Umíráček Lorda kancléře - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Umíráček Lorda kancléře

, Michal Růžička,
Umíráček Lorda kancléře
Zdroj: Euro.cz

Úřad s více než tisíciletou tradicí má zaniknout

Tony Blair v červnu změnil britskou historii. Zrušil post Lorda kancléře, ohlásil změny v kompetencích Sněmovny lordů, oznámil zřízení ministerstva pro ústavní záležitosti a připravil půdu pro vznik Nejvyššího soudu. Trochu změn najednou, vyhrkli konzervativci. Proč tak náhle, ptali se Blairovi labourističtí kritici. Velká Británie zkrátka pojala podezření. Nehodlá ministerský předseda odvrátit pozornost od irácké válečné i poválečné otázky?
Kdyby tomu tak bylo, pak se záměr nevydařil. Podezření, že kabinet loni v září upravoval informace tajných služeb o iráckých zbraních hromadného ničení tak, aby proválečné argumenty působily pádněji, dalo načas zcela zapomenout na dalekosáhlé změny, navržené pro britské soudnictví. Ona vládní rekonstrukce se ale brzy vrátí: jednak Tony Blair slíbil, že nad změnami umožní „širokou diskusi“, a jednak obě komory parlamentu budou ještě muset říct své.

259. v pořadí.

Britský premiér zlikvidoval funkci, o níž se písemné dokumenty poprvé zmiňují v roce 650. Tento post drželi v minulosti lidé jako kardinál Wolsey či Thomas More. Posledním Lordem kancléřem byl učitel a přítel Tonyho Blaira Lord Irvine. Lord Falconer, který nastupuje na jeho místo, aby ho anuloval, je 259. Lordem kancléřem v pořadí. Nepočítá-li se královská rodina, Lord kancléř zaujímal druhé nejvyšší postavení v zemi – za arcibiskupem Canterburským.
Úřad Lorda kancléře vznikl v roce 1885, definice povinností a odpovědností, jež jsou známy ze současnosti, ovšem pocházejí z roku 1971. Lord kancléř měl účast na všech druzích ústavní moci. Byl členem vládního kabinetu, předsedal Sněmovně lordů a odpovídal za anglický a welšský soudní systém. To znamená, že jmenoval soudce, dohlížel na úpravy a reformy občanského práva, dohlížel na dodržování volebního zákona, zákona na ochranu dat, zákona o svobodě informací a na výklad lidsko-právních zákonů vůbec.
Na obranu Tonyho Blaira před zapřisáhlými konzervativci je třeba říct, že premiér a jeho labouristická strana varovali předem. Soudní reforma se objevila již v prvních předvolebních slibech před parlamentními volbami v roce 1997, kdy se Blair dostal k moci. Na druhou stranu premiérovi kritici tvrdí, že o nynějším dalekosáhlém reformním kroku nevěděl předem ani parlament, ani královna.
Klíčovým premiérovým argumentem pro zrušení Lorda kancléře je jeho „nemodernost“. „Lord kancléř popírá současné teorie o přísném oddělení ústavních mocí,“ prohlásil Blair den poté, co změny zveřejnil. Pravdou je, že na podobný krok naléhala delší čas také Evropská unie. Británie byla dlouho jediným jejím členem, v jehož systému se prolínala exekutiva s nezávislými soudy, respektive exekutiva s parlamentními funkcemi.
Argumentovat ale v Británii Evropskou unií nestačí. Diskuse, která formálně začne 14. července zveřejněním „pracovního návrhu“, který bude obsahovat detaily vládní reformy, bude nepochybně tvrdá.

Měl více než premiér.

Vysvětlit, co všechno se v Británii dává zrušením Lorda kancléře do pohybu, není snadné. Šlo o funkci vpravdě komplexní, takže není divu, že byla spojena s výrazně vyšším platem, než jaký pobírá premiér. Není divu, že kabinet navrhuje pro ustavení všech institucí, které ji nahradí, osmnáctiměsíční přechodné období.
Vlastní úřad Lorda kancléře, spojený s příslušností k vládě, nahradí ministerstvo pro ústavní záležitosti, jež se bude náplní práce blížit na kontinentě běžným ministerstvům spravedlnosti. S jediným návdavkem – šéf tohoto ministerstva bude mít na starosti rovněž záležitosti Skotska a Walesu. Do jeho čela byl jmenován Lord Falconer, který až do skutečného zrušení postu Lorda kancléře bude vykonávat některé jeho funkce.
Soudce bude jmenovat nezávislá komise, která bude k tomu účelu založena – a Sněmovna lordů ztratí svou soudní roli. Soudní výbor horní komory doposud sloužil coby nejvyšší odvolací soudní instance. Tento výbor nahradí Nejvyšší soud, opět podobný institucím, známým buď ze Spojených států nebo z kontinentální západní Evropy. Britská vláda má ale představu, že britský Nejvyšší soud by neměl mít možnost měnit zákony, jako je tomu v Americe.
A kdo bude předsedat Sněmovně lordů? V tomto případě vláda učinila cosi jako gesto: necháme na lordech samotných, řekl Tony Blair, jaký mechanismus výběru si vymyslí. V každém případě má být premiér dosavadního práva určit předsedu horní komory zbaven.

