefunkčním chladicím boxu. Kvůli počínající hnilobě hrozila epidemie. Později se ukázalo, že na trestní stíhání nestačilo ani to, že provozovatel pohřební služby vydal pozůstalým urnu s popelem jejich zesnulé dcery, přestože ta v té době stále ležela na chodbě v horažďovické smuteční síni.

Na místo vyjela osobně ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová, jejíž podřízení zrovna sepisovali novelu zákona o pohřebnictví. Šéfka resortu, která si k pobavení některých novinářů nechala do kanceláře nainstalovat rakve, prohlásila, že se zasadí o vyšetření případu, osobně podala žádost o odnětí koncese horažďovické pohřební službě a deklarovala, že její novela zákona by měla z pohřebnictví vymýtit tyto nechutné praktiky. Diskuse o úrovni pohřebních služeb a potřebě jejich regulace nabraly s čím dál konkrétnější podobou novely spád a veřejnost se postupně dozvídala pikantní podrobnosti ze zákulisí byznysu, ve kterém se ročně protočí kolem 1,6 miliardy korun. Lámání nohou nebožtíků, aby se vešli do malé rakve, vytrhávání zlatých zubů, přehazování mrtvých do papírových „krabic od bot“ z drahých rakví, které jsou pak několikrát přeprodány, svážení zahnívajících a neoblečených zesnulých po celé republice v náklaďácích až pro 52 těl do krematoria s nejakčnější cenou…

Výsledkem je ale novela ministerstva, které tím proti sobě popudilo značnou část jinak rozhádaných pohřebních služeb, a vzájemné obviňování z lobbismu. V oboru zuří velmi tvrdý konkurenční boj – v Česku je vydáno 600 koncesí na provozování pohřební služby, aktivních je zhruba 300. A to je evidentně moc. Jen na půlkilometrové cestě od tramvaje k Nemocnici Na Bulovce mají kanceláře s nepřetržitým provozem čtyři pohřební služby.

Za surovinu se platí

Zdá se, že jediné, na čem se ministerstvo a pohřební služby shodnou, je potřeba vnést do oboru řád, kontrolu a zlepšit jeho renomé. Podle Karly Šlechtové novelu poctivé služby vítají a odmítají ji především ty, kterým chce sáhnout na nekalý byznys.

Tak černobílé to ale nebude. Jaroslav Mangl provozuje pohřební službu od roku 1990, většinu toho, co vydělal, investoval zpět do rodinné firmy. A nebylo to málo. Na kraji Kostelce nad Labem postavil areál, který velmi pravděpodobně předčí představy ministerstva o slušné službě – parkuje tu několik nových dodávek, v budově má vzornou chladicí místnost, omývárnu těl a další místnost pro úpravu zesnulých, kde je čisto, hraje tam hudba a i v přítomnosti mrtvých těl tu na návštěvníka nepadá úzkost. Pro pozůstalé vybudoval prostor, kde se mohou se zemřelým v klidu sami rozloučit. Přesto jakmile slyší Mangl o počinech ministerstva, „černý humor“ jej přejde.

Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy ( Autor: Hynek Glos )

Podle Julia Mlčocha, ředitele pražského pohřebního ústavu, lidé méně umírají v létě (Foto: Archiv)

I jemu vadí praktiky, které poškozují celý obor. Novela podle něho ale vůbec neřeší to, co poctivé podnikatele nejvíc trápí. A to jsou žraločí praktiky velkých konkurentů nebo naopak garážové firmy, které Mangl nazývá pohřební agentury, nikoli služby. Pohřebnictví je zároveň odvětvím, ve kterém státu utíkají velké peníze. Firmy vedou „dvojí účetnictví“ a zhruba pětinu příjmů vůbec nedaní. To, že ročně zemře zhruba 110 tisíc lidí a prodá se jen kolem 80 tisíc rakví, neznamená jen, že nebožtík putuje do pece v lepenkovém obalu a lepší dřevěná rakev, kterou mu pozůstalí zaplatili, už obývá někdo jiný – to je ta primitivnější stránka podvodu – ale i to, že služby zkrátka faktury „stopí“ nebo nevystaví. „Já se těším, že spadneme pod EET a účtenkovou loterii. Alespoň se omezí černé peníze, které bývají používány na uplácení,“ říká Mangl.

Z pohřebnictví se stal zkrátka průmysl, kde se za surovinu platí. Za tělo až tři tisíce. Korumpování personálu nemocnic, záchranky, LDN, domovů pro seniory je veřejným tajemstvím. Zdravotnická nebo sociální zařízení nemají místnosti pro uchování mrtvých nebo je pronajímají soukromým firmám.

