Menu Zavřít

Takový dluh už nesplatíme

20. 10. 2003
Autor: Euro.cz

Státní rozpočet protlačila vládní koalice prvním sněmovním čtením. Plán počítá se schodkem 115 miliard, přestože ke konci 2.čtvrtletí letošního roku dosáhl dluh České republiky na úctyhodnou hranici 452 miliardy korun a prognózy ukazují, že na konci roku už by mohl činit 515 miliard.

Připočteme-li stopatnáctimiliardový deficit, schválený vládou pro rok 2004, musíme dojít ke smutnému závěru: Česká republika svůj dluh už nikdy nesplatí. Existuje několik způsobů, jimiž se vlády vypořádávají se svými závazky. Nejsnazším způsobem, v dějinách mnohokrát zopakovaným, je inflace. Stát dluží nominální objem měny, a tak bývá ve velkém pokušení tuto měnu znehodnotit, a teprve potom platit. Takové řešení bývá příjemné pro stát, neboť reálná hodnota platby může být v důsledku inflace mizivá, ale pro občany jsou takové manýry zdrcující - přijdou o úspory a rozkolísá se celá ekonomika. Česká republika naštěstí touto cestou jít nemůže. Centrální banka, která má inflaci pod patronátem, je nezávislá na vládě, a i kdyby nebyla, zavedení eura už brzy podobné pokusy na národní úrovni znemožní. Pro Českou republiku nepřipadá v úvahu ani varianta „vyčkávání“. Ta by měla smysl tehdy, pokud by dluh rostl pomaleji než hrubý domácí produkt. Dluh by se v poměru k národnímu bohatství postupně zmenšoval, až by dosáhl relativně zanedbatelné výše. Národní důchod by jednoduše dluh předběhl o několik délek. N áš případ je přesně opačný. Zatímco bohatství roste jen hlemýždím tempem, dluhy narůstají závratnou rychlostí, takže se jejich podíl na HDP neustále zvyšuje. Na konci řady číhá dluhová krize. N emusíme se sice obávat inflace ani se těšit na zázračný růst ekonomiky, zato máme jisté, že budeme každým rokem platit více za tzv. dluhovou službu. Samotné úroky z půjček přesáhly v roce 2001 cifru dvacet miliard, a v roce 2004 přesáhnou dokonce 25 miliard korun. Co z toho plyne? Náš dluh nakonec zaplatíme více než bohatě, aniž by se přitom snížil byť jen o jedinou korunu. Aby se totiž mohly snižovat dluhy, musel by se nejdříve dostat do rovnováhy státní rozpočet. To by například v příštím roce znamenalo ušetřit oněch 115 miliard korun, neboť přesně takový je schodek. A bylo by potřeba ušetřit daleko víc, aby bylo z čeho dluh umazávat. V záloze samozřejmě zůstává ještě další varianta: Říci Evropě sbohem, odepsat většinu dluhu a zaplatit jenom část, nebo také vůbec nic. Nechce se tomu věřit, ale nejeden stát tuto možnost opravdu využil a podobným způsobem řeší své dluhy vůči České republice například Rusko. Jelikož poslední řešení pro nás snad nepřichází v úvahu, zůstává jedinou možností snižování rozpočtových deficitů. Proti tomu ale stojí dosavadní zkušenosti s politiky, kteří umějí rozhazovat, ale neumějí šetřit. Hovoří o reformě veřejných financí, zatímco schodky vesele rostou, většinou mnohem rychleji, než se plánovalo. Zdánlivě samozřejmé řešení, že státy splatí všechno to, co si kdy vypůjčily, neplatí. Stát není soukromá společnost, neřídí jej manažeři, ale politici, kteří dluhy obvykle „řeší“ tím, že končící státní dluhopisy proplatí z peněz získaných vydáním dalších dluhopisů. Státy, které poctivě a důsledně umořují své dluhy, jsou v dějinách naprostou raritou. Česká republika bude dlouho sklízet plody své sladké politiky. Zatímco éra zadlužování se měří teprve na roky, řešení dnešního státního dluhu bude trvat celá desetiletí. Před sebou máme však dvě naprosté jistoty: 1) Jenom na úrocích zaplatíme mnohem více, než jsme si kdy vypůjčili, a přitom 2) jistina státního dluhu zůstane téměř nedotčena, spíše se bude zvětšovat.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).