Široký zásah.

Britská konzervativní opozice nazvala ohlášené soudní reformy špatně spíchnutým pamfletem, napsaným na „zadní stranu obálky“. Přesto první známější akademická studie, zabývající se zrušením soudní role sněmovny Lordů a postu Lorda kancléře samotného, byla publikována v roce 1836. Od té doby jich řada přibyla a kabinet se má oč opřít.
A to nejen o knihy a spisy, nýbrž i o „živé“ soudce. Například Lord Bingham, předseda výboru soudců Sněmovny lordů, již dlouho myšlenku vytvoření Nejvyššího soudu podporuje a rozhodně není v justici sám.
Za největší výhodu Nejvyššího soudu považují jak akademici, tak soudci větší transparentnost a relativní zjednodušení soudního systému vůbec. Mezi nevýhodami se většinou objevují „strach z centralizace“ a obava, zda jeden soud zvládne řešit jak civilní a trestní případy, tak případy ústavní.
Když Tony Blair prohlásil, že se poslanci obou komor parlamentu nemusejí reformy bát, protože dostanou velký prostor k diskusi, někteří opoziční poslanci se tomu smáli. K uskutečnění většiny navrhovaných změn bude třeba změnit řadu zákonů a vláda bude muset žádat souhlas parlamentu, ať chce, nebo ne. Navíc má reforma také mezinárodní rozměr. Výbor soudců ze Sněmovny lordů, nazývaný Law Lords, funguje jako nejvyšší odvolací instance pro řadu zemí Commonwealthu, a případy z těchto zemí zaberou dodnes polovinu času Lordů – soudců. Čili ona reforma zasáhne i cizí státy, jejichž představitelé se v minulosti jakýmkoli změnám bránili.

Jeden Skotsko, druhý Wales.

I když odhlédneme od jakýchkoli politických preferencí, jedna část reformy přece jen nevyhnutelně nahrává konstatování opozice o zpackané záplatě. Jde o kompetence nad záležitostmi Skotska a Walesu.
Poté co Tony Blair oznámil, že se Skotsko a Wales stanou součástí agendy Lorda Falconera, všichni tomu rozuměli tak, že to znamená zrušení dosavadních postů ministrů pro Skotsko a pro Wales. Především konzervativci začali volat: toto je výsměch devoluci, toto je rána, necitlivý políček Skotům a Welšanům. Copak ministr pro ústavní záležitosti toho tolik stihne?
K překvapení všech ale zničehonic vystoupil dosavadní ministr pro Wales Pater Hain a prohlásil: „Jsem stále ministrem odpovědným za Wales. Nikdo mou funkci nezrušil a ani to nedopustím!“
Jednodenní vládní ticho, jež následovalo, přerušil až Tony Blair, kterého parlament vyzval, aby přišel do sněmovny své záměry vysvětlit. Pokud se týká Skotska a Walesu, premiér řekl než to, že Peter Hain bude mluvit za Wales ve sněmovně, ministr dopravy Alistair Darling bude činit totéž, ovšem za Skotsko, a že nový ministr pro ústavní záležitosti bude mít Skotsko a Wales na starosti „po ústavní stránce jako širší devoluci“.
Britská média a řada poslanců si ale dodnes lámou hlavu nad tím, co to znamená prakticky. Je Lord Falconer jakýmsi šéfem Petera Haina a Alistaira Darlinga? Byla ona ministerstva zrušena, anebo existují? Budou se Hain a Darling muset s Lordem Falconerem na všem předem dohodnout? Jak ministr dopravy zvládne dvě ministerstva najednou? A tak dál a dál, opozice si s ironickými otázkami bezpochyby ještě vyhraje.

Říkejte mi pane ministře.

I v případě osob dostali konzervativci dobrou munici: „Premiér si udělal z ústavních záležitostí otázku osobní politiky,“ řekl jejich vůdce Iain Duncan Smith. Blairova učitele a přítele Lorda Irvina nahradil další rodinný přítel, Lord Falconer.
Pravdou ovšem je, že po Lordu Irvinovi se mnoha lidem stýskat nebude. V posledních letech se často dostával na titulní strany všech seriózních listů kvůli svému nákladnému životnímu stylu. Jednak si Lord Irvine nechal přebudovat státní luxusní rezidenci za statisíce liber, a letos v únoru vyšlo najevo, že již takto nejlépe placený člen kabinetu dostane přidáno 22 tisíc liber ročně, což představuje asi desetiprocentní nárůst. Po dvoudenní bouři, během níž proti němu útočili i labourističtí poslanci, Lord Irvine prohlásil, že akceptuje stejné zvýšení platu, na jaké mají nárok ostatní členové vlády – totiž o 2,25 procenta.
Lord Falconer i v důsledku těchto minulých událostí nepochybně ví, že jeho role nebude snadná. Musí s premiérem Blairem obhajovat soudní reformu, musí si zjednat úctu a respekt. Snaží se o to na všech frontách. Když se ho novináři na první tiskové konferenci zeptali, zmatení přehršlí změn, jak mu vlastně mají říkat, Lord Falconer žoviálně odpověděl: „Podle toho, jak jste mě v minulosti znali. Říkejte mi buď pane ministře, anebo Charlie.“