Systém funguje tak, že pozůstalý dostane informaci, že si může tělo vyzvednout v zařízeních, která už ovšem obhospodařuje pohřební služba (nebo s ní spřízněná firma) na základě smlouvy s nemocnicemi nebo třeba domovem důchodců. Když tam pozůstalý zavolá, dostane rovnou nabídku zařízení pohřbu nezřídka podpořenou informací, že pokud si objedná jejich služby, nebude muset platit za „uskladnění“ mrtvého, přestože prvních 48 hodin hradí nemocnice nebo sociální zařízení z veřejného pojištění. To už ale rodina neví. Nabídku využije odhadem zhruba 80 procent pozůstalých.

Neděje se to ovšem jen v menších zařízeních, pro která by bylo uchování těl ve vlastní režii komplikací. Například jedna velká pražská nemocnice pronajala svou patologii a přepravu zemřelých firmě, která je personálně propojená s jednou z největších pohřebních služeb. Ta v metropoli „vyváží“ 25 nemocnic a sociálních zařízení. Další pohřební služba má zase provozovnu přímo v nemocnici, přestože to zákon zakazuje. Ten obchází námitkou, že sídlí sice v areálu nemocnice, ale v budově bývalé kaple, takže v církevním, nikoli zdravotnickém objektu.

Premiéra i derniéra zároveň

Na opačném pólu „žraloků“ stojí firmy, které si pořídí na splátky jeden ojetý, zevnitř omyvatelný volkswagen, který dříve vozil chlebíčky, a dělají pohřby „na koleně“. Pronajmou si jednu kancelář a dají na ni vývěsku „pohřební služba“. Nevlastní žádné zařízení, nemají zaměstnance a to nejnutnější si objednají u pohřebních služeb, které si vybudovaly vlastní zázemí. O nějaké etice, jež ale jediná odlišuje lidské tělo po smrti od biologického odpadu, se u nich nedá mluvit, hlavní je maximalizace zisku. Když je průšvih, prostě zmizí.


Přečtěte si exkluzivní rozhovor týdeníku Euro:

Když běží zajímavý seriál, lidé méně umírají, říká šéf Pohřebního ústavu

Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy ( Autor: Hynek Glos )


Jenomže jak říká ředitel litoměřického pohřebního ústavu Auriga Petr Rambousek, pohřeb je třeba na rozdíl od svatby premiéra a derniéra zároveň. Není šance jej opakovat, a když jej pohřební služba zkazí, pachuť zůstane navždy. V případech, kdy se pozůstalí spokojí s pouhou kremací bez obřadu, se o tom, jak bylo s jejich mrtvým nakládáno, vůbec nedozvědí. Právě vysoký počet „bezobřadných“ pohřbů, kdy rodina nechá vše v režii pohřebního podniku, je tuzemské specifikum, které přežívání pofiderních služeb umožňuje.

Pálíme bez obřadu

Pohřby bez obřadu existovaly v malé míře již před mnoha desítkami let, většinou se však jednalo pouze o jednotlivé případy – dobrovolné dárce svého těla anatomickému ústavu, vězně, občas také chovance psychiatrických ústavů bez příbuzných. Éra pohřbů bez obřadu začala v roce 1978. A těžko si na ni zvykali i ti, kteří by měli být otrlí. Například ve strašnickém krematoriu zpočátku všechny zemřelé, kteří měli být zpopelněni bez obřadu, převezli do opuštěné a potemnělé obřadní síně, kde jim zahráli alespoň jednu skladbu na rozloučenou. Nedokázali tělo jen tak spálit. Četnost pohřbů bez obřadu se postupně zvyšovala a například v letech 1985 až 1989 se v Praze pohybovala mezi 20 až 30 procenty. Dnes přesahuje bezobřadný pohřeb podle ředitele Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julia Mlčocha polovinu všech objednávek.

Kolik stojí pohřeb v Kč ( Zdroj: Asociace pohřebních služeb v ČR, Autor: Asociace pohřebních služeb v ČR )

Takové rozšíření pohřbu bez obřadu umožňuje ještě jeden český unikát – kremace. V Praze se pro zpopelnění rozhoduje 90 procent lidí, jeden rok napočítal Julius Mlčoch dokonce 98 procent. Češi jsou, po hinduistech a buddhistech, kteří věří, že se spálením z těla uvolní duše a může putovat dál, v žehu premianti. První pražské krematorium začalo zpopelňovat v roce 1921 v místech, kde je nová obřadní síň na Olšanech.

Dnes je v Česku 27 krematorií, což je víc, než potřebujeme. Vozí se do nich hromadně i těla bezdomovců z Berlína. Nad tím, že krematoria fungují ve velké míře jen jako prosté spalovny těl, se kterými se nikdo neloučí, se už dlouho nikdo nepozastavuje.

Ochočená versus vyobcovaná smrt

V některých kulturách je přitom loučení s mrtvými a jejich vyprovázení tím nejdůležitějším rituálem. Například indiáni kmene Yawalapiti neslaví narození dítěte, ale smrt, která je přechodem někam jinam. Když indián zemře, zahrabou ho 2,5 metru do země a asi tak za tři týdny se loučí s tělesnou schránkou, s fyzickou materií – duše v osadě stále je. Až za další rok se dělá druhý pohřeb, kdy se indiáni loučí s duší. A to je daleko významnější. „Tato část kuarupu trvá týden. Musí se nalovit ryby pro návštěvníky, je tam okolo tisíce indiánů z okolí, tancuje se, hraje se na flétny, vyhánějí se zlí duchové, zápasí se… Je to velká slavnost, nic smutného,“ popisuje etnolog Mnislav Zelený, který se takového kuarupu účastnil. Indiáni berou smrt jako něco přirozeného, nebojí se jí, je pro ně vyvrcholením života. Naše společnost ji naopak dokonale vyobcovala. Pohřební služby už si nepořizují černá auta, ale bílá, takže nikdo nepozná, že se „to“ stalo.


Přečtěte si o komplikovaném zrodu novely zákona o pohřebnictví:

Padesát odstínů smrti: schvalování novely zákona o pohřebnictví nudou nehrozí

Ministerské téma. Pro Karlu Šlechtovou je novela zákona o pohřebnictví prioritou, prosadit ji ale nebude vůbec jednoduché. ( Zdroj: Hynek Glos, Autor: Hynek Glos )


Pro současného člověka je samozřejmostí žít úspěšně, šťastně a dlouho, s mocnou medicínou za zády. „V takových souvislostech je nepřirozené a obtížné zemřít, každá smrt se zdá předčasná a nespravedlivá. Začalo se opomíjet, že smrt není nemoc, nýbrž přirozený důsledek života – neumíráme, protože jsme smrtelní, ale,umíráme na něco‘,“ říká Helena Haškovcová, profesorka lékařské etiky. Stejně jako se z našeho života vytratila smrt, mizely i rituály, které jí dávaly smysl. Zároveň se smrt a to, co následuje, odosobnila.

Na konci 19. století se pohřební rituál stává předmětem byznysu, v té době se začíná hovořit o komercionalizaci smrti. „Pohřební instituce zajišťují veškeré služby a profesionálně provádějí úkony, které byly dříve výsadou nejbližších. Dřívější několikadenní období přípravy pohřbu se v dnešní době pozůstalým scvrklo do několika málo minut,“ podotýká Ottl. Pak už je vše možné nechat na „profesionálech“. Jenomže právě ona profesionalita je v tomto odvětví dost pofiderní, přiznávají samotní její aktéři. Z pohřebnictví se stal zkrátka tvrdý byznys bez piety.



Čtěte také

 Ilustrační foto

Důchody vzrostou o 900 korun. Penzisté od začátku roku dostanou jednorázový doplatek

Průměrný důchod vzroste příští rok o 900 korun měsíčně. Přiblížit by se tak měl 14 400…

16. září 2019

Praha  Praha bude moci nasadit autopiloty v metru - ilustrační foto

Metro bez strojvedoucího. Praha může do deseti let nasadit autopiloty

Praha by se do deseti let mohla zapsat na světový seznam měst, která se obejdou bez…

16. září 2019

Administrativní budova Crystal v Praze na Vinohradech

Zájem o kancelářské budovy roste, letos se na trhu protočilo už 45 miliard

Komerční reality v Česku lákají stále více investorů. Loni investice do komerčních…

16. září 2019

 Znečištění ovzduší - ilustrační foto

Německo chystá boj za klima. Do roku 2023 vynaloží 40 miliard eur

Německá vláda chce do roku 2023 dát kolem 40 miliard eur (bilion korun) na boj proti…

16. září 2019

 Innogy, ilustrační foto

Nejen plynovody. Hladoví Australané se přihlásí i o obchodní část innogy ČR

Pouhé dny zbývají do rozhodnutí Evropské komise, zda bude vyžadovat prodej české větve…

16. září 2019

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Jak se zvýšení minimální mzdy dotkne zaměstnanců?
Topná sezóna začala. Kolik zaplatíte za dřevo a uhlí?
Komu ještě pojišťovna může přispět na brýle?
Můžete pracovat na rodičovské dovolené?
A co když to na veterině nevyjde, musím zaplatit?
Auta
CzechToll dokončil výrobu palubních jednotek
Konceptem Simplex se Mercedes vrací na začátek 20. století k modelu 35 HP
Kvíz: Poznáte auto na fotografii?
Speciální Dacia Duster ve vosím zbarvení vypadá dobře. Koupit si ji ale nemůžete
Od šicích strojů k autům: Opel slaví 120 let
Hry pro příležitostné hráče